Poznámka: Jeden z mnoha článků roku 1996. Tady někde jsem se začínal vyrovnávat s otázkou zla ve světě, tato fáze zřejmě vrcholila v roce 1997 po rozchodu s Mirkou a mám pocit, že stále ještě doznívá. Do té doby byla pro mě otázka zla versus Boží dobrota spíše akademickou diskusí, než životním problém. Nutno říci, že akademicky jsem ji měl zvládnutou dobře. :-) No ale, zaplať pánbu, že jsem na ni byl připraven alespoň teoreticky, když ne prakticky.

Snad nejhorší myšlenka, která může věřícího napadnout, když stojí tváří tvář nebezpečí, a má potřebu volat k Bohu o pomoc, zní: "Nepomohl ani svému Synu, proč by měl pomáhat mně." Existuje na tuto myšlenku, která je tím vtíravější, čím děsivější je blížící se zlo, nějaká uspokojující odpověď? Snad, pokusme se o ni.

Když porovnáme světová monoteistická náboženství, zjistíme, že jedním význačným rozdílem je skutečnost, že v křesťanství Bůh přestává být despotickým vládcem. Již ho nebaví za vše nést odpovědnost, všechno direktivně určovat. Jedině v křesťanství (a to například pobuřuje Muslimy) Kristus přichází s větou (Jan 15, 15): "Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce." Bůh sám nabízí přátelství, ale toto přátelství je spojeno se spoluzodpovědností: "Ten služebník, který zná vůli svého pána, a přece není hotov podle jeho vůle jednat, bude velmi bit. Ten, kdo ji nezná a udělá něco, zač si zaslouží bití, bude bit méně. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více." (Lk 12, 48)

Za přátelství či dokonce partnerství s Bohem člověk musí hodně zaplatit. Přebírá svůj díl odpovědnosti za tu část Božího království, ve které je správcem. A podobně jako od kapitána lodi i od něho se bude očekávat, že svou loď opustí jako poslední a možná s ní i zahyne. Pochopitelně, že mnoho lidí za takovou cenu vůbec o privilegium být přítelem Boha nestojí. Mnohem více jim vyhovuje alibistický postoj zaměstnance, který má "ve čtyři padla". Ano, vyžaduje to již velkou vyspělost od člověka, aby stále nespoléhal na Boha, že si coby šéf tohoto světa udělá pořádek ve svých věcech. Zdá se že Boha Nového Zákona už nebaví fungovat jako věčný Bajaja: na bujném oři přicválat s bílým chocholem na hlavě, zabít zlého draka a pak zmizet. Nicméně není pochyb, že je lidskou potřebou mít nějakého takového supermana v záloze pro chvíle, kdy člověku dochází síly.

Vztah Boha ke Kristu a zároveň postoj Krista ke zlu, které bylo v dané chvíli nevyhnutelné, jsou instruktážním příkladem postoje, jaký má člověk zaujmout vůči podobnému zlu, které je nevyhnutelné, a zároveň jsou i odpovědí na otázku, co člověk může od Boha v takových chvílích očekávat: Možná, že Bůh jej ochrání od blížícího se zla, stejně, jako mnohokrát zachránil i Krista, ale možná, že bude muset "vypít kalich utrpení až do dna". Neexistuje-li cesta, jak se danému zlu vyhnout, pak ani není cesta, jak donutit Boha k pomoci, ale v Kristu máme příklad, jak se k tomuto zlu postavit, když se přesvědčíme, že toto zlo je nevyhnuté.

V Gestemanské zahradě se Kristus nejprve modlil za odvrácení své smrti a byl to zřejmě právě pohled na spící učedníky, kteří za ním šli bez velké iniciativy a minimálním nasazením, že to bude pouze cesta kříže, která je vytrhne ne z fyziologického spánku, ale ze spánku služebníka, který nemá žádnou odpovědnost za běh světa, za úděl Božího království, které uchvacují násilníci. Připomeňme si ještě jednou tuto postupnou změnu Kristova postoje, kterou měl na svědomí pohled na spící učedníky: Na spícího Petra, který se nejprve dušuje, že on jej nikdy nezradí, a podruhé na spícího Petra, který není schopen ani hodinu s Kristem bdít. Při první modlitbě ještě doufá: "...je-li možné...", ale pohled na spící učedníky vede ke změně: "... není-li ...", která se druhým návratem a třetí modlitbou utvrzuje v konečné odhodlání podstoupit cestu kříže (Mt 26, 31nn):