Boží vůle a subjektivní jistota

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2005

Každý, kdo stojí před větším rozhodnutím, ví, že volba jedné cesty uzavře cesty ostatní. Ne všechny cesty totiž vedou do Říma. Když tak přešlapujeme na životních křižovatkách, rádi bychom měli větší jistotu, že zvolená cesta je opravdu ta nejlepší. Toužíme tedy po subjektivní jistotě správné volby.

U věřících lidí se tato touha promítne do modliteb a proseb, aby nám Bůh zjevil svou vůli, po které cestě se máme dát. Až posud je naše snažení správné a konec konců i Kristus nás vybízí k hledaní Božího království (Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.) Velký problém však nastává při otázce, jak máme poznat, že ta či ona volba je Boží vůlí. V tomto okamžiku se kruh uzavře a my za kritérium správné volby vezmeme větší nebo menší subjektivní jistotu, ke které jsme při modlitbě dospěli.

Z logického hlediska se jedná o tautologii: hledáme subjektivní jistotu přes Boží vůli, ale její nalezení posuzujeme právě tím, že nabydeme subjektivní jistoty. Pak máme pocit, že v modlitbě nabytá subjektivní jistota byla projevem Boží vůle. Toto ztotožnění však může být omyl.

My lidé nemáme žádný stoprocentně spolehlivý prostředek, jak rozpoznat Boží vůli. (Pouze církev jako celek, eventuálně papež má úzce garantovanou neomylnost.) Subjektivní individuální jistota je jen průvodní psychologický jev při rozhodování a je třeba si dávat pozor, abychom svou subjektivní jistotu nevydávali za Boží vůli. Na to nemáme licenci.

Když si prolistujeme evangelia najdeme řadu příkladů, kdy subjektivní jistota byla v souladu s Božím plánem, stejně jako kdy nebyla. Kristus po modlitbě v Getsemanech získal subjektivní jistotu, nicméně mylnou subjektivní jistotu měl i Petr, když káral Krista: "Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!" nebo když mu Kristus předpovídal trojí zapření. (Na okraj je též zajímavé je, že Krista se dotýkalo mnoho lidí, ale uzdravena byla pouze ta žena, která měla subjektivní jistotu, že stačí se ho dotknout a bude vyléčena. Tedy subjektivní jistota bude mít nějaký důležitý teologický rozměr ve vztahu k zázrakům, ale tím se zde nebudeme zabývat.)

Praktické důsledky tohoto vědomí jsou obrovské. Například volba zasvěceného života. Mnoho adeptů kněžství hledá subjektivní jistotu s tím, že ta bude manifestací Boží vůle. Objeví se těžké náboženské krize, když po letech zjistí, že tato jistota byl jen sociální tlak okolí, eventuálně mylné očekávání, že svěcení je zbaví například homosexuálních sklonů či sexuální závislosti. Najednou mají pocit, že Bůh je zradil. Subjektivně se vzdávali rodiny a jiných hodnot jen pro něj. Sami od sebe by to neudělali. Po létech zjistí, že on - Bůh to po nich vlastně nikdy nechtěl, že jen svou subjektivní jistotu mylně považovali za jeho vůli. Je těžké procitnout po deseti letech a zjistit, že jsem úplně mimo a prakticky není cesty zpět. Je těžké nemít vztek na Boha, že kdysi nedal odpověď na zcela otevřenou otázku, že nechal jej v omylu. Stejně tak se může objevit i vztek vůči církvi, že jej nevarovala před tímto omylem v Boží vůli.

V náboženství to máme postaveno tak, že vina nikdy neleží na Bohu, že je to vždy člověk, který za všechno může. I zde můžeme říci: "Člověče, kdo ti řekl, že svou subjektivní jistotu máš považovat za Boží vůli?" Když se však nad tím zamyslíme, uvidíme, že naprostá většina věřících se chová podle tohoto intuitivního pravidla. Otázka by tedy měla znít: "Proč církev nevaruje věřící před tím, že jakkoli silná subjektivní jistota není zárukou Boží vůle?"

Abych řekl pravdu, přesnou odpověď nevím, možná jen proto, že pořád žijeme v polopověrečných představách, které vydáváme za křesťanství, i když se křesťanstvím nemají nic společného. Dám tři příklady:

1) Jeden psychicky nevyrovnaný kluk kolísal mezi vstupem do kláštera a partnerstvím. Zralý nebyl ani na jedno, ale v klášteře mu "někteří členové říkali, že žena je nástrojem Ďábla a že kvůli své dívce schází z lepší cesty". Toto ale není křesťanství. Toto by Kristus nikdy neřekl, protože ten se vždy choval k ženám s úctou. Možná by bylo správnější říci, že nástrojem Ďábla byli ti bratři v řádu, kteří hlásají tyto nesmysly, které jsou pak ostudou celé církve. Jestliže tento labilní kluk za pár let zjistí, že je v klášteře omylem, bude mít ohromné potíže. Kdo jej ale dneska varuje? Proč jej nevarují členové řádu, kteří musí vidět, že není psychicky stabilní? Proč v něm budují falešnou subjektivní jistotu? Jen aby měli mladý dorost?

2) Byl jsem svědkem, jak si notoval kněz se svým ministrantem, že chtějí na vesnici prosadit latinský obřad alespoň jednou za měsíc. Debata se vedla si v tom tónu, že lidé v kostele budou asi prskat, ale ať si zvykají. I tito dva mají subjektivní jistotu, že prosazování latinského ritu je něco, za co je Kristus v nebeském království poplácá po ramenou a řekne: "Správně, kluci, proto jsem se narodil a přišel na svět, abych založil latinský ritus." Připadal jsem si jako v Jiříkově vidění, když mi při tom vytanul na mysli sv. Pavel, který raději zrušil obřízku, aby tak zpřístupnil Krista pohanům: "Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé."

3) Když Kristus uviděl velký zástup, bylo mu jich líto, protože jsou jako ovce bez pastýře. Teoreticky knězem se stává muž skrze svěcení a vkládání rukou, ale v církevní praxi je nejvyšší hodnotou, aby žil v celibátu a prošel seminární výchovou. Biskupové sice souhlasí s tím, že mše je vrcholem a středem křesťanského života, ale v praxi raději nechají bez kněze dvě třetiny farností ve středočeském kraji, než aby resignovali na celibát. Pak by mohli světit na kněze kterékoliv zralé muže silné ve víře bez ohledu na to, zda žijí v celibátu, nebo zda mají dokončené teologické vzdělání. I biskupové mají falešnou subjektivní jistotu, že se jim dostane od Krista pochvaly za to, že se v praxi drželi zásady: "Lepší žádný kněz než ženatý či bez semináře."

- - -

Jestliže v Čechách ubývá jedno procento věřících za rok, tak to není díky nějakému abstraktnímu zlu či zkaženosti lidstva, je to kvůli falešné subjektivní jistotě, se kterou církev presentuje pověrečné představy za Boží vůli. Jsou to konkrétní nesmysly, které ubijí křesťanský život a dávají odpuzující příklad nevěřícím. Zkrátka sůl ztrácí svou chuť a lidé po ní šlapou a vysmívají se jí. Revize falešných subjektivních jistot se nazývá obrácením. Stačí si vzpomenout na falešnou subjektivní jistotu sv. Pavla, se kterou pronásledoval křesťany.