Osobní smlouva a římské právo

(c) Mgr. Jeroným KLIMEŠ 1993

Poznámka: Další pokus jak se vyrovnat s vizí krutého, nelítostného a týrajícího Boha, kterou si od mládí nosím v hlavě. Jinak je tu hezká reminiscence na zážitek z rané adolescence. Šel jsem jednou ve Vlachově Březí domů z náměstí kolem Kotálů a koho jsem nepotkal. Pana Švancara - to je takový cholerický podivín, který u nás čte pravidelně čtení, ze kterého mám i dnes respekt, a pokud možno se mu vyhybám. (Mimochodem zvěčnil jsem ho ve své povídce Skutky apoštolů). No a tento člověk šel proti mně ze hřbitova, zastavil se a z ničeho nic mi začal dávat kázání o tom, že " Prvotní církev se začala formovat na základě tří kulturních tradic: řecké filosofie, židovského náboženství a římského práva." Já jsem téměř pořád mlčel. Ne, že by neměl pravdu, ale bez navázání osobního vztahu mě to trochu zděsilo. Asi chudák tak chtěl ten osobní vztah navázat, no ale přesto mi tuto informaci zprostředkoval jako první, takže mu za to dík. Jen tak mimo kontext v těch místech jsem taky jednou jako školák šel domů a zpíval si. Viděla mě tam jedna paní, která měla mentálně postižené děti. Pak si mě po čase odchytila a dala mi kázání o tom, že bych si neměl pro sebe mluvit, že to dělaj blázni, že se tak zblázním. Já jsem jí nestačil vysvětlit, že jsem si nepovídal pro sebe, ale že jsem si zpíval, což ona skrze okno nemohla poznat. Takže takhle Vlachovobřežané pečovali o to, abych se nestal blázen a abych duchovně vyspěl a stal se knězem. (Pak jsem měl ze samomluvy fobii ještě pár let. :-))

Prvotní církev se začala formovat na základě tří kulturních tradic: řecké filosofie, židovského náboženství a římského práva. Římské právo mělo konstitutivní vliv nejen na strukturu a organizaci církve, ale i na způsob, jakým byla budována morálka coby věda.

Z tohoto pojetí vyplývají různé konsekvence, které nejsou patrné na první pohled nicméně, které však jsou zdrojem nepochopení.

Z vlivu římského práva vzniklo pojetí, podle kterého se Bůh chápe jako zákonodárce a jeho přikázání jako zákony. Důsledky tohoto přiřazení nám vyvstanou, připomeneme-li si definici zákona: Zákon je závazné, od oprávněného zákonodárce k obecnému blahu uložené a vyhlášené pravidlo lidských činů. Zákon tedy primárně sleduje obecné dobro, dobro jednotlivého člověka je sekundární.

Bez pochopení tohoto způsobu myšlení nemůžeme nahlédnout ani postoj církve k rozvodům. Nikdo nepopírá, že může existují lidé, u nichž by rozvod s následným novým sňatkem vyřešil stávající situaci a oni by byli mnohem spokojenější, ale zákaz rozvodů předpokládá, že v celospolečenském měřítku zlo, které by vzniklo naprostým zákazem rozvodů je menší, než liberální postoj, který vládne v soudobé společnosti. Zákaz rozvodů sleduje dobro společnosti jako celku a připouští, že určité procento manželství bude tímto zákonem negativně postiženo.

Tento způsob myšlení přes své nepochybné přednosti má jistá úskalí, která plynou právě z přednostní orientace na obecné dobro. Každý nástroj má svůj účel a k jiným účelům nemusí být vhodný.

Problematické otázky se týkají osudu lidí ocitajících se nezaviněně mimo zákon. Málo propracovaná oblast je například subjektivní mravní nemožnost, neboť i civilní zákon je více chápavý, když člověk z objektivních příčin, např. v sebeobraně, porušil zákon než, když ho k tomu vedly vnitřní pohnutky. V morální sféře však mají tyto důvody daleko větší váhu. Kupříkladu mnohem pochopitelnější jsou subjektivní důvody, které vedly k necírkevnímu sňatku opuštěné a osamělé matky se třemi dětmi zvláště, když místní farní společenství neplní svou funkci. Z pojetí chápajícího přikázání jako zákony budeme těžko hledat návod, jak upravit vztah k Bohu u lidí, kteří se z nějakého důvody nacházejí trvale mimo zákon. Partikulární otázky řeší tzv. princip graduality, který zmiňuje Jan Pavel II. v apoštolské adhortaci Familiaris consorcio, čl. 34, v souvislosti s umělou antikoncepcí. Kněží v pastoraci však tento princip povýtce neznají.

Princip graduality předpokládá, že zákon platí pro všechny lidi stejně, ale že každý člověk je různě daleko na cestě k plnému uskutečňování zákona. Připouští, že někteří lidé ve své situaci nebudou schopni naplnit zákon.

Nabízí se však ještě jiné řešení problému, které však není obvyklé, ale přesto vychází z křesťanské tradice. Je to pojetí smlouvy či úmluvy mezi Bohem a člověkem. Tento pojem je vlastní spíše židovské tradici. Katolická morálka je připouští jako možnou interpretaci.

Nejčastější námitkou proti pojetí náboženství jako určité smlouvy, je prý nebezpečí, že člověk začne chápat vztah k Bohu jako nějaké "kupčení". Takové nebezpečí zajisté existuje, ale kupříkladu manželství je také určitá smlouva, dá se říci, velkorysá smlouva, která charakter "kupčení" nemá. Podobně i Kristus označuje svou oběť jako smlouvu novou a věčnou, zcela jistě bez konotací bysnisu.

Pojetí náboženství jako určité smlouvy nám dává do rukou mocný nástroj při diskusích s nevěřícími. Pojetí smlouvy je pro ně mnohem pochopitelnější a přijatelnější než "slepé" uposlechnutí nějakého zákona, neboť zdůrazňuje podíl rozhodnutí člověka jako svobodné bytosti.

V pojetí smlouvy se člověk vyjadřuje k nabídkám a požadavkům Boha, které jsou formulovány církví, a přijímá je skrze svátosti.

Křtem se zavazuje k dodržování smlouvy a Bůh mu nabízí spásu. Biřmováním se zavazuje k šíření víry, Bůh mu zaručuje svou pomoc. Svátost smíření je obnovením smlouvy, zde kněz funguje mimo jiné jako smírčí soudce. Eucharistie je jen nejnižší stupeň naplnění smlouvy, totiž mechanické spojení člověka s Kristem, neboť jak zanikají způsoby chleba a vína, tak mizí i přítomnost Krista v této svátosti. Podobně i ostatní svátosti vyjma sv. manželství je možno chápat jako jednotlivé stupně smlouvy mezi Bohem a člověkem, aniž by se tím naboural charakter a úloha církve, písma ap. Dalo by se říci, že tento systém je izomorfní s chápáním přikázání jako zákonů a pro jisté aplikace je názornější.

Výhody tohoto pojetí dále spočívají v tom, že je možno formulovat osobní smlouvy, které na základě principu graduality umožňují sanovat vztah k Bohu u lidí, které se na delší dobu ocitají nechtěně mimo církev. Cílem těchto osobních smluv je uchovat to, co je pozitivní ve vztahu k Bohu, a zabránit eskalaci konfliktů, jak mezi člověkem a Bohem, tak mezi člověkem a církví. Jak mimo jiné doporučuje již zmíněná adhortace Familiáris consorcio.

Osobní smlouva si klade za cíl podchytit divergující procesy v jedinci tak, aby chaoticky nevedly k odpadu od víry, ke zbrklé konverzi k jiné víře, k ateismu či zavrhování hodnot křesťanství jako celku.

Nevýhodou osobních smluv není, jak by mnozí předpokládali, že člověk ustrne a nemá potřebu se dál vyvíjet. Osobní smlouva je sama o sobě připomínkou své prozatímnosti, a spíše naopak zachovává církev jako referenční skupinu, cíl, který je třeba dosáhnout.

Osobní smlouva však částečně zviditelňuje samovolné procesy, které, pokud jsou neřízené, vedou k odpadu od církve, Boha či náboženství. A je otázkou, zda jejich zviditelnění bude zdrojem pohoršení. Mějme však na paměti, že i Kristus byl zdrojem pohoršení pro Židy: "Přišel Syn člověka, jí a pije - a říkají: ,Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků." Ale moudrost je ospravedlněna svými skutky." (Mt 11,19)

Počet normovaných stran (30 řádek po 60ti úderech): 3.30

Počet slov: 889, Datum vytištění: 24.09.93