PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2016-02-10
PDF verze
Motto: Keby som bol somnambul, navštívil bych Istambul.
Malý Plch seděl mezi Kloboučníkem a Březňákem a tvrdě spal; a ti se oň opírali lokty, rozmlouvajíce přes jeho hlavu. "Velmi nepohodlné pro ubohého Sedmispáče," pomyslila si Alenka, "jenže, jelikož spí, tak je mu to asi jedno."
Nejedlý Zdeněk
Jedlý plh sedmispáč se v mnoha ohledech liší od Nejedlého Zdeňka. Například Angličani jedí plhy, ale naše zesnulé, ba ani recentní ministry kultury už moc nežerou. Ale nalezli bychom i jiné rozdíly: Spícímu plhovi tluče srdce jen pětkrát za minutu, nadechne se jednou za hodinu a teplota jeho těla při zimním spánku klesne na pět stupňů Celsia, a když si takhle dáchne od října do května, zhubne při tom na polovinu své podzimní váhy. Plhovi se říká sedmispáč (Siebenschläfer), protože nejen prospí tři čtvrtě roku, ale navíc spí i ve dne. Na rozdíl od Z. Nejedlého je téměř obligatorní vegetarián, protože v rostlinách moc živin není, a tak šetří energii spánkem podobně jako lenochod. Nejedlému se podobá v tom, že na rozdíl od jiných hlodavců se nerozmnožuje každý rok a dožívá se obdivuhodného věku - v jeho případě 12 let (ne zim, páč ty prospí).
Sedmispáč tou dobou už měl oči zase zavřeny a usínal; byv však štípnut Kloboučníkem, vzbudil se zase s malým výkřikem a pokračoval:
"A jak to mají se spánkem lidé?"
Třetinové pravidlo praví, že bychom měli 8 hodin věnovat práci, 8 hodin žít (nejen pro sebe a nejen pro rodinu) a 8 hodin spát. Kdo cílí svůj život na dlouhodobý vysoký výkon a nechce vyhořet do pár let, měl by se tímto pravidlem řídit. Je-li naším cílem trvalá životní úspěšnost, pak se rozhodně nevyplácí být sprinter. Úspěchy v běžném životě slaví vytrvalostní běžci.
Nedostatek spánku se neprojeví ani tak sníženým výkonem, jako naopak primárně propadem nálad. Rutinní výkon může být zachován, ale trpí kreativní a divergentní uvažování a paměť (vštípivost), o mezilidských vztazích ani nemluvě. Jinak řečeno: Člověk sice stále obstojně funguje, ale život ho nebaví.
Dobrý večer, Pátek bohužel budu na natáčení. Ozval bych se začátkem srpna. Díky za tu řadu se spánkem! Jsem dost jiný člověk, když se vyspím :-)! Ať se vám daří! [klient N.N.]
Bohužel lidé podceňují dopad nedostatku spánku na kvalitu svého života, a proto je třeba připomenout, že deprese je jen krycí název pro poruchy spánku, a naopak poruchy spánku jsou jen krycí název pro deprese. Jedna z dominantních příčin neustále narůstající prevalence depresí je i to, že dnes lidé spí o hodinu méně než před sto lety. Stejně umírněný odhad říká, že spánkovou karencí či deprivací trpí 20 % dospělých, dokonce i u dětí školou povinných chybí 2 hodiny spánku ve všední den.
Co si mastil dnes, se ptám? To se nikdo nedoví, ty můj mobile zánovní...
Zoufáte-li si (právem) nad úrovní současného školství, zkuste zaujmout tohoto žáka šesté třídy pro etologii plha sedmispáče... Rodiče jsou tak trochu mimo zdravý rozum. Napřed udělají vše pro to, aby jejich syn měl dokonalé dětství. V porodnici přikládají na prsík, rooming, pak dokonalé oblečení, nejlepší školy, všechny možné kroužky. Když mu koupí značkový Ipad, aby nezaostal vůči spolužákům, očekávají bláhově lepší výkony ve škole. Hrozně se pak diví, že s klukem to naopak jde od deseti k pěti, a aby to nebylo málo, tak ho dobijí rozvodem a trhají ho na kusy střídavou výchovou, aby opravdu do smrti nezapomněl, co si právníci představují pod termínem "právo na styk s oběma rodiči". Zkrátka každý projekt - i výchova dětí - vyžaduje kázeň a zdravý rozum. Zde kupříkladu platí pravidlo - zamykat na noc synův telefon a notebook do sejfu. Děti před pubertou mají o dvě až tři hodiny větší potřebu spánku než jejich rodiče, tedy tento pařič ze 6. C by měl už být v pyžamu s vyčištěnými zuby v 20:00.
Hádejte, kdo šel spát před půlnocí!
Mnoho let jsem učil zahraniční studenty, a tak jsem se opakovaně ve třídě zeptal: "Kolik z nás šlo spát před půlnocí". Zpravidla se přihlásil jen jeden pošuk, kterého na tomto obrázku vidíte zarámovaného.
Spánková půlnoc - maximum spánkového hormonu melatoninu
Laici očekávají, když spí méně, že spánek bude o to kvalitnější a hlubší. Opak je pravdou. Nedostatek spánku znamená navíc méně kvalitní spánek. Důvodem je spánkový hormon melatonin. Ten se začíná vylučovat, když se Slunce západem ubývá modré složky denního světla. Zjednodušeně můžeme říci, že spánek je tím kvalitnější, čím větší zelená plochá vznikne, když si na následující křivce propojíte svůj bod usnutí a svůj bod probuzení. Na následujícím grafu šel dotyčný spát v 22:00 a vstával v 7:00, čili usnul v době, kdy v krvi stoupal obsah melatoninu a díky tomu byl jeho spánek kvalitní a následně ho život baví. Jak říkaly naše babičky - hodina před půlnocí jsou dvě hodiny po půlnoci. Pochopitelně, protože po půlnoci melatoninu ubývá a člověk spí stále povrchněji. Psychologové vrcholových sportovců registrují snížený výkon, když jim atleti spí méně než 7 hodin. Jen vrcholoví manažeři jsou přesvědčeni, že jim stačí 5 hodin. Každopádně už spánek pod šest hodin se v literatuře označuje za těžkou spánkovou deprivaci (severe sleep deprivation).
Míra pociťované ospalosti je výslednice dvou vlivů:
A) Jak dlouho bdíme v kuse (tzv. spánkový homeostatický proces S),
B) Jaká je denní doba, přesněji kde se nacházíme na aktuální spánkové vlně (tzv. cirkadianní proces C).
Ze stejného důvodu otázka "Chce se mi spát?" není dostatečným kritériem pro posouzení, zda bych měl jít spát. Stejně jako u jídla, i u spánku termín "potřeba spánku/jídla" znamená něco jiného než věta "Spal/Jedl bych...".
Spánkové vlny a kolísání čilosti během dne
Na vzestupných vlnách se budíme, na sestupných pociťujeme ospalost. Nejlépe je vypozorovat, kdy máme večer sestupnou hranu, a tou dobou být již nachystaní v posteli. Nevyplácí se čekat na sestupnou vlnu, a pak se jít připravovat do postele, protože na to jednak už nemáme energii a dále než dokončíme večerní toaletu, tak se často vlna překlopí, a pak nemůžeme usnout.
Lidi, ptáci a jiná havěť
Lidi se dle spánku dělí na několik skupin: skřivani, sovy, přeučení skřivani, neukáznění a nemocní.
a) Skřivani pociťují ospalost již na první spánkové vlně (19-21). Pokud v tomto období usnou, spí do rána, kdy se okolo 5-7 hodiny spontánně budí. Skřivany poznáme též podle toho, že se budí okolo 6, i když šli spát třeba ve dvě v noci.
b) Sovy pociťují první ospalost až v druhé večerní spánkové vlně, tzn. od 21-24, ráno jsou nepoužitelní vcelku bez ohledu na to, kdy šli spát. "Ať vstávám, kdy vstávám, probouzím se okolo jedenácté." Odpomoci se tomu dá dostatkem spánku a ranní rozcvičkou, popř. studenou sprchou (aktivací organismu).
c) Přeučení skřivani jsou fyziologicky skřivani, kteří si navykli na odchod do postele odložený o dvě hodiny (maximálně do půlnoci) kvůli sociálním kontextu (klasicky vysokoškolské koleje). Jejich klasická rétorika je: "Já jsem sice trochu malátný okolo 21., ale když to překonám, tak klidně vydržím až do půlnoci. Ráno se budím okolo šesté." Přeučení skřivani se tedy hrdě považují za sovy, neb jak řekl kdysi Gorkij: "Sova to zní hrdě!"
Sovy a skřivani jsou fyziologické typy, přeučení skřivani je "tolerovatelná" praxe. Zbývají dvě patologické kategorie - neukáznění, kteří chodí spát po půlnoci nejen kvůli malicherným důvodům (hraní her), a psychiatrické diagnosy (různé poruchy spánku, nespavost, náměsíčnost, noční apnoe, hyposomnie, hypersomnie, syndrom neklidných nohou, zvládání časového posunu (jet-lag) a plánování spánku, dále deprese, reakce na akutní stres, rozvod ap.).
Běžné v praxi nacházím výkonově orientované, sociálně úspěšné lidi, kteří si na sebe naložili dva až tři pracovní úvazky, které však zvládají jen na úkor spánku. Klasicky to bývají matky, které si k celodenní péči o malé děti ještě přiberou pracovní závazky, které dokončují ve dvě hodiny ráno. Všechno to sice "v pohodě zvládají", ale s dětmi ztrácejí trpělivost a zvažují, zda se nemají rozvést, protože jim prý partner vůbec nepomáhá. Jenže ten toho má v práci taky na dva úvazky a vrací se strhaný po tmě... Prostě chyba v životním stylu.
Vzpomínám si na jednu hraniční klientku, které jsem kladl na srdce, že jí nemohu pomoci z jejich rozlad, dokud bude spát 3-4 hodiny denně. Po měsících snahy se její hyposomnie najednou překlopila do hypersomnie a dotyčná najednou začala spát téměř 20 hodin - usínala v práci, v autobuse, doma... Přitom když spala v kolektivu, tak spala normálně 8 hodin denně.
Příklad - hroutící se vztah neukázněných partnerů
Vcelku klasický obrázek moderní domácnosti je, že ona chodí spát před desátou a tou dobou by i ona měla chuť na sex, jemu se ale momentálně nechce, tak si hraje hry. Když se pak dovalí do postele jsou ve tři hodiny ráno a on chce sex. Ona ale, ať ji nechá být, že zítra vstává do práce, že bude celý den nepoužitelná. Tím ale urazí jeho ješitné ego, tak on na druhý den si místo manželky onanuje při PC pornu. Když jsem jednomu takovému říkal, ať vypíná počítač v okamžiku, kdy prvně uvidí ženu v noční košili, tak mi povídá: "Chodit do postele okolo deváté? To je úchylný..." Zajímavé je, že na dovolené to takto fungovalo bez problémů...
Ovládnout obyčejný vypínač od žárovky - jak vidíme - je nad schopnosti vysokoškolsky vzdělaných manažerů. Všimněte si, že tento jinak úspěšný muž ustrnul v hodnocení spánku na úrovni dětí základní školy ("kdo spí je slaboch a malé děcko"), a tak místo sexu se ženou má na krku partnerskou krizi na pokraji rozvodu a do důchodu to asi doklepe s trapnou onanii při počítači - to už mu, zdá se, úchylný nepřipadá.
Většina savců má sklon přetáčet se ve směru červené šipky, tzn. vstávat později a později i chodit spát, spíše než naopak. Je zajímavé, že tento fyziologický sklon nevyvažuje žádný vnitřní mechanismus živočichů, ale prachobyčejný západ Slunce. Edisonova žárovka vypnula vyvažovací funkci tohoto přírodního procesu (zelené šipky), a proto si musíme řídit odchod do postele zdravým rozumem, neboť pozorování vlastního puzení ke spánku je takto zákonitě závádějící. Noční život ve velkoměstech je v naší společnosti posunut asi o šest hodin oproti západu Slunce. Praha usíná až tak po půlnoci.
Večerní pohoda a společný spánek
Evolučně jsme nastaveni, abychom se Slunce západem se slezli k ohni a vyprávěli si příhody. Tuto večerní pohodu vždy ukončila tma tím, že se začal vyplavovat spánkový hormon melatonin, a tak všichni postupně pospolu usnuli.
Příklad - dnešní beduíni
Naprosto nevyhnutelnou podmínkou jakékoliv pouštní výpravy do odlehlých oblasti Gilf Kebíru a Gebel Uvejnáru je sehraný tým pouštních průvodců. Naše expedice spolupracuje s beduíny z oázy Baharija, na čele s průvodcem Sámím. Jejich zkušenost, řidičská dovednost a kuchařská zručnost jsou naprosto nezbytné pro několikatýdenní putování v oblasti vzdálené několik set kilometrů od poslední asfaltky, posledního zdroje vody a poslední elektrické zástrčky. Omyl v navigaci může znamenat pád z duny či vjezd do minového pole z druhé světové války. Špatně spočítané zásoby mohou vést k ukončení expedice. Během putování z oblasti do oblasti se vše řídí východem a západem slunce, které vymezuje pracovní den. Čas volna začíná jeho západem a rozděláním ohně, na kterém se později připravuje i večeře.
Z nástěnného kalendáře
Škola tedy vždy byla především večerní záležitost - naslouchání příběhům a mýtům u ohně. Toto večerní slézání je fyziologicky odměňováno tím, že se navečer po určitou dobu cítíme lépe, narůstají sexuální touhy i atraktivita druhého pohlaví. Například muži považují ženu na jedné a té samé fotografii za krásnější večer než ráno.
Degenerace večerní pohody
Tento zážitek večerní pohody vede lidi k tomu, že se ho snaží uměle protáhnout. Velmi často ženy v domácnosti si chtějí užít klidu bez dětí. To by bylo pochopitelné, ale nesmí se to přehánět. Pokud však člověk včas neusne, večerní pohoda degeneruje a projevují se klasické nešvary pozdního odchodu do postele - večerní hádání u dospělých i dětí, klimbání před televizí, večerní přejídání, opomíjení společného partnerského života s následnou onanií u porna či nevěrné lechtivé chatování.
Na večer pozorujeme různé autostimulační chování, které má kompenzovat rostoucí únavu. Lidé se dívají na horory večer a ne ráno, protože strach funguje večer jako kafe - stimuluje. Dále lidé večer více riskují a mají sklony k extrémům a hazardování se svým životem (viz skákání z mostu ve filmu Horečka sobotní noci nebo noční gamblering). Jiný druh autostimulačního chování se lidově označuje jako samonasírání a je typický pro kverulanty. Mnoho jich plodí své stížnosti právě v pozdních nočních hodinách. Nějak si pokusně ověřili, že se zbaví večerních rozlad, když napíší stížnost na kohokoli a na cokoli.
Další projev degenerace večerní pohody se u dětí i dospělých projevuje jako separační úzkost. Když rodiče nutí děti usínat izolované v dětském pokoji, jejich strach ze tmy řeší tím, že jim uměle prodlužují den - svítí jim při usínání, tolerují jim hrací zařízení či nahrazují vlastní rozhovor s dítětem tím, že dítěti pustí televizi, video či nahrané pohádky. Tím vším se ale dětem zkracuje doba i kvalita spánku a odcizuje rodiče a děti.
Geniální vynález, jak rodiče mohou uchlácholit své svědomí, ale ten kluk by přeci jenom raději spal vedle táty.
Jen na vysvětlení: Kluk na obrázku se jmenuje Charlie Brown. Pokud se probudíme uprostřed noci, je to známka, že jsme na vzestupné hraně spánkové vlny. Tato probuzení okolo 2 hodiny občas provází separační úzkost, někdy i panická ataka. Ty lidé léčí po svém - vyplení ledničku. Noční přejídání je tedy druh zklidňovacího manévru. Doporučení je dát na ledničku časový zámek a využívat jiné zklidňovací techniky.
Pokud jako Charlie nemůžeme v noci usnout déle než půl hodiny, pak je lepší vstát a půl hodiny se věnovat ryze mechanické činnosti, například umýt nádobí, uklidit obývák ap. Naopak zcela nevhodná je intelektuální práce, například vzorce v Excelu, programování.
Příklady práce s autostimulačními hádkami
Jedna z mých střelných terapií vypadala takto: "Vždy, když přijedeme k tchánovi na grilování, je večer hádka. On je totiž tchán hádavý." "V kolik to bývá hodin?" "V deset." "Vždy v deset?" "Jo, plus mínus pár minut." "Aha, tak to je tchán unavený, a tak má potřebu se hádat - asi jako malé děti. Zavelte proto na ústup z grilovačky už v 21:00, že jako musíte uložit děti ap." A bylo po hádkách...
Všimněte si, že první dotaz psychologa není: "O co se hádáte?" ale "Kolik bylo hodin?" Plzák Miroslav (zvaný nestor, ne plh) proto stanovoval klientům jednu přesnou hodinu v týdnu, kdy jim dovoloval hádat se a rozebírat konfliktní otázky. Ukázněným manželům již to dokázalo pomoci. U hádek obecně platí tyto zásady:
A) Nehádat se po Slunce západu.
B) Nehádat se déle než hodinu.
C) Nehádat se, když je druhá strana pod vlivem drogy (alkoholu, trávy) či abstinenčních příznaků. Navíc se často vyplácí počkat s hádkou den dva a pak téma otevřít, až když je druhá strana na příjmu.
D) Následně o hádce komunikovat a udržet mezilidské vazby, i když se nám třeba nechce, tzn. potlačit sklony k mlčení a uraženosti.
Paní v důchodovém věku si stěžovala na návaly pesimismu a plačtivosti. Jenže ukázalo se, že je mívá opravdu jen večer po 21:00, přes den je prý v pohodě. I zde bylo jednoduché řešení - choďte spát se slepicemi. Když přijdeme na to, kde je zakopaný pes, pak opatření k nápravě je nabíledni. Těžká v těchto případech není terapie, ale diagnostika.
Odpolední spánek mezi 13:00 - 15:00 není na škodu, ale neměl by být delší než maximálně jednu hodinu.
Dívka po rozvodu si stěžuje na návaly paniky. Na dotaz, kdy je má, odpovídá, že ve tři hodiny odpoledne. Doporučení je opět přímočaré: Dejte si dva budíky: Jeden na 13:30 a druhý na 14:30. V 13:30 jděte spát a díky budíku nebudete spát déle než hodinu. Problém ale dále byl s tím, že se dívka budila (ráno i odpoledne) se strašnými pocity a divokými erotickými sny o jejím partnerovi a jeho milence. To je příznak reaktivní deprese a je třeba to řešit jinými technikami (prosté pozorování těla, hluboká relaxace a konejšivá samomluva). Každopádně návaly paniky (jak je označovala) jsou projev odpolední spánkové vlny a celkového vyčerpání z rozchodu. Konec konců při terapii neustále zívala.
Technika pro navození spánku
Spánek spouští retikulární formace (RF) v mozkovém kmeni. Ta funguje podobně jako šetřič obrazovky. Prostě pokud nikdo dlouho nestiskl klávesu či nehýbl myší, počítač odpočítá "před pikolou za pikolou", a pak se uspí, nebo spustí šetřič obrazovky. Podobně RF skenuje aktivity v mozkové kůře a když se dlouho nic neděje, tak si řekne: "Koukám, že to tady chcíplo, no tak půjdu taky spát..." a vypne celého člověka. Pokud ale při namátkové kontrole frontálního laloku uslyší: "Musím usnout, musím usnout, zítra budu naprosto nepoužitelný..." Tak si RF ne příliš chytře řekne: "Aha, tak tady se ještě fest maká. To musíme být ještě zcela bdělí a aktivní." Proto spánek není možno navodit silou vůle. Silou vůle můžeme navodit jedině bdění. Spánek se dostavuje jen jako vedlejší produkt jiných technik.
Nepříliš inteligentní retikulární formace
Základem všech těchto technik je fakt, že retikulární formace reaguje na hlubokou svalovou relaxaci. Chceme-li usnout, musíme splnit alespoň dvě podmínky. Vyčkat na sestupnou hranu nějaké spánkové vlny, kdy začínáme pociťovat ospalost, nebo kdy máme vypozorováno podle jiných dnů, že začínáme být ospalí. Pak si lehnout v co největší tmě do polohy, ve které obvykle usínáme, například na boku, schouleni do klubíčka, nebo naopak nataženi jako pravítko. Oči máme otočeny asi tak, jako bychom se dívali do dálky, ale nic si nesnažíme představit. Oční bulvy nikam nekroutíme (např. na střed čela). Pak je třeba si introspektivně prohlížet celé tělo a pozorovat, co se v něm děje (tlak, svědění, škrábání, brnění, napětí, chlad). Procházíme je opakovaně od hlavy k nohám a zpět. Při tomto pozorování svalů, rukou, obličeje lidé opomíjejí zejména páteř a krk, oční víčka, sevřené čelisti (skřípání zuby). Ale právě tyto napjaté svaly brání v usnutí, proto každou nevhodnou myšlenku odložíme stranou a každou napjatou část těla uvolníme. Pokud to nejde, tak alespoň napjatou část pozorujeme tak dlouho, až se sama uvolní. Napjatý krk či svírání čelistí je možno uvolnit tím, že je velmi, ale opravdu velmi pomalu ohýbáme krk či otvíráme a zavíráme ústa.
Na pozorování tělesného prožívání je založeno i klasické počítání oveček. V naprosté tmě nevidíme ryzí čerň, ale jen jakési šedé skvrny - ovečky. I ty můžeme pozorovat, třeba i počítat, stejně jako dech. Každopádně smysl je stejný - ukotvit pozornost v tělesném prožívání.
Důležité je upozornit, že při tomto pozorování těla se dostaví divný, nepříliš příjemný pocit prázdna, ze kterého mají lidé sklon utéci do úvah o práci či bližních. Bohužel tyto úvahy mají probouzecí efekt, proto je třeba se neustále vracet k pozorování těla. Po čase možná ještě zaregistrujeme hypnagogické fantazie, které se objevují před usnutím. Pak ztratíme vědomí a usneme.
Krizová období provází komplikace, že svalová relaxace spouští pláč. V takových případech je třeba k sobě vlídně promlouvat asi jako k dvouletému dítěti: "To nevadí, Karle, že teď budeme (my dva - velký Karel s malým Karlem) chvíli brečet, prostě to necháme odtéci, a až se to všechno zklidní, tak budeme spát. To je abreakční reakce, při které je třeba pozorovat slzy - dokud tečou, nechat je volně vytékat. Jakmile přestanou, nedělat nic s tou divnou náladou, která po pláči zůstává. Je chyba ji potlačovat, utíkat před ní, či se ji pokoušet změnit. Právě tato reziduální nálada svádí jednak k utápění se v sebelítosti a dále k návalům vzteku. Obojí je třeba ubrzdit, například konejšivou samomluvou. Když tu divnou náladu necháme být, sama se buď změní ve spánek, nebo vymizí. Více o těchto technikách naleznete v knize Křesťanství, vztahy a sex.
Společné spaní s dětmi
Když před třiceti lety dělali výzkum na universitě v Emory, už tehdy museli konstatovat praktické vymizení rodinných konverzací. Kvůli všem technickým vymoženostem moderní doby klesá komunikace a spjatost rodičů s dětmi. Rodiče si s dětmi nepovídají buď vůbec, nebo jen vyměňují technikálie stylu: "Máš napsaný úkoly? Co bylo ve škole? Proč jsi nebyl na kroužku?" Jen při delších cestách autem se dnes děti rozhovoří.
Společné večerní usínání s dětmi je v naší civilizaci vcelku jediný čas, kdy si rodič může popovídat se svými dětmi. To se týká především přezaměstnaných a rodiny zanedbávajících mužů. Díky tomu je možné slyšet, co si děti skutečně myslí, může reagovat na jejich nápady a popovídat si o hodnotách ap. Děti jsou geneticky nastaveny na tuto večerní školu a do puberty ji oceňují.
Do dnešních dob přežily geny jen těch dětí, které se v noci bály a tiskly se k rodičům. Dřív bylo absurdní, aby matka odložila děti do Macochy a sama šla spát do Koněpruských jeskyň. Není divu, že dnešním dětem podobně experimenty s "nádhernými dětskými pokojíčky" připadají dost nelidské - právem si v noci připadají jako sirotci. Geny jim totiž říkají, že je něco špatně.
Ano, za společné spaní s dětmi se platí určitá daň. Děti v noci kopou, manželské radovánky je třeba přesunout do obýváku ap. Každopádně ziskem je, že opravdu stáváme rodiči.
Na okraj je třeba připomenout rozdíl mezi novorozencem a školkovým dítětem. Děti do roka jsou extrémně dráždivé, dokud se jim axony neuronů v nervech se neobalí myelinem. Stačí proto sebemenší podnět a jsou vzhůru. Proto malé děti je možno dát do kolébky, kde do nich nikdo nedrcne, a jejíž pohyb dítěti simuluje narkotizující pohyb pánve kráčející matky. Naopak když usne školkové dítě, můžete s ním zacházet jak s pytlem písku - je prakticky neprobuditelné. Proto spaní s těmito dětmi není problém.
Každopádně je mnoho rodičů, kteří jsou zásadně proti spaní s dětmi. Zde platí pravidlo: Ano, jsou děti, které je možno naučit, aby spaly ve svém pokojíčku, aniž by se to na nich nějak výrazně podepsalo. Pokud ale máte děti úzkostné či jinak narušené, pak je třeba se vrátit k evoluční normě, kterou pregnantně vylíčil Josef Lada ve svých pamětech: "V jedné světnici se vařilo, spalo a provádělo obuvnické řemeslo. Spalo v ní šest členů naší rodiny." Jinými slovy s úzkostnými dětmi je třeba spát v jedné celorodinné ložnici, ve které je několik postelí vedle sebe. Když usnou je možné se přesunout vedle, pokud usneme dřív s nimi, pak je to znamení shůry, že jsme i my měli jít spát.
Kdo spí, nehřeší! Qui dormit, non peccat.
Toto morální pravidlo má řadu modifikací, která již pravdivá nejsou, např. Kdo si hraje, nezlobí. Podobně na toto pravidlo vznikly různé vtípky, jako tento alkoholický sylogismus: "Kdo pije, spí. Kdo spí, nehřeší. A kdo nehřeší, je svatý!" (Qui bibit, dormit; qui dormit, non peccat; qui non peccat, sanctus est.) samozřejmě s provokativním implicitním závěrem: Kdo pije, je svatý...
Když divoši v pralesích mají sen, jsou přesvědčeni o tom, že sen je jen pokračování reality. Prostě když jim někdo ve snu něco nehezkého řekl, tak se na něj hněvají, jako kdyby je skutečně urazil. Podobně i dnes mívají lidé pocity viny za erotické sny o nevěře či fantazijní agresi ve snu vůči blízkým lidem ("zabil jsem ve snu otce"). Všechny tyto problémy kladla klasická morálka stranou tím, že kdo spí, nehřeší, protože nemá pod kontrolou ani vědomí ani vůli, tedy se pohybuje mimo sféru morálky.
To se bohužel o hraní her nedá říci již proto, že zhusta vedou k zanedbání povinností a promarnění životních šancí. Pro nevěřící Tomáše máme ještě jednu ilustraci věty: "Kdo si hraje, nehřeší."
Opravdu si myslíte, že kdo si hraje, nehřeší?
A jak to dopadlo se Sedmispáčem?
Když se Alenka ohlédla naposled, viděla Kloboučníka se zajícem Březňákem, jak se pokoušejí strčiti Sedmispáče do čajové konvice. Plch pomalu otevřel oči. "Já jsem nespal," řekl chraptivým mdlým hlasem; "slyšel jsem každé slovo, které jste si tu, braši, povídali."