Zrada Boha a Buňuelova Viridiána

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2005

Nedávno běžel v televizi klubový film Viridiána od Buňulela. Je překvapující, jak tyto filmy, které se dotýkají hlubokých problémů křesťanů, jsou málo reflektovány v křesťanském tisku. Důvodem je zjevně jejich velká kritičnost vůči křesťanství, ale takto se zapomíná, že za kritičností se skrývají především otázky, s kterými si tvůrcové filmu nevěděli rady. Jak jinak si vysvětlit, že například Buňuel investuje dlouhý čas na vymýšlení scénáře a realizování filmu, kdyby pro něj nepředstavoval otázku, která jej osobně pálí?

Nevím, jak jiní diváci, ale já jsem si z filmu odnesl toto poselství: Já, Buňuel vím, co by křesťanství rádo, ale není to uskutečnitelné. Zůstat může zkarikaturované za zdmi kláštera, ale v běžném, žitém životě nejde uplatnit. Naráží na zkaženost chudé luzy, zkaženost bohatých, samotu a opuštěnost, frivolnou prázdnotu života Don Juanů, sexuální úchylky sebedestruktivních psychopatů. Jakkoli s tímto poselstvím můžeme nesouhlasit, tak ze strany Buňuela je to závažná kritika křesťanství, protože je upřímná a zakoušená a prožitá. Neměl jsem z toho filmu žádný pocit pózy a laciných gest. Prostě jasné poselství: "Já, Buňuel, to vzdávám. Nevím, nemohu dal." Osobně mu docela rozumím.

Kdysi, ještě jako student geologie, jsem se zeptal dr. Skoblíka, co je cílem křesťanství. Tvrdil jsem mu, že posmrtný život, ale on řekl: Budování Božího království. To byla věta, která mi otevřela oči. A hluboce změnila můj pohled na křesťanství. V nejhorším je jedno, jestli je posmrtný život, ale je dobré žít život zde na zemi tak, aby se rozšiřovalo to, co považujeme za nejlepší a co připisujeme té nejvíce zidealizované bytosti. Já jsem neviděl ani Ďábla, ani Boha. Jediné, jak je mohu rozlišit, že jednomu říkám zlý a druhému dobrý, a v realitě se snažím rozlišit, čí je co dílo a podpořit to dobré. Víc v rukou nemám. Tak často chodím v temnotách osamocen a dělám stejně jako Viridiána věci jen proto, že si myslím, že jsou dobré a že to tak chce Bůh, ale bez nějaké výraznější jeho psychické podpory, protože ho (až příliš často) není vidět ani slyšet. Mnoho mých pokusů o "dobré věci" jsou jen marnosti, kdy si myslím, že dělám něco pro Boha, ale on to ode mne nečeká. On má možná připravenou jinou cestu, o které mě zatím neinformoval. Viridiána taky dělala chudobinec v pocitu, že tuto službu od ni žádá Pán, když zjistila, že ne, propadla se do krize, kdy vzdala křesťanství úplně. Pocítila zradu a opuštění Bohem. Ptá se, co má dělat. Dělá pro něj, co umí nejlépe. Odpovědi se ale nedočká. Je s ní bez vysvětlení vytřena podlaha. Je opravdu těžké to nevnímat jako zradu Boha a Krista na svých nejvěrnějších. Bůh přeci nemusí mlčet.

Film symbolicky končil hrou karet, ale ve mně zůstala velká otázka. Jak se s touto zkušeností dále Viridiána popere - zakysne? Přehodnotí svůj vztah ke křesťanství? Jak dlouho bude trvat její krize? Patová situace mezi ní a Bohem, který na ni - dočasně nebo trvale - naložil víc, než byla v ten okamžik schopna unést. Buňuel byl zřejmě takto přetížen trvale. Na tyto otázky neměl či nenašel odpověď.

Buňuel ve filmu symbolicky narval Viridiánu na cestu světského života, kdy holčička - symbol dění ve filmu - spálila trnovou korunu. Možná je to symbol církve jako celku - i dnes je rvána do civilního života, kdy kláštery a celibátní život jsou páleny jako bezcenné. A nikdo neví, stejně jako Viridiána, co od nás v této situaci Bůh chce. Ale vymírání starého křesťanství je svědectvím toho, že Bůh dává církvi jasnou zprávu - tudy už ne - vaše cesta povede jinudy, než jste si kdy dokázali představit. Ale na filmovém osudu strýce, Viridiány, Buňuela a tisíců dalších, kteří začínali s nadějemi a končili ve zmaru, je vidět, jak ta zatáčka je prudká a kolik se v ní vymlátilo a ještě vymlátí lidí.

Jak říkám, jednou jsem se dal na cestu, kdy usiluji o budování Božího království, i kdyby to měl být jen abstraktní symbol dobra a ne Boží realita. Ani po zkušenostech, jako byla ta Viridiány, tato cesta nejde opustit. Lze jen upravit svůj život podle reálných možností sebe a okolí. Tak jak to radí Kristus v podobenství o nepoctivém správci eventuálně v radě služebníkovi s jednou hřivnou, který jej obvinil, že je zloděj. Prostě jestliže je Bůh takový, jak jsem ho výše popsal, tak se holt podle toho musím zařídil a vzít jej takového - ne jaký je (to se možná nikdy nedozvím), ale takového, jakého ho momentálně vidím podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a podle toho udělat závěry do svého života.

To je, abych řekl pravdu, jediné řešení, ke kterému jsem během svého života došel. Viridiáně se otevírá dlouhá cesta, po které půjde sama, a nikdo neví, kam dojde a co na ní najde. Stejně tak ani dnes není problém ve zkaženém světě, ale v samotné církvi, která neví, kudy má jít. Zkouší jako Viridiana staré modely, ale ty chronicky nefungují. Já (a možná i čtenáři) po takové dlouhé cestě kráčím též. No, tak zkrátka uvidíme, co na ní najdeme. (Možná znáte skupinu Vltava. Ti zpívají: "Všechno prohrát, jít a pohoda. Prohra může muži mnoho dat.")