Zaměstnance Raiffeisen stavební spořitelny, a.s. můžeme rozdělit do dvou skupin. Jedna skupina dobře snáší klidový stav a druhá naopak špatně. Mezi tu první patří i ti, kteří rádi předstírají, že pracují. Proč? Protože nemusejí pracovat, aby se cítili dobře. Když tyto zanecháme samotné v krásné zahradě, tak si v klidu sedí, popíjejí cokoli, co jim jakžtakž chutná, okukují ptáčky a přírodu, a je jim fajn.
Takový luxus ta druhá skupina nezná. Tu můžete posadit do jakkoli krásné zahrady a tak za čtvrt hodinu jim do hlavy napochodují fantazijní postavičky nejrůznějších lidí - od rodičů, přes stávající i bývalé partnery, kolegy, nadřízené atp. Jenže tyto postavičky vůbec nejsou milé a příjemné, jak by logicky odpovídalo příjemnému prostředí zahrady, ale naopak nesnesitelně prudí, vyčítají, připomínají dávné chyby. Prostě za chvíli tací lidé zjistí, že zahrada ne zahrada oni sami se sebou či přesněji s tímto fantazijním bestiáriem nevydrží už ani minutu. Tyto postavičky je ale možno někdy zaplašit prací. Z této druhé skupiny se tak často stávají workoholici, protože na rovinu - co jiného jim zbývá? Flákat se neumí. Kdybychom je nechali v klidu, zbláznili by se.
Lidi, kteří nesnášejí klidový stav, nepřijdou k psychologovi a neřeknou: "Pane doktore, já špatně snáším klidové stavy." Mnohem spíš uslyšíme: "Já nevydržím stát v koloně aut a popojíždět, proto neustále dělám přestupky, ale jde bohužel nejen o můj život..." nebo "Nechápu, proč si furt vybírám hysterky? Žít se s nima nedá, ale stejně - s normální ženskou nevydržím..."
Asi už tušíte, do jaké kategorie patří ten či onen váš kolega, ale též asi nebude pro vás překvapením, že lidi, kteří nesnášejí klidový stav, rovněž nemají rádi vánoce. Pro ně, ale nejen pro ně bychom si mohli říci, o čem by vánoce měly být. On to vlastně dneska nikdo pořádně neví. Za to víme, o čem byly vánoce dřív.
Svého času byly vánoce o slunovratu. V našich a zvláště v severnějších zemích si slunce přes rok moc neužijeme, tedy tyto národy měly vždy sklon Slunce zbožťovat. V dlouhých zimních večerech se čekalo na jaro jako na smilování. Každá minuta dne byla dobrá, aby se mohlo vylézt z chýší, které byly z poloviny naplněné kouřem z ohniště a kde se kvůli kouři žilo při studené zemi. Jenže jak rostla produktivita, tak slunovrat začínal být stále více o ničem. To je naprosto extrémní dnes - v obýváku máme léto na termostat, úsporné slunce na čudlík a bydlíme obydlích, o kterých se dříve nesnilo ani králům. Dnes nikdo oblohu nevyhlíží a slunovrat je všem ukradený.
Po pohanských dobách obsah vánoc naplnilo po novém křesťanství a do již vyčpělého slunovratu umístilo narození Krista. U něho totiž nevíme, kdy se narodil - pravděpodobně na jaře, ale jisté to není. Toto umístění narození Ježíše do doby slunovratu bylo více než symbolické. Stejně jako slunovrat znamená návrat světla, kdy už zima a tma nemají šanci, tak křesťanství vnímá Ježíše jako světlo světa, díky jehož zmrtvýchvstání již nemají šanci jiné dvě metly lidstva - temnoty zla a smrt.
Předpokládám ale, že pro většinu čtenářů těchto řádek už ani křesťanská symbolika není příliš nosná. To je vcelku pochopitelné, ale co s vánoci? Jakmile sebereme svátku ideový obsah, tak folklór ještě chvíli požije, ale pak zdegeneruje. Degeneraci vánoc vidíme na polarizaci české populace - část vánoce přestává slavit úplně a druhá má sklon udělat z vánoc hlavní svátky obžerství, kdy se utrácí a nerozumně zadlužuje. Díky tomu tržby obchoďáků před vánoci neustále rostou.
Ale to dřív tak nebylo. Celý církevní rok byl nastaven tak, aby se přežila šílená zima. To v praxi znamenalo, že čtyři týdny před vánoci před vánoci začala doba adventu, což bylo období postu. Kdo se postí, minimalizuje výdaje, a tak ušetří. Okolo slunovratu se pak udělá všeobecné sociální veselí, kdy bohatí dávají na přilepšenou nejen chudým koledníkům, ale i dobytku ve stájích. Díky tomu nikdo ve vesnici netrpěl nouzí. Toto veselí zaplašilo temnotu zimy a trvalo až na Tři krále, kdy opět šlus - po masopustu opět začala postní doba, utáhly se opasky, aby se vydrželo se zásobami až do velikonoc. Pak už je jaro a s ním i první plody, takže je možno skončit s posty až do dalšího adventu.
Na tomto je vidět, jak folklór žije z myšlenky a myšlenka sama žije z lidských potřeb a frustrací. Dnes nás netrápí ani zima, ani nedostatek světla, ani nedostatek jídla přes zimu. Dnes nás sužuje nesmyslnost našeho bytí. S hladem jsme se vypořádali, a tak ztrácíme smysl našeho úsilí. Dřív to bylo počasí a roční období, co segmentovalo život člověka. Dnes musíme členit čas uměle. Proto je velmi rozumné zachovat hlavní myšlenku vánoc - je to hlavní období, kdy začíná něco nového, kdy začíná nový rok.
O vánocích je rozumné udělat každoroční bilanci svého života. Například napište si polooficiální výroční zprávu - co se za rok uplynulý podařilo a co ne, a co bychom si přáli uskutečnit v tom následujícím roce, dekádě či zbytku života. Problém moderního člověka je, že žije s vyhlídkou na nejbližších pět let. Pak se mu jeho život ztrácí v mlhách. Jenže to zavání průšvihem, že se nám do našich životů nepodaří zasunout ty nejdůležitější a nejdéle trvající projekty. Jenže tím riskujeme, že při konečné životní retrospektivě zjistíme, že vlastně nevíme, proč jsme na tom Božím světě byli, o pobytu v RSTS ani nemluvě. Typické jsou i partnerské krize - bez pravidelných bilancích v člověku nepozorovaně léta narůstá nespokojenost, která se pak provalí jako lavina v podobě neovladatelné nevěry či přímo rozchodu.
S ohledem na ty chudáky, kteří nesnášejí klidový stav, raději nebudu plošně přát klidné vánoce, abych je neposílal do horoucích pekel fantazijního bestiária. Ale dovolím si vám popřát bilancující vánoce, které opravdu uzavřou tento a otevřou se následujícímu roku. Aby nám tyto vánoce pomohly zvědět: Odkud jdeme, co jsme a kam směřujeme.