PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2017-05-29
V 29 letech jsem obhájil svůj druhý magisterský titul a stal jsem se psychologem. Následující rok - když mi bylo 30 let - jsem zaregistroval zajímavou proměnu vlastního prožívání. Přistihl jsem se, že jeda tramvají nesleduji vnady žen rozvěšených po okolních tyčích, ale že mou pozornost mnohem víc přitahují jejich malé ratolesti. Zarazilo mě, že na ty dělám budliky, budliky, ale prsa jejich matek jsou mi zrazu ukradená. To vůbec nekorespondovalo s mým očekáváním. Pamatuji, že jsem si tehdy řekl: "Jerome, tak s tebou už je konec." Postřeh to byl správný, leč poněkud předčasný. První dítě se mi narodilo až v 38 letech. Nicméně tato proměna dokonalá z testosteronového samce na obstarožního páprdu nezadržitelně započala - začaly se mi líbit děti. Následující roky jsem ale řešil otázku, že nemám odvahu vstoupit do manželství a založit rodinu. Nějak jsem se příliš bál vlastních dětí a odpovědnosti za ně. Možná i to byl důvod, proč jsem si tehdy začal něco s kolegyní, matkou dvou skvělých holčiček. Měl jsem takový pocit, že jsem tak obelstil svou přiblblou hlavu. Když pak se tento vztah za tři roky rozpadl, pochopil jsem, co jsem ve třiceti ještě nechápal. Děti nejsou problém. Problém jsou ženy. Přesněji řečeno partneři obecně.
Předpokládám, že čtenářky těchto řádek si říkají: "No, Klimeši, tos teda objevil Emeriku! To snad dá zdravý rozum, že jsou problémy s chlapama a ne s dětma..." Ano, obstarožní, půl století starý páprda Klimeš bezvýhradně souhlasí. Ve třiceti by to možná teoreticky taky odsouhlasil, ale byla by to jen taková teoretická znalost, asi jako že E=m.c2. To prý taky platí, ale v praxi při vaření svého guláše jsem to nějak nedocenil (že váží víc, když ho ohřeji). Dnes vidím v poradně mnoho pětatřicátníků, kteří řeší stejný problém, jako tehdy já: Zbytnělý strach ze založení rodiny a odpovědnosti z toho plynoucí.
Dalším pokušením tohoto věku byl nápad prodloužit si pohodové dětství studiem další vysoké školy. Tehdy mě fascinovala mikroekonomie - nabídka, poptávka, mezní užitek atd. - tak jsem kroužil kolem bronzového Winstona Churchilla, leč pak jsem si řekl, že to už bych shnil za živa až do důchodu a že je na čase tvořit něco smysluplného (jako např. články pro RSTS). I toto pokušení, kterému jsem unikl jen o vlásek, jak vídávám, pohltilo mnoho mužů v tomto věku.
Toto vše, o čem si zde píšeme, se točí okolo velkého úkolu třicátníků. Mít odvahu vstoupit do stavu dospělých. Převzít odpovědnost za to, jak se tento svět točí, převzít štafetu po svých otcích a praotcích a předat tento svět svým dětem v lepším stavu, než v jakém jsme ho obdrželi. Je pravda, že mnoho mých vrstevníků se vůbec k podobné úvaze nedostalo. Stále jedou podle pravidla "urvi, co můžeš" a citově ustrnuli na úrovni předškoláků.
Definovat dospělost je těžké, neboť je řada jevů, které zralou dospělost provázejí. Nejdůležitější z nich je fakt, že produkce dospělého je často i několikrát vyšší než jeho spotřeba. Pochopitelně - živí sebe, své děti, svou ženu, své staré rodiče a mnohé všelijak handicapované spoluobčany. Toto jho na sebe vezme s plným vědomím, že jeho údělem je prastaré: "V potu své tváře budeš jíst chléb." (Ge 3, 19)
Mezi tento imperativ produkce nepatří jen podíl na hrubém národním produktu, ale i požadavek přivést na tento svět víc životů, než kolik jsme jich sami dostali. Žena musí porodit dítě za svůj život, za život svého partnera a život svých neplodných kamarádek - a muž to musí vše uživit a zastřešit.
Další jev, který provází zralou dospělost, je překonání nějaké opravdu těžké ztráty. Dětství až mladší dospělost se vyznačuje bláhovými a naivními hodnotami, kdy hrdost je nade vše, borec je ten, kdo má hodně peněz, drahé auto, koho ostatní obdivují či mu závidí jeho postavení ap. Těžká ztráta s bláhově naivními představami mocně zatřese a tím je uspořádá od těch nejdůležitějších až po ty nejhloupější. To sice hodně bolí a někdy se za to platí velmi velká cena, ale bohužel hierarchie hodnot je něco, co se nedá vymyslet u stolu. To se musí zažít. O tom jsou totiž tzv. životní iluze - to jsou situace, která obecně lidé hodnotí jinak před tím, než ji zažijí, a jinak po té, co ji zažili. Například chlapi bohorovně vykřikují před svým parohatým kamarádem, že by nevěrnou ženu prohodili oknem svého baráku podél hodně strmé balistické křivky. Tedy jinými slovy říkají: "Moje hrdost nade vše." Jenže jakmile ta situace v realitě skutečně nastane, tak ke svému údivu zjistí, že jejich celá bytost bytost je jiného názoru a zastává dost jinou hierarchii hodnot. Pak se začne honit soudruh Bych.
Když jsou děti od malička připravované na to, že je čeká tento koperníkovský obrat z dětství do dospělosti a že je to tak správně, tak to pro ně - stejně jako kdysi pro mě - taky není lehké, ale člověk je na to nějak připraven. Naproti tomu nejhůře jsou na tom ti, kteří si z naivně mladých hodnot postaví svou životní filosofii. Stáří se ale ukecat nedá, zejména ne neplodná zubatá. Vstup do dospělosti se pak tak dlouho odkládá, až se prokoučuje čas, který je na dospělost určen. Prostě na rodinu je třeba čtvrt století a plodnost žen končí okolo 45 let. Hospodina možná ukecáte, ale biologii ne.
Zajímalo by mě, jestli následující příběh je smyšlený, nebo je to skutečná událost. Každopádně ale stojí za přečtení:
Profesor filosofie stál před svou třídou a na stole před sebou měl několik předmětů. Když začala hodina, vzal beze slova velkou prázdnou sklenici od majonézy a začal ji plnit kameny asi 5 cm velkými. Když ji naplnil, zeptal se studentů, jestli je plná. Studenti souhlasili.
Pak vzal profesor krabici oblázků a vysypal je do sklenice. Trošku s ní zatřepal a oblázky vyplnily mezery mezi většími kameny. Potom se opět zeptal studentů, jestli je sklenice plná. Studenti opět se smíchem souhlasili.
Nyní vzal profesor krabici s pískem, vysypal ho do sklenice a písek samozřejmě vyplnil i ty nejmenší mezery.
"A nyní si představte," řekl profesor, "že to je vás život. Kameny jsou ty podstatně věci - vaše rodina, vás partner, vaše zdraví, vaše děti - zkrátka věci, které v případě, že vše ostatní ztratíte, stále dokáží naplnit vás život. Oblázky jsou ostatní věci, které také stojí za povšimnutí - vaše práce, vás dům, vaše auto. Písek, to jsou všechny ostatní maličkosti.
Když naplníte sklenici nejprve pískem, nezbyde žádné místo pro kameny a oblázky. A stejně je to i v životě. Pokud vynaložíte veškerou energii na maličkosti, nebudete mít prostor pro důležité věci. Věnujte pozornost věcem, které jsou důležité pro vaše štěstí. Hrajte si se svými dětmi, najdete si čas na zdravotní vyšetření, jdete si se svým partnerem zatancovat. Vždy vám zbyde čas na práci, na úklid domů, nebo na uspořádání party. Starejte se především o kameny - o věci, které mají opravdu význam. Stanovte si svůj žebříček priorit. Zbytek je jenom písek."
Na to vstal jeden ze studentů, vzal sklenici, kterou profesor i ostatní studenti měli za plnou a nalil do ní láhev piva, které si samozřejmě též našlo své místo. Teprve nyní byla láhev opravdu plná. To dokazuje, že bez ohledu na to, jak plný je vás život, prostor na pivo se vždycky najde.
Přesně tak - když máte správně uspořádané hlavní kameny, hlavní hodnoty svého života, pak lehce naleznete prostor nejen na pivo, ale i na zábavu a životní spokojenost obecně. Běda, když máte ve sklenici či v hlavě jen písek a pivo. Prostor na velké projekty už jen tak nenaleznete. Proto říkávám: Pokud muž nenastoupí svou kariéru do třiceti, tak už ji nenastoupí nikdy a shnije zaživa pohlcen honěním plytkých požitků. Rozvrhnout si tedy náplň své sklenice je tedy hlavním úkolem třicátníků - měli vědět, jak si mají naskládat šutry na dno své sklenice, a vědět, kde mají ručník.