PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2014-11-01
Muž Petr Zaremba mě požádal, abych napsal něco o sobě, když jsem byl ještě chlapec. Radost mi tím neudělal. Bylo by to spíš na svazek zvíci Kapitálu. Vybral jsem proto jeden detail, tak dávejte pozor, co vám teďka řeknu.
Když je papež či biskup uveden do úřadu, musí si podle starého feudálního zvyku zvolit nějaké heslo či motto, které má pak uvedeno ve svém erbu. Jan Pavel II měl „Totus Tuus“ (Celý Tvůj), kardinál Duka má „In Spiritu Veritatis“ (V duchu pravdy). Já jsem si své heslo vymyslel už kdysi dávno. Na svůj erb bych si dal: „Hlas volajícího na poušti.“ Tímto odkazem na proroka Izaiáše totiž charakterizoval sám sebe sv. Jan Křtitel, když se ho farizeové ptali, kdo vlastně je (Iz 40, 3): „Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!“ Jak to má vypadat, vidíme názorně na stavbě dálnic - kopečky se uříznou, údolí se zasypou, aneb nic není nemožné. U Jana ale byl hlavní poukaz na bezvýznamnost vlastního ega: Není důležité, kdo jsem. Důležité je mé poselství.
Ježíš sice latinsky neuměl, Římané ho dokonce přibili na dřevo, ale katolíci z nějakého záhadného důvodu povýšili latinu na bohoslužebný jazyk - všechno musíme mít latinsky, proto na mém štítě by muselo místo hebrejského originálu "קול קורא במדבר“ (Kol kore ba midbar) stát latinské „Vox clamantis in deserto.“ Ale i to nezní špatně, ne? Máte nějakou představu, co by stálo na Vašem středověkém štítě? Jen tázat se můžeme, co asi stojí na štítě Petra Zaremby. Za to ale víme, co stojí na štítě stávajícího papeže.
Erb stávajícího papeže Františka s heslem od sv. Bédy Ctihodného (velkého vzdělance své doby): Pohlédl na něj s milosrdenstvím a vyvolil si jej“ (Miserando atque eligendo) K tomuto heslu se váže jedna humorná historka, kdy jen díky autorské slepotě se proláklo, že Ježíš měl dva nevlastní bratry: Ben Sedish a Ben Stoyish. (http://www.novinky.cz/koktejl/315948-jezis-nebo-lezis-vatikan-stahuje-minci-s-hrubkou-ve-spasitelove-jmenu.html)
Tyto formující věty z hlediska psychologie patří do problematiky identity a tzv. rodinných příběhů, protože se předávají z generaci na generaci vyprávěním, fungují jako návody na řešení životních hlavolamů a získaná identita pak pomáhá člověku překonat životní zkoušky.
Takové životní heslo je něco jako programové prohlášení - občas se naskytnou životní situace, kdy se může hodit. Například před pár lety se do všech českých pop psychologů obul v Lidovkách můj kolega Zbyněk Vybíral. Vzal nás kobercovým náletem zgruntu všechny, co občas býváme v médiích. Podobně jako PZ mi ani on tím radost neudělal, jenže Lidovky chtěli, abych se k tomu vyjádřil. Tak jsem civěl na ten jeho článek a tu mi svitlo, že tam kritizuje jen mé ego - po penisu druhý největší problem-maker mého života. Tak jsem si podle zmíněného hesla řekl: Jde o mé ego, ergo o nic důležitého, a proto jsem na daný článek vůbec nereagoval. Něco jiného je, když šlo třeba o děti v ústavech, nebo o kauzu Kulínský - tam jsem se obul do ministryně Buzkové či do JUDr. Sokola, protože tam šlo o něco, co stálo za řeč. Konec konců mám ego už tak přebujelé, tedy když ho někdo kousek urazí, ono ho opravdu neubude.
Vzpomínám si ještě na jeden citát, který mě formoval od mého dětství. V šesti letech jsem totiž byl poslán ministrovat do místního kostela. Bylo to pár metrů, jak vidíte na obrázku. Ministranti měli týdenní služby, kdy daný kluk chodil ministrovat i na jinak nepovinné mše ve všední dny. Ty mají své kouzlo - jsou klidné až psychoterapeutické. Ovšem to píšu dnes, když je mi skoro 50. Jako šestiletý hyperaktivní dysortografik jsem se při ministrování k smrti nudil. Vymýšlel jsem všechny možné kousky, abych to přežil. Hrál jsem si prsty, kýval se ze strany na stranu, vymýšlel kombinace a permutace s dlaždicemi na zemi, perseveroval různé říkánky, například při litaniích jsem místo „oroduj za nás“, nevím proč, říkal: „dva čtyři pět“.
Za mši dostal ministrant od pana děkana jednu korunu, za pohřeb pět (za tři koruny byla Nugátová pochoutka a za dvě litr mléka). Za své dětství jsem takto absolvoval na 300 pohřbů (1500 Kčs krytých nugátem a jinými aktivy ČSNB). Nosil jsem křížek před břinkající kapelou a té jsem utíkal na 30 m, abych neohluchl. Na druhou stranu musím říci, že seznámit se s filosofií tradičního pohřbu byla neocenitelná zkušenost. Později mi velmi pomohla při hledání návodů, jak řešit partnerské rozchody. Smrt jako smrt. Ale to odbočuji.
Ulice Komenského před mým rodným domem ve Vlachově Březí. Vpravo okno do ložnice. Za námi je škola a hřbitov. Nalevo skrytá budova zámeckého pivovaru bývalých Státních statků a před námi kostel. Tento kříž názorně symbolizuje hlavní pnutí mého dětství. Co jsem se touto ulicí nachodil s křížkem daleko před funusem!
Ale k tomu formotvornému citátu. Při mši se čtou úryvky z Bible. Jako dítě mě velmi zaujalo vyprávění o králi Šalamounovi, který ještě před dosažením dospělosti musel zasednout na královský trůn (1 Kr 3. kap):
V Gibeónu se Šalomounovi ukázal v noci ve snu Hospodin. Bůh řekl: "Žádej, co ti mám dát." Šalomoun odvětil: "Hospodine, můj Bože, ty jsi nyní po mém otci Davidovi ustanovil za krále svého služebníka, ale já jsem příliš mladý, neumím vycházet a vcházet. A tvůj služebník je uprostřed tvého lidu, který jsi vyvolil, lidu tak početného, že nemůže být pro množství počítán ani sečten. Kéž bys tedy dal svému služebníku srdce vnímavé, aby mohl soudit tvůj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem. Neboť kdo by dokázal soudit tento tvůj lid tvrdé šíje, jemuž je tak těžko vládnout?"
Panovníku se líbilo, že Šalomoun žádal o tuto věc. Bůh mu řekl: "Protože jsi žádal o toto a nežádal jsi pro sebe ani dlouhý věk ani jsi nežádal bohatství, ba ani jsi nežádal bezživotí svých nepřátel, ale žádal jsi pro sebe rozumnost při soudním jednání, hle, učiním podle tvých slov. Dávám ti moudré a rozumné srdce, takže nikdo tobě podobný nebyl před tebou a ani po tobě nepovstane nikdo tobě podobný. A dávám ti i to, oč jsi nežádal, bohatství i slávu, tak aby nebyl nikdo tobě podobný mezi králi po všechny tvé dny. Budeš-li chodit po mých cestách a zachovávat má nařízení a přikázání, tak jako chodil tvůj otec David, prodloužím tvé dny." Tu se Šalomoun probudil a viděl, že to byl sen. Šel tedy do Jeruzaléma a postavil se před schránu Panovníkovy smlouvy, přinesl zápalné oběti, připravil oběti pokojné a vystrojil všem svým služebníkům hody.
Jako dítě mě tento úryvek fascinoval. Viděl jsem v tom způsob, jak řádově navýšit svou výkonnost a efektivitu vcelku bez práce. Proto jsem povýšil moudrost na nejvyšší ctnost a od těchto dob se za ní pravidelně modlím. Léty k moudrosti přibyli ještě další dvě - pokora čili mít sílu a být ochotný uznat a respektovat bezpečně poznanou pravdu a až třetí ctnost přibyla až za dlouho - láska, aneb dělat věci nejen, protože jsou správné, ale protože máme rádi lidi, svět a konec konců i sami sebe. Pozor - mít se rád - není citový automatismus. O to se musíme hodně snažit a paradoxně to dokáží jen ti, kdo nejsou egocentričtí.
Každopádně myslím, že Petrovi by těchto pár detailů z mého intimního života mohlo stačit, a proto tím končím, tvá Máňa.