PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2017-11-16
Královské město pražské mělo o trhu hrdelní právo. A právě o jednom takovém trhu se šlechtic Jan Kopidlanský porval se svým kumpánem a zabil ho. Podle práva a vzhledem k napjatým vztahům mezi měšťany a šlechtici, ho městský kat poťouchle a urychleně sťal. To nesmírně nahněvalo jeho bratra Jiřího Kopidlanského, který pak vyhlásil Praze soukromou válku - přepadal pražské sedláky, zabíjel je, uřezával jim uši, znásilňoval ženy. Nakonec i šlechtice Jiřího Kopidlanského dohnali a popravili, viz Wikipedia. Inu, jak říkal Ježíš Petrovi: "Zasuň ten meč do pochvy. Což nevíš, že kdo mečem zachází, mečem taky schází?"
Bohužel soukromé války není nic nového a vztahy mezi nejbližšími lidmi bývají katastrofální u velmi velkého procenta populace. Říká se, že přibližně 30 % lidí jsou v dospělosti úplně či výrazně odcizeni od rodičů nebo sourozenců. Konec konců i Bible začíná bratrovraždou - Kain zabijí Abela. Protože toto je plošně rozšířený nešvar, podobně jako nevěra, existují snad ve všech náboženstvích kompenzační přikázání, které chladí horké hlavy. Mojžíš ve svém Desateru připomíná návod na dlouhý a příjemný život: "Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi." Zkrátka soukromým válkám je lépe se vyhnout. Úplně to nejde, proto je otázka: Jak správně vést soukromou válku s blízkým člověkem?
Našinec není cizinec!
Lidé zapomínají, že existují dva typy lidí - blízcí a cizí. Vůči každému z těchto typů se naše hlava chová zcela odlišně, aniž si to pořádně uvědomuje. Ilustrovat to můžeme na masovém vrahovi kalibru Stalina - Herodovi Velikém. Ten si metodou pokus-omyl vyzkoušel, že nejlepší způsob, jak se zbavit nepřítele, je asi tak půl centimetrová škvírka mezi hlavou a krkem. Neměl proto zábrany vyvraždit betlémská nemluvňata jen proto, že by mu možná z nich mohl vyrůst konkurent - budoucí židovský král. Nebo před svou smrtí nechal nahnat několik tisíc Židů do amfiteatru s rozkazem, aby je v okamžiku jeho smrti vojáci všechny pobili. Důvodová zpráva zněla asi takto: "Každá židovská rodina musí oplakávat moji smrt." Naštěstí po jeho smrti tuto poslední vůli nevykonali. Jenže Herodes totéž zkoušel i na své ženě a synech. Císař Augustus měl na jeho adresu pronést v řečtině velmi jízlivou slovní hříčku: "Je lepší být Herodovým vepřem než synem." (Páč coby Žid či Idumejec Herodes vepře nezabíjel, ale syny ano.) Více viz http://betlemskahvezda.klimes.us.
Herodes Veliký měl deset právoplatných žen: od osmi měl potomky, a to devět synů a pět dcer. Ale jen jediné ženě, židovce Mariamme, patřila jeho upřímná láska. Herodes pocházel z plebejského Idumejského rodu a vládl jen a jen z požehnání Říma. Pro tehdejší Židy to bylo něco, asi jako kdyby se českým králem stal z vůle Moskvy cikán. Mariamme - jeho manželka - byla poslední hasmoneovská princezna, tedy něco jako Eliška Přemyslovna pro nás. Ta jím ze srdce pohrdala a strojila proti němu úklady. Čím více jej nenáviděla, tím více ji on miloval. Nakonec, po zinscenovaném procesu ji nechal popravil. Prostě myslel, že to bude jako vždy - udělám škvírku a bude klid. Bohužel se hluboce mýlil. Josef Flavius píše: "Mariamme, dcera Makabejců, šla na smrt vzpřímená a hrdá, aniž dala v obličeji co najevo.". (Židovské starožitnosti, XV, 7, 5) Když však byla Mariamme mrtva, vzplála králova vášnivá touha po ní ještě prudčeji. Podlehl zcela své bolesti, bloudil v paláci od místnosti k místnosti a volal její jméno. V těžké depresi se odebral Herodes do Sebaste, kde byl s Mariamme sezdán. Vzpomínky na tuto šťastnou dobu však zhoršily jenom jeho rozervanost, která ho přivedla téměř na okraj smrti. Za čtyři roky si vzal jinou dceru velekněze, která se opět jmenovala Mariamme. (volně citováno podle Kroll G. 1973)
Zamindrákovaný Herodes zkrátka zjistil, že tělo své ženy zavraždit může, a není schopen zavraždit její obraz - fantazijní postavu - ve své hlavě. Stejnou chybu dělá spousta lidí. Napřed mávnou rukou a řeknou si, že to je jen psychika, a pak udělá sebedestruktivní kroky, kterými se psychicky zlikvidují.
přítel = nepřítel - ne
Proto na válku s blízkými lidmi musejí být speciální techniky a postupy, rozdílné od válek s cizími lidmi. Jeden takový návod přináší Ježíš (Mt 18, 15-17) a rozeberme si ho po větách:
Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra.
Navzdory Herodovo zkušenosti můžeme kontrovat, že nejlepší způsob, jak se zbavit nepřítele, je udělat si z něho přítele. První krok je sebrat sílu, najít vhodnou chvíli a neútočně mu vysvětlit, kde si myslíme, že dělá chybu. Toto doporučení kompenzuje dva špatně sklony lidí: A) neříci mu ani slovo, dusit to v sobě, nebo B) to naopak vyhlásit jeho chyby bez varování okázale na veřejnosti.
Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby 'ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď'.
Druhým krokem je podepření argumentů malou skupinkou. Opět je toto zanedbávaný a přeskakovaný krok:
Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.
Třetím krokem je oznámení církvi. To tehdy znamenalo udělat z toho věc veřejnou (res publica) čili politicum (polis = obec). Prostě říci to celé firmě či vyhlásit na veřejnosti a všem. V tom okamžiku se musí každý člověk rozhodnout a dát za pravdu buď vám, nebo jemu.
Když ani tento sociální tlak nepotlačí závadové chování blízkého člověka, pak je dalším doporučovaným krokem klidné odcizení. Prostě se s ním přestanu bavit a držím si od těla jako každou jinou lůzu - tak byli tehdy vnímáni pohani a celníci.
Toto doporučení opět představuje ne-přirozené chování. Přirozený je lynč, šikana, ostrakizace, fyzická likvidace ap. Prostě hrocení konfliktu. Je doufám jasné, že toto se vztahuje i na chování po rozvodu? Obránce vztahu je přesvědčen, že navrhovatel chybuje. Zkusí ho podle tohoto návodu přemluvit, ale ať tak nebo onak, na konci by se ti dva měli nanejvýš odcizit a nejít do otevřené války. Odcizení nadělá nejméně zla.
Pravda, křesťané mnohokrát v životě i v historii porušili tato doporučení, ale řekněme si na rovinu, že ke své škodě. Protože toto je nejlepší způsob, jak vyřešit neřešitelné spory mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci. Prostě udělat vše proto, abychom se dohodli, a když to nejde uzavřít to celé větou typickou pro manželské mediace: "Domluvili jsme se, že jsme se nedomluvili." Čím více se zákopové války mezi blízkými lidmi šponují, tím déle trvají, a stejně nemají žádné řešení.
De mortuis nihil nisi bene!
Blíží se vánoce. Podle statistik každý třetí čtenář těchto řádek jich část stráví válkou s nějakým sobě blízkým člověkem, když ne fyzicky, tak psychicky. Dobře si proto rozmyslete, jak se budete chovat ve fantazii k blízké osobě, která vám o vánocích bude pochodovat hlavou. Pamatujte, že i nekřesťanští Římané měli podobný návod: "O mrtvých [i expartnerech] jen dobře." K fantazijním postavám tedy vysílejte jen vlídné zprávy: "Ať jsme si udělali cokoli, přeji ti, abys alespoň tyto vánoce měl pokojné." A přijmou-li toto přání pokoje, váš pokoj na nich spočine; ne-li, vrátí se opět k vám. Když nezklidníte reálného člověka, pak alespoň svou hlavu.