PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2017-07-20
Když jsem se jako malý kluk s brašničkou na zádech vracel jednou ze školy domů, chtěl jsem se, jako každý den, zastavit na kus řeči se sousedovic irským setrem Cirem. Ten ovšem ten den vypadal divně. Nějak se motal a občas vyskočil do vzduchu a zas padl na záda na zem. Byl celý divný. Pak mi soused hajný řekl, že to odpoledne chcípl, prý infarkt. Byl to krásný lovecký pes. Z těch dob mám pro irské setry slabost. Každopádně ten den jsem viděl umírání v přímém přenosu.
Jak vypadal klasický pohřeb z pohledu ministranta?
Další osobní zkušenost se smrtí jsem zažil jako ministrant a poté i jako varhaník. Málokdo může jako já říci, že byl za život minimálně na 300 pohřbech. I mým dětem tato zkušenost chybí, protože tradiční pohřby zkrátka vymizely.
Za obyčejnou mši jsme my ministranti dostávali korunu, za pohřeb 5 Kčs. Pravda, žádné rito to nebylo, ale lepší než drátem do oka. Pohřby jsem moc nemiloval, ale ne proto, že tam byli mrtví a smutní pozůstalí, ale že jsem musel chodit s křížkem před funusem (odtud známé přísloví). Ani to mi ale nevadilo z důvodu, že na mě lidé civěli, ale hlavně proto že jsem musel jít pomalu před kapelou pana Jírovce, která vydávala takový kravál, až mi to trhalo uši. Tak jsem jim utíkal i s křížkem na sto honů směrem k hřbitovu. Pak jsem dostával vyčiněno, že v parném létě chodím na pohřby v kraťasech a ne dlouhých kalhotách. Pak mě plísnili, že se před oltářem z nudy kývám jako socha na velikonočním ostrově (autostimulace). No prostě z pohřbů jsem jako dítě měl desítky traumat, ale rozhodně ne proto, že bych občas viděl mrtvolu či plačící pozůstalé. Prostě mysl dítěte je před smrtí dobře chráněna.
Zažil jsem i nejklasičtější podobu pohřbu, která začínala tím, že přede mší vyrazil pan děkan Haase v černém plášti (pluviál čili doslova pršiplášť) s ministrantem, kropěnkou a křížkem do domu, kde tou dobou dlel nebožtík. Doma byl buď jen na otočku, otevření rakve, nebo tam ležel od úmrtí, což už i za mě bylo vzácností. Pak vyrazil průvod do kostela, kde byla mše, po které opět již zmíněným průvodem s kapelou se šlo do kopce na hřbitov. Tam se konaly další proslovy, které periodizovaly stabilní fráze podle předepsaného rituálu. Některé byly z knihy Smuteční obřady, jiné byly specifické pro našeho děkana: "Budiž ti země lehká. Odpočívej v pokoji až do dne svého vzkříšení." "Vážení, pozůstalí, ve vašem bolu a zármutku, přijměte moji upřímnou soustrast." To byl například povel k opuštění hřbitova. Další typické fráze si už moc nepamatuji. Věta na odchod z kostela na hřbitov zněla asi takto: "Vyjděme tedy v pokoji." Povel na spuštění rakve do hrobu byl asi: "A nyní odevzdáme tělo našeho bratra/sestry místu jeho posledního odpočinku."
Ano, viděl jsem dost divoké pohřby, kdy matka syna, který spáchal sebevraždu skokem z mostu, nebyla schopna stát, ani když ji podpírali. Tak jí přinesli židličku, i z té padala na zem. Dále různé výkřiky bolesti, když se rakev spouštěla do země. Stejně si občas vzpomenu na legrační výroky z různých projevů. Zkrátka v mém dětství ještě neměli lidé ze smrti panickou hrůzu. Smrt byla v mém dětství přítomna i v podobě pravidelných zabijaček, i když obecně zvířata zabijím nerad.
Předběžná psychologická smrt
O toto vše jsou dnešní mladí lidé ochuzeni. Nevědí, jak vypadá smrt, která na ně už nyní čeká. Z tohoto důvodu jsem před lety do příručky pro sdružení Lymfomhelp Nemoc a naše psychika zařadil kapitolu Vše, co jste chtěli vědět o smrti, ale báli jste se zeptat (Klimeš 2013). Zaměřil jsem se především na paradoxní jevy, které se dají vyjádřit schématickou větou: "Lidé očekávají, že smrt bude vypadat takto, ale ta ve skutečnosti pak běží jinak."
Jedním z těchto mylných laických očekávání je, že smrt je jednom jedna. Bohužel smrtí za život zažijeme celou řadu. Jinými slovy řadu situací prožíváme stejným způsobem jako smrt. Lidé se většinou se smrtí setkají poprvé v podobě, která vůbec není biologická. Nezažijí fyzickou smrt druhého člověka. Nejprve většinou zažijí ztrátu milované bytosti díky rozchodům, u rodičů jako zavržení dětmi. Občas jako smrt prožívají krach kariéry, zejména pokud je spojena se sociálním zavržením. Jinými slovy jako psychická smrt je prožívána každá nevratná změna nebo její hrozba, která představuje pro dotyčného těžkou újmu.
Nejhorší je to, čemu já říkám zkušenost z JIPky: "Žijete ve vztahu, který pomalu odchází, a vy pozorujete blížící se smrt vztahu, ale nemůžete s tím ale vůbec nic dělat." Na jednu stranu nechcete do toho vztahu zatít sekeru, abyste neměli ruce od krve, ale na druhou stranu máte pocit, jako by vás smažili zaživa.
V těchto zoufalých chvílích se ukazuje, jak málo jsou dnešní lidé připraveni na situace, kde jsou natvrdo konfrontováni s vlastní naprostou bezmocí. To ostře kontrastuje s moderní morálkou osobní všemohoucnosti: "Věř si a dokážeš vše, co chceš. Vše je otázka vůle. Co tě nezabije, to tě posílí. Když nemůžeš, tak přidej." V takových situacích naprosté bezmoci vyznívají tyto věty více než trapně a mají spíš opačný účinek - deptají: "Máš rakovinu? Nebreč. To je tvoje vina, že se málo snažíš, nemáš víru v sebe. Rakovina je totiž otázka vůle/charakteru ap. Věř mi. Já jsem tím prošla." I takové věty nemocní slýchávají...
Prostě moderní svět připravuje lidi jen na cestu vzhůru, k úspěchu. Nemá žádné návody ani brzdy na cestu z kopce dolu, na krizi středního věku (Klimeš 2015), na poslední, ne moc záviděníhodnou třetinu života, kde každý postupně odevzdá vše, co si do té doby vydobyl tvrdou prací, neb jak Cimrman připomíná do hrobu si nevezmeme ani spořitelní vkladní knížku...
Křesťanství a podobné kulty smrti nepřipravují lidi jen na tu poslední smrt fyzickou, ale především na tyto chvíle neúspěchu, takže věřící v nich umí nejen optimálně fungovat, ale mají i různé techniky, jak zdárně překonat období, která hrozí ať fyzickou či psychickou smrtí. V psychologii se tomu říká frustrační tolerance (schopnost optimálně fungovat v neoptimálních podmínkách), ale s tím, že zde se nejedná o senzorickou frustraci (hlad, zima), ale především psychickou - hrozba ztráty milované osoby, ztráta osobní identity, životní debakl ap.
Technika odevzdání
Technika odevzdání je z psychologického hlediska práce s Dodson-Yerkesovým zákonem. Ten nám říká, že neplatí pravidlo: "Čím větší stres, tím lepší výkon", kterým se intuitivně vytáčí do nepříčetnosti zoufalí lidé. Ale paradoxně, pokud chce člověk podat nejlepší výkon, musí své úsilí o zdar díla ve stresových situacích umenšovat a paradoxně se zklidňovat.
Dodson-Yerkesův zákon
To je například problém všech vrcholových sportovců. Techniku své discipliny ovládají dokonale, ale bez ohledu na druh sportu všechny je trápí jeden univerzální problém: "Jak ovládnout své nervy, když jde o vše?"
V tomto vtipu je zdrojem přebuzení tzv. relativní frustrace, která v tomto případě říká, že člověk je v tím větším stresu (frustraci), čím více má cíl na dosah. Teocentrická náboženství redukují tento stres technikou odevzdání a říkají: "Člověk bojuje, ale vítězství je v rukou Božích."
Když lidé čelí životním obtížím, aktivují obranou stresovou reakci v takové míře, která je neúměrná optimálnímu výkonu, navíc ničí psychosomaticky své tělo a ve stresu dělají naprosto zbytečné chyby. Ukažme si to na příkladu umírajícího vztahu. Ve spouštěcí fázi navrhovatel rozchodu často jen plácne větu: "Když se ti to nelíbí, tak konec." Na tu zareaguje často hlubokým uražením druhá strana. Začne čtrnáctidenní půst, kdy obránce není schopen se najíst, prakticky nespí a posílá navrhovateli 100 SMS za den. Toto chování je analogické stresu, který by vznikl, kdyby jeho milovanou bytost napadl medvěd, ale při rozchodu je tento stres zcela nefunkční, přesněji řečeno rozpad vztahu spíš urychluje, než aby ho zachránil. Tak pozorujeme, že ti obránci, kteří by pro záchranu svého vztahu dali cokoli, reálně dělají vše, aby jej zničili (Klimeš 2005). Proto stres z hrozící ztráty milované bytosti je třeba mírnit. Ale jak? Moderní životní styl zná jen:
a) deklasování: "Já o ten vztah taky nestojím. Nestál za nic. Já ji stejně nemiloval."
b) autostimulaci "Naštvi se na něho."
c) hrdost a egovztažné techniky. "Máš na víc. Nezaslouží si, aby tě měl."
d) záplatování "Najdu si jinou zas!"
e) popírání a bagatelizování viny a extrapunitivita: "Já jsem nic špatného neudělal. Ať mi někdo dokáže, co jsem udělal špatně. To je celé vina té druhé strany."
f) problémy budu řešit, až přijdou (psychické obrany vytěsnění a popření)
Člověk tyto techniky sice zkoušet může, ale bez ohledu na to, co říká nahlas, dobře ví, že bod F je příčina, proč došlo k rozchodu - problémy se zkrátka neřešily. Bod A není pravda - miluje ji a miloval, B v začátcích rozchodu nefunguje. Možná je pravdivé D, ale bohužel bude to jen záplata, páč na lepší holku nemá. E je zbytečné komentovat...
Je třeba najít techniky, které jsou zároveň vnitřně pravdivé a zároveň nezesilují stresovou reakci. Jak bylo řečeno tyto požadavky technika odevzdání splňuje. Problém je v tom, že vychází z náboženské interpretace reality, tedy mnoho nevěřících s ní má problém. Proto nevěřící by měli alespoň vědět, jak tato technika funguje a vymyslet si a-teistickou verzi téhož. Já bohužel nic podobného účinného neznám. Věty "vono to ňák dopadne" v případech extrémního stresu prostě nefungují.
Odevzdání vychází ze základního postoje věřícího, který sám sebe vnímá jako Bohem adoptované dítě, které spolu se svým velkým tátou buduje Otcovo "Boží království". Z tohoto postoje pak vyplývá i zásada "Bůh dal. Bůh vzal. Boží jméno budiž pochváleno." Na té je pak založena i technika odevzdání: "Já vím, Bože/tati, že jsi mi ho dal. Já ho mám stále ráda a ráda bych s ním i dál byla. Ale pokud myslíš, že je lepší, aby sis ho vzal, tak si ho vezmi. Vdov přeci bylo vždy hodně."
Nevěřící na tomto postoji dráždí právě ta bezmoc, "poraženecký postoj". Ale to není bezmoc, které by vytvářelo náboženství, ale to je nefalšovaná zoufalá bezmoc, ve které se dotyčný reálně nachází. Je navíc jedno, zda ji generuje rozchod, nebo reálné umírání milované bytosti, kterou tento věřící vcelku důstojně reflektuje, aniž by si cokoli nalhával. Podobně redukuje stres i modlitba od neznámého autora (Klimeš 2016): "Bože, dej mi sílu, abych změnil to, co změnit mohu. Dej mi trpělivost, abych unesl, co změnit nemohu. A dej mi moudrost rozlišit to prvé od druhého."
Věřící jsou navíc vedeni k intropunitivitě, tzn. především si zamést před svým prahem a nezačínat každý konflikt útokem na druhou stranu. Jakkoli to občas přehání, přesto v těchto chvílích je to úspěšnější strategie než ostrý protiútok. Ve spouštěcí fázi rozchodu je rozhodně lepší říci: "Promiň, čím jsem ti ublížil", než "Tak si táhni k čertu, ty kryple. Stejně sex s tou tvou nádherou nestál za nic." Takové "hluboce upřímné pravdy" se navíc zařezávají do paměti a pak se donekonečna přehrávají jako CD, neboť opravdu znějí autentičtěji než účelová vyznání lásky (Klimeš 2017).
Agrese vůči nebožtíkovi
Staří Římané říkávali: De mortuis nil nisi bene. (O mrtvých jen dobře.) Proč? Když je mrtvý ten, kdo mi velmi ublížil, tak dokud mu neodpustím, mám u něj stále nesplacenou, ba již nesplatitelnou pohledávku. Případná agrese vůči takovému dlužníkovi je agresí vůči jeho fantazijní postavě v mé vlastní hlavě, která se přehrává v mém těle.
Průvodní rétorika se nejčastěji vyznačuje typickými větami: "To mu nikdy neodpustím, nezapomenu." Nebo jeden pastor popisoval jiný případ agrese proti nebožtíkovi. Po pohřbu za ním přišla čerstvá vdova a povídá: "Pane faráři, celý život s ním stál za ... a teď si ještě umře..."
Agrese vůči fantazijní postavě funguje tak, že člověk občas zatne nějakou část těla, například břicho, s tím se spojí mentální reprezentace, "představa" zesnulého a agrese se pouští do tohoto místa v těle se všemi psychosomagickými následky. Tento jev si můžete ověřit sami na sobě, pokud ovládáte techniku fokusingu (sati terapie; Hájek 2006).
Protože agrese proti nebožtíkovi je sebedestrutivní (na nebožtíkovi totiž už tou dobou není co destruovat), je třeba se těchto návalů nenávisti ve vlastním zájmu zbavovat. Hlavní je si uvědomit, že tyto návaly vzteku spouští stýskání či jiná, zpravidla drobná frustrace. Člověk se podvědomě chce té frustrace zbavit tím, že si vyřeší účty s nebožtíkem (u rozchodů expartnera). V praxi tedy zavolá jeho fantazijní postavu, tu spojí s nějakým místem v těle a to pak systematicky ničí. Celý ten proces je pro necvičenou mysl neviditelný, protože fantazijní postavy jsou skryty mechanismem externalizace, a tak jsou většinou podvědomé. Vědomý je ale prožitek vzteku. Tedy z toho vycházíme.
Když si klient uvědomí, že právě v této chvíli má vztek na nebožtíka, musí si uvědomit, že tento vztek je něco jako kouř nad ohněm, se kterým nemá smysl válčit. Je třeba uhasit oheň, který kouř vytváří. Tím ohněm je frustrace. Tedy doporučení pro klienta zní: "Jakmile se přistihnete, že mrtvého proklínáte, zastavte se a zeptejte se sami sebe: Jirko, co tě právě teď trápí a tak frustruje, že jsi si zavolal mrtvého a takto vehementně ho proklínáš?" Jak na tuto otázku najde odpověď - samota, finanční potíže ap. - řekne si: "Já vím Jirko, to je reálný problém, který musíme (já a já) vyřešit. Proklínáním si jen situaci stěžujeme. Co bychom teď pro vyřešení naší frustrace mohli udělat?"
Toto je práce s vnitřním dítětem, kde Jirka promlouvá ke svému vnitřnímu dítěti asi tak laskavě, jako kdyby konejšil dvouleté dítě, které ztratilo hračku (tzn. žádné nadávání sama sobě). Toto jsou kvaziinterpersonální psychohygienické techniky, které fungují v tomto kontextu smrti lépe než techniky zcela neosobní (např. jako Schulzův autogenní trénink). Ty jsou zas vhodné pro jiné situace.
Modulární mysl
Lidská mysl funguje tak, že podle kontextu zapíná různé kognitivně-behaviorální moduly. Stresový modul patří mezi nejběžnější, ale známe modul válečný, modul opečovávaní nemocného, modul oplakávání nebožtíka ap. V okamžicích těžké ztráty se často zapínají moduly, které vůbec nejsou efektivní. Například rozchod na rozdíl od úmrtí spouští válečný modul a víme všichni, co po rozvodu dělají nekonečné války s dětmi. Tedy toto trochu chaotické a často škodlivé zapínání nevhodných modulů je třeba minimálně monitorovat a podle kontextu vypínat či korigovat tak, aby člověku nevznikla zbytečná škoda.
Je třeba si uvědomit, že například stresový modul je starý několik stovek miliónů let a evoluce člověka trvala přibližně jen dva miliony let. Není proto divu, že v mnoha životních situací je přirozené, leč archaické stresové prožívání pro dnešního člověka zcela nevhodné, až škodlivé.
Různá náboženství v minulosti přinášela různé kompenzační návody na tuto nekompatibilitu archaických sklonů s reálnými potřebami daného člověka. To jsou de facto návody, jak optimálně fungovat v debaklových a velmi nepříjemných situacích. Dnešní doba se ale všemu nepříjemnému systematicky vyhybá zejména pomocí psychologické obrany popření, takže moderní člověk je na debaklové situace vlastního života zcela nepřipraven. Když pak přeci jen přijdou, začne nazdařbůh zkoušet návody, které jsou určeny pro zcela jiný kontext, zejména pro cestu k životnímu vrcholu, a diví se, že tyto techniky nefungují. Porovnejte jednu z nejčastějších laických aktivačních rad: "Naštvi se na něho" a zcela opačné, inhibiční římské pořekadlo: "O mrtvých jen dobře."
S přístupy různých náboženství ke smrti může ateista nesouhlasit, pochopitelně - ne každý věří v posmrtný život, ale každý, i ateista, by měl rozumět psychologickým mechanismům, jak náboženské techniky efektivně stabilizují mysl lidí v těch nejtěžších situacích, včetně konfrontace se smrtí vlastní či blízké bytosti. Bohužel v praxi se setkáváme s apriorním odmítnutí těchto technik jen na základě povrchních stereotypů bez hlubšího vhledu.
Literatura
Hájek Karel: Práce s emocemi pro pomáhající profese. Portál, 2006, online http://www.karelhajek.org/focusing.php
Infeld Leopold: Jak jsem se rozešel s náboženstvím. Věda a život, únor 1963, online http://klimes.mysteria.cz/clanky/teologie/infeld_konverze.htm
Klimeš Jeroným: Budování identity dítěte, Rozum a cit, Praha, 2008, online: http://identita.klimes.us
Klimeš Jeroným: Křesťanství, vztahy a sex. Novela Bohemica, Praha, 2016 online http://vztahy.klimes.us
Klimeš Jeroným: Krize středního věku. RSTS, Praha, 2015 online: http://krizestrednihoveku.klimes.us
Klimeš Jeroným: Nemoc a naše psychika, Lymfomhelp, Praha 2013, 45s. online http://nemocapsychika.klimes.us
Klimeš Jeroným: Partneři a rozchody. Portál, Praha, 2005
Klimeš Jeroným: Psychologie člověka v poli katolické morálky. Diplomová práce. FFUK, Praha 1996, online http://diplomka.klimes.us
Shaikh Mubin: Radikály vytváří okolí, umírnit se musí chtít sami, říká bývalý islamista. MFDnes 21. března 2017, online: http://klimes.mysteria.cz/clanky/teologie/muslim_konverze.htm
Yerkes, R. M., Dodson, J. D.: The relation of strength of stimulus to rapidity of habit-formation. Journal of Comparative Neurology and Psychology, 18 (1908) 459-482 online: http://www.viriya.net/jabref/the_relation_of_strength_of_stimulus_to_rapidity_of_habit-formation.pdf