Staročeské vánoce byly vánoce pro všechny. Hospodář domu myslel nejen na svou nejbližší rodinu - manželku, děti, prarodiče - ale v tu radostnou dobu neměl trpět nikdo - ani cizí lidé, ani zvěř. Domácím zvířatům bylo čistě vykydáno a dostala nějaké to žrádlo na přilepšenou. I divým ptákům se nasypalo něco do krmítka. Tato všeobjímající štědrost šla až tak daleko, že se do domácnosti na štědrovečerní večeři přizval nějaký chudý z okolí. Kritérium bylo, že to má být někdo, kdo nám to nemůže oplatit. Pro toho byla taková večeře pak skutečným darem, který přesahoval jeho možnosti.
Co s těmi zvyklostmi dnes? Hodí se nám ještě k něčemu? Osobně si na ně vzpomenu, když mi lidé říkají, že teď po rozchodu s partnerem neví, jak budou slavit vánoce. Říkám jim - podívejte se kolem sebe, zda kolem vás nejsou lidi, kteří jsou na tom ještě hůř. Když jedna - byť ta nejdůležitější - brána našeho života je uzavřena, tak to přeci neznamená, že u ní budeme do smrti sedět a usedavě plakat. Naopak když nejde jedna věc, tak jdou jiné dvě. Když si nevíme rady se samotou na vánoce, tak můžeme pozvat tamhletu babku ze sousedství na oběd do restaurace. Ona je přesně ta, která nám to nikdy nemůže oplatit. Je chyba se domnívat, že by nám možná mohla dát nějakou úžasně moudrou radu. Pravděpodobně nedá. Tím, že jí uděláme radost, neuděláme díru do světa. Neočekávajme ani, že budeme mít o řád lepší náladu či opojné pocity štěstí, ale jedno se přeci jenom stane. Naše bytí ve světě dostane takový malý smysl - alespoň na dvě hodiny. Smutek a bolest samy jsou totiž bezesmyslu. Ten smysl a cestu z nich jim musíme dát my sami.
Když je člověku skutečně zle, vyplácí se zapomenout na dvě věci - na hrdost a na pocit nároku. Lidi, kteří pozorují druhé, jak jsou šťastní, tak si říkají: "Snad i já mám právo být alespoň trochu spokojený? Proč oni jsou a já nejsem!?" To je ale závist a rovnostářský pocit. Vyzkoušejte si to sami - pomocí těch se nedá z těchto propadů vyhrabat. Funguje opak, říci si: "Tak budiž. Já jsem nešťastný. Život se mi nevydařil. Moje představy jsou zadupány do bláta. Ale kolem mě je ještě pár lidí, kterým mohu pomoci. Když se já necítím dobře, tak bych mohl alespoň pomoci druhým, aby se oni cítili dobře, když už já sám nemohu..." Podobně věřící mohou připojit modlitbu či prání, za lidi okolo nich, kteří slaví vánoce - aby se nepohádali, aby jim nezaskočila do krku kost, prostě aby se dobře bavili. Toto je totiž z psychologického hlediska paradoxní intence - člověk dostane instrukci, aby udělal pravý opak toho, než co mu velí jeho závistivá intuice. Výsledkem je, že jeho prožívání se paradoxně zlepší, i když by to sám nečekal - proto paradoxní intence.
Hrdost je v těžkých chvílích jen ke zlosti, protože postižení mají sklon se štítit jiných postižených. Takže místo několika lidí, kteří si mohou vzájemně vypomoci, nacházíme pět zatrpklých solitérů, který každý trpí sám, ale za to hrdě, aby nic nedal najevo, aby nikomu nebyl na obtíž. Být na obtíž by člověk samozřejmě být neměl, ale největší problém je odhadnout, kdy jsem skutečně na obtíž druhým a kdy do druhých pouze promítám svůj vztah sám k sobě. Je-li mi na obtíž celý můj život, pak je pochopitelné, že se nemohu zbavit pocitu, že obtěžuji všechny okolo. I zde pomáhá odpoutat pohled ze své bolesti a upřít jej na druhé: "Co oni potřebují? S čím jim mohu pomoci?" I toto funguje paradoxně - jako výtah, který nás vytáhne z našich temnot trochu blíž k vánočnímu světlu.