O vzniku Smlouvy

Poznámka: Tento článek vznikl někdy za mých studií na geologii (1985-1990), nese tedy pečeť té doby i tehdejšího mého uvažování a vyjadřování (například kostrbatý styl. Například i nadpis O vzniku jako De generis či De anima. :-)). Do tohoto souboru článků jej zařazuji pouze kvůli zmíněné substituční metodě, kterou nikde jinde nepopisuji. V mnoha tvrzeních bych byl dnes umírněnější nebo bych je vůbec neodvážil tvrdit. Ještě si vzpomínám, jak jsem to tenkrát datloval do psacího stroje. To byla strašná doba, jak jsem jen mohl tenkrát žít. Nechápu! :-)) Před ne dávnem jsem pomáhal jedné kamarádce s článkem o snech do Elle. Při té příležitosti jsem napsal svůj článek o snech, který pak vyšel v Neviditelném psovi, a kromě toho všeho se mě ta kamarádka zeptala, kde jsem se naučil tak dobře vykládat sny. Řekl jsem jí po pravdě, že jsem se to naučil výkladem mýtů. Na tím, jak vykládat mýty, jsem strávil mnoho času, ale vidíte, že to přineslo své plody. I mimo teologii.

Základním článkem věrouky je učení o konci světa. Kristus nás nabádá, abychom si vzali poučení z fíkovníku, když se pupeny nalévají, je jasné, že léto je blízko (Mt 24, 32 - 33). Je tedy neužitečné se neustále tázat, kdy už bude konec, jako nemá cenu chodit celý podzim a zimu k fíkovníku a zkoumat, zda jsou pupeny dnes o trochu plnější než včera. Až ten den nastane, nebude již protichůdných názorů a pochybností.

Konec světa spočívá v tom, že všem lidem Bůh utvoří zpět jejich tělo, ale nějací budou šťastní a druzí nešťastní. Tedy, aby člověk mohl při onom dni obstát, nemusí nutně vědět, kdy přijde, avšak musí být naň připraven. Tuto vnitřní připravenost vymezuje náboženství, konkrétně křesťanská náboženství je kladou do smlouvy mezi Bohem a lidmi. Cílem tohoto článku je ukázat, jaký byl historický vznik této smlouvy a důvody vzniku. Rozvržení problému je následující: Nejprve výklad Genesis s teorií dědičného hříchu. Potom vztahy mezi Bohem a lidmi před Abrahamem, s ním dále příběh Jakobův, smluvy s židovským národem a na závěr novozákonní smlouva s dodatkem o působení nehmotných činitelů.

I. Teorie prvotního stavu

Dříve než přistoupíme k vlastnímu výkladu Genesis, bude vhodné s zmínit o představě, kterou má sv. Tomáš Akvinský o stavu prvních lidí před hříchem. Představu si můžeme učinit částečně podle Panny Marie, která byla ušetřena dědičného hříchu, proto první lidé si zřejmě nemohli dělat s tělem úplně, co chtěli, tzn. například měnit jeho podobu, procházet hmotnými tělesy, přemisťovat se mžikově ap., tak jako dokázal Kristus po zmrtvýchvstání. Soudí se, že neexistoval jen odpor těla vůči rozhodnutí rozumu, tzn., že rozumová vůle nemusela napřed překonávat odpor těla, chtěla-li něco udělat, nýbrž tělo to okamžitě uskutečnilo. To neznamená, že by první lidé neměli různé nálady a pocity, jako radost, hněv, smutek ap., ale že tyto pocity neovlivňovaly myšlení a rozhodnutí. Člověk nemusel například vynakládat žádnou energii, aby vstal a šel něco dělat, když se mu právě nechtělo.

II. Výklad První knihy Mojžíšovy

Začněme citátem (Ge 2. kap.): 7 I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. tak se stal člověk živým tvorem. 8A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého. 16A Hospodin Bůh člověku přikázal: "Z každého stromu zahrady smíš jíst. 17 Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti." 22A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. 25 Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se. (Ge 3, 2) Žena hadovi odvětila: "Plody za stromů v zahradě jíst smíme. 3 Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: 'Nejezte z něho, ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli.'" 4 Had ženu ujišťoval: "Nikoli, nepropadnete smrti. 5 Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé." 6 Žena viděla, že je to ... strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, ... 7 Oběma se otevřeli oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. 22 I řekl Hospodin Bůh: "Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky." 23 Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat.

K výkladu použijeme metody, kterou používá k Kristus k výkladu svých podobenství (sr. Mt 13, 37 - 43), totiž tzv. substituční metody, která spočívá v tom, že slova textu nahradíme synonymy tak, aby text získal nábožensko-mravní smysl:

Strom = skutek, určitá činnost

Jíst plody stromu = dělat ten který čin

Strom poznání: Slovem poznat se v SZ neoznačovalo pouhé získání vědomosti, ale dá se říci, spíše nabytí zkušenosti, tzn. jisté poznání dané vyzkoušením, činností či zkušeností. Je známo, že termín "poznat ženu" znamenal mít s ní pohlavní styk (Ge 4, 1. 17. 25) Proto strom poznání dobrého a zlého znamenal spíše nežli pouze intelektuální poznání, možnost dělat si dobré i zlé, jinými slovy rozhodovat o tom, co je pro mě dobré a co ne. Ve smyslu tohoto výkladu:

Strom slibující vševědoucnost = neomezenou volnost, svobodu

Had = Ďábel

Nahost = bezbrannost

Nevědět = neuvědomovat

Nyní přepíšeme původní text pomocí synonym: Zahrada v Edenu je souhrn všech schopností, které měl člověk v prvotním stavu. Člověk mohl dělat cokoliv,avšak měl danou hierarchii hodnot, kterou musel respektovat, nechtěl-li zemřít. (Strom poznání a strom života.) S tímto však vyvstávají dvě otázky: Proč strom oznámí byl uprostřed zahrady?

Mnohdy si člověk neuvědomuje, že při jakémkoli uvědomělém činu musí udělat (až na zvláštní vyjímky) dvě rozhodnutí. Tato dvě rozhodnutí jsou nejlépe patrná u hříchu, kde člověk se nejprve rozhodne pro nějakou věc, pak si uvědomí, že je to proti přikázání nebo proti jeho přesvědčení. Proto se musí ještě rozhodnout porušit zásadu, přikázání. Toto rozhodnutí se pak nazývá hříchem. Pokud vznikne, je nutno ho změnit do původního, tato změna se nazývá lítost, obrácení, a trvá dále, i když si jej člověk při každém jednotlivém činu neuvědomuje. Jak vidno, tento postoj k stupnici hodnot je páteří veškerého jednání člověka. Tato skutečnost je vyjádřena obrazně tím, že strom poznání stál uprostřed zahrady.

Druhá otázka zní: Proč byl strom poznání spjat se stromem života? Podle teorie prvotního hříchu byla nesmrtelnost prvotních lidí umožněna nadpřirozenou milostí, která jim mimo jiné pomáhala ovládat tělo i svět. Tímto však Bůh jasně určil, co je dobré, co je zlé. A toto také přímo napadá Had, říkaje: "Ba ne, nezemřete, pokud odmítnete jeho hierarchii hodnot, tj. v důsledku jeho pomoc, nýbrž budete jako On, budete sami se sebe rozhodovat, co je pro vás dobré a co zlé. Výsledek známe. Zatímco před tím byli nazí - slabí, bezbranní a neuvědomovali si to, tak nyní si to uvědomují a dívají se fíkovými listy. K tomu Ekumenický překlad Bible (Praha 1985): "V pozadí je představa, že fíkovník je strom obývaný démony. Člověk, který ztratil Boha, propadá temným mocnostem smrti. Proto Bůh člověku tuto "ochranu"bere (v. 21)"

Rozpad společenství s Bohem, tj. úkryt před ním, působí okamžitě i rozpad společnosti lidské (Ge 3, 8 - 13): Člověk omlouvá sebe, hází vinu na ženu, a žena činí to samé vzhledem k Hadovi. Následek jejich hříchu, jak praví Bůh, je utrpení a smrt, protože odmítli pomoc, která tomu měla zabránit. Verše (Ge 3, 22 - 23) o vyhnání z Edenu obrazně vyjadřují spíše logickou nutnost, než nějaké přímé potrestání: Když pomoc odmítli, nemohou ji dále využívat.

Pozastavil bych se u symboliky pata, bok (žebro), hlava, kterou bych osvětlil na příkladu stvoření ženy: Žena byla utvořena ze žebra Adama, to znamená, že mu byla rovna. Kdyby totiž byla vytvořena z paty, byla by mu podřízena a naopak, kdy pocházela z hlavy, byla by mu nadřízena. Stejný význam má i verš 3, 15: Mezi tebe a ženu položím nepřátelství mezi símě tvé i símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu. Přimlouval bych se, aby se v analogickém smyslu vysvětloval i verš 19: V potu tváře budeš jíst chléb. Tento verš se vykládal tak, že práce je trestem za hřích. Myslím si, že je to chybná interpretace, neboť práce - činnost je člověku vlastní. Proto pot tváře bych chápal jako úsilí mysli na přemáhání sama sebe, protože to je ten největší trest za hřích.

Shrňme si nyní, co bylo následkem hříchu prvních lidí:

1) Hlavním důsledkem byl rozpad společenství s Bohem, který znamenal: Já si nyní budu dělat, co chci a ty se starej o sebe. Z tohoto individualismu okamžitě vyplývá, jak bylo již řečeno, i rozpad lidské společnosti, nenávist, války a všechno mravní zlo. A je tedy zřejmá odpověď na otázku, proč Bůh může připustit takové zlo, jak se na to může koukat ap.

2) Druhá skupina následků je zapříčiněna ztrátou pomáhající milosti. Veškerá lidská činnost, tedy i množení, se stalo jejich soukromou záležitostí, a proto se děti rodí bez pomáhající milosti, tzn. s přibližně stejnými možnostmi, které měl Adam po svém hříchu. Tyto následky se nepřesně jako dědičný hřích. I když de facto nejde o hřích dětí, ale o přirozený trest Adama, a není dědičný, nýbrž vyplývá z toho, že člověk není schopen své tělo ovládat žádoucí měrou.

Pokud Adam Eva jednou odmítli Boží milost. Bůh nebyl povinen jim ji znovu obnovovat, i kdyby svého činu litovali, Bůh totiž měl s lidmi nové úmysly. Tento nový program bych chtěl načrtnout v další kapitole.

III. Smlouva

Výsledkem dědičného hříchu je rozchod lidí s Bohem. Z hlediska Boha je to jednoduché, ten lidi nepotřebuje, lidé však potřebují Boha, proto od prvopočátku mají sklon k obětem a kultu. Je to snaha člověka přiblížit se k Bohu, aniž má jakou záruku, že Bůh pro něj něco udělá. Jeho naděje je nadějí tonoucího, který se chytá stébla - oběti. Bůh však není k ničemu vázán, pomáhá z pouhého soucitu a vstupuje do kontaktu s jednotlivými lidmi a řídí jejich osudy k lepšímu. (viz např. osud Kaina) Stejný vztah má dnes k nevěřícím lidem, kteří ovšem nejsou nevěřící vlastní vinou, u kterých je nevěra pouhý nedostatek přesvědčujícího poznání.

Bůh rozhodl dát lidem další možnost,jak zlepšit svůj život. Ustanovuje smlouvu s Abrahámem, která se již netýká toliko jednotlivce - Abrahama, ale vztahuje se i na jeho potomstvo. Smlouvy se však netýkala posmrtného života, ale, jak je psáno (Ge 17, 4. 6 - 8): "Toto je má smlouva s tebou: Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, k králové z tebe vzejdou. Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi Kenaanskou."

Bůh však postupně zvyšuje nároky: Ani Abraham, ani jeho žena Sára nevěřili, že mohou mít dědice ve svém stáří (Ge 17, 17; 18, 12) a Bůh jim to toleruje, ale Zachariáše (Lk 1, 18) za podobnou nedůvěru trestá devítiměsíčním mlčením. Neboť Abraham, narozdíl od Zachariáše, neměl takové důkazy Boží moci, o které by opřel svou víru, Abraham tedy za tuto nedůvěru nemohl. Avšak Hospodin, když mu ukázal svoji moc, zkouší ho tam, kde mu prve nevěřil, tj. v obětování a ztrátě jediného potomka. A ověřuje si, že Abrahám se dovede spolehnout na bezpečně poznanou pravdu, zde tedy na Hospodinovu moc. Taková víra má před Bohem největší cenu.

Tím však, že se Hospodin k něčemu zavázal, vydává se, podobně jako později Kristus, do moci lidské vůle či zvůle. To se stalo hned vzápětí, kdy Jakob (=úskočný) lstivě získal prvorozenství na bratrovi Ezauovi, požehnání na Izákovi a tím zaslíbení na Hospodinovi. Nicméně Hospodinovo zaslíbení přichází nejprve jako sen - vidění žebříku, což by se dalo vyložit jako nabídka k následování, výzva ke snaze. U příbuzného Lábana zakusí Jákob na vlastní kůže, co to je podvod a úskok, když chce získat Ráchel za ženu. A od té doby je patrná změna jeho chování, začíná jednat s lidmi na rovinu. I když zdá se, že byl podroben pokušení. Tak by se snad dal vykládat jeho zápas s Bohem (Ge 32, 23 - 33). Pokušení se zřejmě týkalo nacházejícího setkání s bratrem a bylo vázáno na nějakou tělesnou bolest. V tomto boji obstál, a proto mu bylo změněno jméno: "Nebudu tě už jmenovat Jakob (to je úskočný), nýbrž Izrael (tj. zápasí Bůh), neboť jako kníže jsi bojoval s Bohem (pokušením) i s lidmi a obstáls." Totiž využil Bůh, neboť využil Boží nabídky - žebříku. Bůh pak znova obnovuje s ním smlouvu na místě, kde se mu zjevil ve snu.

Na příkladu Jakoba je zřetelně viděl, jak Bůh vše, i hřích člověka, zapojuje do svého plánu a převrací v dobro. Vždyť nezáleží tolik na tom, čeho se čin týká, například požehnání jinému synovi, odchod Josefa do Egypta, ale na úmyslech a postojích člověka, které činí daný čin za jedněch okolností hříchem, za jiných činem spravedlivým.

Poslední starozákonní smlouvu učinil Bůh skrz Mojžíše s celým Izraelským lidem (viz Ex 19, 1 - 8). Bůh opírá pravdivost svých slov o autoritu své moci: "Já jsem vás vyvedl z egyptské země (Nu 15, 41)" Tento skutek jej odlišuje od jiných bohů. Jeho požadavky jsou vymezeny desaterem (Ex 20, 1 - 17). Zaslíbení jsou popsána v Dt 26, 18 - 19: "Hospodin prohlásil dnes tobě, že budeš jeho lidem, zvláštním vlastnictvím, jak k tobě mluvil. Budeš dbát na všechna jeho přikázání a on tě vyvýší nade všechny pronárody, které učinil. Budeš svatým lidem Hospodina. Budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina, svého Boha, jak mluvil." (Podobně, ale rozsáhleji v Dt 30k.)

IV. Nová úmluva

Z uvedeného vidíme, že starozákonní smlouva neobsahovala zmínku o posmrtném životě, o nebi, o vzkříšení těl ap. Proto člověk ani nemůže tyto dary získat na základě staré smlouvy. Bylo nutno v příhodném čase starou smlouvu doplnit, či " naplnit". To učinil Kristu, který kromě přikázání lásky, kterým upřesňuje poměr lidí k Bohu a k sobě navzájem. poskytuje mnoho nových poznatků o náboženství, o Bohu a souvisejících otázkách. Kristus opírá pravdivost svých slov o činy - zázraky, které činí jeho Otec. Ty svědčí o něm, na nich můžeme založit i naši víru. (Viz J 5, 31 - 37).

Členem této smlouvy se člověk stává skrze svátosti. Je zřejmé, že na svátosti a církev je vázán toliko člověk, který se chce přiblížit k Bohu, ale Bůh na ně vázán není, ten může dávat svou milost nezávisle na svátostech, podle onoho: Duch vane, kam chce (J 3, 8). První a základní svátostí je křest. Je nezbytně nutný ke spáse, neboť spočívá v rozhodnutí člověk stát se členem smlouvy s Bohem. Za lidi, kteří nejsou schopni si uvědomit a tedy ani udělat toto rozhodnutí, tj. například za malé děti či blázny, činí toto rozhodnutí rodiče či pečovatelé, protože ti určují chování jejich svěřenců, tzn. i případné zachovávání smlouvy.

Smlouvy s Bohem a následně i křest je nezbytně nutný ke spáse, poněvadž žádný lidský čin není schopen zamezit rozkladným pochodům těla, tím méně vzkřísit mrtvé tělo. Vždyť to, že člověk chodí do kostela, miluje bližního, nekrade atd., tím přece přímo působí dobré vztahy mezi ním a lidmi či mezi ním a Bohem, ne však nějaké obnovení svého rozpadlého těla. To může toliko nadpřirozená milost Boha, proto zemřelí starého zákona museli čekat na výkupnou smrt Krista, aby mohli vstoupit do jeho smlouvy, a být spaseni. (Toto vyjadřuje věta ve vyznání víry, že Kristus sestoupil do pekel.) Z toho dále plyne, že lidé nevěřící, pokud z jejich strany nejsou žádné překážky, mohou přijmout víru a křest až po smrti, a tak dojít spásy. Toto je samozřejmě východisko z nouze, Bůh výslovně žádá, aby se podmínky smlouvy zachovávaly už v tomto životě. (Sr. Lk 11, 33: Nikdo (= ani Bůh) nerozsvítí světlo, aby je postavil do kouta nebo pod nádobu, ale dá je na svícen, aby ti, kdo vcházejí, viděli. Proto též člověk nesmí bezdůvodně odkládat rozhodnutí ke křtu a životu podle víry.)

Často lidem nebývá zřejmý rozdíl mezi křtem a biřmováním. Při křtu se Bůh zavazuje dát člověku skrze Krista spásu, věčný život, pokud člověk bude zachovávat úmluvu. Bůh se však nezavazuje poskytovat člověku pomoc na této cestě, jestliže ji dává, je to důkaz jeho dobré vůle. Biřmování je rozšíření smlouvy křtu o pomoc, kterou člověk potřebuje, aby měl dostatek sil nejen zachovávat Kristovy požadavky, a aby mohl víru navíc i šířit. Ze strany člověka se požaduje, aby, kromě samozřejmého života podle víry, ji opravdu znal, šířil a hájil. Ukažme si to na příkladu: Nějaký člověk cítí, že nemá sílu dostát nějakému přikázání, a tím třeba budí pohoršení okolí. Z hlediska křtu, pokud člověk na něco vnitřně nemá, přestává to být dobrovolným činem, a tedy hříchem. Případné pohoršení už není zlem morálním, protože není úkonem svobodné vůle, ale stává se tzv. zlem fyzickým (= přírodním), záleží zcela na jeho vůli. Avšak pokud je onen člověk biřmovaný, má právo a povinnost žádat za základě smlouvy biřmování, kterou jej Bůh vysílá šířit evangelium, aby mu dal potřebné milosti k překonání jeho slabosti. A Bůh se zavázal, že člověku tyto milosti dá, podobně jako se zavázal knězi, že promění chléb a víno v tělo a krev Krista, pokud kněz bude chtít je proměnit. Z těchto důvodů se biřmování a křest uděluje u dospělých současně, jelikož biřmování je dovršení křtu, podobně jako pomazání nemocných je dovršení svátosti pokání.

Na základě smlouvy však nelze na Bohu vymáhat cokoli, například, když manželé žádají dítě, neboť dítě je dar a není tedy přímo předmětem smlouvy. Předmětem smlouvy je život podle přikázání ze strany člověka a věčný život ze strany Boha. Na závěr bych se zmínil o působení nehmotných činitelů, (tj. Boha a andělů): Je důležité si uvědomit, že když se člověk dovídá něco od druhého člověka, získává dvě informace: 1) nový poznatek, například nějakou radu, 2) informaci o činiteli, který daný poznatek dává či obecně o způsobu získání informace. Touto informaci představují smyslové vjemy: učitele, zvuku jeho slov, či vzpomínka na čtení knihy ap. Nyní je zřejmé, že, pokud na nás působí nehmotný činitel, odpadají informace o činiteli (2), neboť je nehmotný a my jej nevnímáme. Zůstává jen informace prvního druhu, tzn. subjektivně si uvědomujeme toliko, že nás napadla tato myšlenka, ale nevíme odkud pochází: Je to náš vlastní nápad, či pochází od Boha, anděla, Ďábla? My můžeme jen usuzovat, k čemu směřuje - k lepšímu, k horšímu a dle toho se zařídit.

... Závěr se zřejmě někam ztratil. :-)))