22. března 2008
Nevím, jestli budete se mnou sdílet zkušenost, že sem tam v životě zaslechneme i krátké věty, které dost markantně změní náš pohled na život, vesmír a vůbec. V mém případě je jednou z nich tento krátký citát z knihy Zdeňka Kratochvíla: „Když člověk zakotvený ve zkušenosti mýtu vyjde ráno před dům, vidí na obloze Hélia, jehož jasné světlo a teplo dává život jemu i celému světu. Proto je Helios božský, proto je bohem. Ne že by Helios byl bohem Slunce, ale Helios je prostě Slunce, mocné a božské.“
Tato věta napravila mé chápání starověkých lidí, protože mi ukázala, jak tito lidé mysleli. Mohu vám to ukázat na příkladu Velikonoc. Představte si, že už nežijeme ve vyhřátých bytech, kde světlo je na čudlík, teplo je na čudlík, jen voda je na kohoutek. Naproti tomu žijeme po tuctech v malých, studených chýších a skoro celou zimu prospíme a proklábosíme, protože v té věčné tmě a zimě se stejně nedá nic jiného dělat.
V takovém světě bychom nadšeně vítali božského Helia a napjatě sledovali jeho zápas s věčnou temnotou a zimou: začátkem je zimní slunovrat, definitivní vítězství však představuje až jarní rovnodennost, kdy poprvé dny začínají být delší než noc a my si konečně nahřejeme promrzlé hřbety v jeho milosrdných paprscích.
Čím více se naše civilizace odpoutávala od teroru přírody, tím více bledla tato ideologie. Co se slunovratem a rovnodenností, když veškerý přepych Helia si můžeme nadělit, co hřbet ráčí - stačí zmáčknout nějaký ten čudlík? Ale to předbíhám, vraťme se ještě o nějaký ten pátek zpět. Když toto vítězství čudlíků nad přírodou bylo ještě v plenkách, přišli křesťané a tomuto slábnoucímu polyteismu dali novou náplň. Do slunovratu situovali narození Ježíše - Vánoce, protože on je to světlo světa, které zvítězilo nad temnou smrtí. Do rovnodennosti z historických důvodů naprosto přirozeně zapadlo vzkříšení - definitivní vítězství Ježíše nad smrtí.
Uvědomme si, že před dvěma tisíci lety byl již animismus prakticky mrtvý a polyteistické kulty zmíraly na úbytě a střídala je různá zásvětná mystéria. Tehdy byl monoteismus bombou, která lidem vyrážela dech. Proto uvítali, když se roční periodě dala nová a nosná myšlenková náplň. Už ne vítězství nad věčnou temnotou a zimou, ale abstraktnější vítězství nad věčným zlem a smrtí.
Bohužel křesťanství připadá modernímu člověku stejně prázdné, jako antického člověka nudil animismus. Jenže co se staronovými svátky? Jestliže Vánocům a Velikonocům sebereme symboliku vítězství dobra nad zlem, tak už není cesta zpět. V době čudlíků nikoho nenadchne folklor vítězství světla nad tmou a zimou.
Je třeba si uvědomit, že frustrace živí ideologie a ideologie živí rituály. Nejde to naopak. Jakmile rituálům sebereme ideologii, tak nám zdegenerují. Nejlépe je to vidět u Vánoc. Zmizela křesťanská idea: „Bůh štědře obdaroval lidi a seslal jim svého Syna. Proto my všichni se máme vzájemně obdarovávat a stejně štědře jako on krmit hladové krky koledníků, aby v této době milosti nikdo netrpěl nedostatkem.“ Dnes se nám lidi štěpí do dvou kategorií. Na ty, kteří Vánoce vůbec neslaví, a ty kteří svým vyvoleným blízkým - ale pozor: pouze jim - kupují přemrštěně drahé dary. Jinými slovy kdysi půvabná teorie všeobecného obdarovávání nám degeneruje v praxi všeobecného zadlužování. Jak se Vánoce mění ve svátky obžerství a samoty, z Velikonoc se stává prodloužený víkend.
Kde je ale to definitivní vítězství na věčným zlem či temnotou? Inu, zmizela myšlenka - zdegeneroval rituál. Proč ale zmizela idea? Jak jsem řekl - idea je živena frustrací. Ano, zmizely staré, typické frustrace - zima, hlad a tma. Jenže plíživě se objevilo mnoho nových atypických frustrací - vzájemná izolovanost, chronický pocit osobní zbytečnosti, neschopnost navázat trvalé partnerské vztahy a podobně.
K těmto novým frustracím přistupuje i ztráta periodizace času. Žárovky setřely rozdíl mezi dnem a nocí, air condition a topení rozpustily rozdíl mezi létem a zimou, všeobecné poflakování zrušilo rozdíl mezi pracovním dnem a nedělí, oddělování generací zakrylo naši zkušenost s životním obloukem - od dětství přes dospělost až po stáří a smrt.
Babo, raď, jak v tomto novém světě naplnit vyčpělý obsah jakýchkoli svátků! Nejen Velikonoc, ale i MDŽ, založení ČR až po Vánoce. Jak nezlhostejnět vůči svátkům, aby spolu s nimi nevyvanuly i všechny hodnoty a náš život? Když o Velikonocích nebudeme slavit vítězství světla nad tmou nebo dobra nad smrtí, jakou myšlenku či ideologii budeme slavit?
V době prolhaných politiků nemůžeme bohužel slavit ani vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Když nemáme, co o Velikonocích a jiných svátcích pořádně oslavit, máme vůbec nějaký důvod k životní radosti? Vždyť svátky jsou jen symbolem životní radosti.
***
Kratochvíl Zdeněk (1989). Mýtus, filosofie a věda; I. antika. Sborník přednášek cyklu Kybernetické problémy přírodovědy ZP ČSVTS při FgÚ ČSAV, Praha