Boží vůle a subjektivní jistota

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2005

Před několika měsíci se na mě obrátila jedna dívka s žádostí, jak může pomoci svému chlapci, či vlastně již téměř třicetiletému muži. Tento chlapec několikráte opakoval následující vzorec. Začal chodit s nějakou dívkou, a pak vztah ukončil s tím, že se chce stát řeholníkem či knězem. Mnohdy i pobyl nějaký čas v klášteře, ale pak se zase vrátil, a kolotoč s dívkami se opakoval. I s touto dívkou se opakovaně rozcházel. Po rozchodu ale udržoval korespondenční kontakt, který pak přerůstal v obnovení vztahu. Po čase následoval další rozchod. Samozřejmě to, co předváděl svým dívkám, v posunuté fázi předváděl i Bohu. Tedy chvíli chtěl být řeholníkem, pak začal trpět zřejmě samotou, tak utekl z kláštera (tedy oficiálně jel za rodinou). Vrátil se ke své dívce a naplánoval si s ní, že pojedou spolu na chatu, pak zase převážily přitažlivé síly vůči Bohu. Tak napsal dívce, že jako sorry, že zase teď chce být s Bohem. Oba zúčastnění - Bůh i dívka - musí nad jeho chováním kroutit hlavou až na to, že Bůh má na jeho chování větší nadhled a je snad jím méně zraňován. Nicméně oba ví asi lépe než tento chlapec sám, že rozhodně není vhodný ani pro manželství, ani pro zasvěcený život. Tento bloudící muž marně hledá subjektivní jistotu volby, o které si teď řekneme více.

Když stojíme před větším rozhodnutím, víme, že volba jedné cesty uzavře cesty ostatní. Ne všechny cesty totiž vedou do Říma. Když tak přešlapujeme na životních křižovatkách, rádi bychom měli větší jistotu, že zvolená cesta je opravdu ta nejlepší. V tom okamžiku zatoužíme po subjektivní jistotě správné volby. U věřících lidí se tato touha promítne do modliteb a proseb, aby nám Bůh zjevil svou vůli, po které cestě se mají dát. Až posud je naše snažení správné a konec konců i Kristus nás vybízí k hledaní Božího království (Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.) Velký problém však nastává při otázce, jak máme poznat, že ta či ona volba je Boží vůlí. V tomto okamžiku se kruh uzavře a my za kritérium správné volby vezmeme větší nebo menší subjektivní jistotu, ke které jsme při modlitbě dospěli.

Z logického hlediska se jedná o tautologii: hledáme subjektivní jistotu přes Boží vůli, ale její nalezení posuzujeme právě tím, že nabudeme subjektivní jistoty. Pak máme pocit, že v modlitbě nabytá subjektivní jistota byla projevem Boží vůle. Toto ztotožnění však může být omyl. My lidé nemáme žádný stoprocentně spolehlivý prostředek, jak rozpoznat Boží vůli. (Pouze církev jako celek, eventuálně papež mají úzce garantovanou neomylnost.) Subjektivní individuální jistota je jen průvodní psychologický jev při rozhodování a je třeba si dávat pozor, abychom ji nevydávali za Boží vůli. Na to nemáme licenci.

Když si prolistujeme evangelia najdeme řadu příkladů, kdy subjektivní jistota byla v souladu s Božím plánem, stejně jako kdy nebyla. Kristus po modlitbě v Getsemanech získal subjektivní jistotu, nicméně mylnou subjektivní jistotu měl i Petr, když káral Krista: "Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!" nebo když Kristovi tvrdil, že jej nezapře. (Na okraj je též zajímavé, že Krista se dotýkalo mnoho lidí, ale uzdravena byla pouze ta žena, která měla subjektivní jistotu, že stačí se ho dotknout a bude vyléčena. Tedy subjektivní jistota bude mít nějaký důležitý teologický rozměr ve vztahu k zázrakům, ale tím se zde nebudeme zabývat.)

Probíraný muž navíc trpí tím, že jeho subjektivní jistota je vrtkavá a sezónní - chce se vrátit tu k dívce, tu k Bohu. Tedy je ve vleku patologických mechanismů. Rozhodně bych mu doporučoval, aby žádnou její extrémní polohu nebral za pravý hlas Boha. Je správné být řeholníkem či knězem, stejně tak je správné být manželem, ale nejnebezpečnější je nezvladatelné kolísání. To totiž vadí dotyčným nejvíc, proto se ho snaží násilím ukončit tak, že se nějakým zbrklým a nevratným činem jaksi přibijou v jednom z extrémů. Dotyčný muž tedy může mít sklon rychle složit slavné sliby v řádu, nebo naopak zbrkle vstoupit do manželství, aby nebylo cesty zpět a aby se tak zastavilo to bláznivé kolísání. To je sebedestruktivní obranná reakce. Za dva roky zjistí, že kolísání nezmizelo, ale že je možná silnější, než kdy před tím. Najednou budeme mít promiskuitního řeholníka, který šíří nechutné porno po Internetu a v semináři, či manžela, který nechává rodinu na holičkách, protože jej momentálně prý volá Bůh.

Mnoho adeptů kněžství hledalo subjektivní jistotu, že ta bude manifestací Boží vůle. Objevily se těžké náboženské krize, když po letech zjistili, že tato jistota byl jen sociální tlak okolí, eventuálně mylné očekávání, že svěcení je zbaví například homosexuálních sklonů či popsaného kolísání. Najednou měli pocit, že Bůh je zradil. Subjektivně se vzdávali rodiny a jiných hodnot jen pro něj. Sami od sebe by to neudělali, ale po létech zjistili, že on - Bůh - to po nich vlastně nikdy nechtěl, že jen svou subjektivní jistotu mylně považovali za jeho vůli. Je těžké procitnout po deseti letech a zjistit, že jsem úplně mimo a prakticky není cesty zpět. Je těžké nemít vztek na Boha, že kdysi nedal odpověď na zcela jasnou a upřímnou otázku, že je nechal v omylu. Stejně tak se může objevit i vztek vůči církvi, že je včas nevarovala před tímto omylem v Boží vůli.

Bohužel naprostá většina věřících se chová podle intuitivního pravidla: "Má momentální subjektivní jistota je odpověď Boha na mé prosby." Otázka tedy zní: "Proč církev nevaruje věřící před tím, že jakkoli silná subjektivní jistota není zárukou Boží vůle?" Abych řekl pravdu, přesnou odpověď nevím, možná jen proto, že pořád žijeme v polopověrečných představách, které vydáváme za křesťanství, i když s křesťanstvím nemají nic společného. Například zmíněnému muži v klášteře "někteří členové říkali, že žena je nástrojem Ďábla a že kvůli své dívce schází z lepší cesty".

Když mi ona dívka vypráví svůj příběh, vídím, že potkala svědky Krista jen v pár lidech: Ve svém chlapci, kterého miluje, v řeholních bratřích, kteří o ní říkají, že je nástroj Ďábla. Jaký obrázek si může tato nevěřící dívka o Kristu udělat po tom všem, co zažila? Neřekne si zcela právem, že křesťané jsou banda blbců? Zcela upřímně, získal by nás osobně někdo pro Krista po takových zkušenostech?

Když si vzpomeneme kompromisní radu Pána v podobenstvích o hřivnách a uvážíme, že ani probíranému muži nebylo příliš naděleno, nebylo by nakonec pro něj lepší následující doporučení: Najít si jednu dívku, nebrat si ji, ale zkusit s ní mít trvalý vztah? Byl by to sice soukromý konkubinát, ale nedělal by alespoň okázale ostudu celé církvi. Takto dotyčný totiž na mnoha dívkách praktikuje zásadu mnohem amorálnější: "Svést a opusit.", kterou před nimi a okolí nepokrytě obhajuje vznešenými řečmi o Boží vůli. Jeho řádoví spolubratři jej v tomto bezcharakterním chování nepřímo utvrzují, a tak zakládají na další průšvih, že on se takto bude velice pravděpodobně chovat i po složení slavných slibů. Přitom tento muž má téměř jistě pocit, že díky "volání k zasvěcenému životu" znamená v Božích očích něco víc než ona. Ale to je jen další symptom grandiózního ega, které provází narcistní reaktivitu. Ani na tento intuitivní názor by od Krista asi taky nedostal imprimatur.

Každému je zřejmé, že za takovou cenu o celibátní kněze a řeholníky nestojíme, proč to ale neví dotyčný muž a jeho spolubratři? Jestliže v Čechách ubývá od padesátých let jedno procento věřících za rok, tak to není díky nějakému abstraktnímu zlu či zkaženosti lidstva, je to kvůli falešným subjektivním jistotám, se kterými církev presentuje světu své vlastní pověrečné představy, a to jak ve velkém, tak v malém měřítku, tj. v tomto případě ústy daného chlapce a jeho řeholních bratří. Křesťanský život ubijí konkrétní nesmysly a dávají odpuzující příklad nevěřícím. Tyto nepravdy jsou hlásány dnešní církví se stejnou neochvějnou subjektivní jistotou, jakou měli i farizeové a zákoníci za dob Krista. Stačí si vzpomenout na následující dialog:

'Farizeové a zákoníci se ho zeptali: "Proč se tvoji učedníci neřídí podle tradice otců a jedí znesvěcujícíma rukama?" Řekl jim: "Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno: 'Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.' Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice." A ještě řekl: "Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici! Vždyť Mojžíš řekl: 'Cti svého otce i svou matku' a 'kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí'. Vy však učíte: Řekne-li někdo otci nebo matce: 'To, čím jsem ti zavázán pomoci, je korbán (to jest dar Bohu)', již podle vás nemusí pro otce nebo matku nic udělat; tak rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou pěstujete. A takových podobných věcí činíte mnoho."'

Já vím, že dotyčný muž nechce praktikovat zásadu: "svést a opusit" a asi se mu nelíbí, že takto interpretuji jeho "vznešené" pohnutky. Uvědomme si však, že ani farizeové to nemysleli tak, jak Kristus nakonec jejich chování popsal. I jim byla Kristova interpretace proti srsti, i oni to mysleli "v jádru dobře" - jako dar Bohu, i oni měli subjektivní jistotu, že za to dojdou u Boha pochvaly. Kristus jim však říká, že Bůh o takové dary nestojí, neřekl by totéž dotyčnému muži? Z řečeného a z dalších detailů, které jsem o něm slyšel, se domnívám, že tento muž nebude vhodný adept pro zasvěcený život nejméně dalších dvacet let. A na jeho řádové spolubratry padá vina, že takové neurotické a citově labilní muže udržují ve falešné subjektivní jistotě o "Božím povolání". Táhnou takto ke dnu celou církev.