PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011
Dneska jsme měli v práci zajímavý případ. Přišli dost staří rodiče, v ruce exekuční příkaz. Za pár dnů jim vydraží barák. (Jestli chcete, možná ho ještě stihnete koupit.) Teď se mohou jen modlit, aby jim nový majitel domu nezavíral vodu a nevypínal elektriku uprostřed zimy, nebo aby jim nedal likvidační nájem. Jak se to všechno semlelo?
Někdy ke konci 90. let darovali ten dům synovi. Jenže syn nejen, že neplnil, co slíbil, ale vztah s rodiči navíc hatila dost nesnesitelná snacha. Syn se začal "živit" porůznu podvody. Rodiče něco žehlili, ale vynalézavost dětí nezná mezí. Dnes mezi nimi panuje zaryté nepřátelství a mlčení. Posléze byl soud se synem pro další podvody, načež přišel již zmíněný exekuční příkaz na prodej domu a všech pozemků. Teď ještě dobíhá pár právních záškubů, které mi připomněly slova René Descarta z jeho Rozpravy o metodě: "vidíme, že hlavy, krátce po tom, co byly uťaty, ještě se pohybují a hryžou zemi, přestože již nejsou živy". I zde bohužel zbyl prostor jen na hryzání. Řekněme si na rovinu - dnes nijak vyjímečný příběh.
První závěr vcelku přímočarý: "Nikdy nedarujte dětem střechu nad hlavou, dokud ještě můžete hryzat." Ale toť ještě není vše. Jistě znáte Parretovo pravidlo z ekonomie: 20 % zákazníků přinese 80 % zisku. Na 20 % zákazníků padne 80 % investic. Pokud by papoušek Lora nahodile žreboval zákazníka, tak máme pravděpodobnost jen 1:5, že vyžrebuje nějakého z těch výživných. Bohužel neštěstí nechodí jen po ekonomech, ale i po lidech. Jinými slovy, když byl Parret unavený sedl si i na naše děti. Totiž 20 % dětí nám nadělá 80 % starostí. U těchto rodičů to bylo spíš, že 25 % dětí jim dělá 99 % starostí, protože měli čtyři děti. S ohledem na krutého Parreta musíme být proto rádi, když se nám ze čtyřech dětí vyvede jedno. Jenže ani papoušek Lora nespí. Když si rodiče zplodí právě jedno dítě, tak mají mají pravděpodobnost jen 1:5, že se jim to dítě vyvede.
I když míříte přesně na cíl, mívají pušky rozptyl - střílejí do kruhu. Strefa do černého je tedy produkt nejen střeleckého umění, ale též i notné dávky štěstí. Totéž platí i pro výchovu i pro partnerskou volbu. I ty jsou zatíženy velkým rozptylem a chybovostí. Případ zmíněných rodičů jsem do detailu nestudoval. Nevím tedy, jaká byla jejich výchova, ale faktem je, že jistá míra zmetkovosti by byla přítomna i u naprosto bezchybné výchovy.
Soustřel na 50 m - Brokovnice Winchester 1300 Defender - krátká hlaveň bez zahrdlení slug domácí výroby.
http://www.strelectvi.cz/forum/brokovnice-a-slug-t4343-20.html
Dnešní rodinná strategie je přímočará - pořídíme si jedno, maximálně dvě děti a těm dáme to nejlepší. Vzhledem ke zmíněným zákonitostem je toto strategie předem odsouzená k nezdaru. Když máme zbraň s velkým rozptylem, je nutná strategie ne odstřelovač, ale "kropič". To v případě dětí znamená pořizovat si tři až čtyři děti, protože pak výrazně naroste pravděpodobnost, že se vyvede alespoň jedno dítě, které ve stáří uspokojí alespoň 80 % našich potřeb.
Co to znamená, že se dítě vyvede? To není nic abstraktního. To znamená, že rezonuje s našimi potřebami v pozdním věku. Má rodinu, zejména vnoučata, rádo nás vidí a navštěvuje, bydlí poblíž, není konfliktní, je ochotno obětovat část své kariéry a volného času, aby se o nás postaralo, když budeme bydlet se strýčkem Alzheimerem atp. Problém dětí je, že jedno si vezme Švýcara a zmizí do dáli, druhé je neoženitelný starý mládenec, třetí zařve při nějakém adrenalinovém sportu či při autohavárii, čtvrté si vyhulí hlavu tím, co prý nevyvolává závislost, ale jen to páté (ne nutně v tomto pořadí) bydlí poblíž a má prorodinnou orientaci.
Další zásadou je včas se od těch nepoužitelných dětí existenčně odříznout. Je vždy lepší, když sami nastavíme dost tvrdá pravidla soužití, než když jako rodiče v našem příběhu připustili, aby tato pravidla nastavila mnohem krutější nesmiřitelná nenávist.
Na tomto plánu je samozřejmě třeba začít pracovat už nyní. Nedávno mě dostal jeden klient. Ptal jsem se ho, jaký má výchovný plán? Co je cílem jeho výchovy? Chvíli na mě koukal a pak řekl, že nemá žádný výchovný cíl. Podle toho taky ta jeho výchova vypadala: "Já vždycky hodím dítěti hračku za kanape tak, aby ho půl hodiny hledalo a dalo mi pokoj."
Já osobně považuji za realizovatelný cíl, aby mé děti byly citově stabilní. Nemusí udělat kariéru, nemusí mít hodně peněz, ale byl bych rád, kdyby považovaly tento svět za místo příjemné k žití. K životní pohodě pak samozřejmě patří i přiměřený výkon.
Důvěru ve svět mohou rodiče u svých dětí budovat především tím, že se k nim chovají tak, aby pro děti byla radost s nimi pobývat. Jeden syn, jehož táta měl roztroušenou sklerózu, si postěžoval: Utírat tátovi zadek, není nic příjemného, ale stokrát lepší než při tom poslouchat ty jeho blbý kecy." Prostě "blahoslavení ti, kteří kolem sebe šíří pokoj, neboť oni budou nazváni Božími syny."