Lidé si přejí vánoce šťastné a veselé. Ale štěstí je, jak známo, muška jenom zlatá. Prchavost a přelétavost pozitivních emocí je všeobecně známa, přesto si je chceme o vánocích naordinovat. To však není nic jednoduchého. Proto lidé od nepaměti využívali řadu prostředků pro zvýšení radosti. Bohužel v dnešním světě z těchto mechanismů zůstalo jen kupování dárků nejbližším lidem. Výsledkem je, že část lidí zcela přestává slavit vánoce, takže rostoucí zisky obchodních domů tvoří stále menší část populace, která kupuje stále nákladnější dárky. Jenže drahé dárky neudělají o moc víc radosti než prosté, z lásky.
V minulosti bylo i zvykem podarovávat nejen blízké, ale i lidi mimo rodinu, zejména koledníky. Tento dar měl za následek, že o vánocích nikdo netrpěl hladem a zimou. Dokonce ke štědrovečerní hostině se pozýval nějaký chudý. Sdílená radost dvojí radost.
Dalším boosterem radosti bylo postní období, které bezprostředně, do posledního okamžiku předcházelo vánočním oslavám. Nálada se pak chovala jako míč, který zatlačíme pod hladinu. Když ho pak pustíme, tak on vyskočí nad vodu. Stejně tak i post držel náladu dole. Když ji pak pustil na štědrý večer, byla radost o dost větší, než když se dnes lidé nacpou při snídani i obědě. Není div, že jim pak slavnostní večeře žádnou velkou radost neudělá.
Jinými slovy, dřív uměli lidé mnohem lépe rozlišovat dny všední a sváteční a byl to právě tento kontrast, který umocňoval sváteční prožitek. Chceme-li si užít příjemných pocitů v době svátků, musíme být především připraveni a nebát se nasadit všechny své síly ve všední dny, kdy často musíme fungovat právě v nepříjemných stavech.