Zkrácená verze článku http://skolka.klimes.us
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.
2016-08-18
Jednou za mnou přišel rozpadající se pár, který měl problémy s extrémní žárlivostí muže. Ten popisoval, jak to u něj chodí. Žena odejde. On je hodinu či dvě v klidu a najednou pocítí, že to na něj jde. Naprosto nezadržitelně se začíná propadat do nesnesitelné úzkosti, kdy nepomáhá nic. Napřed není schopen myslet na nic, jen si přehrává fantazie - kde je žena a s kým to dělá. Tyto fantazie to celé ještě zhorší, takže popadne telefon a začíná freneticky znovu a znovu vytáčet její číslo, při tom se sprostě hádá s její fantazijní postavou a nadává jí do kurev. Když se jí nedovolá, tak za pár hodin se zcela vyčerpá a upadne do apatie, kdy má pocit, že je mu zcela ukradená. Sedne k počítači a založí si na konto na www.seznamka.cz s poznámkou, že je nezadaný. Jenže pak když se žena vrátí, v něm opět vzkypí vztek, že ho v tom stavu nechala a ani nezvedla telefon. Následuje tedy druhá scéna.
Trvalo mi nějaký čas, než mi došlo, že chorobná žárlivost je jen dospělá verze dětské separační reakce. Separační reakce je reakce dítěte na osiření čili ztrátu rodiče, lehce si ji představíte, když odškubnete dítě od matky. Separační reakce je jeden ze základních modulů naší mysli, který funguje nejen v dětském věku, ale i po pubertě, kde je samozřejmě opepřen pohlavními hormony a rétorikou s nimi související.
Fáze separační reakce se navrčte zpaměti, ať jste psychology nebo traktoristy, neboť je třeba, abyste ji viděli u svých blízkých. Reakce dítěte na osiření klasicky vídáváme v nemocnicích, kde sestra dítě odtrhává od matky. Reakce dítěte na pobyt v nemocnici se tedy nazývá též hospitalismus. Lékaři konstatují, že dítě musí v nemocnici zůstat a musí se odloučit od matky. Následují tyto fáze:
Dítě je od matky odebráno více méně násilím.
Silně emocionálně reaguje, úzkost, pláč, stres.
Unavené a vyčerpané dítě upadá do apatie, rezignace či deprese. Nereaguje na ostatní lidi, nehraje si s jinými dětmi. (reaktivní deprese)
Postupem času dítě začíná akceptovat ostatní dospělé a začíná si vytvářet nové vztahy k sestřičkám a jiným dospělým jako k náhradním rodičovským postavám (přesouvá dyadickou vazbu).
Pokud se v této chvíli matka vrátí. Dítě ji poznává, ale ignoruje.
Pak vůči ní vyjádří agresi či hněv.
Nakonec ji přijme, pevně k ní přilne, a tak se znovu obnoví strach z opuštění.
Na dítěti dlouhou dobu pozorujeme, že si matku "hlídá", není schopno bez ní usnout, regreduje čili chová se tak, jako když bylo o dva roky mladší ap.
Jen na okraj předpokládám, že vás ani nenapadlo, že o separační reakci je i dětská píseň Prší prší jen se leje, ve které panenka zaplakala, když přestalo pršet a kdy tedy měl sedlák odjet s koníčky na luka.
Už neprší a nelije, sedlák s koníčky jede na luka, panenka má separační reakci, která se po pubertě zvrhává do patologické žárlivosti
Bohužel školka je místo, kde separační reakci v této ukázkové podobě vídáváme často, zejména prvního září. Separační reakce má stejnou nepříjemnou vlastnost jako migréna či panická ataka - jakmile se separační reakce rozjede, třetí osoba ji nemůže ani zastavit, ani přesměrovat na někoho jiného. Prostě musí proběhnout celá. Proto při ní platí stejná doporučení jako při migréně či panické atace - nejlepší způsob, jak se zbavit separační reakce (panické ataky či migrény), je nedostat ji. To vypadá absurdně, ale v praxi to není až tak složité. Je jen třeba myslet na tyto jevy dříve, než nastanou, čili jedním slovem spoléhat na prevenci.
Když dítěti odebereme násilím matku, aktivujeme tak a následně zesílíme dyadickou vazbu na ni. Jakmile je dítě fixované na matku, neexistuje síla, která by přesměrovala tuto vazbu na jinou osobu - otce či vychovatelku ve školce. Prostě dítě musí projít všemi fázemi separační reakce od b do h. My dospělí to tak samozřejmě nechápeme, ale dítě v té chvíli psychicky prochází osiřením. Ono neprožívá dočasné odloučení - že matka zase za čtyři hodiny příjde. Ono prožívá, že o ni definitivně přišlo, že co nevidět je samotné najde divá zvěř a sežere je. Vypadá to nelogicky, ale má to psychologickou logiku, ale ta je jiná než naše intuitivní. Například dospělé ženy to mají podobně "nelogicky" při znásilnění. Ony si v tom okamžiku hrůzy neuvědomují, že bude následovat "jen" trochu nepříjemný sex (tak to totiž pojímá sexuální agresor). Ženy při znásilnění psychicky prožívají úkladnou vraždu - mají pocit, že udeřila jejich poslední hodinka a jejich psychika depersonalizuje a ony opouští své tělo a pozorují se zvenčí.
Vraťme se ale k příběhu patologického žárlivce z úvodu. Při troše cviku v takových líčeních jasně uvidíte fáze separační reakce od a do h. Jinými slovy nasnadě byla otázka: "Jak jste jako dítě fungoval ve školce?" Pán začne vzpomínat, jak každý den byla šílená scéna. Matka ho strčila za dveře, zabouchla a utekla, zatímco jeho držely učitelky. On si prošel všechny fáze separační reakce a druhý den se to zopakovalo. Když například šli na provázku městem a matka je zahlédla, raději okamžitě zalezla do nejbližšího průjezdu, protože kdyby ji byl zahlédl, utekl by ze špalíru a jal se jí pronásledovat po městě. Proto se separační reakcí ve školce není radno si zahrávat či ji bagetelizovat. Tento pár se kvůli narušené citové kapacitě rozpadl a ten muž si toto prokletí - citovou labilitu - ponese až do smrti. Z oběti se dnes stává agresorem - manipulujícím žárlivcem a stalkerem. Na to není žádná kouzelná formulka. Prostě to nemělo vzniknout.
Jiný muž mi popisoval, jak jeho citově chladná matka ho za strašného řevu dávala ráno do školky, která shodou okolností byla přímo naproti jejich domu. On pak celého hodiny stál u okna a díval se přes ulici na okno svého domova, kde viděl chodit rodiče a ptal se, proč nesmí být s nimi. Dnes nejen, že není schopen spočítat, kolik měl sexuálních partnerek, ale hlavně dělá doma takové žárlivecké scény, že se bojím, že to jeho žena nemůže dlouho vydržet. V partnerském poradenství takto neustále narážíme na stejný motiv - chronický děvkař skřížený s patologickým žárlivcem, který měl šílené předávání ve školce...
Na kolektivní zařízení (školku, jesle) nejsou děti vhodné nejméně do věku tří let. Prof. Matějček to říkával pregnantně: Domov důchodců je trest dětí rodičům za jesle. (Pozor neřekl za školku, ale za jesle do dvou tří let.) Citlivost dětí na ztrátu matky se totiž ve věku dramaticky mění.
Langmeier s Matějčkem (Citová deprivace v dětství; 1974) přinášejí tento graf, který ukazuje, kolik dní děti potřebovaly, aby se adaptovaly na nemocniční prostředí, kde byly bez matky. Dvouleté dítě potřebuje více než týden na to, aby se adaptovalo na nové prostředí a přerušení dyadické vazby. Samozřejmě u školky či u střídavé výchovy to nemusí být takto dramatické, ale tvar křivky bude kvalitativně zachován. Prostě děti až do pomezí mezi třetím až čtvrtým rokem nejsou mentálně zralé na přerušení dyadické vazby s matkou (primární pečující osobou), bez ohledu na to, zda je to kvůli střídavé výchově nebo kvůli jeslím
Pokud máte malé děti a zvažujete jejich umístění do školky, dobře si přečtete článek http://skolka.klimes.us, neboť hlavním cílem výchovy není dobrá znalost angličtiny, ale citová stabilita dítěte, aby dítě mělo jistotu, že tento svět je vcelku dobré místo k žití. Jak vidíte na úvodním příkladu - patologická žárlivost je prakticky neléčitelná a bohužel to bývá jen převlečená separační reakce z dětských let čili zmrzačení vlastními milujícími rodiči...