Sexuální závislost kněží

Jak se projevuje a jaké jsou s ní spojené problémy

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.

Musím se přiznat, že okrajově sleduji osud bývalého bohoslovce Václava Nováka, který byl nucen mnohé obětovat kvůli kauze patera Merty, obviněného ze sexuálního zneužívání dětí na několika farnostech, kde působil. Tato kauza a jí podobné (pater Provazník) však mají něco společného:

1. církevní nadřízení nemají jasno, jak v takových případech rozumně a moudře reagovat;

2. obyčejní věřící reagují spontánně, a tedy značně chaoticky – od krajního pobouření až po povznesené ignorování;

3. noviny a sdělovací prostředky mají konečně o čem psát, tedy celou kauzu zpravidla rozmáznou a vyžívají se v kritice zmíněných chaotických výroků a reakcí.

Jinými slovy církev neví, jak se má k těmto případům postavit. Tato rozpačitost pak má za následek, že nevěřící veřejnost začíná mít pocit, že tyto jevy jsou v církvi mnohem více rozšířené, než jak tomu ve skutečnosti je.

V zahraniční literatuře existuje poměrně obsáhlá literatura o tzv. sexual addiction neboli sexuální závislosti. (Viz například specializovaný časopis Sexual Addiction & Compulsivity; BrunnerRoutledge publishers.) Je známo, že touto poruchou trpí jisté procento lidí, včetně kněží, pastorů, dokonce i jejich manželek. Existuje řada metod, většinou opírajících se o skupinovou terapii, která těmto lidem pomáhá dostat tuto poruchu pod kontrolu, i když je to proces vcelku dlouhodobý.

Rozpačité chování biskupů vůči sdělovacím prostředkům je však jen druhou tváří vnitřní rozpačitosti, která podle mého názoru vyplývá z toho, že tradiční teologicko-právnické vzdělání kněží nemá žádné nástroje na zvládání těchto jevů.

Nejlepší příměr, který bychom v Novém Zákoně našli pro sexuální závislost, je výrok o mladém vínu a starých měších (Mt 9, 14nn): “Nikdo přece nevsadí záplatu z neseprané látky na staré šaty, jinak se ten přišitý kus ze šatů vytrhne a díra se ještě zvětší. Ani se nenalévá mladé víno do starých měchů, jinak se měchy roztrhnou, víno vyteče a měchy přijdou nazmar. Ale mladé víno se nalévá do nových měchů, a tak se uchová obojí.”

Všimněme si, jak Kristus ve svých činech bedlivě rozlišoval povahu jevu. Jednou doporučuje jako lék modlitbu a půst (Mt 17, 21 – i když to může být pozdější vsuvka) a podruhé, jako v citovaném případě, naopak přiměřenou mírnost a pružnost.

Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že sexuální závislost vzniká právě tím, že někdo dal mladé víno do příliš starých a nepružných měchů. To je také důvodem, proč sexuální závislost nelze ovládnout silou vůle. Paradoxně právě na nedostatek silné vůle si takto závislí lidé stěžují a často požadují po terapeutovi, aby jim silnou vůli nějak dodal. Stejně tak zjistíme, že tento jev nevykořeníme přísností, půsty, hrozbami trestu, přeložením z farnosti do farnosti, důslednou kontrolou ap. Žádná z těchto “tvrdých” metod jednoduše nevede k cíli, i když může ochránit aktuální či potencionální oběti takto závislých jedinců.

Jestli vede nějaká cesta k nápravě, pak skrze pochopení a následné uchopení toho, co dotyčného člověka v minulosti takto deformovalo, a jaké procesy stále udržují potřebu takového jednání v současnosti. Musíme si uvědomit, že se setkáváme s člověkem, který je vnitřně zčásti rozpadlý. Na jedné straně pozorujeme masivní pocity viny a méněcennosti a na druhé straně nalezneme neschopnost jakéhokoli konstruktivního řešení, tedy něčeho, čemu se v morálce říká účinná lítost.

Zjistíme, že vlastně to, co má pomáhat člověku se přizpůsobit (pocit viny), je ve skutečnosti nefunkční, ba spíš naopak je jedním kolečkem v začarovaném kruhu, z něhož není jednoduše cesta ven.

Možná že zakopaný pes je v tom, že se nerozlišuje mezi pocity viny a vinou jako takovou. Jedna milenka kněze mi citovala jeho výrok, kdy si posteskl, že pociťuje vinu, když jede načerno tramvají, ale nic necítí, když se vyspí s nějakou ženou. Stejně deformovaný vztah měl i k alkoholu, který nezvládal. I tento kněz byl překládán z farnosti na farnost a zřejmě jak on, tak jeho nadřízení byli bezmocní vůči jeho závislostem.

Problém tkví v tom, že u takto narušených osobností chybí síla přehodnotit svůj vztah ke svému povolání či osudu. Tento kněz nebyl schopen ani přestat s pitím, ani změnit svou těžko utajovanou promiskuitu, ani odejít z řádu či kněžské služby, ani začít vážný partnerský vztah s jednou z milenek, kterou měl nejraději. Každému, kdy by znal jeho situaci, by bylo jasné, že jakékoli definitivní řešení by bylo lepší než toto neustálé kolísání a polovičatá řešení téměř všech oblastí vlastního života. Na jedné straně se mu nechtělo opustit staromládenecký život kněze, kdy není příliš závazků a kde naopak má přirozenou autoritu až obdiv farníků. Na druhé straně nebyl schopen dostát základním požadavkům kladeným na kněžský stav.

Zajímavé, že takoví jedinci mají vcelku pravdivý pocit, že jim nikdo nerozumí. Žijí si dvojí život, jemuž často nerozumí ani jejich milenky či jejich nejbližší. Nicméně zase až tak nepochopitelný nebo jedinečný není. Existuje řada lidí, kteří žijí stejný osud, i když nejsou kněžími či řeholníky.

Když uvažujeme o chování takto závislých lidí i o reakcích církevních autorit, můžeme si vzpomenout na úplně jinou oblast – jak vypadaly blázince před vynálezem moderních psychofarmak, jako jsou neuroleptika či antidepresiva. Ústavy pro duševně nemocné v té době totiž připomínaly spíše koncentrační tábory než léčebné ústavy. (Pro vytvoření obrazu doporučuji knihy: Oldřich Vinař, Psychofarmaka, úvodní kapitola; Michel Paul Foucault, Dějiny šílenství.) Zamyslíme-li se však, proč např. duševně nemocní leželi ve sklepích, kde na ně za povodní tekla voda proudem a kde je v noci okusovaly krysy, pak zjistíme, že za tím vším v podstatě stála bezmocnost lékařů si s duševně nemocnými poradit nebo jim účinně pomoci bez novodobých farmak.

Za postoji vůči sexuální závislosti v církvi vidíme podobnou všeobecnou bezmoc – jak na straně postižených, tak u jejich představených. Je to stejná bezmoc, jakou prožívali lékaři, kteří ze zoufalství drtili nezvladatelným pacientům čelní mozkové laloky (lobotomie), i když z nich tak vytvářeli “osoby bez duše”. Ale nic lepšího v té době lékařská věda neuměla. Tak si jen přejme, aby se i v oblasti sexuální závislosti časem prosadily metody, které dokáží postiženým účinně pomoci dříve, než se toho chopí policie a tisk.

((tiráž))

Hluboce zraněni

Církev a fenomén sexuálního zneužívání

Příspěvky Józefa Augustyna z polštiny přeložila Jindra Hubková

Vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří v roce 2003 jako svoji 915. publikaci

Odpovědná redaktorka Karla Ladwigová

Návrh obálky a grafické úpravy

Sazba Martina Průšová, Praha

Výroba ERMAT Praha, s.r.o.

Tisk