PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2023-11-15
jeronym.klimes@seznam.cz - http://www.klimes.us
Stejně jako existuje nepřeberné množství druhů nevěr, tak existuje mnoho druhů problémů, které vznikají ve vztahu se tchýní či tchánem. I když najdeme mnoho lidí, kteří mají s tchýní lepší vztahy než s vlastní matkou, přesto je jasné, že tento článek pro časopis Brána vzniká kvůli té druhé skupině, kde vztah s nimi je komplikovaný.
Za vším je biologie
Rozmnožování je složitý proces, kterému nevelí zdravý rozum, ale geny. Člověk musí po pubertě opustit svou biologickou rodinu a založit novou s geneticky cizorodým matrošem. Na první pohled je jasné, že toto hladce nepůjde, a proto vznikla řada evolučních udělátek, aby se to trochu usnadnilo. Například zamilovanost, tedy přibližně tříměsíční období hypomanie na začátku vztahu, je nutná k tomu, aby se vytvořil kvazirodinný vztah k partnerovi z "cizího vrhu". V přírodních podmínkách bez antikoncepce je žena za tři měsíce zamilovanosti zpravidla už těhotná a vztah okamžitě přechází do módu rodina.
Bohužel bývalí rodinní příslušníci zamilovaností neprocházejí, takže vztah k nim je pořád vztahem poměrně slabým a vcelku trvale podmíněným vztahem k partnerovi: "Budeme tě mít rádi, pokud váš vztah s naším dítětem bude jakž takž fungovat." Proto jen málo rodičů se při rozvodu postaví na stranu svého zetě či snachy.
V obecném povědomí je, že svatba je veselá a pohřeb smutný. To je ale jen povrchní pohled. Svatba je v jádru též hodně smutný proces, protože dvě rodiny příjdou o dvě své děti. Na pohřbu má člověk na rakev hodit lopatkou hlínu, aby měl vzpomínku na to, že on sám též svého blízkého vlastnoručně pohřbíval. To zastavuje jiné vzpomínky, například očekávání, že zarachotí klíče v zámku a on přijde jako obvykle. Na svatbě by stejně tak měl rodič přivést dítě k oltáři, aby i on měl vzpomínku, že on sám ho odevzdal tomu cizímu člověku. Stejně tak velmi napjaté bývají vztahy mezi dvěma tábory na svatební hostině a příbuzní často neskrývají roztrpčení a obavy z budoucího vývoje. Svatba je tedy z principu mnohem složitější obřad než pohřeb.
Netřeba dodávat, že tyto apriori napjaté vztahy svatba zcela vyřeší. Maminky si i nadále dělají nárok na své děti a tatínkové mají sklon je komandovat a mluvit jim do života. Z toho vyplývá jeden zdroj problémů s tchýněmi.
Málo dětí
Muži mají sklon k inkluzivním vztahům[4]. To jsou zahrnující vztahy, které nevylučují vztahy k jiným lidem, a tak ochotně přibírají další členy do party. Když do hospody přijde Jarda a naopak Karel odejde, tak to nikdo neřeší. Schopnost přijímat kohokoliv do armády je úspěšná strategie pro válku, ale nefunguje v rodině, proto ženy mají sklon spíše k exkluzivním, výlučným vztahům - toto je můj partner a o toho se nehodlám s nikým dělit. Proto dívky se zdravou psychikou už na základní škole tvoří dvojice kamarádek a ne party či shluky.
Dívky se zdravým zázemím tvoří dvojice, dívky z ústavů tvoří shluky
Zdeněk Matějček popisuje dopady rané citové deprivace na deformaci partnerského chování později v dospělosti. Dívky z dětských domovů, nevytvářejí tolik dvojice, ergo i jejich partnerské vztahy jsou přelétavé a udržet trvalý partnerský vztah je pro ně o řád složitější. To se týká dnes i dětí z rozvodových bitek a střídavých výchov. Očekávám, že ty na tom budou hůř než děti z dětských domovů - tam byl alespoň občas klid.
Ve vztahu k dětem jsou ženy o trochu méně vyhraněné, bývají občas ochotné se o ně podělit, ale jen za předpokladu, že jsou svým mateřstvím zcela vyčerpané. Pokud mají nenasycené rodičovské potřeby, tak o dítě bojují jako o lvice.
Když se zejména starší matce narodí první dítě, tak ho nechce dát z ruky, nikomu je nechce ukázat a hlídá ho s ostražitostí pardála. Zde vzniká další zdroj konfliktů s tchýněmi. I ty mívají nenasycené (pra)rodičovské potřeby, takže na vnouče se dívají jako na své dítě a začíná přetahovačka o ně, kdy syn/manžel je průběžně z obou stran masírován, aby ženě nebo tchýni domluvil.
Teprve když má žena třetí, čtvrté dítě a je svým rodičovstvím zcela vyčerpaná, bývá svolná se o ně podělit, protože už ne okolí, ale přímo ty děti vnímá jako agresory vůči sobě. "Mohla bych si vzít Karla na víkend?" "Jo, jasně, vem' si je klidně všechny, nebo je za chvíli vynesu v zubech..."
Tedy na dětech se nesmí šetřit. Tchýně tento rest z mladí zpravidla už nedožene, ale snacha/dcera by ještě mohla. Zvětšit počet dětí bývá řešením, pokud je zdrojem problémů mezi snachou a tchýní málo vnoučat a neochota ženy se o ně dělit.
Mamahotely, rozvody a pupeční šňůra
Málo dětí a rozvody jsou dalším zdrojem válek mezi snachou a tchýní. Lidé mají jedno maximálně dvě děti, pak se rozvedou, o dítě válčí a při tom si neuvědomují, že výchova v takových nerodinách končí s pubertou dítěte (12 - 14 let) a že v průměru o polovinu z nich přijdou[9]. Partneři navíc bývají rozchodem impotentizováni, a tak často nejsou schopni si nejen najít jiného partnera, ale už vůbec nejsou schopni si pořídit další děti v jiné rodině, proto upínají všechny své rodičovské a bohužel často i partnerské potřeby na dítě. Pak se samozřejmě snacha vnímá jako sokyně v lásce. Štěstí syna je neštěstím tchýně, protože pro ni to znamená ztrátu pseudopartnera, čili jediného muže v rodině. Toto trauma tchýně je kvůli jejímu rozvodu mnohonásobně silnější než ve funkčních rodinách.
Konstelaci, kdy muž musí usmiřovat dvě ženy, které má obě rád, známe velmi dobře z bigamických vztahů[7]. V Bibli například vztahy Abrahám, Sára, Hagar (Ge 16, 1nn). Definice bigamie je vcelku prostá: Nespokojený chlap mezi dvěma nespokojenými ženami. Stejně jako v bigamii i zde muž nucen, aby udělal volbu, kdo je jednička a kdo dvojka. Ano, měl by jasně říci: "Jednička je moje žena. Maminko, máš smůlu." Bohužel přirozený sklon mužů je jen pasivně přihlížet bitce dvou žen a čekat, jak si to ony mezi sebou vyřeší. Ony obě mu pak mají za zlé, že se jich proti té druhé nezastal. Paridův soud je zkrátka nevděčný úkol.
Divné povahy a odcizení
Prevalence netriviálních psychiatrických diagnóz v populaci je cca 30 % [2; 10]. To platí jak pro tchýně, tak pro snachy. Tedy mnoho vztahů mezi snachou a tchýní je zatíženou nějakou psychopatologií včetně psychopatií čili poruch osobnosti. To platí i pro vztahy s biologickými rodiči. Z uvedeného čísla totiž prostou statistikou vyplývá, že dítě má 51% pravděpodobnost, že bude mít alespoň jednoho rodiče s netriviální psychiatrickou diagnózou. To samé platí i pro vyženěné rodiče partnera. Na psychopatologii vlastních rodičů se dítě adaptuje či maladaptuje výchovou či občas nevýchovou. Na psychopatologii vyženěných rodičů si ale hůř zvykáme, protože je to skok do rozjetého rychlíku. Kromě toho do vztahu přinášíme i svou vlastní psychopatologii.
Jeden kolega na konferenci říkal, že vůbec nemluví se svým biologickým otcem cca 30 % dospělých mužů. U matek a dcer je to číslo o něco lepší. Jestliže toto je realita biologických rodin, tak je zřejmé, že u sešvagřených rodin bude toto číslo citelně vyšší. Musíme tedy počítat, že v podobně velkém procentu si ti lidé prostě lidsky nesednou a musíme počítat s takto velkým vzájemným odcizením. Jestliže si rodiče pořídí jedno jediné dítě, pak je velmi pravděpodobné, že se k jednomu jedinému vnoučeti nedostanou - zčásti kvůli této psychopatologii někoho ze zúčastněných a dále kvůli tomu, že se jim vnouče narodí až v jejich pokročilém věku. Nemluvě o tom, že vztah prarodič - vnouče je dimenzován hlavně na předškolní věk, a ten u jednoho vnoučete trvá pouze nějakých šest let. Směrem k pubertě vnuci o prarodiče ztrácejí zájem. I zde se dá zmírnit dopad těchto nepříznivých okolností tím, že si pořídíme více dětí.
Teritorialita mužů a žen
Zákony řídící lidské teritoriální chování jsou dost složité. Paradoxně hlavním strážcem lidských teritorií je opět žena a ne muž. I zde se uplatňují již zmíněná pravidla inkluzivních a exkluzivních vztahů [4]. Potřeba zázemí a plotu okolo domova je především ženskou záležitostí, kterou muži přebírají, pokud žijí se ženou. Pokud jsou v mužské partě, tak si na teritoria a ploty moc nepotrpí, samozřejmě vyjma válečného konfliktu, který přirozeně vymezuje frontu či hranici mezi dvěma tábory.
Není pravda, že ženy jsou špatné manažerky, ale je třeba zdůraznit, že ženy upřednostňují nevrstevnatý management, což je samozřejmě typicky rodina. Z týmu dost agresivně vytlačují všechny cizorodé elementy[11]. Prostě ženy mají hodně jasnou představu, kdo je našinec a kdo cizinec. To se netýká jen tchýní, ale kohokoliv, kdo by v jejich rodině chtěl trávit více času. To se bohužel podepisuje i vyvdaných dětech a s tím vzniká i stereotypní obraz kruté macechy. Muži právě principem inkluzivních vztahů přijímají cizí dítě vcelku dobře už proto, že přijetí cizího dítěte bývá často podmínkou nutnou sexu s jeho matkou. Jinou kapitolou jsou samozřejmě děti vzešlé z nevěry.
Lidskou teritorialitu musíme hledat též za velkým procentem válek mezi tchýní a snachou, i když to není otázka psychopatologie. "Tchýně je cizorodý element a v mém teritoriu nemá co dělat," takto to vnímá většina snach (vzpomeňme film Na samotě u lesa). Jediné ženy, které matka dlouhodobě snese ve svém teritoriu, jsou dcery a její vlastní matka, tedy babička od matky (s vyjímkou již zmíněných nekompatibilních povah). Důvod je hlavně to, že tyto ženy sdílejí svůj styl vedení domácnosti. Vědí, jak se "správně" věší prádlo, kde mají být "správně" příbory, jak často se má "správně" vysávat, kolik se má dávat "správně" prášku do pračky, jak se "správně" kurýruje chřipka atd. Proto snacha jasně vidí, že tchýně v domácnosti dělá všechno "špatně" a její syn, ergo její manžel taky věší prádlo stejně "špatně" jako ona.
Lidskou teritorialitu musíme též hledat za matrilokalitou z Bible: "Proto muž opustí otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem (čili novým meta-organismem; Ge 2, 24)." Blahobytnější a spíš zemědělské civilizace jsou spíše matrilokální. Pastevci a kočovníci jsou spíše patrilokální, protože tažení pastevců krajinou se/za stády připomínalo spíš tažení malých armád, neboť docházelo ke střetům jejich majitelů a pastevců. Toto dělení není absolutní, protože záleželo na prvorozenství, zda se rodičům narodili synové, do jaké míry byly děti neschopné ap. Ale ve všech případech přišedší partner je v oslabení vůči zbytku rodiny a místní partner je vždy mezi dvěma mlýnskými kameny. To je častým zdrojem partnerských problémů i v této době, kdy ekonomické důvody hodně oslabily.
Občas se najde i řešení
Je třeba počítat, že i když uděláme vše tak nejlépe, jak to jde, přesto mnoho vztahů s vyženěnými prarodičemi a novou rodinou se nevyvíjí dobře. Vcelku umírněný odhad je, že neuspokojivé vztahy mezi snachou či zetěm a rodiči partnera jsou cca v 50 % rodin. Na druhou stranu bezproblémoví rodiče partnera mají vcelku stejnou funkci jako vlastní rodiče a z hlediska biologie se řídí zákonitostmi tzv. inkluzivní fitness, viz články [8], [6]. Ba přímo vyšvagření rodiče dokáží zčásti nahradit člověku nepovedené vlastní rodiče. Občas při rozchodu říkají lidé, že jim je více líto, že rozchodem přišli o tyto náhradní rodiče než o vlastního partnera. Pak je doporučením, ať s nimi dál udržují kontakt, ale aby to vůbec bylo možné, tak nesmějí o svém bývalém partnerovi, čili jejich dítěti, říci křivého slova.
Ve vztahu k vyženěným rodičům a stejně tak i vůči církvi, které jsme t.č. členy, platí Ježíšova zásada: Dokud to jde, dokud vás nevyženou, "nepřecházejte z domu do domu." (Lk 10, 7) Toto nejsou vztahy s cizími lidmi, tedy tyto vztahy začínají mít charakter "jednoho těla", ergo s tímto vědomím je máme i udržovat při životě, a alespoň formálně opečovávat. Samozřejmě pokud to jde vzhledem k povahám zúčastněných (Mt 18, 22).
Křesťanství má řadu univerzálních návodů, jak postupovat, když se vztahy mezi blízkými lidmi nevyvíjejí dobře[3]. Křesťanství v době svého vzniku mělo charakter židovské sekty, a tak s velkou mírou odcizení od nejbližších lidí počítalo jako s nevýhnutným faktem (Lk 12, 51nn). V Bibli se řeší jak zavržení biologickou rodinou, tak případy, kdy partner s námi nesdílí víru. U partnera se upřednostňuje funkční vztah nad ideologii - nevěřící partner sám o sobě není dostatečný důvod k rozvodu (1K 7, 13). Jinými slovy křesťanské doporučení je: Pokud jste přišli kvůli víře či jinému důvodu o vnoučata, najděte si, "osvojte si" jinou rodinu v rámci farního společenství či svého okolí. Sv. Josef neměl problém adoptovat Ježíše, i když to nebylo jeho dítě, proto ani my bychom neměli mít s neformálním osvojením nějaké nekonfliktní babičky z okolí žádný větší problém. Konec konců Ježíšova matka P. Maria byla taky osvojena evangelistou Janem (J 19, 26) a oba prý společně skončili v Efezu [5].
Když si nerozumíme se snachou či tchýní, tak postupujeme podle zásad u města, které nás nepřijalo (Lk 9, 5). Navodíme řízené odcizení s minimální mírou konfliktnosti. Podobenství o marnotratném synovi je další instruktivní návod, jak postupovat, když přicházíme o blízké lidi (Lk 15, 24). Doporučením je spodoba s úmrtím: "Tento tvůj bratr byl [duchovně] mrtvý a teď žije. K tomu je třeba doplnit římskou zásadu - o mrtvých, tedy i o duchovně mrtvých, jen dobře, tedy na odcizené lidi pokud možno neútočíme, snažíme se žít jakoby paralelně, v oddělených vesmírech (jako se Židé chovali k celníkům). Bolest ze ztráty řešíme smutněním a oplakáváním jako při úmrtí a ne jako u rozvodu: agresivním samonaštváváním a návaly vzteku. Detailnější rozbor těchto návodů najdete v tomto článku [3]. Každopádně znalost těchto neintuitivních návodů, jak řešit problémy mezi blízkými lidmi, je výhoda, kterou mají křesťané před svým pohanským okolí, a proto by je důkladně měl znát každý pastor či kněz.
Možná se hodí na okraj připomenout, že těmito zásadami se dost důsledně řídí katolická vrchnost vůči problémovým členům. Například kněze, co odešli z celibátu, velmi systematicky odřízne od jakéhokoli dění v církvi. Mohou přijít na mši i ke svátostem, pokud nemají žádnou překážku, ale jinak jako by pro církev neexistovali. Nesmí učit náboženství ap. Podobně pro neslučitelné povahy se vytvářejí oddělené kongregace či řády, které systematicky žijí daleko od sebe, aby se minimalizovaly třecí plochy. Právě řízené odcizení je poslední způsob, jak je možno zachovat jakous takous jednotu církve - a je jedno, jestli tu církev chápeme v úzkém smyslu jako jednu církevní komunitu, kam chodíme v neděli, nebo celou církev či denominaci, nebo široce ekumenicky jako Ježíš (Mk 9, 39): "Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned nato zlořečit."
Například zkuste si dát do vyhledávání TV Noe (www.tvnoe.cz) moje jméno "Jeroným Klimeš" - i já z pohledu katolické církve k dnešnímu datu neexistuji (2023-11-29), i když jsem pro Noe natočil řadu pořadů. Osobně to nepovažuji za chybu. Naopak považuji to za vcelku nejlepší řešení našich neslučitelných názorů např. v otázkách, jak řešit celibátní selhání kněží, restituce či zoufalý nedostatek kněží. Neslučitelné názory mezi církví a jedincem, stejně jako mezi snachou a tchýní musejí zákonitě vznikat, a tedy je důstojným řešením vytvořit dva izolované vesmíry, které po sobě neházejí bláto, v nejhorším přejít do jiného "vesmíru" či "města". Jak řekl Pilát v povídce Karla Čapka[1]: "Svět je veliký a je v něm místo pro mnoho věcí", názorů i životních stylů, pokud se jinak respektují ostatní křesťanské zásady. Jak ještě dodává Ježíš - nebojte se tohoto přestupu k jiným lidem, snachám, zeťům, tchánům i tchýním (Mt 10, 23): Nebudete hotovi se všemi izraelskými městy, než přijde Syn člověka."
Literatura
O souvisejících tématech jsem už psal hodně, tedy pro případné zájemce je zde seznam literatury.
1. Čapek Karel: Pilátovo krédo. in Čapek, Karel, Macek, Emanuel, ed. a Otruba, Mojmír, ed. Menší prózy. 1. souborné vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992. 504 s. Spisy / Karel Čapek; sv. 10. ISBN 80-202-0377-X.
2. Dragomirecká E., Baudiš P. , Smolová E., Dzúrová D., Holub J.: Psychiatrická nemocnost obyvatel České republiky. Čes. a slov. Psychiat., , 2002, No. 2, pp. 72-80.
3. Klimeš Jeroným (2021): Jak správně vést soukromou válku s blízkými lidmi? online (2021-12-19) http://klimes.mysteria.cz/clanky/teologie/valky_blizkymi_nova_verze.htm
4. Klimeš Jeroným: Přechod, předávání dítěte a exklusivita vztahů. in Kolektiv autorů: Provázení rodiny jako dlouhodobý proces. Sborník příspěvků k provázení náhradních rodin. Rozum a cit. Říčany 2012 (bez ISBN) online: http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/predavani_deti_a_exklusivita_vztahu.htm
5. Klimeš Jeroným: Psycholog a jeho svědectví o Kristu, Portál, Praha, 2008, 308s, ISBN 978-80-7367-451-9
6. Klimeš Jeroným (2021). Rodina a její evoluční minulost. Prostor revue 115, ISSN 0862-7045, https://revueprostor.cz/115-rodina, online: http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/rodina_evoluce/
7. Klimeš Jeroným: Skryté myšlenky podváděného partnera. Psychologie Dnes, 9/2008; online: http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/nevera.pdf, popř. http://nevera.klimes.us
8. Klimeš Jeroným (2006): Vděčíme za svou dlouhověkost babičkám? Psychologie dnes 10/2006, on-line http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/krivka_preziti/krivka_preziti.htm
9. Klimeš Jeroným: Zkracování výchovy u narušených rodin. 2020, online: http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/zkraceni_vychovy/
10. Klimeš Jeroným, Adam Zdeněk, Klimešová Michaela: Dysthymie. Každodenní realita pedagoga. Časopis Prevence, číslo 3, ročník 20, 2023, online: http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/dysthymie_pedagogika_Klimes_Adam_Klimesova_male.pdf
11. Konrad Lorenz. Takzvané zlo. Academia, 2003, ISBN: 80-200-1098-X