PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2014-06-05
„Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi.“ Tato věta v různých obměnách se objevuje v Deuteronomiu, páté Mojžíšově knize (De 5, 15). Každopádně je to věta pravdivá. My všichni jsme potomci otroků, nevolníků, poddaných a sluhů. Možná se v naší historii občas objevil někdo vznešenější, nějaký ten manager či rytíř, ale základní aritmetika je stále stejně jasná - je třeba jen jeden král, ale milióny otroků. Tedy genetický základ člověka proto určuje otrok a ne král. Člověk, ač Gorkému to píská v uších hrdě, je jen „otrok s občasnými mutacemi“. Nemůže nás proto překvapit, že většinou se chováme spíš jako stádo volů, kteří tupě čekají na příkazy a pokyny, než jako svobodní občané.
Jistě sem tam najdete managery, kteří si nemohou nemyslet, že právě oni jsou tou světlou vyjímkou v tom bučícím stádu, ale i ti se mohou přesvědčit, že ani s nimi to tak slavné nebude, a to zejména, pokud trpí prokrastinací čili liknavostí. Ne nadarmo se říkalo, že dochvilnost je výsadou králů, ergo a contrario prokrastinace je výsadou poddaných. Prokrastinace je problém nestrukturovaného prostředí a intelektuální práce. Není tak častá u fyzické práce a u lidí, kteří mají předem daný svůj denní plán. Prokrastinace v praxi tedy znamená neschopnost sám sobě dát povel a udělat to, co bych sám udělat chtěl či měl. Jinými slovy být sám sobě pánem a nečekat na tu ránu bičem s povelem: „Táhni a srůstej!“
Dotáhnout
to až na samohybné dělo a stát se tak svobodným dítětem Božím
je nedostižný cíl všech, kteří trpí prokrastinací
Ale nebojte, ani já nejsem vyjímka. Nade mnou sice nevisí cedulka „byl jsi otrokem v egypské zemi“, ale za to cedulka „kydal jsi prasata ve Vlachově Březí“. Z těch dob jsem ale udělal zajímavou zkušenost. Když mi otec dával hodně času, abych se učil a ničím se nerozptyloval, tak mé studijní výsledky nebyly nic moc. Když ale bylo doma hodně práce, museli se kydat prasata, slepice, betonovat skleníky či schody, rýt zahrádka, tak jsem obligatorně brblal, ale paradoxně jsem měl dobré výsledky jak ve škole, tak v hudebce. Ptáte se, kdy jsem se učil? Inu, v autobuse, o přestávkách a pak ráno před školou, když jsem čekal v autobusové čekárně. Čím míň času bylo, tím efektivnější to učení bylo. Prostě když měl den řád a spád, prokrastinace se neobjevovala. Výstižně o tom referoval i Parkinson ve svém prvním zákoně: „Práce přibývá úměrně s tím, kolik času se na ni může vynaložit.“
Cyril Northcote Parkinson: Parkinsonův první zákon aneb narůstající pyramida
Práce přibývá úměrně s tím, kolik času se na ni může vynaložit. Dost přesně to vystihuje rčení: “Nejvíc práce mívá ten, kdo na ni má celý den“. Tak třeba takové starší dámě, která nemá žádné povinnosti, může trvat od rána do večera, než odešle neteři lístek do lázní. Hodinu jí zabere, než najde vhodnou pohlednici, další hodinu pak shání brýle, půl hodiny se pídí po adrese, hodinu a čtvrt hloubá nad tím, co na ten lístek vůbec napsat, a dvacet minut se chystá, že půjde vhodit lístek do schránky v sousední ulici, a rozvažuje, jestli si s sebou má vzít deštník nebo ne. Celkový úkon, který by zaneprázdněnému člověku zabral všehovšudy tři minuty, může pro druhého znamenat celý den vyčerpávajících pochyb, úzkosti a námahy.
Na Internetu najedeme spoustu reaktivních výtvorů těch, kteří sami prokrastinací trpí. Jsou to samá obecné prohlášení, popis jevů, ale žádné pořádné vysvětlení, jak to funguje a proč. Prokrastinace dokonce není ani součástí žádné klasifikace nemocí. Zjevně je to však porucha motivace. V praxi funguje tak, že od základní školy začíná působit filtr, který průběžně odděluje činorodé děti od liknavců bez motivace. Základní škola navíc filtruje nízká IQ a závadové rodinné prostředí. Maturita na střední škole by měla být zárukou, že dotyčný umí číst, psát, počítat. Ke střední škole je nutná jistá kázeň a disciplína, ale ne kreativita a myšlenková invence. Ta by měla být doménou vysokoškoláků či dnes spíš doktorského studia. To, že nestrukturované vysokoškolské prostředí ještě více napomáhá prokrastinaci, není známkou toho, že by vysokoškoláci nejvíce prokrastinací trpěli, ale že je to jen poslední filtr, který ukáže, kdo má mysl otroka a kdo je samohybné, kreativní a činorodé dělo. Ti, kteří prokrastinací trpí nejvíce, ale jen se o tom nemluví, jsou nespolehliví řemeslníci či spíš nájemní dělníci, které si objednáte na opravu dřezu či posekání zahrady. Ti zpravidla, pokud nemají nad sebou bič, jsou na zastřelení. Jedinou movitaci, které rozumí, je bolest, strach a stres.
Vysoká škola je prostředí s velkým prokrastinačním potenciálem, proto mi na ní jeden kamarád připomínal heslo sv. Benedikta: Zachovej řád a řád zachová tebe (Serva ordinem, et ordo servabit te). Nemělo totiž cenu vyhradit si na učení celé dny. Člověk se učil pár hodin, a pak zbytek stejně probendil. Své osobnostní předpoklady totiž můžeme trochu mírnit či zesilovat, tím že si nastavíme prostředí tak, aby prokrastinaci nenapomáhalo. Pomáhají pevně a závazně dané tvrdé termíny, bez možnosti posunutí. Například v jedné firmě spolehlivě fungovalo, že jste si zaměstnanci mohli koupit pozdní příchod na ranní meeting za 100 Kč. Najednou všichni chodili včas.
Například mě osobně k dochvilnosti velmi pomohly jízdní řády. Prostě když jede autobus v 7:30, tak musím vyrazit v 7:00 z domova a vstávat v 6:30 a ničím se nerozptylovat. Opačný efekt mají požadavky: „Kdyby ti vyšel čas, tak napiš nám něco zajímavého do časopisu.“ V takových případech je jistota, že nenapíšu nic. Holt byl jsem jen otrokem v egyptské zemi - abych fungoval potřebuji ránu bičem.
Pozor, i král má geny otroka. Od toho se ale liší jen tím, že tím bičem se dokáže šlehnout sám. Dochvilný je proto, že nemá sám se sebou soucit. Možná už pochopíte, proč v křesťanství a jiných náboženství se to tak hemží posty a sebezáporem. Stát se samohybným dělem je totiž velmi těžká meta.