Je to asi 2000 let, leč ne po Kristu, ale před ním, co si posteskl jistý vrstevník Egypťana Sinuheta: "Země se otáčí jako hlína na hrnčířově kruhu." Narážel bezpochyby na nelehký přerod staré egyptské říše ve střední, kdy se hroutily tradiční hodnoty. Na tuto větu si občas vzpomenu, když nám naše civilizace taje před očima jako sněhulák při oblevě.
Za tragickou labilitu naší doby může na první pohled sympatický fakt - netrpíme hladem. Všimněte si, že zmizely i písně o hladu. Například ještě nedávno Voskovec a Werich skládali písně jako Půl párku či Strýček hlad. Jenže tento, na první pohled velmi sympatický fakt přinesl mnoho dalších problémů. Především velkou volnost v bydlení, což provází masivní nárůst zbytečné rozvodovosti. Partneři se v pátek pohádají a v pondělí bez problémů bydlí každý v jiném bytě. Obnova takového vztahu je pak mnohem složitější, protože komunikace přešla z reality do fantazie.
Tato snadnost rozchodu je ovšem jako náledí. Led nezajímá, zda jsme se naučili jezdit smykem, nebo proč nejedeme opatrně. Gravitace s námi žuchne o zem, až v nás zapraští všechny kosti. Ani zákonitosti partnerského soužití se nás neptají, proč odkládáme rodinu. Odpočítají si konstantu přechozeného vztahu a rozchod přijde plus mínus směrodatná odchylka. Nám zbydou oči pro pláč. Podobně je vcelku jedno, jestli řveme na partnera právem či neprávem, každopádně jestliže on vidí, že se žena chová k cizím lidem mile a roztomie a na něho jen řve a vyčítá, tak je jen otázkou času, kdy dospěje k názoru: Všude lépe než-li doma, tak co se divíš, Máňo?
Bohužel jsou to ale zpravidla muži, kdo má chaos v životních hodnotách. S vážnou tváří mi říkají, že rodina je pro ně to nejcennější, co mají, a přesto s ní tráví často jen pár hodin o víkendu. Když jim říkám, aby si pro rodinu a manželku usmolili dvě až tři hodiny denně, namítají mi, že to opravdu nejde, že nemají čas, že pro tu rodinu musejí vydělávat peníze. Kupodivu ti samí muži za pár týdnů po rozchodu najednou mají celé dny až týdny volného času na válku o děti a střídavou výchovu. Rozum zůstává stát, kde najednou vykutali čas vyzvedávat děti po vyučování každý druhý týden všech pět pracovních dnů. Nebylo jednodušší ty dvě tři hodiny denně vybojovat o půl roku dřív, než přišel nevratný rozvod?
Vzpomínám si, jak jednou jsem musel dost nekompromisně obhajovat před šéfem, že projekt počká, páč musím vyzvednou děti ze skautu. Nebo když mě takhle předčítala Levity bývalá partnerka, řekl jsem: "Moment..." a předal telefon šéfovi: "To je pro tebe. Domluvte se vy dva. Já udělám, na čem se domluvíte." Samozřejmě, že mě pak zpucovali oba dva, ale chci tím naznačit, že mlýnské kameny, práce a rodina, jsou opravdu velmi tvrdé. Pokud člověk si chce zachovat nějak funkční rodinu, musí, zvláště když jsou děti malé, uříznout opravdu notný kus své kariéry a obětovat ho na oltář rodiny.
Vůbec nemám v úmyslu obhajovat názor, že firmě se vyplatí podporovat rodinu či mít spokojené zaměstnance. To je asi takový nesmysl, jako kdyby někdo tvrdil, že drůbežárně se vyplatí mít spokojené slepice s velkým výběhem a dostatkem žížal a trávy. Drůbežárna chová slepice v uzavřených kotcích, kde se prakticky nemohou hnout, denní světlo nevidí, jak je život dlouhý, a žerou jen směsi s barvivy pro správný odstín žloutků.
Bojovat za prorodinnou politiku firem má stejnou logiku, jako bojovat za lepší životní podmínky pro slepice - je to na úkor vyšší ceny drůbežího. Nejde o to, zda se ohledy na rodinu firmě nějak ekonomicky vyplatí, ale především o fakt, že náš život je víc než firma, kariéra či peníze.
Jak se to pozná? Jednoduše. Stačí pozorovat svůj vlastní pajšl při rozchodech. Při rozchodu nám totiž bývá mnohem hůř, než když nás vyhodí z práce. Stejně tak vazba na rodinu je mnohem trvalejší než vazba na práci. Když odcházíme z firmy do důchodu, kolegové nás možná plácají po ramenou. Když tam ale dojdeme na návštěvu po půl roce, zjišťujeme, že už je to jiný svět, kam prakticky nepatříme. Takto snadno z hlavy nedostaneme ani bývalou manželku, natož děti. Proto je třeba včas pamatovat na Sinuheta a i dobách, kdy se země otáčí jako hlína na hrnčířově kruhu, mít dobře sezařené hodnoty.
"Když mi byl předčítán rozkaz, abych se vratil domů, vrhl jsem se na břicho, sbíral jsem prach a sypal jsem si jej na vlasy. Pak jsem pobíhal po táboře, jásaje, a pravil jsem: "Jak jest to možno, že se toto činí pro mne, jehož jeho srdce zavedlo do barbarské ciziny? Dobrý jsi, milostivý, jenž vysvobozuješ mě od smrti; neboť ty to způsobíš, že strávím konec svého života v domově."
http://www.ceskaliteratura.cz/translat/sinuhet.htm