Dát děti na náboženství či nikoli

Dát děti na náboženství či nikoli? Aneb o víře a lži

Poznámka: Tento článek vyšel pod mým jménem v samizdatových textech, které se jmenovaly Křesťanské obzory . Vydával je na Moravě Augustin Navrátil. Přes kostrbatý styl je cítit atmosféru doby, kdy člověk nevěděl, zda si pro něj nepřijde tajná policie, kdy se věřící učili, jak by na případných výsleších vypovídali, nebo si musel pořád dávat pozor s kým vlastně mluví, zda ho dotyčný neudá ap. Na to si vždy vzpomenu, když mi někdo říká, že to bylo za minulého režimu lepší.

Myslím, že je zbytečné se zabývat touto otázkou, pokud nemáme jasný vztah k náboženství. Co pro mě znamená věřit? Kdysi jsem si uvědomil, že křesťanství není něco, o co se zajímám, nebo něco, co mě láká, baví, nýbrž je to, resp. měl by to být život člověka.

Život s vírou je něco jako manželství: jako se ženě po svatbě mění jméno a muž by měl už navždy nejprve představit svou ženu a pak sebe. Tak i nám se s přijetím víry mění "jméno" a představujeme vždy nejprve Krista a pak teprve sebe. Už není inženýr elektrotechnik, ale křesťan inženýr elektrotechnik, není automechanik, ale automechanik katolík. Podobně už není dítě, ale dítě věřících rodičů, to se však samozřejmě učí náboženství. Je dítě, tak se učí tomu, co bude celý život potřebovat, používat, o co bude usilovat, bojovat.

Nemohu být ve svém nitru věřící a navenek žít jako nevěřící. To je jako bych byl tajně (pro sebe) ženatý, ale navenek běhal za všemi ženami z ulice. V takovém konfliktu žije každý, kdo si myslí, že náboženství je jeho soukromou záležitostí.

Otázka výuky náboženství je totiž otázka, již nám klade okolní svět: "Dáš své děti na náboženství?" Na každou otázku lze odpovědět pravdivě nebo lživě. Bude tedy užitečné si udělat malý exkurz o tom, co praví církev o lhaní.

Lhát (tzn. být přímou příčinou nepravdivého poznání bližního se nesmí nikdy<1>, ale připouští se vyhýbavá odpověď nebo odmítnutí odpovědi.

Vyhýbavá odpověď je odpověď, kdy my sice neřekneme vyloženou lež, ale ten člověk si vyloží po svém, tj. chybně. Výsledkem je sice nepravdivé poznání druhého, ale my nejsme toho přímou příčinou. Příkladem v tom nám může být Jan Křtitel, když za ním poslali s otázkou: "Kdo jsi, ať dáme odpověď těm, kdo nás poslali." (J 1, 19 - 23) On jim popírá, že by byl "ten prorok", neboť oni měli falešnou představu o Mesiáši a tím následně i o jeho předchůdci. Ale říká jim: "Já jsem hlas volajícího na poušti." Tím jim de facto opisuje jinými slovy úkol předchůdce Krista, tak aby nevznikla nepravdivé poznání, představa farizeů o něm. Pro nás je samozřejmě "tím prorokem", neboť my máme jinou představu o Mesiáši a jeho předchůdci.

Je-li pro nás vyloučeno odpovědět pravdivě, církev doporučuje spíše než odpovědět vyhýbavě raději odmítnout odpověď: Například, když se někdo nepodepíše pod článek, znamená to, že naší policii není nic po tom, kdo to psal, nebo, když se mě zeptá ne zrovna spolehlivý kolega, co to čtu, odpovím: "Ále, nějaký papíry.", čímž dávám svůj postoj jasně najevo.

V otázce náboženství však nelze dát vyhýbavou odpověď či ji odmítnout: Každý postoj je totiž jasnou odpovědí: Dám své děti na náboženství - nebojím se. Nedám, bojím se státu či okolí. Jiný postoj neexistuj, nebo resp. tyto postoje se jinak nevysvětlují. (Poznámka: o jiných důvodech se zmíním ke konci.) Strach samotný není hříchem - i Kristus se bál smrti - hříchem je strachu podléhat, budit pohoršení: "On věřící a nedal své děti na náboženství." U vzdělaných je to o to horší, že často slouží jako vzor: "On, inženýr říkal, že to není nezbytně nutné." Vzdělaný člověk sice může sám dát svým dětem víc, než co by dala výuka, ale většina lidí nemá potřebně znalosti a kromě toho často své znalosti přeceňuje. Proto takový postoj je lživý. A lež je podstavou pohoršení, je to lhaní životem, svým příkladem, stáváme se přímou příčinou nepravdivého poznání bližních. Další námitkou proti názoru, že výuka má nízkou úroveň, a že bude dostačující výuka doma, je skutečnost, že výuka doma je nezbytná v každém případě, stejně jako každá školní výuka je nedostačující.

Zvažme ještě další přínos výuky náboženství pro nás a naše děti: Když pominu již zmíněné teoretické znalosti dětí, je to odvaha, charakter rodičů i dětí. Ztráta odvahy je vítězstvím totality, neboť podstatou totality je, že lidé v zájmu o pozemské (hmotné) statky se vzdávají duchovních. Za peníze, postavení ve společnosti, hmotné výhody prodávají charakter tím , že mlčí, neřku-li říkají a dělají s čím vnitřně nesouhlasí. Proti tomuto zlu není jiné obrany než bojovat a snášet jisté příkoří. Nesmyslný je názor, že zlo v jednom směru lze nahradit horlivostí v druhém. To je podobné člověku, který si zboural dům nad hlavou a jenž se pak zavázal, že vysází 100 stromů a uběhne 100 jarních kilometrů místo stavění, které je mu přece jenom zvlášť odporné.

Odvahou rodičů se děti učí rozeznávat dobro a zlo vnější, společenské, tedy snadněji rozpoznatelné. Později se naučí stejně rozeznávat zlo v sobě. V tomto máme výhodu oproti západu, kde vnější svoboda vnější budí mylný dojem svobody vnitřní. Vyhýbají-li se rodiče problémům, které je nutno řešit, třebaže jsou vnější, i dítě bude mít sklon se vyhýbat, nemyslet na problémy se zlem v sobě. Pokud člověk nevyužije hřivnu, kterou má, ztratí i to, o čem si myslí, že má: Děti obchází problémy s rodiči ap.

Na závěr bych se zastavil u případu, kdy nedostatek odvahy není hlavním důvodem proti výuce náboženství, kdy hrozbou je odpor ze strany dětí. Ten může mít nejrůznější původ, proto nelze dát jednoznačnou radu: Příčinou odporu je často zhnusení dětí z životního stylu rodičů, z jejich postoje ke světu, tudíž odmítají i jejich víru, chápání víry. Zde bohužel nemohou rodiče dělat nic, než se modlit, nebo nějakým nenápadným způsobem je seznámit s lidmi, kteří víru chápou jiným, pro jejich děti přijatelným způsobem.

Jiným důvodem a to nejen u dětí je strach z výsměch okolí. Zde je nejlepším lékem prohlubovat vědomí, že bojujeme za spravedlivou věc. Děti mají silný smysl pro spravedlnost. Pokud je člověk přesvědčen o správnosti svých názorů, výsměch okolí nenachází živnou půdu v podobě zčervenání ap. a tedy zaniká. Proti výsměchu či narážkám přátel a spolužáků je nejlepší obranou "všechápající" úsměv, ten také zabraňuje vzniku přezdívek. Též pomáhá si uvědomit, že slova: Katolík, věřící, zbožný aj. nejsou nadávkou, ale vyjádřením toho, co jsem, k čemu se hlásím. Jestliže s výsměchem dochází k silné izolaci jedince, bývá náboženství jen záminkou a vlastní konflikt se společností má jiné kořeny. Například v ne právě nejlepším chování věřícího, který svými reakcemi a gesty dává najevo své opovržení a nadřazenost, nebo si je okolí tak vysvětluje, to už je z objektivního hlediska jedno. Toto je pak jiný okruh problémů a neměli bychom vždy házet vinu na nevěřící. Nenávistí k náboženství lze vysvětlit dva, tři případy, ne však nepřátelství většiny.

Jeroným Klimeš (NB - podepsán už tehdy!!! )

Vlachovo Březí

PS:

<1> Zákaz lhaní je sice naprostý, ale mohou se vyskytnout okolnosti oslabující jeho platnost, proto bych na ně upozornil takto mimo, neboť nesouvisí přímo s tématem. Je to především výpověď. Může se stát, že pravdivou odpovědí zapříčiníme nespravedlivé stíhání bližního. Volíme tedy mezi dvěma zly: zlem lži a zlem nespravedlivého ublížení. Podle pravidla menšího zla, pokud volíme menší zlo, činíme dobro a nehřešíme. Můžeme tedy podat bezhříšně falešné informace, neboť stíhání je neoprávněné. Avšak pozor, pravidlo menšího zla musí být odůvodněné v každém jednotlivém případě. Nelze zapřít víru kvůli tomu, že by mě vyhodili ze zaměstnání. (Zapřít víru je vyloučeno i v nebezpečí smrti, viz zapření Petra.) Hlavní poradce je zpovědník, rozum se svědomím. V případech, kdy vůbec nevíme a není čas, je správné a závazné to, jak se rozhodneme v tom okamžiku.