Sexuální skandály kněží v církvi

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. www.klimes.us 2018-08-21

Poslechněte si přednášku na toto téma: Audio, Prezentace

Odhalených skandálů katolických kněží, kteří zneužívali svého postavení a nezvládali svou sexualitu, jako by nemělo konce. Ale ani my v Církvi bratrské nejsme vůči nezvládnuté sexualitě imunní. Jak zvládat sexuální pokušení, které začíná církevnímu služebníku přerůstat přes hlavu, co byste doporučil a jak čelit selhání, které se stane, a vyvarovat se tak pokrytectví?

Je třeba rozlišovat tzv. sexuální závislost (sexual addiction) od případů, kdy se kněz obyčejně zamiluje (viz moje diplomka). To první je chronická porucha a je velmi obtížně léčitelná, či spíš až neléčitelná. Nežádoucí zamilovanost taky dokáže napáchat hodně škody, ale v zásadě je to přirozený, dočasný proces.

Sexuální závislost

Pokud se jedná o sexuální závislost, naprosté minimum postižených si zachová na svou poruchu křesťanský náhled a zdravý odstup od ní (egodystonii). Většina je s ní identifikovaná (egosyntonní), například jeden řeholník, který si udržoval harém milenek, prohlásil: „Jsem muž, a tak musím mít milenky.“ To, že je to v přímém rozporu se slibem čistoty, ukazuje, jak jeho vědomí i identita jsou nesourodě rozpadlé, jak to ostatně bývá i u jiných drog. Zde musejí mít rozum jeho nadřízení a kolegové kněží. Jenže to jsou jeho kamarádi, spolužáci. Kněží je málo... Proto se dělají nezdravé ústupky – o hříších svých kolegů se ví, ale kolektivně se kryjí. Varovné zprávy od běžných věřících se ignorují, tak to zhusta končí veřejným skandálem, který poškodí všechny křesťanské církve. Faktem je, že věřící obvykle své církevní nadřízené informují, ale pokud tito nereagují, tak už věřící dál nepodnikají další kroky na ochranu obětí kvůli mechanismu rozptýlené odpovědnosti. U sexuální závislosti je prognóza špatná, dotyčný by rozhodně neměl zůstat v duchovní službě, často ani v církvi. Laici se domnívají, že tato porucha má něco společného s celibátem. Není tomu tak. Trpí jí v různém procentu i ženatí muži a ženy.

Prevalence sexuálních úchylek v populaci a mezi kněžími

V obecné populaci se odhaduje prevalence těchto sexuálních poruch v řádu jednotlivých procent (cca jeden z padesáti – 2 %). V kněžské populaci se shodně předpokládá jejich vyšší zastoupení (těžko odhadnutelné). Těžko též odhadnout, u kolika z nich se tyto sklony manifestují kriminálním chováním. To budou jistě jednotky promile, tzn. jeden ze sta až tisíce kněží, ale v absolutních číslech v ČR je už toto hodně (jistě přes deset duchovních). Nota bene, že jedno promile ČR je 10000 lidí. Absolutní čísla ale nejsou tolik zajímavá. Důležitější je otázka, jakou praktickou metodiku by měly církve používat k eliminaci těchto nemocných z duchovního stavu.

Chybí jednotná a oficiální metodika, jak biskupové mají postupovat u těchto poruch

U rakoviny nám nikdo na světě neřekne, tím méně nezaručí, že se rakovina už nevrátí. Ale u rakoviny víme, že pravděpodobnost relapsu rychle klesá s roky. Když někdo byl bez relapsu deset let, je už malá pravděpodobnost, že se rakovina vrátí. Ve stejném typu nejistoty jsou duchovní představitelé vůči svým kolegům se sexuálními selháními.

Zde je třeba zdůraznit, že nikdo netuší, co v budoucnu postižený člověk udělá – bohužel ani on sám. Tedy stejně jako nikdo nedá rodičům dítě do adopce rok po rakovině, tak od církevních představitelů do nebe volající bezohlednost vůči věřícím, když duchovního se sexuálním problémem přemisťují do jiné farnosti rok po jeho byť neprovaleném pedofilním selhání a dávají mu „šanci“.

Normální zamilovanost

U normální zamilovanosti jak kněze s celibátem, nebo pastora s manželkou, je prognóza lepší. Normální zamilovanost má totiž charakter poruchy hypomanie a trvá okolo tří měsíců, takže pokud je z toho veřejný skandál, tak je nejlepší postavit daného člověka na rok mimo službu (suspendovat), a pak po roce s průběžnou terapií udělat bilanci. Buď se to uklidní, nebo to přeroste v chronický problém, pak samozřejmě je nejlepší postavit dotyčného mimo duchovní službu. To se týká i vleklých válek o děti. Války o děti jsou též dočasná záležitost, zpravidla za 15 let se to uklidní, pak udělat bilanci.

Opravdu antikřesťanskou, hříšnou praktikou je zvyk katolických kněží vykašlat se na vlastní nemanželské děti, aby mohli trapně hlásat radostnou zvěst o tom, jak se na Ježíše jeho vlastní Otec v nebesích nevykašlal a sehnal mu adoptivního otce, Josefa.

Složité jsou hraniční případy mezi zamilovaností, sexuální závislostí a ideovými konverzemi (odpad od víry). Vždy je ale lepší sporné případy řešit nejprve suspenzí – na poruchy emocí stačí rok, pak bilance nadřízených a rozhodnutí. Pokud se vrátí do služby, je důležitý zvýšený dohled nadřízených a souběžná terapie. Většinou by opět měl stačit rok, zda se neobjeví relaps.

Geografická terapie a vydírání biskupů

Naprosto mimo zdravý rozum je mnoho století trvající praxe katolické církve, které se v literatuře ironicky říká „geografická terapie“. Když kněz zneužívá děti, tak se okázale kaje před biskupem a ten ho pak strčí do jiné velmi vzdálené farnosti, kde ale nikdo věřící nevaruje, že jejich děti se dávají napospas nefalšovanému pedofilovi. Toto kolečko se za život postiženého kněze mnohonásobně opakuje a dávají se mu tak další a další „šance“ zneužívat děti pod pláštěm církve.

Znám jeden takový případ kdysi vcelku populárního kněze, jehož následky jsem se snažil asi marně sanovat – debaklové manželství jím kdysi roky zneužívaného ministranta. Zde je problém, že veřejná popularita takového kněze je často větší než popularita biskupa, který by ho i rád odvolal. Navíc postižení kněží znají jiné podobné případy, jako jsou oni (který aktivní věřící by je taky v církvi neznal), a tak vyčítají biskupovi, nebo ho i přímo vydírají, že pokud je odvolá, tak oni řeknou veřejně, co vědí. Takže není nic lehkého odvolat zatvrzelého kněze, který si postaví hlavu, protože se děsí života mimo duchovní službu. V katolické církvi je nejlepší je posílat do kláštera, ale na druhou stranu – Ježíš byl tesař, sv. Pavel uměl stavět stany, sv. Petr byl zdatný podnikatel. Jen jejich dnešní učedníci, kteří je obdivují a hlásají jejich myšlenky, mají obě ruce levé a štítí se obyčejné práce.

Jak poznat blížící se nebezpečí?

Duchovní sám, pozná blížící se zamilovanost podle denního snění: Koho má v hlavě, když si večer lehne do postele, popř. při onanii. Varovná je změna záchytné postavy – místo o manželce sní o jiné ženě (Mt 5, 25). Síla zamilovanosti je v dospělém věku úměrná frustraci člověka, čím je nešťastnější či frustrovanější, tím je zamilovanost silnější a neovladatelnější. Například těžko řešitelné jsou případy, kdy žena má k sexu chladný vztah a pastor si připadá mnoho let víceméně jako vdovec. Jsou lidi, pro které je to dlouhodobě nesnesitelné utrpení (1 Kor 7, 5).

Ježíš měl učedníků pouze 72, a přesto je posílal po dvou. Katoličtí kněží se na fary umisťují po jednom, a tak trpí chronickou samotou na opuštěných farách a ztrátou smysluplnosti při správě vymírajících farností a nekončících opravách hroutících se kostelů. Tato existenciální frustrace s případnou krizí středního věku pak u mnohých rozpaluje snění o záchytné osobě a spouští zamilovanost do různých žen ve farnosti, samozřejmě i u řady z nich též do náhradních objektů – ministrantů, dětí ap.

Udělat koalici s církví proti své závislosti, nebo koalici se závislostí proti církvi?

Duchovní si často nemůže poručit, že se nezamiluje, ale pokud miluje církev, může s ní udělat koalici proti vlastní zamilovanosti či sexuální závislosti. Například požádá včas nadřízené o přemístění, nebo lépe o pauzu, aby církev nepoškodil. To znamená oficiálně odjede na „studijní“ cestu dřív, než je z toho průšvih. Když pak odejde z duchovní služby či se ožení, nebere se to jako selhání církve, kterou tak ochrání před pohoršením. Takto elegantně to roku 2005 udělal například P. Daniel Hermann, který býval mluvčím biskupské konference a dnes je politikem s osobním životem. Jestliže sám Ježíš byl schopen si přiznat, že pro jeho církev bude lepší, když on – Boží syn – odejde (J 16, 7), tím spíš ti, kteří mají nějaký takový problém, by si to měli přiznat, že nejsou středem světa, že často budujeme Boží království naopak tím, že se vypaříme i se svým velkým egem.

Největší problém, na který výslovně poukazuje i sám papež, nastává, pokud se podobně zvrácení kněží začínají bez uzardění aktivně sdružovat a vytvářejí v rámci kléru kliky, které bojují ze zbytkem církve, navíc si mezi sebou sdílejí pornografický materiál dle svých preferencí. To už je vyslovený parazitismus na církvi těch, kteří více milují svou úchylku než Ježíše (viz výše zmíněná syntonie).

Rozvody a války o děti u pastorů

Jako katolík těžko mohu mluvit protestantům do jejich interní politiky, ale mohu-li, sdělím pouze svůj názor na rozvody pastorů. Sv. Pavel žádá od biskupů a jáhnů, aby byli nanejvýš jednou ženatí. Já bych budiž toleroval, když jsou jako vdovci vícekrát ženatí, ale ne rozvedení, protože rozvod velmi deformuje pohled člověka na partnerské vztahy. U rozvodů je třeba rozlišovat vinnou stranu (ne vždy je to navrhovatel rozchodu) a pokud existuje, tak i nevinnou.

Viděl jsem například manželství pastora, které rozpadlo, protože jeho žena prošla odpadem od víry. Nemohl s tím nic dělat, jen pasivně přihlížel k duchovní smrti té, kterou nejvíce miloval, a k tomu navíc ke smrti svého manželství. Dobrá, ale přesto by si měl dát od duchovní práce alespoň pět let pauzu (doba rekonvalescence z partnerské rozchodu). U případů, kdy pastor má na rozpadu svého manželství citelný podíl, by tato karanténa měla být výrazně delší – 10 až 15 let a následně bilance, jak se stabilizoval jeho život v této době. Na můj vkus všechny ne-katolické církve v ČR příliš brzo po rozvodu zapojují pastory zpět do duchovní služby.

Návrh délky karantény u sexuálních selhání

U sexuálních deliktů není dobré dávat tzv. šance, jak je zvykem, ale naopak dávat lhůty na způsob karantény. Osobně bych u duchovních v praxi bez ohledu na denominaci postupoval podle následující tabulky, která navrhuje rozumné lhůty suspenze na způsob (Lk 13, 8): „Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím...“ Lhůty považuji za rozhodně lepší řešení než geografickou terapii, okázalá pokání s neúčinnou lítostí, a nebo osobní ad hoc intervence biskupů.

Jen předesílám, že karanténa není trest dotyčného. Karanténa je ochrana církve před duchovní nemocí. Moudrý stařec, když přestává vidět, dobrovolně odevzdává řidičský průkaz, páč více miluje lidi než volant – ani to není sebetrestání. Duchovní, který vidí, že přestává ovládat sex, tak dobrovolně jde na čas do ústraní, aby nepoškodil svou milovanou církev – tělo Ježíše, svého Pána. Konec konců tradice eremitů, poustevníků nebývala církvi cizí. Proč ji neoprášit? Každopádně Ježíš všem postiženým vzkazuje (Lk 22, 32): „Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“

Řeknu to jinak. Protože jsem prošel léčbou rakoviny, už nikdy nemohu darovat krev. Jsou nemoci, které doživotně zmrzačí člověka. Není tedy žádným přehnaným požadavkem žádat u všech rozvodů pastorů či celibátních selhání katolických kněží několikaletou karanténu. Když staviteli spadne most, není od věci mu dát tři roky pauzu od stavění mostů. I obyčejný řidičák se bere na rok.

Mírné opravy ke dni 2018-11-11.