Poznámka na úvod

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2022-02-08

Toto je pomocný, vysvětlovací materiál k tomuto článku na téma, jak stará je definice duše.

Tyto stránky jsou exportovány z této adresy, ale bohužel nedá se na jednotlivé články přímo odkazovat. Jak vidíte z následujících řádek, je zde nejen definována duše, ale zabývají se zde i otázkou, zda duše existuje samostatně jako podstata a zda je možno ji zničit. To byly hlavní otázky, které se v souvislosti s otázkou duše tehdy řešili.

Pokud se vám nechce studovat tyto materiály v této archaické mluvě, existuje již překlad do moderní češtiny. Já osobně jsem vyrostl na tomto starém překladu a dodnes používám termíny, které se snad používají jen zde. Například české slovo nelišný ve významu neutrální.

Pro orientaci v textu. Text je psán tzv. scholastickou metodou, tzn. napřed jsou shrnuty různé názory pro a proti, pak vstupuje do textu autor coby autorita. Jeho postoj je shrnut v odstavci "Odpovídám:". Nakonec se autor vyjádří k původním pro a proti názorům stylem "K prvním jest říci..." Jinými slovy text se většinou čte od odstavce "odpovídám", jen pokud vás zajímají detaily, tak studujete pro a proti. Každopádně se jedná o složitý text, který když pochopíte, tak zjistíte, že na pozadí je nějak myšlenka, která je většinou logická a často vysloveně kopíruje intuitivní psychologické uvažování.


Například díváte se na tento obrázek a najednou jeden kámen začne skákat, tak víte, že to není kámen, ale žába. Proč si myslíte, že je živá, no protože na rozdíl od neživých kamenů vykazuje pohyb, který vychází z ní, tedy pak v Summě najdete definici, že živé je, co má pohyb ze sebe. Takto psychologicky intuitivně jsou též v Summě definovány různé mohutnosti. Vzpomínám si, že na začátku studia psychologie mi dalo velkou práci, abych se naučil myslet dvojkolejně - jednak podle nové terminologie a dále podle té staré. Každopádně když řeším nějaký psychologický problém, tak se snažím si představit, jak by to řešila ta či ona psychologická škola. Jakými slovy by mi to vysvětlil sv. Tomáš Akvinský, co by mi řekl Freud či Piaget. Protože to všechno byli velmi chytří pánové, tak tyto různé pohledy na jednu věc bývají obohacující, ba někdy pomáhají rozlousknout daný problém.

Na začátku studia psychologie jsem napsal víceméně jako shrnutí sám pro sebe právě Úvod do spekulativní psychologie. Nikdy jsem to oficiálně knižně nevydal, ale nutno dodat, že tento deduktivní způsob uvažování mě hodně ovlivnil, i když nejbližší je mi přirodovědné uvažování (tedy ne filosofické, ne humanitní). Každopádně je to práce studenta druhého ročníku psychologie, pomocí které jsem si ujasňoval myšlenky. Filosofie a teologie mě ale tehdy naučily myslet až v matematicky přesných definicích a přesně se vyjadřovat, což byla později nesmírná výhoda při orientaci v bezbřehých intuitivních vodách populární psychologie a při psaní novinových článků.

Jen perličku na závěr. Ani katolíci většinou neznají katolické dogma, že jak existence Boha, tak existence nesmrtelné duše, má být dokazatelná přirozeným rozumem, tzn. třeba z přírodních věd. Sice se už dál nerozvíjí, jak by se to mělo dokázat, prostě je jen postulován článek víry či dogma/axiom: Existence Boha a existence lidské duše je možno dokázat jen z řádu přirozených věci, tedy bez Bible, bez zjevení ap. Já jsem se dlouho zabýval důkazem Boží existence (http://dukaz.klimes.us), tam myslím, že to jde, ale u důkazu existence nesmrtelné lidské duše, mě napadají jen různé teorie, ale důkaz žádný.

Tolik úvod a následuje text mého velkého učitele sv. Tomáše Akvinského.


Sancti Thomae Aquinatis
SUMMA THEOLOGIAE

Pars Prima

75. O ČLOVĚKU, JENŽ SE SKLÁDÁ Z PODSTATY DUCHOVÉ A TĚLESNÉ A NEJPRVE CO DO BYTNOSTI DUŠE

Předmluva

1. Zda jest duše těleso.

2. Zda lidská duše jest něco svébytného.

3. Zda duše pouhých živočichů jsou svébytné.

4. Zda duše jest člověk.

5. Zda je duše složena z látky a tvaru.

6. Zda jest lidská duše porušná.

7. Zda duše a anděl jsou jednoho druhu.




Sancti Thomae Aquinatis
SUMMA THEOLOGIAE

Pars Prima

75. O ČLOVĚKU, JENŽ SE SKLÁDÁ Z PODSTATY DUCHOVÉ A TĚLESNÉ A NEJPRVE CO DO BYTNOSTI DUŠE

Předmluva

I q. 75 pr.

Dělí se na sedm článků.

Po úvaze o stvoření duchovém a tělesném jest uvažovati o člověku, jenž se skládá z podstaty duchové a tělesné. A nejprve o přirozenosti samého člověka; za druhé o jeho utvoření. Uvažovati pak o přirozenosti člověka náleží theologu po stránce duše, ne však po stránce těla, leč podle poměru, který má tělo k duši. Proto první úvaha se bude zabývati duší. A protože podle Diviše, XI. hl. Anděl. Hier., v duchových podstatách se shledává trojí, totiž bytnost, síla a činnost, nejprve budeme pozorovati ta, která patří k bytnosti duše; za druhé ta, která patří k její síle či mohutnostem; za třetí ta, která patří k její činnosti.

O prvním se naskýtá dvojí úvaha: první z nich pak jest o samé duši o sobě; druhá o jejím spojení s tělem.

O prvním jest sedm otázek.

1. Zda jest duše těleso.

2. Zda jest lidská duše něco svébytného.

3. Zda jsou duše zvířat svébytné.

4. Zda jest duše člověk; či spíše člověk je nějaké složené z duše a těla.

5. Zda jest složena z látky a tvaru.

6. Zda jest lidská duše neporušná.

7. Zda jest duše téhož druhu s andělem.




Sancti Thomae Aquinatis
SUMMA THEOLOGIAE

Pars Prima

75. O ČLOVĚKU, JENŽ SE SKLÁDÁ Z PODSTATY DUCHOVÉ A TĚLESNÉ A NEJPRVE CO DO BYTNOSTI DUŠE

1. Zda jest duše těleso.

I q. 75 a. 1 arg. 1

Při první se postupuje takto: Zdá se, že duše je těleso. Duše totiž hýbe tělem. Není však hýbajícím nepohybovaným. Jak proto, že se zdá, že nic nemůže pohybovati, leč pohybováno, neboť nic druhému nedá, čeho nemá, jako neotepluje, co není teplé; tak protože, je-li něco pohybující nepohybované, působí pohyb věčný a mající se týmž způsobem, jak se dokazuje v VIII. Fysic.: což se nejeví v pohybu živočichově, jenž jest od duše. Ale každé hýbající pohybované je těleso. Tedy duše je těleso.

I q. 75 a. 1 arg. 2

Mimo to, každé poznávání se děje skrze nějakou podobnost. Nemůže však býti podobnost tělesa s věcí netělesnou. Tudíž, kdyby duše nebyla těleso, nemohla by poznávati věci tělesné.

I q. 75 a. 1 arg. 3

Mimo to musí býti nějaký dotek pohybujícího s pohybovaným. Dotek však mají jen tělesa. Ježto tedy duše hýbe tělem, zdá se, že duše je tělesem.

I q. 75 a. 1 s. c.

Avšak proti jest, co praví Augustin, VI. O Troj., že duše "se nazývá jednoduchou vzhledem k tělu, protože se velikostí neroztáhne po místním prostoru".

I q. 75 a. 1 co.

Odpovídám: Musí se říci, že při badání o přirozenosti duše se musí předpokládati, že se říká, že duše jest prvním původem života [jk: tady je základní definice duše je princip života] v těch, která u nás žijí: živá totiž nazýváme oduševněnými, nemající pak život bezduchými. Život se pak nejvíce projevuje dvojím skutkem, totiž poznávání a pohybu. Staří však filosofové, nemohouce překročiti obrazivost, označovali za původ těchto nějaké těleso řkouce, že jsou jen věci tělesné, a co není těleso, není nic. A podle toho řekli, že duše jest nějaké těleso.

Ač se však nesprávnost této domněnky může mnohonásobně ukázati, přece užijeme jednoho, v čem se i obecněji i jistěji jeví, že duše tělesem není. Je totiž jasné, že není duší každý původ životní činnosti; neboť tak by oko bylo duší, ježto jest nějakým původem vidění; a totéž by se řeklo o jiných nástrojích duše. Ale pravíme, že první původ života jest duše. Neboť, ač by nějaké tělesa mohlo býti jakýmsi původem života, jako srdce jest původem života v živočichu, přece nějaké těleso nemůže býti prvním původem života. Neboť jest jasné, že býti původem života, nebo živým, nepřísluší tělesu z toho, že jest tělesem: jinak by každé těleso bylo živé nebo původem života. Tudíž nějakému tělesu přísluší býti živým nebo také původem života z toho, že je tělesem takovým. Co však jest v uskutečnění takovým, má ta od nějakého prvku, který se nazývá jeho uskutečněním. Tudíž duše, která jest prvním původem života, není tělesem, nýbrž uskutečněním těla: jako teplo; jež jest původem oteplení, není tělesem, nýbrž nějakým uskutečněním tělesa [jk: Toto je závěr: Když je něco zdroj života, pak je to uskutečnění daného organismu. Dnes bychom řekli novější terminologí, že život organismu propůjčuje struktura atomů či bílkovin, což je přibližně to samé, jako zde termín uskutečnění.].

I q. 75 a. 1 ad 1

K prvnímu se tedy musí říci, že, ježto každé, které jest pohybováno, od jiného jest pohybováno, což nemůže postupovati do nekonečna, jest nutné říci, že ne každé pohybující jest pohybováno. Ježto totiž býti pohnut jest vyjíti z možnosti do uskutečnění, pohybující dává pohybovanému to, co má, pokud je činí jsoucím v uskutečnění. Ale, jak se ukazuje v VIII. Fysic., jest nějaké pohybující veskrz nehybné, jež není pohybováno ani o sobě, ani případkově; a takové pohybující může hýbati pohybem vždy jednotvarým. Jest však jiné pohybující, které není pohybováno o sobě, ale jest pohybováno případkově, a proto nepohybuje pohybem vždy jednotvarým. A takovým pohybujícím jest duše. Jest pak jiné pohybující, které o sobě jest pohybováno, totiž těleso. A protože staří Přírodozpytci myslili, že není nic než tělesa, stanovili, že každé pohybující jest pohybováno a že duše o sobě jest pohybována a je těleso.

I q. 75 a. 1 ad 2

K druhému se musí říci, že není nutné, aby podoba poznané věci byla v uskutečnění v přirozenosti poznávajícího; ale, je-li něco, co jest napřed poznávajícím v možnosti a potom v uskutečnění, je třeba, aby podoba poznávaného nebyla v uskutečnění v přirozenosti poznávajícího, nýbrž toliko v možnosti; jako barva není v uskutečnění na zornici, ale tolika v možnosti. Proto není třeba, aby v přirozenosti duše byla podoba tělesných věcí v uskutečnění, ale aby byla v možnosti k takovým podobám. Ale protože staří Přírodozpytci neuměli rozlišovati mezi uskutečněním a možností, stanovili, že duše je těleso na to, aby poznávala těleso; a na to, aby poznávala všechna tělesa, že je složena z prvků všech těles.

I q. 75 a. 1 ad 3

K třetímu se musí říci, že je dvojí dotek, ličnosti a síly. Prvním způsobem těleso není dotýkáno než od tělesa. Druhým způsobem může býti těleso dotýkáno od věci netělesné, která hýbe tělesem.




Sancti Thomae Aquinatis
SUMMA THEOLOGIAE

Pars Prima

75. O ČLOVĚKU, JENŽ SE SKLÁDÁ Z PODSTATY DUCHOVÉ A TĚLESNÉ A NEJPRVE CO DO BYTNOSTI DUŠE

2. Zda lidská duše jest něco svébytného.

I q. 75 a. 2 arg. 1

Při druhé se postupuje takto: Zdá se, že lidská duše není něco svébytného. Neboť, co je svébytné, jmenuje se toto něco. Ale lidská duše není toto něco-, ale složené z duše a těla.

Tedy duše není něco svébytného.

I q. 75 a. 2 arg. 2

Mimo to se může říci, že každé, jež je svébytné, jedná. Ale neříká se, že duše jedná: protože, jak se praví I. O duši, "říci, že duše cítí nebo rozumí, jest podobné, jak by řekl, že něco tká nebo staví". Tedy duše není něco svébytného.

I q. 75 a. 2 arg. 3

Mimo to, kdyby duše byla něco svébytného, byla by nějaká její činnost bez těla. Ale žádná její činnost.néní bez těla, též ani rozumění: protože nebývá rozumění bez představ, představa pak není bez těla. Tedy lidská duše není něco svébytného.

I q. 75 a. 2 s. c.

Avšak proti jest, co praví Augustin, X. O Troj.: "Kdokoli vidí, že přirozenost mysli jest i podstata, i že není tělesná, vidí, že bloudí ti, kteří míní, že je tělesná, protože k ní přidávají ta, bez nichž nemohou mysliti žádnou. přirozenost, totiž tělesné zjevy." Tedy přirozenost lidské mysli jest nejen netělesná, nýbrž také podstata, totiž něco svébytného.

I q. 75 a. 2 co.

Odpovídám: Musí se říci, že je nutné říci, že to, co jest původem rozumové činnosti, což nazýváme duší člověka, jest nějaký netělesný a svébytný prvek. Je totiž jasné, že člověk může rozumem poznávati přirozenosti všech těles. Co však může některá poznávati, nesmí nic z nich míti ve své přirozenosti; protože to, co by v něm- přirozeně bylo; bránilo by poznávání jiných; jako vidíme, že jazyk nemocného, který jest zkažen žlučovou a hořkou šťávou, nemůže pocítiti něco sladkého, ale vše se mu zdá hořké. Kdyby tedy rozumový prvek měl v sobě přirozenost nějakého tělesa, nemohl by poznávati všechna tělesa. Avšak každé těleso má nějakou určitou přirozenost. Je tudíž nemožné, aby rozumový prvek byl tělesem.

A podobně je nemožné, aby rozuměl skrze tělesné ústrojí, protože by také určitá přirozenost onoho ústrojí tělesného bránila poznávání všech těles; jako kdyby nějaká určitá barva byla nejen na zornici, nýbrž i na skleněné nádobě, vlitá tekutina se zdá téže barvy.

Tudíž sám původ rozumový, který sluje, mysl nebo rozum, má činnost o sobě, v níž nemá tělo účasti. Nic však nemůže jednati a sobě, co není o sobě svébytné. Neboť činnost není než jsoucího v uskutečnění; proto tím způsobem něco jedná, kterým jest. Pročež neříkáme, že teplo otepluje, nýbrž teplé.

Zůstává tedy, že lidská duše, jež se jmenuje rozum nebo mysl, jest něco netělesného a svébytného.

I q. 75 a. 2 ad 1

K prvnímu se tedy' musí říci, že toto něco se může bráti dvojmo: jedním způsobem za kterékoli svébytné; jiným způsobem za svébytné úplné v přirozenosti nějakého druhu. Prvním způsobem vylučuje přilnutí nějakého případku a hmotného tvaru; druhým způsobem vylučuje také nedokonalost části. Proto by se ruka mohla nazvati toto něco prvním způsobem, ne však druhým způsobem. Tak tedy, ježto lidská duše jest částí lidského druhu, může se nazvati toto něco prvním způsobem, jakožto svébytná, ne však druhým způsobem: neboť tak se nazývá toto něco, složené z duše a těla.

I q. 75 a. 2 ad 2

K druhému se musí říci, že ona slova Aristoteles řekl ne z vlastního mínění, nýbrž podle mínění těch, kteří řekli, že rozuměti jest býti pohybován, jak je patrné z toho, co tam předesílá.

Nebo se má říci, že o sobě jednati přísluší o sobě jdoucímu. Ale někdy se o sobě jsoucím může něco nazvati, nelne-li jakožto případek nebo hmotný tvar, i když je částí. Ale vlastně a o sobě se nazývá svébytným, co ani zmíněným způsobem není přilnulé, ani není částí. A podle toho způsobu by se nemohlo nazvati o sobě svébytným oko nebo ruka, a v důsledku ani o sobě jednajícím. Pročež i činnosti částí se přidělují skrze části celku. Říkáme totiž, že člověk vidí skrze oko a dotýká se rukou jinak, než teplé otepluje skrze teplo: protože teplo žádným způsobem neotepluje, vlastně řečeno. Tudíž se může říci, že duše rozumí, jako oko vidí: ale více vlastně se řekne, že člověk rozumí skrze duši.

I q. 75 a. 2 ad 3

K třetímu se musí říci, že k činnosti rozumu se vyžaduje tělo, ne jako ústrojí, kterým se taková činnost vykonává, nýbrž k vůli předmětu: neboť představy se přirovnávají k rozumu jako barva ke zraku. Ale takové rozumění neruší, že rozum jest svébytný: jinak by živočich nebyl něco svébytného, ježto potřebuje zevnějších smyslových na počitky.




Sancti Thomae Aquinatis
SUMMA THEOLOGIAE

Pars Prima

75. O ČLOVĚKU, JENŽ SE SKLÁDÁ Z PODSTATY DUCHOVÉ A TĚLESNÉ A NEJPRVE CO DO BYTNOSTI DUŠE

3. Zda duše pouhých živočichů jsou svébytné.

I q. 75 a. 3 arg. 1

Při třetí se postupuje takto: Zdá se, že duše pouhých živočichů jsou svébytné. Neboť člověk se v rodě shoduje s jinými živočichy. Ale duše člověka jest něco svébytného, jak bylo ukázáno. Tedy i duše jiných živočichů jsou svébytné.

I q. 75 a. 3 arg. 2

Mimo to smysl se má k smyslovým podobně jako rozum k rozumovým. Ale rozum rozumí rozumová bez těla. Tedy i smysl vnímá smyslová bez těla. Avšak duše pouhých živočichů jsou smyslové. Tedy jsou svébytné ze stejného důvodu, z kterého i duše člověka, která je rozumová.

I q. 75 a. 3 arg. 3

Mimo to duše pouhých živočichů hýbe tělem. Těla však nehýbe, nýbrž jest pohybováno. Tedy duše pouhého živočicha má nějakou činnost bez těla.

I q. 75 a. 3 s. c.

Avšak proti jest, co se praví v knize O círk. dogmat.: "Věříme, že jen člověk má podstatnou duši; duše však živočichů nejsou podstatné."

I q. 75 a. 3 co.

Odpovídám: Musí se říci, že staří filosofové nečinili žádný rozdíl mezi smyslem a rozumem a obojí přidělovali tělesnému původu, jak bylo řečeno. - Plato však rozlišoval mezi rozumem a smyslem; avšak obojí přiděluje prvku netělesnému, tvrdě, že jako rozuměti, tak i cítiti přísluší duši podle sebe samé. A z toho následovalo, že také duše pouhých živočichů jsou svébytné.

Ale Aristoteles stanovil, že mezi díly duše jediné rozumění se vykonává bez tělesného ústrojí. Cítiti však a následné činnosti smyslové duše dějí se zjevně s nějakou změnou těla; jako se při vidění změní zřítelnice skrze podobu barvy; a totéž je patrné u jiných. A tak jest jasné, že smyslová duše nemá sama ze sebe nějakou činnost vlastní, ale veškerá činnost smyslové duše jest spojeného. A z toho zůstává, že, ježto duše pouhých živočichů nejednají o sobě, nejsou svébytné: všechno totiž podobně má bytí a činnost.

I q. 75 a. 3 ad 1

K prvnímu se tedy musí říci, že člověk, ač se s jinými živočichy shoduje v rodě, přece se druhově liší; odlišnost pak druhu se béře podle odlišnosti tvaru. A není třeba, aby každá odlišnost tvaru činila různost rodu.

I q. 75 a. 3 ad 2

K druhému se musí říci, že smysl se má ke smyslovým nějak jako rozum k rozumovým, pokud totiž obojí jest v možnosti ke svým předmětům. Ale nějak nepodobně se mají, pokud smysl trpí od smyslového se změnou těla, pročež síla smyslového poruší smysl. A to se nestane v rozumu: neboť rozum, rozumějící největší rozumová, spíše potom může rozuměti menší. - Jestli pak se rozuměním unaví tělo, to jest případkové, pokud rozum potřebuje činnosti smyslových sil, jimiž se mu připravují představy.

I q. 75 a. 3 ad 3

K třetímu se musí říci, že hybná síla je dvojí. Jedna, která rozkazuje pohyb, totiž žádostivá. A činnost této ve smyslové duši není bez těla, nýbrž hněv a radost a všechny takové vášně jsou s nějakou tělesnou změnou. Jiná hybná síla jest provádějící pohyb, skrze nějž se údy stávají vhodnými pro poslušnost žádosti, jehož úkonem není pohybovati, nýbrž býti pohybován. Z čehož jest jasné, že pohybovati není úkonem smyslové duše bez těla.




Sancti Thomae Aquinatis
SUMMA THEOLOGIAE

Pars Prima

75. O ČLOVĚKU, JENŽ SE SKLÁDÁ Z PODSTATY DUCHOVÉ A TĚLESNÉ A NEJPRVE CO DO BYTNOSTI DUŠE

4. Zda duše jest člověk.

I q. 75 a. 4 arg. 1

Při čtvrté se postupuje takto: Zdá se, že duše je člověk. Praví se totiž II. Kor. 4: "Byť se porušil ten náš člověk, který jest venku, přece ten, jenž jest uvnitř, obnovuje se den ze dne." Ale to, co jest uvnitř v člověku, jest duše. Tedy duše jest vnitřní člověk.

I q. 75 a. 4 arg. 2

Mimo to lidská duše jest nějaká podstata. Ale není podstatou všeobecnou. Tedy je podstatou - jednotlivou. Tedy jest hypostaze čili osoba. Ale jenom lidská. Tedy duše je člověk: neboť lidská osoba je člověk.

I q. 75 a. 4 s. c.

Avšak proti jest, že Augustin, XIX. O Městě Bož. doporučuje Varrona, jenž "se domníval, že člověk jest zároveň tělo a duše, a ne, jen duše, ani jen tělo".

I q. 75 a. 4 co.

Odpovídám: Musí se říci, že se dvojmo může rozuměti "duše je člověk". Jedním způsobem, že člověk je duše, ale tento člověk není duše, nýbrž složené z duše a těla, třebas Sokrates. A to pravím proto, že někteří stanovili, že v pojmu druhu jest jen tvar, hmota však že je částí ojediněla a ne druhu. - Ale to jistě nemůže býti pravda. Neboť ku přirozenosti druhu patří to, co označuje výměr. Avšak výměr v přírodních věcech neznamená toliko tvar, nýbrž tvar a hmotu. Proto hmota jest částí druhu v přírodních věcech: ne sice hmota vyznačená, která jest původem ojedinění, nýbrž hmota obecná. Jako je totiž v pojmu tohoto člověka, že je z této duše a tohoto masa a těchto kostí, tak v pojmu člověka jest, že je z duše a masa a kostí. Neboť musí býti z podstaty druhu, cokoli jest obecně z podstaty všech jedinců, obsažených pod druhem.

Jiným však způsobem se může rozuměti tak, že také tato duše je tento člověk. A to by se tehdy mohla držeti, kdyby se stanovilo, že činnost duše smyslové jest jí vlastní bez těla, protože všechny činnosti, které se přidělují člověku, by příslušely jedině duši; to pak jest každá věc, co činí činnosti té věci. Pročež to je člověk, co činí činnosti člověka. - Avšak bylo svrchu ukázáno, že cítiti není toliko činností duše. Ježto tedy cítiti jest nějaká činnost člověka, byt ne vlastní, jest jasné, že člověk není toliko duše, ale jest něco složeného z duše a těla. - Plato však uče, že cítiti jest vlastní duši, mohl učiti, že člověk jest "duše, užívající těla".

I q. 75 a. 4 ad 1

K prvnímu se tedy musí říci, že podle Filosofa v IX. Ethic., každé se nejvíce zdá býti to, co jest v něm hlavní: jako, co činí ředitel obce, řekne se, že činí obec. A tím způsobem se někdy nazývá člověkem to; co jest v člověku hlavní: a to někdy část rozumová, podle věcné pravdy, a ta se jmenuje "člověk vnitřní"; někdy pak část smyslová s tělem, podle mínění některých, kteří se drží jen smyslových. A to se jmenuje "člověk vnější".

I q. 75 a. 4 ad 2

K druhému se musí říci, že ne každá jednotlivá podstata jest hypostaze čili osoba, ale která má úplnou přirozenost druhu. Proto ruka nebo noha se nemůže nazvati hypostazí čili osobou. A podobně ani duše, ježto je částí lidského druhu.




Sancti Thomae Aquinatis
SUMMA THEOLOGIAE

Pars Prima

75. O ČLOVĚKU, JENŽ SE SKLÁDÁ Z PODSTATY DUCHOVÉ A TĚLESNÉ A NEJPRVE CO DO BYTNOSTI DUŠE

5. Zda je duše složena z látky a tvaru.

I q. 75 a. 5 arg. 1

Při páté se postupuje takto: Zdá se, že duše je složena z látky a tvaru. Možnost se totiž dělí od uskutečnění. Ale všechna, která jsou v uskutečnění, mají podíl prvního uskutečnění, jímž jest Bůh, skrze jehož podíl všechna jsou i dobrá i jsoucna i živá, jak je patrné z nauky Divišovy v knize O Bož. Jmén. Tedy, cokoli jest v možnosti, má podíl první možnosti. Ale první možnost jest první látka. Ježto tedy lidská duše jest nějak 'v možnosti, což je patrné z toho, že člověk jest někdy rozumějícím v možnosti, zdá se, že lidská duše má podíl první látky, jakožto svou část.

I q. 75 a. 5 arg. 2

Mimo to, kdekoli se shledávají vlastnosti látky, tam se shledává látka. Ale v duši se shledávají vlastnosti látky, jež jsou podrobenost a přeměnnost: podrobuje se totiž vědění a ctnosti a mění se z nevědomosti na vědění a z neřesti na ctnost. Tedy v duši jest látka.

I q. 75 a. 5 arg. 3

Mimo to, ona, která nemají látky, nemají příčiny svého bytí, jak se praví v VIII. Metafys. Ale duše má příčinu svého bytí, protože je stvořena od Boha. Tedy duše má látku.

I q. 75 a. 5 arg. 4

Mimo to, co nemá látky, nýbrž jest toliko tvar, jest čiré a nekonečné uskutečnění. Avšak to má jedině Bůh. 'Tedy duše má látku.

I q. 75 a. 5 s. c.

Avšak proti jest, že Augustin dokazuje v VII. Ke Gen. Slov., že duše nebyla učiněna ani z tělesné látky, ani z látky duchové.

I q. 75 a. 5 co.

Odpovídám: Musí se říci, že duše nemá látky. A to se může viděti dvojmo. A to nejprve z pojmu duše obecně. Je totiž v pojmu duše, aby byla tvarem nějakého těla. buď tedy je tvarem ve svém celku, nebo podle nějaké své části. Jestliže ve svém celku, není možné, aby její částí byla látka, nazve-li se látkou nějaké jsoucí toliko v možnosti; protože tvar, jakožto tvar, jest uskutečnění; to- pak, co jest toliko v možnosti, nemůže býti částí nějakého uskutečnění, ježto možnost odporuje uskutečnění jakožto dělená od uskutečnění. Kdyby pak byla tvarem podle nějaké své části, řekneme, že ona část jest duše, a onu látku, jejímž prvním uskutečněním jest, nazveme prvním oduševněným.

Za druhé, zvláště z pojmu lidské duše, pokud jest rozumová. Je totiž jasné, že každé, které se v něčem přijímá, přijímá se v něm po způsobu přijímacího. Každé pak se poznává tak, jak jeho tvar jest v poznávajícím. Avšak rozumová duše poznává nějakou věc naprostě v její přirozenosti, třebas kámen, jakožto kámen naprostě. Je tedy v rozumové duši tvar kamene naprostě, podle vlastního tvarového pojmu. Tudíž rozumová duše je tvar naprostý, ne však něco složeného z látky r tvaru. Neboť kdyby rozumová duše mohla býti složená z látky a tvaru, tvary věcí by v ní byly přijímány jakožto ojedinělé, a tak by nepoznávala než ojedinělé, jak se děje v mohutnostech smyslových, které přijímají tvary věcí v tělesném ústrojí: látka totiž jest původem ojedinění tvarů. Zbývá tedy, že rozumová duše a každá rozumová podstata, poznávající tvary naprostě, nemá složení tvaru a látky.

I q. 75 a. 5 ad 1

K prvnímu se tedy musí říci, že první uskutečnění jest všeobecný původ všech uskutečnění, protože jest nekonečné, silou "v sobě napřed majíc všechno", jak praví Diviš. Proto je podílem věcí, ne jako část, nýbrž podle rozšíření svého postupu. Možnost však, ježto přijímá uskutečnění, musí býti úměrná uskutečnění.

Uskutečnění pak přijatá, která postupují z prvního nekonečného uskutečnění a jsou nějaké jeho podíly, jsou různá. Pročež nemůže býti jedna možnost, která by přijímala všechna uskutečnění, jako jest jedno uskutečnění, vlévající všechna sdělená uskutečnění: jinak by se možnost přijímající rovnala činné možnosti prvního uskutečnění. Avšak přijímající možnost v rozumové duši jest jiná než přijímající možnost v první látce, jak je patrné z rozmanitosti přijatých: neboť první látka přijímá ojedinělé tvary, kdežto rozum přijímá tvary naprosté. Proto taková možnost, jsoucí v rozumové duši, neukazuje, že duše je složena z látky a tvaru.

I q. 75 a. 5 ad 2

K druhému se musí říci, že podrobenost a přeměnnost přísluší látce, pokud jest v možnosti. Jako tedy jiná jest možnost rozumu a jiná možnost první látky, tak jest jiný ráz podrobení a přeměny. Rozum je totiž podroben vědění a přeměňuje se z nevědomosti na vědění, pokud jest v možnosti k rozumovým podobám.

I q. 75 a. 5 ad 3

K třetímu se musí říci, že příčinou bytí látky je tvar a činitel: pročež činitel, pokud látku uvádí do uskutečnění tvaru přeměnou, jest jí příčinou bytí. Když však něco je tvar svébytný, nemá bytí skrze nějaký tvarový prvek, ani nemá příčiny, přeměňující z možnosti do uskutečnění. Proto po udaných slovech Filosof končí, že v těch, která jsou složena z látky a tvaru, "není žádná jiná příčina než hýbající z moci do uskutečnění: kterákoli pak nemají látky, všechna jednoduše jsou, co vpravdě jsoucí něco".

I q. 75 a. 5 ad 4

Ke čtvrtému se musí říci, že všechna účast se přirovnává k účastnému jako jeho uskutečnění. Ať se pak stanoví kterýkoli o sobě svébytný tvar stvořený, musí míti bytí účastí, protože také "sám život" nebo cokoli by se tak řeklo, "má účast samého bytí", jak praví Diviš, V. hl. O Bož. Jmén. Bytí však podílné má meze ve schopnosti účastného. Proto jediný Bůh, jenž je samo své bytí, jest čiré a nekonečné uskutečnění. Avšak v podstatách rozumových je složení z uskutečnění a možnosti, ne sice z látky a tvaru, nýbrž z tvaru a podílu bytí. Proto i někteří praví, že jsou složeny z "čím jest" a "co jest": samo totiž bytí jest, čím něco jest.




Sancti Thomae Aquinatis
SUMMA THEOLOGIAE

Pars Prima

75. O ČLOVĚKU, JENŽ SE SKLÁDÁ Z PODSTATY DUCHOVÉ A TĚLESNÉ A NEJPRVE CO DO BYTNOSTI DUŠE

6. Zda jest lidská duše porušná.

I q. 75 a. 6 arg. 1

Při šesté se postupuje takto: Zdá se, že lidská duše jest porušná. Neboť, která mají podobný původ a podobný postup, zdají se míti podobný konec. Ale podobný jest původ rození člověka a tahounů: protože jsou učiněni ze země. Také je u obojích podobný postup života: protože "podobně dýchají všechna a nic nemá člověk více nežli tahoun", jak se praví Eccle 3. 'tedy, jak se tam končí, "jeden jest zánik člověka a tahounů a stejné podmínky obou". Ale duše pouhých živočichů jest porušná. Tedy i lidská duše jest porušná.

I q. 75 a. 6 arg. 2

Mimo to všechno, co je z ničeho, obrací se v nic, protože konec musí odpovídati počátku. Ale, jak se praví Moudr. 2, "narodili jsme se z ničeho": a ta je pravda nejen co do těla, nýbrž také co do duše. Tedy, jak se tamtéž končí, "po tom budeme, jako bychom nebývali", také podle duše.

I q. 75 a. 6 arg. 3

Mimo to žádná věc není bez vlastní činnosti. Ale vlastní činnost duše, jíž jest rozuměti s představou, nemůže býti bez těla: duše totiž nic nerozumí bez představy, představa pak není bez těla, jak se praví v knize O duší. Tedy nemůže zůstati duše po zrušení těla.

I q. 75 a. 6 s. c.

Avšak proti jest, co praví Diviš, IV. hl. O Bož. Jmén., že lidské duše mají z božské dobroty, že jsou "rozumové" a že mají "podstatný život nestravitelný".

I q. 75 a. 6 co.

Odpovídám: Musí se říci, že je nutné říci, že lidská duše, kterou jmenujeme rozumovým prvkem, jest neporušná. Něco se totiž poruší dvojmo: jedním způsobem o sobě; jiným způsobem případkově. Avšak jest nemožné, aby nějaké svébytné se mohlo případkově zrodit nebo zrušiti, to jest narozením nebo porušením něčeho: "Neboť tak něčemu přísluší rození a porušení jako i bytí, jež se rozením nabývá a skrze porušení ztrácí. Proto, co má bytí o sobě, nemůže se roditi nebo porušiti, leč o sobě: která však nejsou svébytná, jako případky a hmotné tvary, slují nastalými a porušenými skrze zrození a porušení složených. - Bylo pak svrchu ukázáno, že duše zvířat nejsou svébytné a sobě, nýbrž jediná lidská duše. Proto duše zvířat se zruší, když se zruší těla: avšak lidská duše by se nemohla zrušiti, leč by se zrušila a sobě.

To pak jest vůbec nemožné, nejen u ní, nýbrž u každého svébytného, jež jest tolika tvar. Je totiž jasné, že to, co něčemu přísluší podle sebe, jest od něho neodlučné. Býti pak o sobě, přísluší tvaru, jenž jest uskutečnění. Proto hmota podle toho nabývá bytí v uskutečnění, že nabývá tvaru: podle toho pak v ní nastává porušení, že se tvar od ní odděluje. Ale není možné, aby se tvar oddělil sám od sebe. Proto jest nemožné, aby svébytný tvar přestal býti.

Také kdyby duše byla složena z látky a tvaru, jak někteří praví, ještě by se musila tvrditi, že jest neporušná. Neboť porušení se neshledává leč tam, kde se nachází protivnost: rození totiž a porušení jsou z protivných a na protivná; pročež nebeská tělesa, protože nemají hmotu podrobenou protivnosti, jsou neporušená. Avšak v rozumové duši nemůže býti nějaká protivnost. Vnímá totiž podle způsobu svého bytí; ta pak, která v ní jsou přijímána, jsou bez protivnosti, protože také v rozumu pojmy protivných nejsou protivné, ale jest jedno vědění protivných. Tudíž jest nemožné, aby rozumová duše byla porušná.

Také se může známka této věci vzíti z toho, že všechno přirozeně svým způsobem touží po bytí. Avšak touha ve věcech poznávajících sleduje poznání. Smysl pak nepoznává bytí, leč pod "zde a nyní", ale rozum vnímá bytí naprostě a podle každého času. Proto každé mající rozum přirozeně touží býti vždycky. Avšak přirozená touha nemůže býti marná. Tudíž každá rozumová podstata jest neporušná.

I q. 75 a. 6 ad 1

K prvnímu se tedy musí' říci, že Šalomoun uvádí onen důvod v osobě nemoudrých, jak je vyjádřen Moudr. 2. Co se tedy praví, že člověk a jiní živočichové mají podobný původ zrození, jest pravdivé co do těla: neboť všichni živočichové byli podobně učiněni ze země. Ne však co do duše: neboť duše živočichů se tvoří z nějaké tělesné síly, duše však lidská od Boha. A na označení toho se praví Gen. 1 o jiných živočiších, "Utvoř země živou duši": o člověku se však praví, že "vdechl do jeho tváře dech života". A proto se Eccle posl. usuzuje: "Navrátiž se prach do své země, odkud byl, a duch se vrátiž k Bohu, jenž jej dal."Podobně postup života podobný jest co do těla; a k tomu patří, co se praví Eccle: "Podobně dýchají všechna," a Moudr. 2: "Dým a van jest v nosech našich" atd. Ale není podobný postup co do duše: protože člověk rozumí, ne však pouzí živočichové. Proto jest nesprávné, co se praví: "Nic nemá člověk více než tahoun." A proto podobný jest zánik co do těla, ale ne co do duše.

I q. 75 a. 6 ad 2

K druhému se musí říci, že, jako se neříká o možnosti trpné, že něco může býti stvořeno; nýbrž do možnosti činné Tvůrcově, jenž z ničeho může něco učiniti, tak když se něco nazve zvratným do nicoty, neudává se ve tvoru možnost k nebytí, nýbrž ve Tvůrci možnost k tomu, že nevlévá bytí. Něco se pak nazývá porušným z toho; že je v něm možnost k nebytí.

I q. 75 a. 6 ad 3

K třetímu se musí říci, že rozuměti s představou jest vlastní činnost duše, pokud je spojena s tělem. Oddělená však od těla bude míti jiný způsob rozumění, podobný jiným podstatám, odděleným od těla, jak dole bude lépe patrné.




Sancti Thomae Aquinatis
SUMMA THEOLOGIAE

Pars Prima

75. O ČLOVĚKU, JENŽ SE SKLÁDÁ Z PODSTATY DUCHOVÉ A TĚLESNÉ A NEJPRVE CO DO BYTNOSTI DUŠE

7. Zda duše a anděl jsou jednoho druhu.

I q. 75 a. 7 arg. 1

Při sedmé se postupuje takto: Zdá se, že duše a anděl jsou jednoho druhu. Všechna totiž je zařízeno k vlastnímu cíli skrze přirozenost svého druhu, z níž má náklonnost k cíli. Ale cíl duše a anděla je týž, totiž věčná blaženost. Tedy jsou jednoho druhu.

I q. 75 a. 7 arg. 2

Mimo to poslední odlišnost druhová jest nejušlechtilejší, protože naplňuje ráz druhu. Ale v andělu a duši není nic ušlechtilejšího než bytí rozumové. Tedy anděl a duše se shodují v poslední druhové odlišnosti. Tedy jsou jednoho druhu.

I q. 75 a. 7 arg. 3

Mimo to se zdá, že se duše od anděla neliší než v tom, že jest spojena s tělem. Zdá se však, že tělo nepatří k jejímu druhu, ježto jest mimo bytnost duše. Tedy duše a anděl jsou jednoho druhu.

I q. 75 a. 7 s. c.

Avšak proti, která mají rozličné přirozené činnosti, sama se liší druhově. Ale duše a andělé mají rozličné přirozené činnosti: protože jak praví Diviš, VII. hl. O Bož. Jmén., "mysli andělské mají jednoduché a blažené rozumění, neshromažďujíce z viditelných božské poznání"; a potom o duši praví toho opak. Tudíž duše a anděl nejsou jednoho druhu.

I q. 75 a. 7 co.

Odpovídám: Musí se říci, že Origenes stanovil, že všechny lidské duše a andělé jsou jednoho druhu. A to proto, že učil případkovost růzností stupňů, shledávané v těchto podstatách, jakožto pocházející ze svobodného rozhodování, jak bylo svrchu řečeno.

Ale to nemůže býti, protože v netělesných podstatách nemůže býti různost podle počtu bez různosti podle druhu a bez přirozené nerovnosti. Protože, nejsou-li složeny z látky a tvaru, ale jsou svébytné tvary, jest jasné; že v nich budenutná různost v druhu. Nemůže se totiž rozuměti, že nějaký tvar oddělený není než jeden jednoho druhu: jako kdyby byla oddělená bělost, nemohla by býti než tolika jedna; neboť tato bělost se neliší od oné než tím, že je tohoto nebo onoho. Různost pak podle druhu vždy je provázena růzností přirozenou: jako při druzích barev jedna jest dokonalejší než druhá, a podobně u jiných. A ta proto, že odlišnosti, dělící rod, jsou protivné, protivná však jsou podle dokonalého a nedokonalého, protože "původ protivnosti jest postrádání a zběhlost", jak se praví v X. Metafys.

Totéž by také následovalo, kdyby takové podstaty byly složeny z látky a tvaru. Jestli se totiž látka tohoto liší od látky onoho, jest nutné, že buď tvar jest původem odlišení látky, že totiž látky jsou různé podle poměru k různým tvarům: a tu ještě následuje různost podle druhu a přirozená nerovnost. Nebo původem odlišnosti tvarů bude látka; a nebude se moci tato hmota zváti jinou než jiná, leč podle rozdílu velikostí: ta však nemá místa u netělesných podstat, jako jsou anděl a duše. Proto nemůže býti, že anděl a duše jsou jednoho druhu. - Jakým však způsobem jest více duší jednoho druhu; ukáže se dole.

I q. 75 a. 7 ad 1

K prvnímu se tedy musí říci, že onen důvod platí o cíli nejbližším a přirozeném. Avšak věčná blaženost jest cíl poslední a nadpřirozený.

I q. 75 a. 7 ad 2

K druhému se musí říci, že poslední druhová odlišnost jest nejušlechtilejší, pokud jest nejvíce určitá, na způsob, jakým uskutečnění jest ušlechtilejší než možnost. Avšak tak rozumové není nejušlechtilejší, protože jest neurčité a společné mnohým stupňům rozumovosti, jako smyslové mnohým stupňům v bytí smyslovém. Proto, jako nejsou všechna smyslová jednoho druhu, tak ani všechna rozumová.

I q. 75 a. 7 ad 3

K třetímu se musí říci, že tělo není v bytnosti duše, ale duše má z přirozenosti své bytnosti, že je spojitelná s tělem. Proto vlastně ani duše není v druhu, nýbrž složené. A právě to, že duše nějak potřebuje těla ke své činnosti, ukazuje, že duše zaujímá nižší stupeň rozumovosti než anděl, jenž není s tělem spojen.