Claude Tresmontant: Hebrejský Kristus - jazyk a stáří evangelií

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2014-12-28, 2018-04-14 2020-01-25

Není mnoho stimulů, které by dokázaly motivovat Klimeše k tomu, aby se naučil hebrejská písmenka. Dlužno dodat, že do nedávna jsem v existenci takového stimulu nevěřil o nic víc, než v existenci bájných jednorožců. Nicméně narazil jsem na knihu francouzského teologa Tresmontanta, která mě vyvedla z omylu a namotivovala mě naučit se hebrejský alefbet. O toto získané nadšení bych se rád s čtenářem podělil.

Kniha ve francouzském originále sice vyšla v roce 1983, česky ale až v roku 2004. Tresmontant tvrdí a podle mě přesvědčivě obhajuje myšlenku, že evangelia nebyla původně napsaná řecky, ale to, co máme je dost kostrbatý překlad z hebrejských originálů (dnes si spíš myslím, že aramejských originálů), které se ztratily. Ten překlad evangelií z předpokládaného hebrejského originálu do řečtiny je podle Tresmontanta proto tak neumělý, že se snaží být co možná nejvíce doslovný a věrný původní hebrejské předloze. Prý vychází ze stejné překladatelské tradice, která o pár století dřív přeložila hebrejskou bibli do Septuaginty, řeckého překladu Starého Zákona. Tolik hlavní myšlenka díla.

Hlavní argument, ze kterého vychází Tresmontant, je přemíra tzv. kalků v řeckém textu evangelií. Kalk je otrocký, doslovný překlad z druhého jazyka. Například kdyby Němec slyšel větu: Ich fühle mich unter dem Hund, tak by hned poznal, že tu větu neřekl Němec, ale Čech, protože to je otrocký překlad čili kalk české fráze "cítím se pod psa", kterou Němec takto nikdy neřekne.

Podobně když Čech vidí větu: "Buď proklet, kdo obcuje se svou sestrou, dcerou svého otce nebo dcerou své matky," tak ví, že toto neřekl rodilý Čech, protože čeština používá sousloví "má pokrevná sestra" a ne „má sestra, dcera mého otce“. To je otrocký překlad z hebrejštiny (Deu 27, 22), která naopak nezná sousloví „pokrevná sestra“(*). Za povšimnutí stojí - i když to samozřejmě nic nedokazuje - že nikde v evangeliích nenajdeme větu stylu: „Byl tam i bratr Ježíše, syn jeho matky, ...“ což by nezvratně znamenalo, že by Ježíš měl i pokrevné sourozence. (Případní potomci sv. Josefa, snad i sv. Jakub, nebyli Ježíšovi pokrevní příbuzní, protože sv. Josef Ježíše adoptoval.)

Eusebios z Kaisareie
(asi 265 – 30. května 339)

V Tresmontantův prospěch hovoří i Eusebius ve svých Církevních dějinách: '[Papias] O Matoušovi uvádí toto: "Matouš psal výroky Pána v hebrejštině, a každý, kdo je překládal, překládal je jak jen mohl nejlépe"' (Historia ecclesiastica, kn. III kap. 40)

Jinými slovy ještě okolo roku 300 byli křesťané přesvědčeni, že originál evangelií byl napsán v hebrejštině... Pokud se nepletu, tak totéž tvrdí i Origenes, sv. Augustýn i sv. Jeroným. Takže myslím, že není co řešit.

Tresmontant ukazuje na mnoha příkladech, že kdyby text Nového Zákona viděl rodilý Řek tehdejší doby, tak by podobně musel konstatovat, že to není řečtina, ale jen otrocky doslovný překlad nějakého hebrejského (aramejského/semitkého) textu, který se nezachoval. Zvyk takto otrocky překládat hebrejštinu do řečtiny měli podle autora Židé již z dob překladu Septuaginty, tzn. řeckého překladu hebrejského Starého Zákona z přibližně 2. století př. Kr. Proto Tresmontant pečlivě prochází evangelia a vždy vezme řecké slovo nějakého sporného textu a hledá, které hebrejské slovo takto překládali Židé v Septuagintě. Podobně najde-li paralelní texty dvou synoptických evangelií, tak ukazuje, že podle tehdejších překladatelských zvyklostí to jsou dva legitimní překlady z jednoho originálního hebrejského/aramejského textu, který se nám bohužel nezachoval.

Tento originální způsob uvažování má dalekosáhlé teologické důsledky. Například první věta Janova evangelia zní "Na počátku bylo slovo". V řečtině logos. Tento termín odkazuje na řeckou filosofickou tradici a dává tušit souvislost s gnosi. Naproti tomu Tresmontant argumentuje, že je to paralela prvního verše knihy Genesis „Na počátku Bůh stvořil nebe i zemi. ... Bůh řekl, budiž země.“ Podle autora tedy toto slovo neodkazuje na řecké tradice, ale na to Slovo, kterým Bůh stvořil svět z ničeho. Toto stvořitelovo Slovo pak evangelista ztotožňuje s Ježíšem. Tedy ne řecká gnose, ale typicky hebrejský styl uvažování. Ano, Židi byli pod vlivem řecké kultury, ale moc ji nevstřebali. I my jsme byli pod silným ruským vlivem a stejně máme více germanismů než rusismů.

Vzpomeneme-li si na dobu Rakouska-Uherska vidíme, že lidé hovořili doma česky, ale když začali psát, tak psali německy nebo latinsky. Tresmontant se stejnou logikou argumentuje, že učitel zákona za dob Ježíše mohl doma mluvit aramejsky, ale když začal psát, tak automaticky psal hebrejsky. Ani Brňáci nepíší diplomky jejich hantecem, ale spisovnou češtinou. Navíc aramejština se liší od hebrejštiny asi jako čeština od slovenštiny.

Dovolím si ještě vzpomínku na studentská léta, kdy jsem si přividělával překládáním souborů nápovědy pro Windows. To je to, co se vám objeví, když zmáčknete F1 v jakémkoli programu. To překládala početná pracovní skupina a měli jsme opravdu mnohostránkový překladový slovník, aby překlad byl terminologicky sjednocený. Například nesměli jsme psát dvojklik, ale poklepání. Tlačítko OK nesmělo být "Budiž" atd. Pamatuji si, že kolem toho bylo hodně dohadů a těžko jsme hledali české ekvivalenty pro anglické termíny. Předpokládám, že i u Septuaginty se museli překladatelé také nějak domlouvat a dohadovat na jednotném překladu hebrejštiny do řečtiny. I proto, že jsem to sám zažil, mi Trestmontantova interpretace vůbec nepřipadá přitažená za uši.

Krátká ukázka z textu Tresmontanta

První čtyři verše Lukášova evangelia vyvolávají dojem, že jsou napsány přirozenou, původní řečtinou. Nepochybně právě díky těmto prvním řádkům se řada autorů už dlouho rozplývá chvalozpěvy nad Lukášem helenistou, uhlazeným vzdělancem atd. Avšak od pátého verše až do konce už nejde o přiroze­nou řečtinu, ale o překlad, a to o překlad pořízený evi­dentně z hebrejských podkladů. A překladatelská metoda Lukášova je taková, že právě v jeho případě překlad bije mnohem více do očí než u Matouše, Marka a Jana.

Lukáš 1,6: "Byli spravedliví oba dva před tváří (hebrejsky le-panim) Boha." Chodili ve všech jeho přikázáních (hebrejsky micvot) a v Jeho ustanoveních. A nebylo u nich (hebrejština nezná sloveso mít, ale používá výrazu „být u“) dítě, neboť Elišeba byla neplodná a oba dva byli pokročilí ve svých dnech..."

Kdyby řecký čtenář nebo čtenář odkojený řeckou kul­turou četl výraz „byli oba dva pokročilí ve svých dnech“, musel by mít nevyhnutelně pocit, že nastává soumrak řecké kultury. (Dodávám, že to je jako kdyby Němec narazil na větu: „Das verführe ich mit meinem linkem hinterem Bein. To svedu levou zadní.“)

Pro srovnání, jak vypadá stejný text v Českém ekumenickém překladu (Lk 1, 6-7): „Oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení. Neměli však děti, neboť Alžběta byla neplodná a oba již byli pokročilého věku.“ Všimněte si, že právě uhlazenost moderních překladů nám brání vnímat kostrbatost řečtiny evangelií.

Například obrat, který zmiňuje Tresmontant - před tváří (le panim nebo s jinou předložkou al-pene, על פני), nalezneme v hebrejské Bibli opravdu, kam se podíváme:

"והארץ היתה תהו ובהו וחשך על פני תהום ורוח אלהים מרחפת על פני המים" (Ge 1, 2)

veha'arec hajeta tohu vavohu vechošech al-pene tehom veruach elohim merachefet al-pene hamajim

Uhlazený překlad ČEP zní: „Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.“ Doslovný překlad by zněl spíš takto:

„A země byla bez ladu a skladu a temnota na tváři oblohy (tzn. žádná nebeská tělesa) a vítr Hospodinův nad tváří moře.“ Jestliže řečtina evangelií zněla rodilým Řekům té doby tak šíleně, jako tento kostrbatý překlad do češtiny, tak se nedivím Tresmontantovi, že věří v původnost hebrejského originálu.

Tři živly - země, obloha, moře - a Měsíc na tváři hluboké oblohy
Oblohu považovali za propastnou tůni, protože z ní pršelo, takže byly vody pod zemí (prameny) a vody nad "nebeskou klenbou", propastnou tůní.

Zamyšlení na lidskou pamětí

Přesvědčivá pro mě je i Tresmontantova argumentace ohledně doby vzniku evangelijních zápisů. Když si vzpomenu na zážitky ze Sametové revoluce a doby před ní, tak urgentní potřebu zaznamenat si je, abych je nezapomněl, jsem pocítil okolo roku 2002, tedy cca 13 let po roku 1989 (http://armada.klimes.us). Dnes po čtvrt století mi vlastní minulost připadá stejně neskutečná jako vyprávění o maršálovi z Radče. Očekávám tedy, že evangelisté to měli podobně. Do 20 let začali toužit po tom zapsat si to, co hlava už zákonitě zapomínala. Prostě vzdělanci Ježíšovy doby měli tehdy stejně blízko k peru, jako já dnes k PC. Nedokáži si představit, že bych na místě evangelisty Jana čekal 60 let, než dostanu na ostrově Patmos puzení sepsat to, co jsem zažil kdysi jako mladík. To, co činní Jana tak odlišným od synoptických evangelií (Matouš, Marek, Lukáš) totiž není fyzikální čas, ale mentální práce čili mentální čas. Sv. Jan ve svých úvahách udělal za pět let větší posun, než dokáže teologie za pár století. Jan určitě nebyl Ježíšovým oblíbencem pro nic za nic.

Každopádně Tresmontant má ještě historické argumenty pro časný vznik evangelií, které zde nebudu dále rozvádět. Raději Vás odkazuji na samotnou knihu, kterou naleznete i na internetu, napr. na huložto.

Dodatek - Vzpomínka z dětství

V době, kdy jsem začal chodit na gymnasium, tak jsem začal též hrát v Předslavicích na varhany. Tam mě vozil náš děkan Alois Haase, kterého jsem týral všetečnými dotazy. Jeden z nich zněl takto: "Jak mohli [nebozí] Židé pochopit, že Ježíš je Mesiáš, když jim bylo řečeno prorokem, že se bude jmenovat Emanuel." Tento dotaz pana děkana vyvedl z míry, a tak jsem se tenkrát odpověď na tuto otázku nedozvěděl. Našel jsem ji až nedávno skrytou v hebrejštině. Jedná se o slovní hříčku (Mt 1, 18-25), viz tučné pasáže v následujícím citátu:

Narození Ježíšovo se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů." To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel', to jest přeloženo 'Bůh s námi'. Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna; a dal mu jméno Ježíš.

הִיא יוֹלֶדֶת בֵּן וְאַתָּה תִּקְרָא שְׁמוֹ יֵשׁוּעַ

ona porodi syna a ty dáš mu jmeno Ješua [= Jehošua = Jozue = Bůh zachraňuje]

כִּי הוּא יוֹשִׁיעַ אֶת עַמּוֹ מֵחַטֹּאתֵיהֶם"

jošia [= zachrání, vysvobodí] svůj lid od jeho hříchů (Mt 1, 18-25)

Česky bychom řekli: Dáš mu jméno Záchranář, protože on zachrání svůj lid... V jiném jazyce, než je hebrejština či aramejština, předložka "protože" nedává smysl.

Tato slovní hříčka od stejného slovního základu Ješua jošia není srozumitelná ani česky (Ježíš vysvobodí), ani řecky (Ἰησοῦν σώσει - Iēsoun sōsei). Proto ten, kdo psal toto evangelium ho musel psát v hebrejštině či aramejštině, neboť jinak by čtenář nemohl rozumět významu. Tady si poslechněte, jak tato slovní hříčka zní v hebrejštině.

Například anglické děti trápí dospělé touto hříčkou:

"Někdo tě nazval sovou."

"Kdo?"

Cha chá cha chá.

Předpokládám, že anglicky umíte, ale přesto se nyní nesmějete. Proč? Protože slovní hříčky v cizím jazyce nedávají smysl. Zkuste si to přeložit do angličtiny: "Someone called you an owl." Tak, a nyní si přeložte odpověď: Kdo? A už víte, proč ta primář sova tolik houkala: Hů a hů a hů... :-) Ale stejně, i když to nyní chápete, tak přesto nanapíšete český text, který by bez vysvětlení obsahoval narážku na anglickou slovní hříčku: "Někdo tě nazval sovou. Kdo?" Tedy ani Evangelista by nepsal text, který je aprioriori čtenáři nesrozumitelný.

23. "הִנֵּה הָעַלְמָה הָרָה וְיֹלֶדֶת בֵּן וְקָרָאת שְׁמוֹ עִמָּנוּ אֵל."

Jmeno Emanuel či Im-anu-el je složenina tří slov: s-námi-Bůh = עם-נו-אל, kterou hebrejský čtenář nečte jako zvuk, ale jako sousloví s jasným významem: Ten, kdo nás vysvobozuje, přeci není proti nám. Ten je s námi.

Jak vidíte, stačí mi znát pár divných písmenek a už mi text odhaluje odpovědi na otázky, na které jsem dobrých 35 let neměl uspokojivou odpověď, viz též tento vhled do Betlémské hvězdy.

Kalk: Připravil před tváří všech národů (Lk 2, 31)

Toto je vcelku triviální semitsko-řecký kalk. Starý Simeon říká: "... moje oči viděly spasení, které jsi připravil před obličejem všech národů."


Kralická bible: Kteréž jsi připravil před oblíčejem všech lidí.

ČEP: které jsi připravil přede všemi národy

Hebrejská předložka "לִפְנֵי - lifnej - před" etymologicky znamená "k tvářím" a běžně se takto doslova nepřekládá. Tedy pokud to je takto psané v řeckém textu je to prapodivný kalk z pera Lukáše, kterému je jinak vlastní uhlazená řečtina.

Kalk: Vykonat slova do uší lidu (Lk 7, 1)

Ano, česky to zní šíleně. Řecky taky, jen Židi s tím nemají problém, viz ucho (plural construct state).

Jak vzniklo Lukášovo evangelium?

Všichni uznávají, že sv. Lukáš evangelista uměl perfektně řecky. Ano, úvod jeho evangelia tomu nasvědčuje. Jak si pak vysvětli, že jen o pár řádek později začíná psát jako řecký Masa Bob? Když vládne vybranou řečtinu na prvních řádcích, proč ji nepoužívá v celém svém díle? Odpověď na tuto otázku vidím v úvodu (Lk 1, 3): "rozhodl jsem se také já, když jsem vše znovu důkladně prošel, že ti to v pravém sledu vypíši, vznešený Theofile." Napsal úvod v dokonalé řečtině. Pak si vzal k ruce hebrejské podklady, co měl o narození Krista, a vcelku doslova je přeložil do svého evangelia. Zřejmě je nechtěl přebásnit do uhlazené řečtiny, ač by to nepochybně uměl, ale rozhodl se pro vcelku doslovný překlad plný kalků ala "vykonat slova do uší", popř. "nebylo k nim dítě" a "byli pokročilí ve dnech". Již z tohoto samotného faktu můžeme vysoudit, že:
A) sv. Lukáš píše své evangelium od začátku v řečtině. Jinak by své evangelium nezačal v uhlazeném řeckém stylu.
B) Lukáš vychází z psaných předloh, které si důkladně prošel.
C) Starší tedy byla semitská (aramejská či hebrejská) předloha než Lukášův text. Jeho překlad proto obsahuje semitské kalky, které by běžně nepoužil nikdo, kdo umí tak dobře řecky jako Lukáš.
D) Při psaní svého evangelia má Lukáš předlohy před sebou a překládá je - není to jeho autorský text, protože z úvodu vidíme, že své autorské řecké texty píše zcela jinak, uhlazeně (viz Skutky apoštolů).
E) Lukáš překládá semitský text otrocky až doslova, zřejmě z obavy či zmíněné pečlivosti, aby z půdního semitského textu se neztratila žádná informace v něm obsažená. (Se stejnou logikou je přeložena Kralická bible.) Proto zachová kalky, které by zřejmě sám v řečtině nikdy nepoužil ("vykonat slova do uší lidu", "před obličejem národů" ap.). To vidíme i na jeho textu Skutků apoštolů, kde též se sám opět vyjadřuje uhlazenou řečtinou.
F) Lukášovo evangelium je velmi nehomogenní text. Sice od začátku vznikalo v řečtině, ale od záčátku je to kopilát starších a i Lukášovo zcela původních textů, jak Lukáš sám konstatuje (Lk 1, 3). G) Lukášovo evangelium však jako celek není překlad z semitské předlohy, ale vzniklo z potřeby mít pro řeckého "Theofila" řecké evanglium, páč ty hebrejské/aramejské podklady už tou dobou byly.

Řecko-hebrejský kalk s paralelou ze Starého zákona

Ve verši Mt 2, 20 je kalk mezi hebrejským a řeckým Novým Zákonem a zároveň mezi Starozákonním veršem o Mojžíšovi (Ex 4:19).

[Mt 2, 20] a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život [v řečtině i hebrejštině je duše - nefeš/psychen].“

[Mt 2, 20] וְאָמַר: "קוּם, קַח אֶת הַיֶּלֶד וְאֶת אִמּוֹ וְלֵךְ לְאֶרֶץ יִשְׂרָאֵל, כִּי מֵתוּ הַמְבַקְשִׁים אֶת נֶפֶשׁ הַיֶּלֶד."

[Mt 2, 20] λεγων εγερθεις παραλαβε το παιδιον και την μητερα αυτου και πορευου εις γην ισραηλ τεθνηκασιν γαρ οι ζητουντες την ψυχην του παιδιου

[Ex 4, 19] Hospodin pak řekl Mojžíšovi ještě v Midjánu: "Jen se vrať do Egypta, neboť zemřeli všichni, kteří ti ukládali o život [opět hebrejsky a řecky duše]."

[Ex 4, 19] וַיֹּאמֶר יְהוָה אֶל-מֹשֶׁה בְּמִדְיָן לֵךְ שֻׁב מִצְרָיִם כִּי-מֵתוּ כָּל-הָאֲנָשִׁים הַמְבַקְשִׁים אֶת-נַפְשֶׁךׇ:

[Ex 4, 19] μετα δε τας ημερας τας πολλας εκεινας ετελευτησεν ο βασιλευς αιγυπτου ειπεν δε κυριος προς μωυσην εν μαδιαμ βαδιζε απελθε εις αιγυπτον τεθνηκασιν γαρ παντες οι ζητουντες σου την ψυχην

Tento případ podporuje přesvědčení Tresmontanta, který tvrdí, že překladatelská technika u Nového Zákona byla podobná té, kterou Židé použili v případě Septuaginty. Protože všechny čtyři verše (Mt i Ex řecky i hebrejsky) mají k sobě blíž než české překlady, které se doslovnému významu duše v tomto kontextu vyhybají.

Na okraj mi ještě dovolte poznámku: Jestliže se sv. Josefovi takto ve snu propojovaly citáty ze Starého Zákona s jeho aktuální životní situací, je to známka toho, že opravdu žil očekáváním Mesiáše.

Tresmontant sedm let poté

Za sedm let jsem se naučil hebrejská písmenka, pár frází z Duolinga a trochu jsem vystřízlivěl. Především začal jsem brát aramejský primát jako fakt. Prostě ano, velké úseky Nového Zákona musely být napsány původně aramejsky či možná hebrejsky. Na druhou strany jiné části byly naopak psány od počátku řecky, zejména Pavlovy listy. Dnešní hebrejské překlady NZ jsou opravdu překlady z řečtiny. Syrština sama je nářečí aramejštiny. V klasické, novější syrštině je napsána Pešita a již tento fakt samotný znamená, že Pešita sama je mladší než řecká evangelia. Pochází ze 4. století. Ale nějaké části Pešity nemusejí být překladem z řečtiny, ale naopak převzaté ze starších aramejských textů. Bohužel netroufám si říci, do jaké míry tento vliv se v Pešitě uplatnil. Ve staré syrštině/aramejštině se zachovalo jen pár zlomků, které nám moc radosti neudělají.

Jinými slovy k originálnímu znění Bible se není možno se dopátrat. Dnes je ostatně jedno, jest-li to do řečtiny přeložil přímo sv. Lukáš evangelista, nebo někdo po něm. Ano, úvod je učebnicová řečtina, následuje kostrbatý překlad z aramejštiny/hebrejštiny. To, že si můžeme tipnout vcelku najisto, jak zněla hebrejská předloha je dobré, ale až na vyjímky s tím moc nepořídíme. Těmi vyjímkami je sousloví "na počátku bylo slovo", o tom Tresmontant správně říká, že to byl odkaz na Genesis (Be rešit - Na počátku). Dále jsem to využil v článku o Betlémské hvězdě, kde tedy mudrci si přeložili doslova názvy planet na obloze a vyšlo jim: "Král/Spravedlivý židovský narozený = Jupiter Saturn Měsíc v novu":

Vysvětluji si to teologicky tak, že Ježíš si nepřeje, abychom měli určité informace, aby se s tím nemohla dělat magie: Nechce, abychom věděli, jaká byla jeho primární rodina, nechce, abychom věděli, v kterém roce se narodil a umřel, nechce, abychom znali do písmene jeho výroky. Co by se stalo? Kdyby byl jistý fakt, že se narodil 26.12.0007 př. n. l., pak bych chodili všichni, s tímto datem narození s nosem nahoru, že jsou jako něco lepšího než ostatní. To samé s doslovnými výroky. Začaly by se počítat písmena jako u Genesis - kolik je v textu písmen h či v. To vše by bylo proti smyslu Ježíšova poselství, že máme používat zdravý rozum. Prostě největší problém Ježíše bylo motivovat, angažovat lidi, ne jim dát nějaké informace.

Interlineární česko-hebrejsko-řecko-aramejský Nový Zákon.

Zde najdete zkompilované tyto verze Nového Zákona pro podrobnější studium.

Příklad praktické exegeze z aramejského Nového Zákona

Když čteme v Matoušovi (Mt 4, 1): "Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla." V řeckém originálu je na místě slova 'duch' slovo πνεύματος (pneumatos), v hebrejských verzích הָרוּחַ (ha-ruach), takže je otázkou, o jakého ducha se jednalo - o toho zlého, který ho pak pokoušel, nebo o Ježíšovo mysl, nebo o Ducha sv.? Byl na poušť veden zářeným úskokem pokušitele, svým rozhodnutím, nebo tam byl poslán Duchem sv.?

Už jsem řekl, že aramejština je příbuzná s hebrejštinou asi jako polština a čeština. Takže můžeme nahledout do aramejského textu, do Pešity, která by měla vycházet z původního aramejského textu Matouše. O něm všichni antičtí autoři totiž tvrdí, že původně napsal své evangelium v hebrejštině/aramejštině. Tam najedeme na místo duch najdeme: "רֻוחָא דּקֻודשָׁא" (rucha dkudoša; N.B. v ženském rodě). Na to nemusí být nijak velké znalosti hebrejštiny, abychom pochopili, že se jedná o kognát hebrejského רוּחַ הַקֹּדֶשׁ (ruach ha kodeš) čili Duch sv.

Toto je takový průzor do Ježíšovy psychiky. Občas měl pocit, že dělá věci ze svého rozhodnutí, jindy měl pocit, že dostává pokyn, aby něco udělal, podobně měl občas vhledy do situací, které přesahují možnosti běžných lidí (Mt 17,24-27). Zde tedy dostává pokyn k postění. Při celkové hubenosti tehdejších lidí, byl 40denní půst na hranici smrti. K čemu to bylo dobré se můžeme jen dohadovat. Jmenovitě se v Bibli udává, že nad některými zlými duchy člověk získává sílu jen postem (Matouš 17:20 "Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem." dovětek, který je i v Pešitě.) Osobně si myslím, že tento půst bylo zvyšování odolnosti (frustrační tolerance), aby psychicky zvládl utrpení na Kalvárii.

Samozřejmě pokud bych měl větší znalosti aramejštiny, najdeme tam takových zajímavostí jistě mnohem výš. Protože aramejsky neumím vpodstatě ani slovo, tak jen takto paběrkařím.

Aporie s křížem

Už dávno mi bylo divné, že Ježíš mluví o své kříži v době, kdy mu ještě nikdo nemohl rozumět:
Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Tato věta, přesněji řečeno slovo kříž, v době před ukřižováním nemohla nikomu dávat smysl, tzn. Ježíš musel používat jiný termín než "kříž". Dřív jsem hledal původní význam v řeckém textu. Tam stojí stauros, tedy ten svislý kůl, který stál na místě popravy. Ani toto označení pro specifický způsob popravy nemohlo být moc srozumitelné. Všichni, se kterými jsem se kdy o tom bavil, to vysvětlovali jako pozdější vsuvku. Až když jsem narazil na poznámky J.S. Trimma, tak jsem pochopil, že tuto aporii vysvětluje původní aramejský text. V něm totiž nestojí termín specifický pro ukřižování, ale obecné, nespecifické označení šibenice צליבה **** צְלָב. To tedy již mohlo být srozumitelné ve smyslu "kdo nevezme na sebe své trápení/svou šibenici". Když pak tehdy překládali toto slovo do řečtiny, použili již tehdy zaužívaného řeckého termínu pro ukřižování, čímž vznikl tento logický a anachronický rozpor. James Scott Trimm: The Hebraic-Roots Version Scriptures. The Worldwide Nazarene Assembly of Elohim. http://www.wnae.org James Scott Trimm: The Hebrew and Aramaic Origin of the New Testament http://www.lulu.com/nazarene

Claude Tresmontant: Hebrejský Kristus - jazyk a stáří evangelií
Z francouzského originálu Le Christ hébreu přeložil Josef Mlejnek
Francouzský originál poprvé vyšel 1983; české vydání je z roku 2004
ISBN 80-86598-72-1


(*) Poznámka pod čarou

V Ge 10, 12 vysvětluje Abraham králi Abímelekovi, že Sára je jeho polorodá sestra: "Ona také vskutku je má sestra; je to dcera mého otce, ale ne dcera mé matky; stala se mou ženou." Když si toto uvědomíme, tak začíná být jasno, proč byla Sára neplodná - byla tam zřejmě genetická překážka - byli blízce pokrevně příbuzní a jejich embrya nebyly životaschopné.