Co s vánoci v 21. století?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011

Jak léta jdou, mnohé zvyky a rituály minulých let ztrácejí obsah a smysl. Kdo v minulých zimách trpěl tmou a zmíral mrazem, ten se těšil na slunovrat jako na "vánoce", protože přibívající den byl přílibem, že zase bude lépe. Stejně tak se v křesťanství vnímal Ježíš, který sám sebe označil za "světlo světa", umístění slavnosti jeho jinak neznámého narození do slunovratu bylo na snadě. Jenže co dnes se slunovratem? Jaké temno potřebujeme dnes rozptýlit? Jakou myšlenku bychom si měli každoročně opakovat, abychom na ni ve shonu všedních dnů nezapomínali?

Universální sjednocující myšlenka pro vánoce, která by mohla být přijatelná pro všechny - ať věřící či ne - by mohl být svátek rodiny. O rodině se žvaní, děti se papírově adorují, ale fakticky péče o ně není nic moc. Nejmasivnější zneužívání dětí je při rozvodech, těch máme přes 50 %. 12.000 dětí je po různých ústavech. Je to právě rodina, která se dnes ocitá v temnotách a citovém mrazu a potřebovala by trochu prosvětlit a zahřát. Otcové sice říkají, že rodina je pro ně to nejcenější a že všechno dělají pro ni, ale přesto s ní tráví buď jen víkendy, někdy ani to ne. Svou kariéru neomezí. Ženy si naopak svého mateřství přestaly vážit. Už na ně zdaleka nejsou tak hrdé jako dřív. Dnes slintají závistí po mužích, že ti mají svou kariéru a ony že musejí tvrdnout doma s jedním maximálně dvěma dětmi. Děti na základních školách jsou tak milovány rodiči, že občas tráví 26 hodiny v kuse hraním počítačových her...

Vánoce by měly mít nosnou myšlenku, kterou rituály a zvyklosti jen podtrhují. Jakmile je to naopak, zvyky zvlčí do abusurdit a začnou štěpit společnost. To právě dnes vidíme - zisky obchodních řetězců sice o vánocích sice rostou, ale stejně tak roste i procento lidí, kteří přestávají vánoce zcela slavit. Neprotiřečí si tyto dva fakty? Ne, jen nám říkají, že čast populace kupuje stále dražší dárky, a tak přebijí úbytek vyplývající z té druhé skupiny.

Vánoce ale neslavíme, abychom si dali dárky. Dárky si dáváme proto, abychom si 29. února 2012 či jakýkoli jiný všední den uvědomili, že rodina je důležitější než práce, abychom pak měli dost síly vypadnout z práce už v 15.00 a jít s dětmi si užít tohoto kuriózního či naopak zcela všedního dne. Oslava nějaké myšlenky je tedy nástrojem, jak kompenzovat lživou životní iluzi, že psát faktury či články je lepší práce než utírat dětem nosy a zadky.