© Jeroným Klimeš 1997

Poznámka: Vyšlo zkrácené v Teologických textech. Myslím, že to je docela slušný článek.

Z podnětu sv. Otce letos vyšlo Vademecum pro zpovědníky v některých aspektech morálky manželského života, kterou vydala Papežská rada pro rodinu. Tento dokument zaplňuje již dlouho pociťovanou mezeru v oficiálních stanoviscích Magisteria v otázkách praktického naplňování ideálů v této nejkonfliktnější oblasti morálního učení církve. Dokument je volně dostupný v anglické verzi na Internetu: ftp://www.ewtn.com/library/curia/vademecm.txt.

A) Extrapunitivní (vina je na těch druhých): Hříšný, profánní svět zkazil a zkorumpoval pohled věřících na manželskou čistotu, nebo názor, že za vším stojí Ďábel či následky prvotního hříchu.

B) Intropunitivní (vina je v nás): Magistérium opravdu reaguje na problémy věřících opožděně a Kristovo učení předkládá světu s tak malým pedagogickým a didaktickým umem a citem, že si dělá nepřátele na všech stranách.

C) Impunitivní ("vinu" nesou okolnosti): Oficiální církevní dokumenty si kladou za cíl odhalit nejvyšší Kristovy ideály a na Boží úmysly se světem, zatímco řadoví věřící je chápají stylem, jaké nové přikázání budeme muset ještě dodržovat. Jedné straně pak vzniká pocit odmítnutí a nepochopení a na druhé straně pocit ohrožení.

Je nepochybným faktem, že morální učení církve se v průběhu dějin rozpracovává stále do větších a větších detailů, takže narůstají požadavky na kontrolu jednotlivých činností člověka. Například je všeobecně známo, že problém onanie se objevil v 18. století, dřívější generace o něm neměly ani tušení. Z tohoto důvodu také stále větší množství lidí nemůže dostát těmto rostoucím požadavkům. Řečeno klasickou terminologií, neustálým rozpracováváním prvotních, obecně formulovaných křesťanských ideálů se stále více materiálních hříšníků (člověk, který nevědomky dělá něco špatného) stává formálními hříšníky ("informovaný hříšník"). Je zřejmé, že tento tlak zvyšuje pocity viny a bezmoci u obyvatelstva. To se proti těmto pocitům viny i tlaku, který je vyvolává, brání.

Církev se dnes musí zřejmě mnohem více zabývat tím, jak tyto čerstvě odhalené ideály naplňovat, než se zabývat rozpracováváním nauky do dalších jemnějších podrobností. Jedna z cest, která vede k tomuto cíli je princip graduality nebo-li postupná cesta. Na tento princip se odvolává i Kristus, když hájí své učedníky proti obvinění, že nezachovávají to či ono přikázání (Lk 5, 36nn) "Řekl jim i podobenství: ... Nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy, samo vyteče a měchy přijdou nazmar. ... Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: 'Staré je lepší.'" Kristus, jak vidíme upozorňuje i na následky takových pokusů: "Mladé víno roztrhne měchy, samo vyteče a měchy přijdou nazmar." Není právě toto situace katolické církve ve světě? Není trhána novým vínem?

Každý člověk jde po své jedinečné cestě, která vede – doufejme – k větší dokonalosti – svatosti. Na určitém stupni vývoje možná není schopen přijmout určitý ideál, dokonce možná ani Krista samotného. Kristus však narozdíl od svých učedníků dokázal (a dokáže) být vůči takovým jevům tolerantní (Lk 9, 51): "Přišli do jedné samařské vesnice, ... ale tam jej nepřijali ... Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: 'Pane, máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?' Obrátil se a pokáral je: 'Nevíte, jakého jste ducha.' Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit."

V žádném oficiálním církevním dokumentu se nepoukazuje na stupňovitý vývoj k dokonalosti nebo na omezené aktuální možnosti člověka tak často, jako právě ve probíraném Vademecu. To však není jediná přednost tohoto dokumentu. Musíme vyzdvihnout, že Vademecum rozptyluje nejasnosti, které okolo svátosti smíření panují. Mnohý čtenář si možná řekne, že jsou to samozřejmosti, které člověku dá zdravý selský rozum, ale musíme si uvědomit, že starší zpovědní praxe se zdaleka těmito zásadami neřídila, ani dnes je jimi mnohdy neřídí a musíme jen doufat, že se jimi v brzké době řídit bude.

Pokusme se rozvést jednu z těchto "samozřejmostí" – Svátost smíření je nástroj a pomoc na cestě k dokonalosti, proto i v tomto pozitivním duchu je třeba celý obřad pojímat.

Vademecum doporučuje, aby zpovědníci vedli kajícníky k tomu, aby "položili svůj život před Boha", tzn. aby si uvědomili křesťanské ideály a své povolání ke svatosti. Tímto způsobem nejlépe odhalí zlo osobního hříchu. Tento postup je výslovně zmiňován u lidí, kteří delší dobu nebyli u zpovědi, popřípadě u těch, kteří se zpovídají mechanicky, pouhým stručným vyjmenováním svých vin.

Dosah této instrukce si můžeme ilustrovat na příkladu manželské nevěry, kdy se muž vyznává stylem: "Byl jsem své ženě 30krát nevěrný se svou kolegyní z práce." Je vcelku známé z manželského a rodinného poradenství, že zmíněný fakt je prakticky jistě jen vrcholem dlouhotrvající manželské krize. Tuto krizi muž nepřekoná tím, že násilím potlačí její důsledky – nevěru. Jeho slib ve zpovědnici má cenu slibu alkoholika, který se po příchodu z hospody dušuje ženě, že už se nikdy více alkoholu nedotkne. Ranní abstinenční příznaky jej však lehce přesvědčí o opaku.

Je velmi pravděpodobné, že ani není v momentálních silách muže nevěru okamžitě ukončit. Positivní orientace svátosti smíření obrací pozornost muže od jednotlivostí či pouhých důsledků k hlubšímu jádru problému a vlastnímu zdroji ostatních hříchů. Obrací jeho pozornost od otázky: "Kolikrát jsem byl nevěrný?" k otázce "Jak bych chtěl, aby vypadalo mé manželství a rodina a co pro to mohu ještě udělat?" Často se totiž ukáže, i když on možná není schopen okamžitě skoncovat s nevěrou, jistě může okamžitě začít se chovat ke své ženě s větší úctou. Může jí přinést květiny či jiný dárek. Může ji vzít na večeři a na ples. Může ji přestat pořád peskovat (dokonce před cizími lidmi!) a více ji chválit. Může se postarat o to, aby neděle trávila rodina pospolu, například na společném výletě, tak aby i neděle byly opravdovými Božími dny odpočinku.

Každý rozumně uvažující člověk uzná, že je absurdní, když se muž vyznává z toho, že onanuje, a zároveň zcela ignoruje fakt, že se chová ke své ženě jako hulvát, a to jen proto, že onanie je výslovně zmíněná jako hřích v kdekterém katechismu, ale o tom, jak se má muž chovat k ženě tam není napsáno skoro nic. Proto musíme nadšeně uvítat důraz Vademeca na positivní orientaci této svátosti a jen doufat, že se brzo odrazí i penitenciální praxi.

Právě před nerespektováním hierarchie hodnot varuje Kristus (Mt 23, 24): "Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete!" Tak i dnes, cedí se uspořádání a vzhled zpovědnice, děvčata jako ministrantky, podávání eucharistie na ruku, koneckonců i celibát kněží, a polyká se všeobecná náboženská nevzdělanost, kvalita rodinného soužití, problémy sexuální výchovy ap. Jak je možné, že dnes od mladého (!) kněze slyšíme kázání, kde zcela vážně rozebírá otázku, zda v nebi budou morčata. Dospívá k smutnému závěru, že je budeme muset oželet, to však nám prý bude vynahrazeno jinými radostmi. Což se už malé děti neučí na náboženství, že nebe je tělesný a psychický stav člověka? Ptát se, zda morče bude v nebi, má asi tolik logiky jako se ptát, zda židle bude v depresi. Jestliže však taková ignorance panuje mezi mladými kněžími, pak není divu, že můžeme v některých kostelích slyšet, že obyčejní věřící v Krédu vyznávají, že "Duch sv. s Otcem i Synem vychází". Ne náhodou ukazují výzkumy, že obliba kázání klesá s rostoucím vzděláním posluchače. A dále, jestliže taková nevzdělanost je normou ve věrouce a nikdo se nad ní nepozastavuje, jak asi vypadá morální uvažování těchto lidí, jaká je asi kvalita jejich svátostí smíření? Jak lákavé je takto podávané křesťanství vzdělanému člověku ve 20. století?

Jan Pavel II. zcela opodstatněně varuje před civilizací smrti, kde nevázaný i prodejný sex se povyšuje na "životní styl" či na umění, brutální a nelítostné násilí je nedomyslitelnou součástí úspěšného filmu a tedy i každého večera stráveného u televize atd. Nicméně musíme si uvědomit, že jeho úsilí vyzní naplano, pokud věřící nepřevezmou aktivní osobní odpovědnost za běh světa, tj. své bližní, za podobu svých rodin, farností, města i státu, za demokracii i za všudypřítomný rasismus ap.

Chceme-li však, aby věřící převzali osobní odpovědnost za běh světa, není možno jim začít předávat křesťanské ideály tím, že napřed odsoudíme antikoncepci. Pak vzniká ve veřejnosti pocit, že křesťanské ideály představují jen zákaz předmanželského sexu, antikoncepce atd. Osobní odmítnutí antikoncepce je 'daleké cesty cíl', která začíná právě osobním nasazením za civilizaci života respektující fakt, že lidský život i síly, které vedou k jeho vzniku, stojí pod přímou ochranou Boha. Člověk může odmítnout aktivní antikoncepci jen jako logický důsledek svého celkového životního nasměrování, ne však jako izolovaný požadavek sám o sobě.

Touto cestou by se tedy mělo ubírat křesťanské pedagogické úsilí nejen při svátosti smíření, ale i při evangelizaci. Začínat neodolatelnou "září pravdy" a křesťanských ideálů, která postupně člověka dovede k převzetí osobní odpovědnosti za svoje činy, k odmítnutí zla a nelásky jako takové. To posléze taky dodá sílu v konkrétních situacích odmítnout například potrat či naopak aktivně pomoci člověku, který se sám ocitl v podobné situaci. Jedině tak se například "přirozené metody plánovaného rodičovství" nestanou nástrojem k vyřizování účtů mezi manžely.

Jak již bylo naznačeno, ve Vademecu je poměrně málo zdůrazněna hierarchie závažnosti hříchů a důsledky, které z toho vyplývají pro zpovědní praxi. Je tam několikrát výslovně vyzdvihnuta mimořádná závažnost potratů a pochopitelně i tzv. antikoncepčních prostředků s abortivním účinkem, které je nutno považovat za stejné zlo. Nicméně zcela se opomíjí problémy známé z praxe, které sice mají určité ideální řešení, nicméně běžný život zpravidla nejde ideální cestou. Pokračujme na ilustraci v úvaze o nevěrném muži.

Zpovědníkovi je jasné, že pokud dotyčný se zpovídá z nevěry opakovaně, pak je prakticky jisté, že dojde k recidivě. Při takovém promiskuitním jednání je velké, dokonce rostoucí nebezpečí pohlavní nákazy, která zákonitě ohrožuje nejen jeho ale i jeho manželku. Zpovědník by ani zde neměl strkat hlavu do písku před faktem, že je zde riskováno zdraví lidí, a přecházet tento jev mlčením. Rozhodně by měl zdůraznit ideální řešení (skoncovat s nevěrou), ale již z výše zmíněného rozboru je zřejmé, že to nebude jednoduché, tím méně okamžité řešení. Zpovědník může penitentovi odmítnout rozhřešení, ale toho stejně nezbavuje odpovědnosti dotyčného muže poučit či varovat zvláště, když se dotyčný sám ptá.

Jaké mohou vyvstat otázky: Má muž při mimomanželských stycích užívat kondom, aby minimalizoval nebezpečí nákazy? Má manželka vyžadovat na nevěrném manželovi používání kondomu ze stejného důvodu? Na obě otázky zní odpověď ano, protože z teorie je známé, že antikoncepce je možná ze zdravotních důvodů, dokonce i jako prostředek proti otěhotnění v případech znásilnění.

Vademecum cituje v poznámkách Pavla VI. z encykliky Humanae vitae: “Je-li totiž někdy opravdu dovoleno trpět menší mravní zlo, aby nedošlo ke zlu většímu [míněno pravidlo menšího zla*], nebo aby bylo dosaženo většího dobra [pravidlo o dvojím účinku*], není dovoleno ani z nejvážnějších důvodů dělat zlo, aby z něho vzešlo něco dobrého [účel světí prostředky*].” (* = pozn. autora)

Usmrcení nenarozeného plodu je objektivní fyzické zlo. Jestliže člověk smí pouze trpět zlo, ale ne jej aktivně vykonat, pak v případě mimoděložního těhotenství, kdy je ohrožen život matky i dítěte, by nebylo dovoleno aktivně ukončit život plodu. Magisterium však na přímý dotaz odpovídá následujícími slovy: “V případě nezbytnosti je dovolená laparotomie kvůli odstranění mimoděložního plodu, pokud je zodpovědně a vhodným způsobem postaráno o život plodu i matky, nakolik je to možné” (D 3338).

Podobně člověk, který je nucen volit ze dvou fyzických zel a volí menší z nich, sice objektivně vykoná fyzické zlo, ale vzhledem k tomu, že nemá jinou volbu, nejen, že nevykoná žádné mravní zlo, ale dokonce – paradoxně – vykonal mravní dobro. Tím je konkrétně ten ušetřený rozdíl ve velikostech daných dvou zel, z nichž jedno muselo vzniknout.

Čtenář, který považuje tyto úvahy za plané teoretizování, nechť si uvědomí, že právě o tento druh uvažování se opírá argumentace Magisteria a právě kvůli obecně rozšířeným nejasnostem v této oblasti se stává právě oblast 6. a 9. přikázání tak citlivá. Vezměme si za příklad tak zprofanovanou antikoncepci. Jestliže mezi manžely díky sexuální abstinenci vzniká napětí a hádky. Mají volbu mezi aktivním použitím antikoncepce, sexuální abstinencí spojenou s hádkami a napětím v celé rodině a řekněme mezi v daném případě neodpovědným početím dalších dětí. Jestliže bude panovat konsensus ohledně irelevantnosti rozdílu mezi aktivním a pasivním vykonáním fyzického zla, pak je možno diskutovat o tom, co je v dané situaci menší zlo a je možné v některých případech dospět k závěru, že menším zlem je aktivní antikoncepce a v ostatních případech apelovat na jiné způsoby řešení (zvětšení rodiny, jiné řešení rostoucího napětí ap.). Pokud bude v obecném podvědomí dále přetrvávat oficiálně nikdy nevyřčený omyl, že člověk za žádných okolností nesmí aktivně vykonat fyzické zlo, pak dál bude panovat zmatek, kdy něco se bude říkat nahlas z kazatelen a zpovědníci budou dál s pocity viny říkat manželům: "To je vaše věc.". Nutno poznamenat, že samo Vademecum volá po sjednocení praxe.

Největším kladem Vademeca je právě fakt, že se jako první pouští do tak nelehkého úkolu, jakým je sjednocení církevní teorie a praxe. Není divu, že je to začátek opatrný, ale o to více radostný.

Mohli bychom sice žehrat na nevyváženost dokumentu či na opomíjení některých důležitých otázek této oblasti (problémy předmanželského sexu, výchovy k rodičovství ap.), ale vyčerpávající výklad si nekladli za cíl ani sami autoři. Nejdůležitějším přínosem dokumentu je právě fakt, že zcela otevřeně a důrazně dává zpovědníkům do ruky mimořádný pastorační nástroj, kterým je princip graduality. Pomocí něho je možno překlenout mnohé teoretické obtíže, jakým je zmíněné pravidlo menšího zla či otázka subjektivní nemožnosti ap.

Počet normovaných stran: