PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2017-01-17
Je tomu více než čtvrtstoletí, kdy k nám domů přišel jeden romský kluk si půjčit kytaru. Byl z rodiny v sousedství. Měli k nám důvěru, protože si u nás mohli koupit vajíčka nebo půjčit kárku. Táta se sice vždy vztekal, když ji vrátili nějak poničenou, ale příště jim ji zase půjčil. Tomu klukovi bylo asi tak čtrnáct let. Byl konec léta, tak jsme si sedli na schody před naším barákem a chvíli si povídali.
Snažil jsem se mu vysvětlit funkci plotu - to je pro nás bílé snad nejdůležitější část "nábytku". Skoro tak důležitý jako střecha nad hlavou, protože dělí svět na dvě části - to je moje, to je tvoje. Vše, co prochází přes tuto čáru, se řídí složitými pravidly. Například půjčování věci. Stačí se podívat na naši sousedku, paní Zíkovou. Když si k nám půjde půjčit mouku, protože jí v sobotu odpoledne došla, tak samozřejmě jí rádi dáme. Jenže ona, nejen že ji vrátí v pondělí, ale ještě přinese půlku plechu buchet a čokoládu k tomu - jako poděkování. Nestane se, že budeme muset k sousedům běhat a připomínat - půjčili jste si mouku, měli byste ji vrátit. Tedy paní Zíková hodně zvažuje, jestli si od nás něco půjčí. Stejně jako my od nich, páč je to nevýhodné.
Tyto pravidla jsou zase výsledkem dlouholetých ekonomických úvah. Říkal jsem mu něco ve smyslu, že ta kytara je starý krám, že její cena je tak 200 Kč, ale když ji rozbije, tak já si budu muset koupit novou. Ta mě přijde už na minimálně 1000 Kč. Jaká je vlastně cena té kytary? 200 nebo 1000 Kč? Například strýc si půjčil mé staré kolo Favorit, opřel ho u hospody o stěnu a někdo mu ho ukradl. Avšak považoval za svou povinnost mi koupit nové, mnohem dražší než to, co mu ukradli. (Dodnes na něm jezdím a t.č. visí na mém domě.)
Ptal jsem se toho kluka, zda je ochoten vzít na sebe závazek takové půjčky kytary. Je schopen mi přinést novou kytaru, když by se tato rozbila? Samozřejmě, že ne. Mám mu ji přesto půjčit? Tento rozhovor byl pro něho bez pochyby "blízkým setkáním třetího druhu". Koukal na mě trochu jako na Marťana. Podobné úvahy v životě neslyšel. Prostě byl zvyklý dělit lidi na ty, kteří jim něco půjčí či dají a ty kteří je vyženou. Nějaké ploty, úvahy o tom, kolik stojí kytara a jakými pravidly se v naší společnosti řídí půjčování mouky - to byla pro něj španělská vesnice. Nakonec si kytaru půjčil s tím, že se zaříkal, že s ní nic nestane, že ji vrátí v pořádku.
Bohužel stalo se, co se stát nemělo. On tu kytaru opravdu rozbil. Táta ji přinesl od nich někdy po prázdninách s ulomeným krkem. Avšak ten rozhovor měl jeden výsledek. Jeho hrdost a pocity viny vedly k tomu, že on osobně k nám přestal chodit si půjčovat věci, zatímco ostatní členové jeho rodiny v půjčování dál pokračovali. On převzal zvyky paní Zíkové - velice dobře si rozmyslí, než si příště něco půjčí. Mě osobně to celé mrzelo, protože jsem nechtěl, aby měl masivní pocity viny. Ta kytara byl opravdu starý krám. Nepůjčil bych mu ji, kdyby za něco stála. Chování Romů velmi připomíná obecné uvažování lidí v nuzných sociálních podmínek, tzn. že je to asi genetické, ale mají to tak všichni lidé. Srovnejte situaci cikánů a afričanů: http://afrika.klimes.us.
Tento úryvek ze staršího článku jsem tu okopíroval mimo jiné, páč jste ho jistě ještě nečetli. Navíc je návodem, jakým doporučuji řešit romskou situaci v Čechách - aplikací Hippokratovy lékařské přísahy: "Především neškodím..." Snažil jsem se - to je maximum, co se ode mne v té chvíli žádá - aby onen kluk ze setkání se mnou vyšel buď stejný nebo lepší. Jak vidíte, sám nevím, jestli se mi to podařilo - ale to už problém Boha, aby si to přebral. Já jsem udělal, co bylo v mých silách. Myslím, že kdyby takto se chovali k cikánům všichni, tak bychom byli dále.
Pro změnu na blízkém setkání blízkého druhu jsem se cítil na oplátku já, když jsem měl dělat jedno školení pro Romy. Myslím, že je zbytečné dodávat, že to byly naprosto vyhozené peníze - prostě školení EU. Připravená presentace byla k ničemu, tak jsem si s cikány sedl ke jednomu stolu a za pár tisíc si s nim dvě hodiny drbal, co slina na jazyk přišla. Každopádně jsem seděl ve skupině, kde se IQ pohybovalo v rozpětí jako ve vesničce střediskové - od Otíka až po pana doktora (70-130 IQ).
Zeptal jsem se ptal toho z nejchytřejších, proč si nezaloží firmu a nedomlouvá s bílými zakázky a když by mu někdo z cikánů nechodil pravidelně pracovat, tak ho vyhodí. On řekl, že to není možné, že by ho sežrala rodina. On prostě nesmí zaměstnávat žádného cikána, protože by mu byl nadřazený, a už vůbec ho nesmí vyhodit z práce. Podobně musí kolegu vždy vynášet bílým do nebe jako vynikajícího pracanta, i když si to sám nemyslí. Prostě nesmí udělat koalici s bílým (či obecně cizím), aniž by to znamenalo naprosté sociální vydědění. On prostě raději bude sám programovat webové stránky, jen aby mu nikdo z blízkých cikánů nemohl nic říci.
Tak jsem pochopil, že tvrdá pravidla sounáležitosti a hlavně naprosté rovnostářství dělají z Romů tak neuvěřitelně evolučně úspěšné etnikum, která mnoho století úspěšně odolává asimilačním tlakům z dob, kdy odešli (či byli vyhnáni) z Indie. A že jsou to nejen bílí, ale i oni sami, kdo mezi bílé a černé staví neprostupnou zeď a člověk si musí rozhodnout na čí straně bude. Jakmile se rozhodne, nebo je za něj rozhodnuto, tak definitivně přichází o tu druhou skupinu. Proto taky kluk nerozuměl žádným plotům a domům - oni mají zákaz mít ploty mezi sebou a jedou podle pravidla: "Dáš do komunity vše, co máš. Příště my zase dáme tobě.". Je dobré si uvědomit, že toto myšlení je pravý opak indického kastovnictví, takže dost možná to je reakce na tyto kasty.
Když třeba propůjčujeme cikánům dům k sociálnímu bydlení, vůbec si neuvědomujeme, jak oni při pohledu na ten dům uvažují, ba dokonce ani si sami moc neuvědomujeme tato implicitní pravidla, která máme v krvi. My ctíme doporučení Talmudu: 'Postav dům, zasaď vinici a zploď syna', ale oni se dívají na propůjčený dům jako kráva na pastvu. To není ekologická vize trvale udržitelného hospodářství. To je ryze spotřebitelský pohled: "Až to spaseme, tak budeme kočovat dál." Je třeba jim dlouho naslouchat, nuž začneme rozumět způsobu jejich uvažování o domech a majetku. Já sám to moc neumím, ale vidíme všichni, že stylem "po nás potopa" jede vcelku celá naše civilizace, proto je třeba si osvojit Hippokratův přístup. Dívat se na každou životní situaci z orlího nadhledu a hledat nejlepší řešení pro celek, byť nás osobně to může stát rozbitou kytaru. Proč? Protože jsme první živočišný druh, který tuto evoluční novinku alespoň trochu ovládá.