PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2021-12-19
Přednáška – audio | Přednáška – presentace | Stará verze z 2017-11-16
Královské město pražské mělo o trhu hrdelní právo. A právě o jednom takovém trhu se šlechtic Jan Kopidlanský porval s jistým zemanem a zabil ho. Podle práva a vzhledem k napjatým vztahům mezi měšťany a šlechtici, ho městský kat poťouchle a urychleně sťal. To nesmírně nahněvalo jeho bratra Jiřího Kopidlanského, který pak vyhlásil Praze soukromou válku – přepadal pražské sedláky, zabíjel je, uřezával jim uši, znásilňoval ženy. Inu, jak říkal Ježíš Petrovi: "Zasuň ten meč do pochvy. Což nevíš, že kdo mečem zachází, mečem taky schází?" (J 18, 11)
Bohužel soukromé války není nic nového a vztahy mezi nejbližšími lidmi bývají katastrofální u velmi velkého procenta populace. Jeden kolega na konferenci referoval o svém výzkumu, že 30 % dospělých synů už nemá žádný kontakt se svým biologickým otcem. Podobná míra odcizení je i mezi sourozenci. Přeci jenom sourozenecká vazba je slabší než rodič-dítě. Konec konců i Bible začíná bratrovraždou – Kain zabijí Abela. Protože je toto plošně rozšířený nešvar, podobně jako nevěra, existují snad ve všech náboženstvích kompenzační přikázání, které chladí horké hlavy. Mojžíš ve svém Desateru připomíná návod na dlouhý a příjemný život: "Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi." Zkrátka soukromým válkám je lépe se vyhnout. Úplně to nejde, proto je otázka: Jak správně vést soukromou válku s blízkým člověkem?
Našinec není cizinec!
Lidé zapomínají, že existují dva typy lidí – blízcí a cizí. Vůči každému z těchto typů se naše hlava chová zcela odlišně, aniž si to pořádně uvědomuje. Ilustrovat to můžeme na masovém vrahovi kalibru Stalina – Herodovi Velikém. Ten si metodou pokus-omyl vyzkoušel, že nejlepší způsob, jak se zbavit nepřítele, je asi tak půlcentimetrová škvírka mezi hlavou a krkem. Neměl proto zábrany vyvraždit betlémská nemluvňata jen proto, že by mu možná z nich mohl vyrůst konkurent – budoucí židovský král. Nebo před svou smrtí nechal nahnat několik tisíc Židů do amfiteatru s rozkazem, aby je v okamžiku jeho smrti vojáci všechny pobili. Důvodová zpráva zněla asi takto: "Každá židovská rodina musí oplakávat moji smrt." Naštěstí po jeho smrti tuto poslední vůli nevykonali. Jenže Herodes totéž zkoušel i na své ženě a třech synech. Císař Augustus měl na jeho adresu pronést v řečtině velmi jízlivou slovní hříčku: "Je lepší být Herodovým vepřem než synem." (Páč coby Žid či Idumejec Herodes vepře nezabíjel, ale syny ano.) Více detailů viz http://betlemskahvezda.klimes.us.
Herodes Veliký měl deset právoplatných žen: od osmi měl potomky, a to devět synů a pět dcer. Ale jen jediné ženě, židovce Mariamme, patřila jeho upřímná láska. Herodes pocházel z plebejského Idumejského rodu a vládl jen a jen z požehnání Říma. Pro tehdejší Židy to bylo něco, asi jako kdyby se českým králem stal z vůle Moskvy cikán. Mariamme - jeho manželka - byla poslední hasmoneovská princezna, tedy něco jako pro nás Eliška Přemyslovna. Ta jím ze srdce pohrdala po té, co jí nechal utopit bratra v bazénu, a strojila proti němu úklady. Čím více jej nenáviděla, tím více ji on miloval. Nakonec, po zinscenovaném procesu ji nechal popravil. Prostě myslel, že to bude jako vždy - udělám škvírku a bude klid. Bohužel se hluboce mýlil. Josef Flavius píše: "Mariamme, dcera Makabejců, šla na smrt vzpřímená a hrdá, aniž dala v obličeji co najevo". (Židovské starožitnosti, XV, 7, 5) Když však byla Mariamme mrtva, vzplála králova vášnivá touha po ní ještě prudčeji. Podlehl zcela své bolesti, bloudil v paláci od místnosti k místnosti a volal její jméno. V těžké depresi se odebral Herodes do Sebaste, kde byl s Mariamme sezdán. Vzpomínky na tuto šťastnou dobu však zhoršily jenom jeho rozervanost, která ho přivedla téměř na okraj smrti. Za čtyři roky si vzal jinou dceru velekněze, která se opět jmenovala Mariamme. (volně citováno podle Kroll G. 1973)
Zamindrákovaný Herodes zkrátka zjistil, že tělo své ženy zavraždit umí, ale není schopen zavraždit její obraz – fantazijní postavu ve své hlavě. Stejnou chybu dělá spousta lidí. Napřed mávnou rukou a řeknou si, že to je jen psychika, pak rozjedou soukromou válku, jejímiž sebedestruktivními následky se psychicky zlikvidují. Prostě našinec není cizinec – nemohu píchnout do blízké osoby, aniž bych nezranil sám sebe. Vždyť tak je blízká osoba definovaná i v právu: Blízká osoba je ta, jejíž újmu prožívám jako újmu svou. Rodiče přeci často prožívají bolest dítěte silněji než bolest vlastní. Biologicky řečeno, se kterou tvořím jeden metaorganismus, a tedy sdílím i bolest. Jev, o kterém mluví Ježíš a Genesis - „ti dva se stanou jedním tělem, jedním organismem (Mt 19, 5; Ge 2,24), se netýká jen manželství, ale s určitou intenzitou všech blízkých lidí.
Jen na okraj definice jednoho těla podle Občanského zákoníku: Osoby se pokládají za sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. (Občanský zákoník § 22 odst. 1 zákon č. 89/2012 Sb.) Ano, když mě bolí zub, bolí mě celý člověk. Když trpí moje dítě, je to horší, než kdybych trpěl sám. Když Herodes sťal hlavu své ženě, empiricky zjistil, že si zaťal do sebe, protože, aniž to tušil, s Miriame tvořil jedno tělo. I Jára Cimrman připomíná: „Na blízkého člověka neplivneš! A plivneš-li, nedoplivneš, a doplivneš-li, netrefíš se, a trefíš-li se, pak jedině do sebe.“ Válka s blízkým člověkem je totiž válka sama se sebou.
Přítel = Nepřítel - Ne
Na válku s blízkými lidmi musejí být speciální techniky a postupy, rozdílné od válek s cizími lidmi. Bohužel ani v psychologii, ani v teologii se tyto techniky nijak zvlášť nezdůrazňují. Většinou se zůstane u povrchních řečí o lásce, smíření a odpuštění, které ale lidem v jejich reálných problémech moc nepomáhají. Je to škoda, protože jen v Novém Zákoně je několik speciálních pasáží, které se zaměřují na válku s blízkými lidmi.
a) Marnotratný syn - návod, jak mám postupovat, když vidím, že můj nejbližší udělal opravdu špatné rozhodnutí, které navíc není jen jeho soukromé rozhodnutí, ale uškodí i mě.
b) Město, ve kterém nás nepřijali. Popř. rozhovor před samařskou vesnicí, kde je vyhnali.
c) Maximum o milování nepřítele
d) Návod, jak postupovat při pochybení bližního
e) Odpuštění tomu, kdo mě zradil (zapření sv. Petra; otázka, kolikrát máme bratru odpustit)
Války mezi blízkými lidmi jsou můj denní chleba – neustále vidím rozvodové spory, podvedené partnery, děti, kterým sebrali dětství. Oceňuji proto tyto návody, protože jsou opravdu nejlepší, které znám. Pojďme si proto tyto pasáže nyní postupně projít.
Město, ve kterém nás nepřijali
Tímto městem nejsou jen místa, kde člověk chce evangelizovat, ale obecně místa, kde není vítán. Například vyštípají člověka z firmy či fakulty, kde si odmalička představoval svou kariéru, nebo se začíná utápět v nekončícím sousedském sporu. V rodině jsou to nemilované děti - matka se spojí synem a vyštípají dceru/sestru. Patří sem i ztráty lásky, kdy najednou hledíte do prázdných očí a je vám jasné, že už nejste milováni.
Neberte si měšec ani mošnu ani obuv. S nikým se na cestě nepozdravujte. Když vejdete do některého domu, řekněte nejprve: 'Pokoj tomuto domu!' A přijmou-li pozdrav pokoje, váš pokoj na nich spočine; ne-li, vrátí se opět k vám.
Člověk slyší o druhých spoustu drbů a dlouho před tím, něž je potká, by mohl sepsat životopis jejich hříchů. Prvním krokem je zapomenout na toto vše, naladit se pozitivní myšlení a přijít s otevřenou náručí, který vyjadřují typické semitské pozdravy: Šálom, Salam aleikum, Pokoj vám. Lidé mají obavy, že utrpí ztrátu: Já jsem přišla se srdcem na dlani a oni na mě plivli. Zákon zachování pokoje proto říká, že o vnitřní pokoj se můžete podělit, ale nemůžete o něj přijít tím, že ho nabídnete druhým. Prvním krokem tedy vždy má být vstřícné gesto.
V tom domě zůstaňte, jezte a pijte, co vám dají, neboť 'hoden je dělník své mzdy'! Nepřecházejte z domu do domu. A když přijdete do některého města a tam vás přijmou, jezte, co vám předloží; uzdravujte tam nemocné a vyřiďte jim: 'Přiblížilo se k vám království Boží.'
Tato instrukce brzdí oportunistické vyďobávání třešniček na dortu či „vyjídání domů vdov“: „Nepřecházejte z domu do domu.” Stejně tak naopak čteme varování před přílišnou skromností – můžete se najíst a napít, nechat si zaplatit za pomoc bližnímu. Dokud není opravdu pádný důvod ke změně, neměňte prostředí. To platí i pro manželství.
Když však přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: 'Vytřásáme na vás i ten prach z vašeho města, který ulpěl na našich nohou! Ale to vězte: Přiblížilo se království Boží'. Pravím vám, že Sodomě bude v onen den lehčeji než tomu městu. (Lk10,4-12)
Když dostaneme košem, nebojujte o fusekle, velkoryse to ukončete tak, aby ani ten prach vás nespojoval s minulým světem. Naším cílem je budovat či hlásat Boží království (ať to ve vašem životě znamená cokoli), ne vést války s voly. Jestliže jste v tomto městě utrpěli újmu, nežádejte a neberte si satisfakci. Nejeďte podle principu - byli na mě hnusní, tak jim ukradnu mobil, tak mám právo na byt po rozvodu.
„Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného; amen, pravím vám, že nebudete hotovi se všemi izraelskými městy, než přijde Syn člověka.” (Mt 10, 23)
Tato související instrukce z Matouše je povzbuzení pro ty, co se bojí změny: „Nebojte se, máme pro vás dost práce. Do konce života nebudete hotovi se všemi izraelskými městy.” Tato instrukce platí i pro vyhnanství, vězení, ba dokonce ho můžeme vztáhnout i na stáří. Když končí váš kariérní život, stále máme pro vás dost smysluplných úkolů – navštívit přátele v nemocnici, hrát si s vnuky. Já například mám sen, který nevím, zda se mi splní. Jakmile budu starý děda, tak budu chodit do školky zahrát dětem na klavír. Předpokládám, že to bude vždy akce, která mě vyčerpá na celý den. Inu i to je jedno z těch izraelských měst, se kterými nikdy nebudu hotov.
Přirozený sklon, který tento instrukce kompenzují, je zahrabat se v nekonečné žabomyší válce s blbcem. Návod zní, setřeste si prach z vlastních nohou, abyste druhé straně nic nedlužili, ale této válce se vyhněte, neboť v ní utopíte celý svůj život. Vaše poslání je přeci jiné než válčit s blbcem. Jak praví přísloví: Nedokazujte volovi, že je vůl. Volové to z principu špatně chápou. Není dobré mít na náhrobku nápis: „Zde leží ten, který polovinu života dokazoval volovi, že je vůl.“ Za to nás Hospodin nepochválí. Má od nás vyšší očekávání.
Jak a kdy přecházet z církve do církve?
I když se to samozřejmě nikde neříká nahlas, tímto návodem se má řídit i přecházení z církve do církve a dále náboženské konverze bez větších ideologických důvodů. To se týká i střídání farností či sborů v rámci jedné církve. Pokud je člověk členem nějaké církve či komunity a má tam sociální ukotvení, tak ho tam samozřejmě spousta věcí štve, ale neměl by jen tak frivolně migrovat do druhé či třetí, protože ono je to všude dost podobné – jak věroučně, tak personálně. Prostě církve tvoříme my lidé, a proto vypadají tak, jak vypadají – v dobrém i ve zlém. Pokud v nějaké církvi člověk nemůže fungovat, měl by setřást prach minulosti ze svých nohou a bez jakýchkoli naschválů, pomluv a třenic přejít jinam, kde najde nový domov. To se týká i kněží, kteří opustili kněžskou službu a je jim proto nasazena psí hlava. Dále některých rozvedených a znova sezdaných či dokonce homosexuálů. Svou primární církev by měli opouštět až v případě, že jsou z ní natvrdo vyobcovaní, kdy nenajdou modus vivendi, jak by v ní mohli fungovat. Pokud se tak stane, měli by tento fakt nekompatibility vnímat jako pokyn od Hospodina ke změně lokálu. Podobně i já sám jsem si vědom, že i když je toho u katolíku hodně co kritizovat, stále jsem takový pokyn ke změně lokálu od Hospodina nedostal.
Jak sám Ježíš reagoval, když ho někdo nepřijali, známe z této situace:
Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma a poslal před sebou posly. Vydali se na cestu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili. Ale tam jej nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému. Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: "Pane, máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?" Obrátil se a pokáral je: "Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit." A šli do jiné vesnice. (Lk 9, 51-56)
Toto je také předpisový vzor, jak reagovat, když nám naše vyvolená řekne, že s námi nechce chodit. Jdeme klidně, bez msty do jiné „vesnice”. Najedeme si jinou partnerku, i když trpí naše ego či máme pocit, že žádná lepší přeci nemůže existovat.
Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují
Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.' Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. (Mt 5, 43)
Je doufám jasné, že když nás někdo honí s vidlemi okolo baráku, nemáme ani pomyšlení ho milovat a dělat mu křížek na čelo. Tedy toto není doporučení pro reálné situace, kdy nám jde o život, ale je to blíže nevysvětlený návod, jak pracovat s fantazijními postavami v noci, když nemůžeme spát a chodí nám hlavou postavičky těch, kteří nám buď ublížili nebo chtějí ublížit. V těchto temných hodinách se také vymýšlejí odvetné akce, ve kterých jsou představovaní protivníci obzvláště rozdivočelí.
U fantazijních postaviček funguje zajímavý fakt, který je dán tím, že tyto postavičky spravuje moje hlava. Když k fantazijní postavě pošlu pozitivní přání, tak se zklidní – nejen hlava té fantazijní postavy, ale i moje. Stejně to funguje naopak – když jen v hlavě zaútočím na své představy, rozdráždí to celou mou psychiku i tělo. Když se proto chceme v noci zklidnit, posíláme přání a dlouhé modlitby všem, ale zejména těm, kteří naši psychiku destabilizují.
Vzpomínám na svého dědu a jeho spánkové zvyklosti. Spával na dost tvrdé matraci z mořské trávy. Pocházela z války, a tak měla na sobě ještě malý hákový kříž. Pod postel si dával nočník, do kterého občas plival (staré lékařské doporučení) či močil. Dřív nebyla elektrika a záchod byl na dvorku, proto měli přes noc nočník pod postelí. Ale hlavně, když se v noci probudil, nemohl si rozsvítit a psát emaily. Místo toho si vzal růženec a modlil se jej za všechny – za blízké i cizí, za milované i nenáviděné, kteří mu ublížili. Trvalo mi mnoho let než jsem pochopil, že takto zastavoval sebenenávistnou samomluvu čili to, co mi popisují klienti: V jednu v noci se probudí a do rána se hádají s představovaným ex. I to je jeden z důvodů, proč máme milovat své nepřátele a dobrořečit těm, kteří nás pronásledují. To je návod, jak dlouhodobě stabilizovat svou psychiku a zkrátit partnerské rozchody.
Podobenství o marnotratném synu (Lk 15, 11-32)
Poměrně dlouho mi trvalo, než mi došlo, že toto podobenství není o tom, jak se k sobě lidé reálně chovají. Reálnou stránku příběhu představuje jen starší bratr. Toto podobenství jako celek je ale míněno jako návod, jak bychom se v podobných situacích měli zachovat my, jak bychom měli řešit konflikty se svými blízkými. Je to doporučení pro obě strany - jak tu, která je opouštěna či vyháněna, tak tu, která se dopustila nějakého velkého provinění na svých blízkých.
Úmrtí i rozvod se sobě podobají tím, že trhají blízké od sebe. Tím spíše je udivující, že obě tyto situace spouští diametrálně odlišné psychické reakce. Úmrtí vypíná agresi, přechází do čistého smutku či reaktivní deprese. Pozůstalé lidi spíše spojuje. Mrtvé idealizuje a trvá poměrně krátce (roční vdovský čas). Naproti tomu rozchod spouští válečné agresivní strategie, vytváří válečnou frontu mezi dvěma tábory. Lidi polarizuje, expartnery ve vzpomínkách démonizuje. Trvá několikrát déle než úmrtí v rodině - spodní hranice je okolo 5 let.
Agresivní tendence, tzv. agrese proti nebožtíkovi, se někdy objevuje i u úmrtí. To kompenzovalo ne křesťanské, ale už starší římské pořekadlo: „O mrtvých jen dobře.“ Například vdova na pohřbu povídá faráři o nebožtíkovi: „Celý život s ním stál za starou belu, a pak si ještě umře!“ Nicméně i u starověkých Římanů vidíme tlak modifikovat takové útočné uvažování, aby se podobalo spíš uvažování při úmrtí, a to nejen při úmrtí, ale i při rozchodu. Tomu se říká spodoba - spodoba rozchodu na úmrtí. Spodoba není přirozené chování, to bychom tady o tom nepsali, ale naučené či volně navozené. Podobně jako jízdu na kole člověk neovládá, ale musí se jí naučit. Tuto spodobu tedy přináší i podobenství o marnotratném synu - odcizené blízké lidi považujeme za nezvěstné, jako by odšedší do války, až „úředně mrtvé”.
Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: 'Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.'
On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel.
Klient: „To jí mám dát podíl ze SJM (společného jmění manželů), když vím, že první, co udělá, bude, že to použije na právníky proti mě a zbytek probendí s milencem!? To je dvacet let mého života! To mám v padesáti letech začínat s mnohamiliónovou hypotékou? Takhle jsem si to nepředstavoval...”
Ano, tento sklon toto podobenství kompenzuje. Otec po právu rozdělí svou celoživotní práci spravedlivě na dva kusy a ví předem, že jakoby jeden z nich hodil do kanálu. Samozřejmě, že s mladším synem pohovořil, zkusil mu to rozmluvit, ale jako by mluvil do dubu. V rozvodových bojích je třeba postupovat podobně – polovina toho, co jsem vydělal během společného života, je mé ženy, ať jsme manželé nebo ne. „Chceš mě opustit? Chceš půlku? Tady ji máš. A když nemůžeš být šťastná se mnou, tak buď s tím, kdo tě šťastnou udělat dokáže.” Pozor, to není poraženecký postoj, to je akcelerace rozchodu. Rozchod totiž plyne nejrychleji, když do něj neinvestujeme žádnou energii – ani vztek, ani zoufalství, jen počkáme až odezní čistý smutek. Nulová reakce, nejlepší reakce. Poruchy přizpůsobení trvají u rozchodu okolo dvou let, ale válečné rozchody až do smrti a navíc občas vedou až k poruše osobnosti. Nulová reakce je úctou ke svému minulému životu a otvírá cestu do nového života. Válečný stav a přetahovačky o fusekle vede jen k tomu, že se zakonzervujete v rozchodu nadosmrti.
A když [marnotratný syn] už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře [pro Žida bezpochyby „hvězdná“ kariéra]. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři [prý svatojánský chléb, karob], ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: 'Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.' I vstal a šel k svému otci.
Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.'
I zde jako u rozvodů jsou dvě období: Počáteční fáze asymetrických rozhodnutí, zde odchod syna, kdy opouštění lidé jsou zcela bezmocní, ale zoufale se snaží udělat maximum pro obnovení vztahu. Marně. Pak přijde paradoxní fáze, kdy ten, kdo chtěl prve odejít, se paradoxně vrací (zde návrat syna). V tomto druhém období, je najednou možno možno vztah obnovit. Bohužel v tomto období toho opuštění lidé už nejsou schopni, protože z předchozího období jim zbyla jen nenávist. Tato citová nenávist se dá umenšit tím, že v první fázi se úplně nevyčerpáme.
Protože si otec nevylámal zuby v předchozím období, dokáže nyní nekomentovat promarněné milióny. Když vidí vstřícnost u syna, je i on sám vstřícný. Jinými slovy brzdí svou agresi vůči synovi, naopak dává volný průběh svým přitažlivým silám. Všimněte si – bez výčitky. Nedává mu to sežrat, nedeptá ho, nechce ho vidět poníženého, nežádá satisfakci za ztrátu, kterou utrpěl. V nevýhodě jsou ti, kteří podobně jako starší bratr při návratu marnotratného bližního nepociťují přitažlivé síly, ale vztek. Ti se do otcova postoje musí nutit. Právě kapitulace mladšího syna jim napomáhá, aby je vztek za nějakou dobu pustil.
Ani chování marnotratného syna není přirozené, ale je to návod, jak se máme zachovat, když nás tíží opravdu velká vina. Přijít s totální kapitulací, neobhajovat své chování, nevyčítat druhé straně, že má na mém debaklu taky svůj podíl, že kdyby byla jiná, tak by se to stát nemohlo ap. Ano, otec stejně jako starší syn má volbu marnotratného syna přijmout nebo vyhnat. Syn na odpuštění nárok nemá. Otec by ho mohl vyhnat, nebo ho poslat mezi nádeníky a bylo by vše v pořádku. Každopádně tento návod maximalizuje pravděpodobnost, že k odpuštění a smíření dojde. V tomto podobenství, ale i následujícím se Kristus přimlouvá za odpuštění, tzn. za vstřícný postoj.
Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Pravím ti, ne sedmkrát, ale až semdesátkrát semkrát." (Mt 18, 21-22)
Vstřícný postoj však neznamená, že se máme nechat znova okrást, nebo se nechat vydírat. K ničemu takovému toto podobenství nevybízí. Konkrétně u partnerských krizí vybízím partnery, aby udělali rozbor, zda lapsus partnera byl jednorázový, nebo zda je to u něho zákonitý jev. Pokud je dotyčný typ věrný a zde si jen jednorázově uklouzl, pak obnova vztahu má dobrou prognózu a stojí za námahu vztah obnovovat. Naopak pokud je to chronický sukničkář, pak samozřejmě zlepšení čekat nelze. Smířit se sice můžeme, ale obnovit vztah už nedoporučuji. To samé jsou půjčky v rodině. Pokud blízký člověk neumí zacházet s penězi a jednou nás okradl, tak ano můžeme peníze odepsat, ale už nikdy mu nesmíme půjčit peníze a naopak musíme lidi kolem něho varovat před možným okradením. Odpuštění spočívá v tom, že si s ním popovídáme, jak jde život. Pokud s ním ale jedeme na výlet, musíme si hlídat peněženku.
Samozřejmě takto se dá postupovat jen v případě, kdy syn/manžel ap. přichází s pokáním či omluvou: „Nejsem hoden se nazývat tvým synem/manželem...” Něco jiného by bylo, kdyby přicházel s pocitem nároku a útočnými výtkami. To jsou známkou trvající duchovní smrti – neschopnosti uznat svou vinu. Na hraně je otázka za tolerovat případy, kdy se tito lidé vracejí stylem jakoby nic, kdy nejsou schopni vypustit z úst slovo promiň. To řeší příběh s Petrem, ke kterému se ještě dostaneme.
Ale otec rozkázal svým služebníkům: 'Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.'
Všimněte si, že otec vnímal syna, jako by odešel do války. Tomu se říká v kostelní hantýrce duchovní smrt a chápe se jako závažnější než smrt fyzická, protože je to sebedestrukce vlastní osobnosti. Otec se chová k synovi jako k mrtvému a na to antika měla návody, jak jsme si řekli: De mortuis nihil nisi bene (O mrtvých jen dobře). To platí i pro expartnery. I v právu najdeme analogii: úředně mrtvý člověk. To jsou ti, jejichž fyzickou mrtvolu nikdo nikdy neviděl, ale vše nasvědčuje, že už nežijí.
Pozor i péče o hrob něco stojí. Musíme okopávat macešky, ometat spadlé listí. Ale neočekáváme reciprocitu: „Dnes jsem zalil macešky já, tak teď jsi na řadě ty, mrtvolo.” Péče o hrob je péče o ten vztah, který stále ještě neseme v srdci, tzn. z psychologického hlediska je to psychohygienická technika, která slouží k vyrovnání se se ztrátou blízké osoby. Můžeme i tyto odcizené lidi zařadit do podzimního svátku všech věrných zemřelých čili dušiček.
A začali se veselit. Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: 'Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.'
I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: 'Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.'
On mu řekl: 'Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.'"
Tato pasáž řeší pocity nespravedlnosti, neboť u válek s blízkými lidmi je masivnější než u prostého úmrtí. U prostého úmrtí je „na koni” ten, kdo přežil. U různých druzích rozchodu je na koni ten, kdo odešel. To je manipulativní výplata, která vede k porozvodovým válkám. Podle manipulativní výplaty byl na koni marnotratný syn. Jednak si užil cizí práce, a navíc to byl ten, kdo zvětšil psychickou vzdálenost: „Já o vás nestojím, odcházím...“
Starší syn má proto pocit újmy. Na to mu otec připomíná fakt, že druhá část dědictví, tedy vše, co zůstalo po odchodu marnotratného syna, je přeci jeho. Než chronickou nespokojenost řešit katapultací jako bratr, je lepší umět dělat morální kompromisy: „Když chceš, tak si rozumně zahyř s přáteli – vezmi si to kůzle. Ano, bude to škoda. Já otec bych to asi neudělal, počkal bych až z něho bude koza a mléko, ale pořád lepší takto polevit, než se katapultovat ze zdravého rozumu, jako to udělal ten mladší.”
Ve vztazích často musíme tolerovat podobné kompromisy, které se často pohybují za hranicemi nejen křesťanské morálky, ale bývají lepší alternativou než dětem rozmlátit rodinu. Například tolerovat ženě milence, pokud je zachováno fungování domácnosti a děti jsou v klidu. My lidé máme hodně projektů – vzdělání, pracovní kariéra, partnerství, rodičovství. Když se jeden hroutí, je třeba si dát záležet, aby ty ostatní dojely do zdárného konce. U dětí je to většinou puberta – cca 14 let.
Válka s cizími lidmi
Jen pro úplnost, zde uvedu ještě návod na řešení válek s cizími lidmi.
Předložil jim jiné podobenství: "S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: 'Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?' On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.' Sluhové mu řeknou: 'Máme jít a plevel vytrhat?' On však odpoví: 'Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.'" (Mt 13, 24-30)
Věřící lidé občas mají sklon vstát a jít Hospodinovi vyplít záhony. Možná mají pravdu. Možná ty lidi - často státníci - jsou objektivně zlí lidé. Vzpomeňte na 44 atentátů na Hitlera. Ale zde Ježíš připomíná lidem to, čemu se říká Boží rezervát. Hospodin si nepřeje, abychom mu pleli záhony. On si je vypleje sám se svými anděli (a přírodními zákony). Argumentace Ježíše je jasná a podobná jako u rozchodů - nedělejte to, neumíte to, naděláte více škody než užitku.
To znamená, že nejdeme zlynčovat marnotratného syna, zatvrzelého hříšníka nesvrhneme z mostu, manželce, co nás opustila, nestrojíme úklady a neoslazujeme jí život. I zde máme puzení, ale je třeba vždy říci: „Hospodine, tento tvůj požadavek ‚nezabít Kaina‘ mě fakt točí, ale je to tvůj svět, tvoje království, tak si to musíš s ním vyřešit sám. Věřím ti, že bych udělal víc škody než užitku.„
Postup při pochybení bližního – řízené odcizení
Ve výchově se tomu říká „výchovné crescendo” [krešendo], což znamená „postupně silněji”. Začínáme od nejmírnějších výchovných prostředků a přitvrzujeme. Dítě zlobí, tak ho postupně mile oslovíme, pohladíme, důrazně oslovíme, zařveme, v nejhorším seřežeme. Výchovné crescendo je nejlepší prevence, aby se rodič mohl ve většině případů vyhnout extrémním výchovným prostředkům, jako je výprask.
Jeden takový návod, jak předejít zbytečné eskalaci konfliktu mezi blízkými lidmi, přináší Ježíš (Mt 18, 15-17):
Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra.
Herodovo zkušenosti můžeme kontrovat. Nejlepší způsob, jak se zbavit nepřítele, není škvíra mezi hlavou a krkem, ale zkusit z nepřítele udělat přítele. První krok je sebrat sílu, najít vhodnou chvíli a neútočně mu vysvětlit, kde si myslíme, že dělá chybu. Toto doporučení kompenzuje dva špatně sklony lidí: A) neříci mu ani slovo, dusit to v sobě, nebo B) to naopak vyhlásit jeho chyby bez varování okázale na veřejnosti. Vzpomínám si na rozchod své klientky. Na rodinné oslavě její partner zaťukal na svou sklenku a všem přítomným slavnostně oznámil, že se s ní definitivně rozchází, protože se s ní nedá žít. Tak tento sklon kompenzuje toto první doporučení.
Jiná má klientka mi popisovala situaci u nich v domě. Všichni tam měli vztek na paní, která kouřila do stoupaček. Lidem smrděly byty, a tak ji mocně pomlouvali. Když už to nemohla klientka vydržet, zvedla se a šla za paní, jestli by raději nemohla kouřit z balkónu. Ta se začala mocně omlouvat, že naopak myslela, že je lepší kouřit do stoupaček než na balkoně pod okny, a od té doby prý už do stoupaček nekouřila. Tedy právě tuto tendenci dusit v sobě vztek a jen bokem pomlouvat řeší toto Ježíšovo doporučení. Díky odvaze mé klientky, v tom domě získali milou a ohleduplnou sousedku. I když se to vždy takto elegantně nepovede, máme Hospodinovi ukázat, že jsme se o to několikrát pokusili, popřípadě, že jsme postupovali takto:
Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby 'ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď'.
Druhým krokem je podepření argumentů malou skupinkou, tedy mírné zesílení sociálního tlaku. Opět je toto zanedbávaný a přeskakovaný krok. Důležité je si uvědomit, že těmito dvěma mírnými rozhovory se nastartují již zmíněné fantazijní postavičky, které v mezidobí dotyčného usměrňují.
Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.
Třetím krokem je oznámení církvi. To tehdy znamenalo udělat z toho věc veřejnou (res publica) čili politicum (polis = obec). Prostě říci to celé firmě či vyhlásit na veřejnosti a všem. V tom okamžiku se musí každý člověk rozhodnout a dát za pravdu buď vám, nebo jemu. Když ani tento sociální tlak nepotlačí závadové chování blízkého člověka, pak je dalším doporučovaným krokem klidné, řízené odcizení. Prostě se s ním přestanu bavit a držím si ho od těla stejně jako každou jinou lůzu - tak byli tehdy vnímáni pohani a celníci – vládnoucí Římané či Řekové. Na ty nemohli tehdy Židé zaútočit, tak je s opovržením ignorovali a přehlíželi, nebavili se s nimi. Tomu se říká řízené odcizení.
Toto doporučení opět představuje ne-přirozené chování. Přirozený je lynč, šikana, ostrakizace, fyzická likvidace ap. Prostě hrocení konfliktu. Například když se muslimům-uprchlíkům nelíbí, že jedna dívka z jejich středu nechodí zahalená, tak ji obklíčí, když jede na kole, a ukamenují. Toto není křesťanské řešení podle tohoto podobenství, ale šaria. Kristus doporučuje sociální izolaci – nechte ji, ať si ve svém světě žije, jak chce, jen se s ní nestýkejte. Viz výše - plení Hospodinových zákonů nemá křesťan dovoleno.
Je doufám jasné, že toto se vztahuje i na chování po rozvodu? Obránce vztahu je přesvědčen, že navrhovatel chybuje. Zkusí ho podle tohoto návodu přemluvit, ale ať tak nebo onak, na konci by se ti dva měli nanejvýš odcizit a nejít do otevřené války. Cílem rozchodu je dostat vztah do korektního sousedského vztahu. Řízené odcizení totiž nadělá nejméně zla.
Pravda, křesťané mnohokrát v životě i v historii porušili tato doporučení, ale řekněme si na rovinu, že ke své škodě. Protože toto je nejlepší způsob, jak vyřešit neřešitelné spory mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci. Prostě udělat vše proto, abychom se dohodli, a když to nejde uzavřít to celé větou typickou pro manželské mediace: "Domluvili jsme se, že jsme se nedomluvili." Čím více se zákopové války mezi blízkými lidmi šponují, tím déle trvají, a stejně nemají žádné řešení a stejně končí smrtí dotyčných.
Řízené odcizení v církvi
Opět se to neříká nahlas, ale podle tohoto návodu katolická církev řeší spory se svými problémovými členy, například bývalými kněžími. Nahodí svaté mlčení a dotyčného kompletně odignoruje – nesmí publikovat, není nikam zván, mlčí se o něm, nesmí učit náboženství, pracovat s dětmi, v rámci církve ztratí všechny posty. Je pravda, že to můžeme hodně kritizovat, zejména pokud se to týká i nás, ale přesto je třeba si uvědomit, že to je nejlepší řešení těch sporů, které nedokážeme smířit, a že vcelku do písmene kopíruje tato biblická doporučení.
Z druhého břehu, tzn. z pohledu těch, kteří církev opouští, nebo které církev zavrhuje, je na místě se řídit doporučením o městě, kde nás nepřijali a odmítli náš pozdrav pokoje, popř. podobenství o marnotratném synu - podle toho, jak moc se cítí vinni za daný rozkol.
Čekání na teplý severní vítr
Samozřejmě jsou i případy, kdy jsou lidé z rodiny či z církve vyhnáni nespravedlivě. Tento příběh popisuje asi nejlépe pohádka Sůl nad zlato. I tu je možno číst jako návod na řešení takových situací. Maruška je vyhnána a byť je princeznou, žije v nuzném prostředí lesní pastoušky, kterou můžeme chápat jako jedno z Judských měst, kde je pro ní připraveno hodně práce. Doporučení tamní babičky zní: Neválči, netrap se, ale počkej, až začne vanout „teplý severní vítr“. To sice vypadá jako protimluv - ze severu teplý vítr? Ale není to protimluv jako třeba „svítání na západě“. Teplý severní vítr je vzácný přírodní úkaz, o něco častější než je třeba dopad meteoritu. Na vzácné úkazy nemá cenu čekat. Člověk má stejně jako otec marnotratného syna žít, jako kdyby mu umřela rodina. Pokud nastane zázrak a otec-král se umoudří, pak to bude asi tak nápadná událost, jako když začne foukat teplý vánek ze severu. V Bibli má stejný význam připodobnění konce světa k listům stromu na jaře. Ani o konci světa nemá cenu mudrovat, prostě až to nastane, tak to bude tak jasné a do očí bijící jako rašící pupeny na jaře. Přesně takto - náhle a nápadně - přichází i zmíněná paradoxní fáze.
Zapření sv. Petra - odpuštění tomu, kdo mě zradil
Ve čtvrtek večer, před svou smrtí, říká Ježíš svým učedníkům, že ho zapřou. Petr se zapřísahá, že by s ním šel i na smrt. Ježíš mu jemně připomíná, že ještě tu samou noc, tzn. do pátečního rána ho bez ohledu na tyto silácké řeči třikrát zapře: „Amen, pravím ti, že ještě této noci, dřív než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.” Petr tomu nechtěl věřit, bohužel stalo se. Byly to sice pro Petra typické vyhybavé lži, ale stejně.
Po svém zmrtvýchvstání měl Ježíš několik možností, jak na to zareagovat. Nastoupit na Petra a seřvat ho, nebo dělat jako by nic a k tomuto pochybení se už nevracet. Nicméně Ježíš zvolil zvláštní cestu. Nejprve se s Petrem několikrát sešel v rámci kolektivu a zřejmě čekal, až opadne ten největší stres, až nekonečné obhajování Petra před sebou samým v samomluvě ho natolik vyčerpá, že ztratí bojovnost a začne mu to být líto. Až tehdy v klidné, neútočné situaci, která velmi připomíná jejich první setkání, po zklidňujícím jídle, otevře téma viny, které viselo ve vzduchu. Tři otázky kopírují trojí zapření a jedná se tedy o jakési rituální odčinění viny.
Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u jezera Tiberiadského. Stalo se to takto: Byli spolu Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: "Jdu lovit ryby."
Odpověděli mu: "I my půjdeme s tebou."
Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili. Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš jim řekl: "Děti, nemáte něco k jídlu?"
Odpověděli: "Nemáme."
Řekl jim: "Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete." Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb. Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: "To je Pán!"
Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť - byl totiž svlečen - a brodil se k němu vodou. Ostatní učedníci přijeli na lodi - nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket - a táhli za sebou síť s rybami. Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb. Ježíš jim řekl: "Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!"
Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš jim řekl: "Pojďte jíst!"
A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: "Kdo jsi?" Věděli, že je to Pán. Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu. To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení.
Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: "Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?"
Odpověděl mu: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád."
Řekl mu: "Pas mé beránky!"
Zeptal se ho podruhé: "Šimone, synu Janův, miluješ mne?"
Odpověděl: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád."
Řekl mu: "Buď pastýřem mých ovcí!"
Zeptal se ho potřetí: "Šimone, synu Janův, máš mne rád?"
Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: "Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád."
Ježíš mu řekl: "Pas mé ovce! Amen, amen, pravím tobě: Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš." To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech dodal: "Následuj mne!" (J 21, 1nn)
V podobných případech se objevují dva extrémy: A) Budeme dělat jako by nic. B) Budeme vyžadovat, aby provinilec sám přišel s jasně formulovanou omluvou.
Ježíš nechce, aby se mu Petr sám aktivně verbálně omluvil: „Promiň, Ješua, že jsem tě zradil.“ Zřejmě proto, že toho Petr zjevně nebyl schopen. Ježíš naopak čekal na vhodnou chvíli, pak udělá řadu vstřícných gest - příprava a konzumace jídla, vzpomínka na společné začátky. To vše zcela bez výčitky. Gesta říkají, že i on, zrazený, stojí o další pokračovaní vztahu. Ale neskončí u techniky „dělejme, jako by se nic nestalo“. Ale symbolicky, rituálně se trojího zapření trojmo dotkne a dál se k té události nevrací. Všimněte si, že nepadla věta: „Čekám na tvou omluvu.“ Nečekal, aby se k němu Petr poníženě připlazil jako otrok ke králi.
K tomuto mustru vedu lidi zejména při manželských nevěrách – ani to nenechat být a dělat jako by se nic nestalo, ani nežádat od provinilých okázalé kázání, ale zarámovat tu vinu nějaký zřetelným gestem a víc se k ní nevracet, i když to není snadné, protože jizvy na duši dlouho přetrvávají.
V knize Křesťanství, vztahy a sex jsem psal o přehrávání mentálních CD, což se projevuje výroky: „To mu/jí nikdy nezapomenu.“ Pokud ale závadové chování v realitě přestane, tak holt ten zraněný musí toto přehrávání sám zastavit a už nevyčítat. Není to jednoduché, zde jen upozorňuji, že známe techniky, jak to zastavit.
Budujeme Boží království - proto především neškodíme
Křesťanský postoj se překvapivě velmi podobá lékařské přísaze: „Především neškodím. Primum non noceo.“ Lékař nemusí být schopen pacientovi pomoci, ale rozhodně by neměl být tím, kdo ho pošle do hrobu. Hippokratova zásada říká, že když pacient potká lékaře, tak by měl ze setkání s ním odejít ve stejném nebo lepším stavu, ale rozhodně ne v horším.
To samé se též očekává od křesťana při postoji ke světu, k Božímu království: Svět po setkání s křesťanem by měl být stejný, pokud možno lepší. Týká se to i našeho postoje k expartnerům či jiným blízkým lidem, kteří nás svévolně opustili. Neměli bychom to být my, kdo jejich hříšnost ještě prohlubuje, kdo rozdmychává války a naschvály. Jak říká Ježíš: „Dejte si záležet, ať víte, jakého jste ducha. Jste tu, abyste zachraňovali a léčili, není vaším úkolem být anděl Zhoubce.“
Zásada především neškodím je i návod na rasismus a xenofobii. Při setkání s příslušníky jiných ras a kultur, by druhá strana neměla odejít horším stavu, než když nás potkala. Ale pozor, tato zásada nezakládá naši povinnost se s nimi aktivně stýkat a vpouštět je do vlastního domu (doslova či přeneseně). Ale pokud už s nimi jednou ve styku jsme, měli by vidět naše dobré skutky, aby vzdali chválu našemu Otci v nebesích (Mt 5, 16). Například pokud se necháme bláhově okrást, protože jsme idealisticky důvěřovali v poctivost druhé strany, tak jsme jí napomohli stát se zlodějem. To opravdu není naplnění zásady: Především neškodím.
To se týká i hloupých půjček v rámci rodiny, které končí jen zarytým nepřátelstvím. I v rámci rodiny by tedy u větších částek měla být smlouva, úrok a smluvené penále. I půjčená suma by neměla být moc vysoká, protože od určité sumy nás druhá strana totiž raději zavrhne, než aby ji tu půjčku splácela.
Na závěr vánoční příběh z loňska
Asi tak od září jsem kladl svému klientovi po rozchodu na srdce, aby ho ani nenapadlo být na Štědrý večer sám. Ať si vyhledá nějakého strýce či kamaráda, který je taky sám a takto ve dvou tento večer stráví. Prostě jak bylo zvykem dávat ke stolu talíř pro chudého kolem jdoucího. Ještě jsem mu to zopakoval 20.12.: „Jojojo, už to mám nějak vymyšlené.”
Dobrá tak ráno se potkal s nějakými přáteli, ale večer zůstal doma sám v prázdném bytě jen se svými fantazijními postavičkami. Nejprve začal psát SMS dceři, pak i ženě, na to zkoušel se jim volat. Marně. Telefony zůstávaly hluché a postavičky v hlavě ho rozdražďovaly do nepříčetnosti. Stejně tak na druhé straně sice jedli kapra, ale pořád kontrolovali – zda táta nevolá či zda nějak nezván nepřijede. Rodina byla sice rozpadlá, na štědrý večer je ale stále spojovala nenávist. Byla to ta nenávist, která vzniká ze zdegenerované a zhrzené lásky.
Zkrátka klient to zhodnotil tak, že to byly nejhorší vánoce, co kdy v životě zažil, a že by to jistě už příště udělal úplně jinak.
I tomuto klientovi poměrně dlouho trvalo, než pochopil, že s psychikou se nedá dělat, co bychom chtěli, a že válku s blízkými nelze vést jako jiné obchodní přetahovačky, které uměl dobře. Prostě našinec není cizinec.
De mortuis nihil nisi bene!
Blíží se vánoce. Podle statistik každý třetí čtenář těchto řádek jich část stráví válkou s nějakým sobě blízkým člověkem, když ne fyzicky, tak psychicky. Dobře si proto rozmyslete, jak se budete chovat ve fantazii k blízké osobě, která vám o vánocích bude pochodovat hlavou. Pamatujte, že i nekřesťanští Římané měli podobný návod: "O mrtvých [i expartnerech] jen dobře." K fantazijním postavám tedy vysílejte jen vlídné zprávy: "Ať jsme si udělali cokoli, přeji ti, abys alespoň tyto vánoce měl pokojné." A přijmou-li toto přání pokoje, váš pokoj na nich spočine; ne-li, vrátí se opět k vám. Když nezklidníte reálného člověka, pak alespoň svou hlavu.