PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2013-10-29
Vždy mě pobaví, když mám vyprávět o něčem, o čem vůbec nic nevím. Například když já tlouštík mám přednášet o hubnutí, či nyní coby naprostý solitér mám napsat nějaká moudra o týmovém duchu firmy. Tak zásada číslo jedna, napište si Hlaváčku, když máte psát o něčem, čemu vůbec nerozumíte, začněte tím, o čem rádi drbou čtenáři. Takže si řekneme pár slov rozdílu mezi muži a ženami.
Ženy, včetně té mé, budují exkluzivní přátelství zpravidla 1:1, a tak vytvářejí dvojice, kdy případná třetí je odsunuta na vedlejší kolej do samoty. Jen atypické ženy dokáží budovat kolektiv, tedy to, co vcelku bez problémů jde mužům. Když jsou pohromadě alespoň tři kluci, tak sice vytvoří sociální hierarchii - kdo je borec a kdo blbec, ale toho nejslabšího nevyhánějí, naopak jedou podle pravidla "ať je jakej chce, je náš". Jinými slovy muži mají sklony k inkluzivnímu přátelství. To se projevuje nejen v přátelství s jedinci stejného pohlaví, ale i do značné míry i partnerským sklonům. Ženám přirozeně jde exkluzivní partnerský vztah, ale poměrně snadno vymění Pepu za Peťu. Naproti tomu muži mají silnější sklon než ženy vytvářet inkluzivní harém a polygamii. Rozchody proto snášejí hůře než ženy, zvláště když jim z toho harému uteče i ta poslední Ančička dušička...
Tyto rozdíly se pak projevují i chováním ve firmách. Najdeme firmy, kde je jeden muž vedoucí a 50 zaměstnankyň a funguje to. Muž tam funguje podle pravidla rozděluj a panuj. Právě přirozený sklon žen k exkluzivním dvojicím vede k tomu, že takový celek může fungovat, protože se nikdy pořádně neutvoří parta, která by vedoucího samce sesadila. Naopak neslyšel jsem, že by kdy fungovala firma - jedna šéfová a padesát zaměstnanců, výlučně mužů. Protože automaticky začnou vznikat party, které začnou bojovat o moc. Kolektiv se rozpadne ne jako u žen na dvojice, ale na skupiny 20, 16, 8, 3, 2, 1 členů. Kde ta nejsilnější skupina převezme moc. Jedna žena v takovém infernu je pak kapka v moři, protože stojí tváří v tvář jiné psychické síle.
Tyto bitky jsou samozřejmě kruté a nelítostné, ale na druhou stranu právě jim vděčíme za to, že vznikla království a z těch pak nakonec státy, ve kterých se dá žít i mnoho let v relativním klidu bez válek. Schopnost vytvářet kolektivy pak umožňuje budovat projekty, jako je pražské metro či sama RSTS. Tu solitéři, jako já nikdy nemohou nahradit, ani ohrozit.
Takže se vlastně neustále hledá rovnováha a vymezují hranice mezi jednotlivci, malými a velkými kolektivy a vzniká fraktální struktura s vcelku konstantními poměry mezi jednotlivými typy. Například poměr mezi masožravci a býložravci je asi 1:10, podobný konstantní poměr předpokládám našli ekonomové i mezi velkými a malými firmami, geografové mezi malými a velkými městy atd. Tento fraktální charakter je typický pro veškerý život. Kde právě schopnost sdružit se do mnohobuněčného organismu, podrobit se kruté kázni eukariotního dělení DNA, umožnila vznik nás samotných i za cenu neustálého boje s více soliterskými bakteriemi. (I když i ty se sdružují do kolonií, a tak vítězí například nad sklovinou našich zubů.)
Lidé mají sklon podceňovat cenu celků, cenu přátelství, cenu rodiny, cenu pracovních kolektivů ap. Proto prodají přátelství za třicet stříbrných, rozbijí rodinu kvůli náhodné milence, opustí firmu i s databází klientů při první větší hádce. Z tohoto důvodu vidíme, jak všichni psychologové, kněží, moralisté, sociologové pořád nabádají k soudržnosti, zachování těchto kolektivů, k uhlazování sporů. Opačné sklony se pak považují za asociální a nemravné. Proč? Protože kolektivní soudržnost je evolučně poměrně nedávný vynález, a tak potřebuje stále zvelebovat a podporovat.
Stačí se podívat na jiný živočichů, které jsou od třetihor velmi úspěšní, a totiž na termity a jiné eusociální druhy hmyzu. Díky tomu, že budují termitiště, mraveniště a úly je tento hmyz schopen konkurence mnohem vyšším druhům organismů.
Když sleduji úspěšné zaměstnance velkých firem a zejména jejich manažery, tak je vcelku vždy provází ani ne mocná originalita a kreativní myšlení - v tom jsou spíše průměrní - ale velká komunikativnost - lidově bychom řekli užvaněnost a družnost. To je vlastnost, kterou mívají i dobří faráři. Dobře se to pozná na módě nechávat si otevřené dveře od kanceláře. Mě otevřené dveře od vlastní kanceláře točí, a proto nejsem protypem dobrého vedoucího. Ti to mají naopak - ze zavřených dveří mají klaustrofobii. (Paranoidní rádoby vedoucí rozmístí po firmě kamery a špionážní štěnice.)
V týmovém duchu spolu s precizností tkví též úspěch Němců. Když se koukneme na jejich obr Bierfesty, kde sedí na lavicích, drží se za ramena a hulakají, tak individualističtí Češi nechápou. Proto prý lépe fungují firmy, kde Němec šéfuje a Čech maká, než když je to naopak. Holt každý dělá to, co mu jde lépe.
Tak co myslíte, rozumím týmovému duchu nebo ne? Já si myslím, že ne.