Milí televizní diváci,

rád bych se s Vámi podělil o jednu svou vizi, kterou už několik let nosím v srdci. Nejprve však začnu citátem z prvního dopisu sv. Pavla Korinťanům (1 Kor 16, 5-8): “Bratři, přijdu k vám, až dokončím cestu Makedonií. Makedonií totiž jen projdu, ale u vás bych chtěl zůstat déle, snad i přes celou zimu. Nerad bych se u vás jen zastavil; doufám, že s vámi budu moci zůstat nějaký čas, dovolí-li to Pán.”

Tento citát je z doby, kdy církev rostla snad nejrychleji ve své historii. Podívejme se tedy z blízka, jak to tehdy apoštolové dělali. Sv. Pavel říká: “U vás bych chtěl zůstat déle snad i přes celou zimu.” Představte si, že byste přijeli do nějakého města, někde daleko od Vašeho domova a pobyli tam půl roku. Za tu dobu přeci budete dokonale znát místní lidi a jejich problémy. Víte, kdo je chytrý a kdo si na chytrýho jen hraje. Kdo je úlisný, ale kdo je férový chlap či žena. Ano, to věděl i sv. Pavel, když na jaře Korint opouštěl. Měl dostatek informací, aby věděl, koho má vysvětit na kněze či biskupa (řečeno samozřejmě dnešní terminologií) a koho má naopak umlčet.

Tehdejších apoštolů bylo přibližně tolik, kolik dnes máme biskupů v Čechách a na Moravě. Přesto zastali mnohonásobně více pastorační práce než naši biskupové. Podívejte, jak rozšířili radostnou zprávu o vzkříšeném Pánu po celém tehdejším známém světě. Jestliže věříme, že naši biskupové jsou nástupci apoštolů a mají stejného ducha, měli by umět totéž. A nejen to, jestliže se takto mohl chovat sv. Pavel, mohou stejnou metodu z principu užívat i naši biskupové. Chce to jen odvahu.

A to je právě ta vize, kterou jsem Vám chtěl nastínit – vize putovních biskupů. Představme si, že někteří z biskupů budou putovní a budou cestovat po Česku, asi jako sv. Pavel po Asii. Jeden z nich přijede do nějaké neobsazené farnosti, kterých jistě máte okolo sebe dostatek, nebo do farnosti, která se podobně jako Korint zmítá v problémech, se kterými si místní věřící nevědí rady. Tam tento biskup nepřijede jen na zdvořilostní návštěvu, ale podobně jako sv. Pavel se tam usadí na půl roku. Žije na místní faře a funguje tam jako obyčený farář. Z toho místa vyřizuje i ostatní biskupské povinnosti, což dnes - v době Internetu - není žádný problém. Za půl roku zná nejen místní farnost, ale i okolní farnosti, kde taky slouží. Ví, kdo je aktivní, kdo má zdravé názory, jaké má kdo morální kvality, kdo je přirozený vůdce, jak je kdo konfliktní ap. Zkrátka zná tuto farnost jako své boty. Za půl roku také jistě vyřeší problémy, která ta farnost měla.

Proto také může po půl roce z těchto věřících, které dobře zná, vybrat ty schopné muže, kteří v tom místě mohou vést nedělní bohoslužby a udělovat svátosti. Tyto muže vysvětí na kněze, ať jsou ženatí nebo ne. Ano, já vím. To není dnes dovolené, ale my potřebujeme kněze, kteří mohou zpovídat a sloužit mše, a ne jáhny bez kompetencí. Putovní biskup se pak zvedne a jede do další neobsazené farnosti udělat totéž. Když jsou ve farnosti třeba jen tři poslední aktivní rodiny, nevidím žádný rozumný důvod, proč nevybrat otce jedné z nich a nevysvětit ho na kněze, aby v tom místě mohla církev růst. Tuto odvahu měl sv. Pavel, proč bychom ji nemohli mít dnes my?

Znamením doby je, že si nemůžeme vybírat, jestli chceme celibát nebo ne. Celibátní kněží zkrátka nejsou a zdá se, že ani nebudou. Z tohoto faktu, ale ještě nevyplývá, že církev u nás musí vymřít! Stačí pohled na sv. Pavla a jasně vidíme, kudy vede cesta ven. To však je výzva především pro biskupy: “Otcové, učte se prosím od sv. Pavla, jak se úspěšně vede pastorace v duchovně vyprahlém prostředí.”