Vánoce se dnes chápou jako svátky rodiny. Pochopitelně. Křesťanů je 9 a 1/2. Nebo snad místo slunovratu zavedeme ČEZovrat, když už nám dnes vládne ČEZ a Pražská plynárenská? Každá doba si do vánoc dala to, s čím se nejvíce prala - svou největší temnotu, mráz a chlad. Proto je možná dobře, že dnes v době vánoční se snažíme oslavit rodinu. Pravda, zatím jsou to jen pokusy těm obdobím přežranosti dát nějakou novodobou náplň či vycpávku, aby se nám z těch všech kalorií a joulů nezvedal žaludek, ale přesto bychom se měli nejprve shodnout, co vlastně budeme společně o vánocích slavit.
Docela by mě zajímalo, co budou o vánocích slavit u jedněch mých klientů. Protože asi poslední rok tam žena nedělá nic jiného než kontroluje muže, aby si nepsal a nescházel se s milenkou. Jeho chování je pravda schizofrenní. Na jedné straně manželce pravidelně kupuje dárky, každý den ji objímá a říká, jak ji miluje, ale na druhou stranu udržuje si milenku a té platí drahé "více než" dárky. Žena kolem něho krouží jako ostříž a nepustí ho na krok a on utíká, co může a kdy může, žena ho chytit nemůže! Jenže...
Je to svět oboustranné manipulace. Ona ho drží a on má (ne)pokrytě zaječí úmysly. Tento boj kdo s koho se nedá věčně vydržet. Pár musí držet pohromadě vlastními, vnitřními silami. Pokud se partner chová jako kapalina, tzn. má tvar, který je daný vnějšími silami a kontrolou ženy, tak je jako voda - proteče mezi prsty. Prostě partneři musejí mít rozum sami o sobě. Nedá se jim ho vnutit či nalít silou.
Manželským ano (byť nevysloveným před oltářem) dáváme fakticky partnerovi možnost nám ublížit tak, jak nám nemůže ublížit nikdo na světě. Je zbytečné se neustále strachovat (například patologicky žárlit), protože partner možnost nám brutálně ublížit fakticky má a je jen na něm, jestli ji nezneužije. My to nemůžeme ovlivnit. Proto té ženě připomínám, že to celé není moc o nějaké její taktice či důslednosti, ale především o tom, jak si její muž nadále přestavuje jejich další soužití, jak se postupem času transformovala jeho představa o jejich manželství. Podle toho, jak moc velkou zatuchlinu až peklo je ochoten dopustit, podle toho bude vypadat jejich další společný život.
Jakmile někdo nechápe, nebo nechce chápat tato empirická fakta, tak za to zaplatí. První se objeví pocit vnitřního odcizení od podváděné ženy a odstup od ní - jakási vnitřní samota. Následně pohasnou zářící oči šťastné či alespoň spokojené ženy. Další platbou je zatuchlá či naopak výbušná atmosféra doma, která představuje rodičovskou autogramiádu na dětech. Pak následují pocity viny a vztek na sebe i na ženu, protože to, co daný muž buduje třeba patnáct let se postupně nezadržitelně mění v kost a trosky - české peklo, ze kterého není možné vystoupit. Protože ne svatba je jen papír, ale naopak - rozvod je jen papír. Jako bájní Highlanders jsou rozvedení manželé spojeni na život a na smrt svým bojem, který jim znemožňuje vstát a jít svým životem svobodně dál, byť se ztrátou. Tak neustále usínají s touhou jeden druhému useknout hlavu a probodnout srdce dřevěným kolíkem...
Ježíše se jednou farizeové otázali, kdy přijde Boží království, tedy v křesťanské hantýrce nebe. On jim odpověděl: "Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: 'Hle, je tu' nebo 'je tam'! Vždyť království Boží je mezi vámi!" Mutatis mutandis můžeme totéž říci o pekle. To není místo s GPS souřadnicemi. To je mezi námi a také nevzniká někde někdy po smrti, ale vzniká už dnes v našich rodinách. Je úplně zbytečné mudrovat, jestli existuje nějaký posmrtný život, neboť i kdyby existoval, tak toto nekončící peklo, které už dnes žije mnoho rodin, se stejně jen tupě přenese za čáru smrti. Ač sám věřící, tak v takovém případě bych se modlil za to, aby žádný posmrtný život raději nebyl.
Jen v jednom ale s Ježíšem nesouhlasím. Můžeme to peklo vypozorovat. Někdy mám pocit, že ho vidím v přímém přenosu čtyřikrát týdně. Tak všem v RSTS přeji do vánoc hodně hladu, aby o Štědrém večeru viděli raději zlatá prasata než to, o čem jsem dnes napsal toto zasněné pojednání o čase vánočním v rodině Roseových.