Zápasy s Bohem

Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2003

Někdy mám pocit, že liturgická komise, která vybírá úryvky z Bible pro čtení a evangelia, dělá vše pro to, aby zamlžila poselství té které biblické knihy. Na mysli mám teď starozákonní knihu Jonáš. V obecném povědomí zůstalo z jejího poselství jen to, že velryby občas schlamstnou člověka, aby jej kdesi vyplivly. Věřícím to může připadat jako nedůstojné zploštění celého poselství, ale v liturgickém povědomí na tom nejsme o mnoho lépe. Všimněme si, že o nedělních čtení zůstal z Jonáše jen ten úryvek, jak Jonáš prochází městem Ninive vyzývá k obrácení. Když to uslyší to král, roztrhne si roucho, posype si hlavu popelem a celé město se obrátí a je zachráněno. Tento úryvek je v celém příběhu bohužel asi tak důležitý jako jeho přírodovědná poselství.


skočec

Kniha Jonáš není o obrácení města Ninive, stejně jako není o velrybozpytu. Tato kniha je o zápasu Jonáše s Bohem. Jonáš byl poslán do města Ninive hlásat obrácení, ale jeho celá osobnost se proti tomu poslání postavila. Udělal vše proto, aby Boží plány překazil: Utíká opačným směrem a vydá se lodí směrem do Taršíše (tzn. směrem do Španělska - druhý konec tehdy známého světa), aby utekl co nejdál. Když však přijde bouře, tak se chce raději nechat zabít - hodit přes palubu, jen aby nemusel vykonat to, co po něm Bůh chce. Ale Bohu se z nějakého důvodu v Jonášovi zalíbilo. Pomocí velryby jej trochu přivede k rozumu a téměř doslova jej dokope do Ninive. Tam tedy Jonáš s nevolí hlásá výzvu k obrácení, na kterou město reaguje vstřícně. Z toho má liturgická komise nelíčenou radost a neprodleně zařadí tuto pasáž do nedělních čtení. Nicméně Jonáš z toho nemá radost ani trochu malou. Usadí se za městem do stínu jakési byliny (podle různých překladů břečťan, blahovičník - eukalyptus, či skočec, viz obrázek, ze kterého se mimo jiné vyrábí i ricínový olej na pomoc při zácpách) a naštvaně pozoruje, co se bude za čtyřicet dní dít. Nicméně nyní příchází klíčová a vrcholná pasáž, kterou bych si, na si na rozdíl od liturgické komise, dovolil uvést celou a nezkrácenou (Jon 4, 6nn):

Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít.
Řekl: "Lépe abych umřel, než abych žil."
Bůh se však Jonáše otázal: "Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?"
Odpověděl: "Je to dobře. Planu hněvem až k smrti."
Hospodin řekl: "Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?"

Liturgická komise mi doufám promine, že si z ní trochu dělám legraci, ale jde mi o to, abych vyzdvihl neprávem opomíjené téma: zápas s Bohem. Které je silně přítomno jak ve Starém Zákoně (mimo Jonáše například Jakob), tak v Novém Zákoně (apoštol Pavel).

Zápas s Bohem je totiž jeden z nejsilnějších osobních důkazů Boží existence. Osobní důkaz je volný překlad latinského: argumentum ad hominem. To znamená důkaz či argument, který je přesvědčivý pro daného člověka v jeho aktuální životní situaci, ale který nemusí přesvědčivý pro druhé. Tedy to, co se v lidové mluvě označuje jako subjektivní přesvědčení. Stojí totiž za povšimnutí, že pilíře, na kterých stojí naše víra - to jest existence Boha a existence nesmrtelné duše - jsou u většiny populace zakotveny převážně v subjektivním zážitku či zkušenosti.

Právě přítomnost zápasu je něco, co dosvědčuje a přesvědčuje člověka o Boží existenci mnohem více než racionální důkazy. Stejně jako Jonáš utíká před Bohem do Taršíše, tak jiní lidé se raději prohlásí za ateisty, samozřejmě bojovné ateisty, a tak vlastně utíkají na druhý konec ideologického světa před něčím, co je vlastně v jejich srdci.


Toto vyšlo v AD

Význam slova bůh pochopitelně na počátku neměl ten význam, kterým jej naplnila židovsko-křesťanská tradice během několika tisíciletí. Za boží či boha se označovalo cokoliv, co bytostně přesahovalo síly a chápání člověka. Když starověký či pravěký člověk vyšel před své obydlí a tam hřálo slunce (v severních zeměpisných výškách) či tekla voda (v jižních zeměpisných výškách), které v jeho očích všemu okolo dávaly život, pak tyto byly označeny za boží či přímo za bohy. A konec konců ani v židovsko-křesťanské tradici nic nebrání tomu, aby Bůh přicházel k člověku skrze zprostředkující příčiny, které může ateista označit za koincidenci či personifikaci náhody, kompulsivní myšlení či antropomorfní přístup, redundatní vysvětlení, či jiným jakkoli složitým "vědeckým" označením.

Například pojem koincidence, který označuje nezákonitý, často překvapivý a mimořádný souběh dvou a více událostí - není přece nic, co by odporovalo existenci Boha. Vždyť co jiného označuje sousloví: "přiblížilo se Boží království", než souběh mnoha příznivých okolností? Spíše naopak skrze náhodu či koincidenci k člověku Bůh často přichází.

Vzpomínám si na jednu takovou koincidenci, která v mém životě funguje jako argumentum ad hominem Boží iniciativy. Kdysi asi od věku pěti let jsem jedné velmi staré paní - babičce Pauchové - nosil obědy ze závodní jídelny. Paní Pauchová, jako každá babička, milovala děti a měla radost, když mě vidí. Říkala mi, že mám modré oči a dlouhé řasy a že se tedy budu líbit holkám. No prostě napovídala zřejmě spoustu nesmyslů, až na jeden. Pořád mi připomínala, že musím jít na její pohřeb. Zřejmě z nějakého důvodu si byla subjektivně jistá, že zemře dříve než já. Ale říkejte pětiletému dítěti, že má jít na něčí pohřeb. Pětileté děti mají jiné starosti než chodit po pohřbech či veselkách, například neohluchnout. Nicméně co se nestalo. Jednoho dne otec usoudil, že je na čase, abych začal ministrovat. Představte si, že první pohřeb, na kterém jsem s křížkem utíkal před kapelou na dvacet metrů, abych úplně neohluchl, byl pravě pohřeb paní Pauchové. Takže se splnilo její přání na vzdory všem okolnostem a navzdory i tomu, abych já osobně chtěl či přispěl. Přispěly k tomu modlitby? Bylo to vyslyšené poslední přání paní Pauchové? Kdo ví, ale tento pocit být někam poslán či vyslán bez vlastního přičinění se mi v životě několikrát vrátil.

Samozřejmě, že se jedná o koincidenci, stejně tak můžeme vymyslet mnoho jiných vědecky se tvářících vysvětlení. Otázka je, zda tato odporují mému vnitřnímu přesvědčení, že Bůh se zapojil či zapletl do dění světa. Stejně tak, připomenutí pro ty, kteří viděli film Pulp Fiction, když vystresovaný kluk vystřílí na dva zabijáky celý zásobník, aniž by ze dvou metrů kohokoliv trefil, pak pro jednoho ze zabijáků, Julese, je to důkaz Boží zainteresovanosti: "What is significant is I felt God's touch, God got involved."

Každý člověk, i bojovný ateista, má ve svém životě spoustu okamžiků, které mají klíčovou důležitost pro jeho život - odehrávají se buď mimo jeho vůli, nebo přímo navzdory ní. Mají charakter náhody či koincidence, ale on přesto zjišťuje, že měly a mají hluboký dopad na jeho život či život druhých lidí. Zřejmě by nebylo správné, abychom chtěli po ateistovi, aby těmto událostem okamžitě připsal všechny Boží atributy, které známe z hodin náboženství - od trojjedinosti až po všudypřítomnost. Možná stačí když si stejně jako pravěký člověk uvědomí úžas nad tím, jak jej přesahují. Možná mu, stejně jako Julesovi v Pulp Fiction, zachrání život, když jim bude pozorně naslouchat. Možná mu pomůže si uvědomit, že jsou to důležité argumenty pro něho, protože z jakéhokoliv důvodu cloumají jeho nitrem - bez ohledu na to, zda je popíše termínem Bůh, koincidence či náhoda.

Dokonce ani věřící nemůže podivuhodným shodám náhod připsat Boží signaturu s naprostou jistotou. Taková jistota by totiž znamenala popření hříchu původu (teologicky přesnější překlad dědičného hříchu - peccatum originale). Nicméně takové subjektnivní jistoty a zápasy, pokud jsou navíc podpořeny racinálními argumenty (důkazy Boží existence), mohou být základem pevné víry. Pevnou víru nezískáme ani pouze lpěním na podivuhodných koincidencích, ani lpěním na racionálních přístupech, ale vyváženou kombinací obou přístupů. Pokud však vidíme příznaky zápasu s Bohem u nevěřících lidí, pak to může být nejlepší vychozí bod pro hledání společné řeči.

Pracovní soubor, leč ne z mého pera - N.N.