Problém evangelií je jejich strohost, která hraničí až s neúplností. Z dlouhých dialogů (viz například rozhovor s Nikodémem; Jan 3, 1nn) zbývají jen jakoby hlavní teze v odrážkách. To samé platí i pro svatbu v Káni Galilejské, kde je klíčový dialog mezi Kristem a jeho matkou: ...řekla Ježíšovi jeho matka: "Už nemají víno." Ježíš jí řekl: "Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina." Tento stručný záznam je zřejmě jen zkratkou začátku delšího rozhovoru, a nebo odkazuje na dlouhé rozhovory, které se udály mezi Ježíšem a jeho matkou dlouho před tím. Pojďme se podívat, co můžeme usoudit z Kristovi reakce na prostou oznamovací větu: “Už nemají víno.”

První reakce Krista je odmítavá, a zjevně reaguje na něco, co nebylo vysloveno. Oznamovací věta není ve své podstatě prosbou ani výzvou, ale pouze konstatováním. Na konstatovaní se dá reagovat pouhým pokýváním hlavy. Proč tedy Kristus reaguje vcelku až podrážděně, silným výrokem? Tato oznamovací věta tedy měla konotaci, podtón či význam, kterému rozuměl, ale s kterým nesouhlasil.

To však znamená, že Marie věděla, že Kristus může něco podobného udělat, jinak by to nemohla žádat. Z toho můžeme vysoudit, že takové účelové zázraky pro domácí potřebu byly ve sv. rodině něčím běžným. Tuto samozřejmost zázraku si můžeme představit sami na sobě, jak přirozeně například zacházíme s mikrovlnou troubou, a vůbec nás už neudivuje podivný fakt, že jídlo se ohřeje, ale talíř zůstane studený. Nebereme to jako zázrak, ale jako samozřejmost.

Druhý aspekt, který můžeme z Kristovy reakce vyvodit, je to, že Marie svou žádostí překračuje nějakou společnou dohodu, která v té rodině panovala: že o těchto věcech se nebude hovořit s cizími lidmi a nebudou se ukazovat na veřejnosti, dokud nepřijde “jeho hodina”. Tuto oběma známou dohodu Marie zjevně porušila. Nicméně Kristus zprvu nesouhlasí, ale přece na konec udělá, co matka si přála.

V dalších větách se dočteme: “Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu.” Tedy zdá se, že pravdu měla spíše Marie, že to opravdu byla “jeho hodina”. Je-li zatím naše úvaha správná, pak by to znamenalo, že Kristus i Marie čekali na nějaké znamení, které jim řekne, že přichází jeho hodina, tedy začátek všeho, proč se narodil a přišel na svět. Je zajímavé, že tím znamením byla empatie s lidmi v nouzi, navíc ještě zprostředkovaná matkou.

Přepokládat, že Kristus něco nevěděl, není až tak odvážné. Jednak to byl člověk, tedy musel mít schopnost učit se a postupně poznávat, ale i on sám píše, že jsou věci (konec světa), které neví ani Syn, ale pouze Otec. Odvážnější je však zjištění, jak Kristus komunikoval se svým nebeským Otcem. Vnuknutí nepřišlo jako mimořádný nápad, osvícení či tušení: “Teď je to tady! Teď přišla má hodina!”. Ale v podobě výzvy: “Koukej, potřebují pomoc a ty můžeš pomoci.”

Minimálně ve dvou dalších případech můžeme pozorovat Krista, že byl veden pohledem na reálnou situaci a z ní odvodil vůli Otce nebo jiné teologicky velmi závažné důsledky. Kromě této první události v Káni, bylo druhým případem připodobnění sama sebe k chlebu (Jan 6, 25): “Když jej na druhém břehu moře nalezli, řekli mu: "Mistře, kdy ses sem dostal?" Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se. … Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka … Řekli mu: "Pane, dávej nám ten chléb stále!" Ježíš jim řekl: "Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.” I zde je to vlastně diskuse s druhými lidmi, která jej přivádí k první formulaci sebe sama jako eucharistie, pomocí které později nahradí starozákonní oběť a jiná krvavá sebeobětování.

Třetím případem je to trojí pohled na spící a ničeho neschopné učedníky v Getsemanské zahradě (Mt 26, 38), které ho ubezpečily o nevyhnutnosti cesty kříže. Pohled na spícího Petra mění modlitbu z "Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš." na "Otče můj, není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle." Tento pohled na lidskou slabost změnil jeho strach ze smrti v udatnost a výčitky v toleranci a pochopení: Tehdy jim řekl: "Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!" Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: "Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš." Potom přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: "To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé." Odešel podruhé a modlil se: "Otče můj, není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle." A když se vrátil, zastihl je opět spící; nemohli oči udržet. Nechal je, zase odešel a potřetí se modlil stejnými slovy. Potom přišel k učedníkům a řekl jim: "Ještě spíte a odpočíváte? Hle, přiblížila se hodina, a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje."

Co z toho můžeme vyvodit pro náš život? Že Bůh i s námi bude komunikovat podobně. Jeho hlas uslyšíme v pohledu na lidskou slabost, bídu a potřeby. Mezi námi: Velmi těžký jazyk, že?