Jiří Schubert: sv. Jeroným

O SV. PAVLOVI, PRVNÍM POUSTEVNÍKU .............................................20

JAK MNICH MALCHUS UPADL DO ZAJETÍ............................................33

ŽIVOT SV. HILARIONA........................................................................44

Ediční poznámka..............................................................................75

Citované prameny............................................................................75

Literatura.........................................................................................76

Zkratky............................................................................................79

Sv. Jeroným, volání pouště a legendy o poustevnících

V osmé knize Augustinových Vyznání (Confessiones) vypráví autorův přítel Ponticianus, jenž sloužil u dvora, historku o podivuhodném obrácení dvou císařských úředníků k Bohu. Vše se mělo odehrát před lety v Trevíru, který byl tehdy sídelním městem. Jednoho dne se Ponticianus, zatímco si vládce krátil čas podívanou v cirku, vypravil spolu se třemi svými kolegy na procházku do zahrad sousedících s městskými hradbami. Společnost, jak se to stává, se záhy rozpadla na dvojice. Zatímco Augustinův přítel byl zabrán do debaty s jedním z úředníků, druzí dva se oddělili a kráčeli jinou cestou. Po chvíli narazili na polorozpadlou prázdnou chatrč sloužící místním mnichům, a když do ní vstoupili, spatřili na stole knihu, jež nečekaně změnila jejich další život. Jakmile do ní totiž ze zvědavosti nahlédli a přečetli si nahlas několik vybraných pasáží, začali na sebe a na svou dosavadní úspěšnou kariéru nahlížet jinýma očima. Postavení u dvora a všechny funkce, na nichž si tolik zakládali, pro ně náhle ztratily smysl a prázdné pachtění za mocí a světskou slávou se jim zprotivilo. Zažívali pocit, jako by se „svlékali ze své světské existence,“^¹ a pod vlivem této vnitřní proměny se rozhodli vzdát všech svých úřadů a další život zasvětit jen modlitbám a službě Bohu. Když se s nimi Ponticianus po chvíli znovu shledal, byli to dva úplně jiní lidé. Odmítali se vrátit zpět do paláce s tím, že navždy zůstanou v oné chatrči, a prosili své druhy, aby je od jejich rozhodnutí nezrazovali. Augustinův přítel je tedy zanechal jejich osudu a odcházel se smutkem v duši, nikoli však proto, že se ti dva zřekli světského života, nýbrž proto, že on sám nebyl něčeho takového schopen a jeho srdce nadále lpělo na pozemských věcech. Knihou, která na oba císařské úředníky tak silně zapůsobila, byl Život sv. Antonína poustevníka alexandrijského biskupa Athanasia, přeložený krátce předtím do latiny.

Zmíněná epizoda, jakkoli z narativně strategických důvodů nadsazená, názorně ukazuje, jaký vliv mělo vyprávění o legendárním egyptském poustevníkovi na Augustinovy současníky. Pro generaci mladých křesťanských intelektuálů z konce 4. stol. znamenal Život sv. Antonína totéž co Goethovo Utrpení mladého Werthera pro nastupující romantickou generaci konce 18. stol.. Athanasiovo dílo se stalo kultovní knihou všech, kteří považovali tradiční způsoby jak projevit svou zbožnost za příliš formální a toužili vyjádřit svůj vztah k Bohu jiným, radikálnějším způsobem. Neohrožení milites Christi (Kristovi bojovníci), svádějící daleko od civilizace, v nehostinných končinách širé egyptské a syrské pouště, boj na život a na smrt se Satanem a především se sebou samými, se stali novými hrdiny doby. S obzvláštním obdivem k nim pak vzhlíželi mladí křesťané na latinském Západě, kde bylo povědomí o východních mnišských hnutích a jeho cílech jen velmi mlhavé, ale tím spíš podléhalo nejrůznějším romantickým představám. Zdá se dokonce, že to bylo právě toto západní publikum, k němuž se alexandrijský patriarcha svou idealizovanou biografií sv. Antonína obrací především. Nasvědčovala by tomu alespoň slova v prologu, adresovaná „bratrům v cizině“.^² V každém případě si Athanasiův spis získal na Západě velmi rychle obrovskou popularitu a byl v krátké době hned dvakrát přeložen do latiny.^³ Latinská verze Života sv. Antonína se tak stala prvním dílem, které zprostředkovávalo západnímu publiku fenomén mnišství v jeho rodném jazyce.

Podobnou zkušeností jako nejmenovaní dva císařští úředníci z Ponticianova vyprávění prošel zřejmě i Augustinův starší vrstevník sv. Jeroným,^⁴ jenž se shodou okolností přibližně v téže době, kdy se měl celý příběh odehrát, také nacházel v Trevíru.^⁵ Tento rodák z dalmatského Stridonu, plným jménem Eusebius Sofronius Hieronymus, pocházel z přísné křesťanské rodiny a už během svých rétorických studií v Římě dal jednoznačně najevo, že to se svým vztahem k Bohu myslí vážně. Nechal se totiž spolu se svým přítelem Bonosem pokřtít, což dosud nebylo mezi příslušníky církevních obcí ve 4. stol. běžnou praxí. Věřící obvykle odkládali křest na pozdější dobu a často tento symbolický akt očištění od hříchů absolvovali až na smrtelné posteli. Dřívější křest byl považován za projev hlubšího náboženského cítění a obvykle byl doprovázen rezignací na světskou kariéru, majetek a manželství. ^⁶ Definitivní rozhodnutí zasvětit svůj další život Bohu však v Jeronýmovi s největší pravděpodobností uzrálo až během pobytu v Trevíru, kam se odebral po ukončení studií. Co přesně vedlo mladého absolventa rétoriky, před nímž se otevírala slibná dráha císařského úředníka v sídelním městě, k této životní volbě, není známo. Nevíme ani, zda se mu už v této době dostal do ruky Athanasiův Život sv. Antonína a jak na něj toto dílo zapůsobilo,^⁷ či zda přišel do kontaktu s trevírskými mnichy a učarovala mu jejich cesta praktické askeze. V každém případě měl pro něj pobyt ve městě, které bylo jedním z prvních center mnišského hnutí na latinském Západě a kde našel v letech 366-377 útočiště také sám Athanasios, klíčový význam. Přišel sem jako mladý pozdněantický yuppie, jenž měl všechny předpoklady dosáhnout vysokého společenského postavení, a opouštěl jej jako dobrovolný vyděděnec rozhodnutý žít v chudobě a odříkání.^⁸

První test svého asketického odhodlání prodělal Jeroným v Aquilei, kam se odebral i s přítelem Bonosem po odchodu z Trevíru. V tomto severoitalském městě se totiž dala dohromady malá skupina křesťanů, kteří se snažili žít v souladu s ideály otců pouště. K jejím členům patřili i Jeronýmovi přátelé z dob římských studií Tyrranius Rufinus a Heliodorus, duchovním vůdcem celého společenství byl kněz Chromatius, podporovaný aquilejským biskupem Valerianem. Šlo o značně nesourodé společenství, které kromě mladých křesťanských intelektuálů, jako byl Jeroným nebo Rufinus, zahrnovalo takřka celou Chromatiovu rodinu - jeho bratra Eusebia, matku i sestru. Připojila se k němu rovněž skupina křesťanských panen, starý mnich žijící nedaleko Aquileie a poustevník Antonín z Emony (dnešní Ljublana). Podobná asketická společenství, která byla v Itálii stále něčím výjimečným, se začala objevovat od poloviny 4. stol. a stala se předvojem nové vlny křesťanské zdrženlivosti.^⁹ V tomto „andělském chóru“, jak tuto asketickou skupinu později nazývá, prožil Jeroným nejšťastnější období svého života, na něž vzpomínal vždy s nostalgií.^¹⁰ Nonkonformní atmosféra aquilejského kroužku však byla trnem v oku konzervativnímu italskému duchovenstvu, které se na podobné experimenty dívalo s nedůvěrou. Idyla tohoto „společenství světců“ tak brzy vzala za své. Okolnosti jeho rozpadu jsou dnes zahaleny rouškou tajemství a jak se zdá, na vině nebyla jen vnější nepřízeň, ale i rozpory mezi samotnými členy aquilejské skupiny, v nichž hrála významnou roli Jeronýmova svárlivá povaha.^¹¹ Pozdější překladatel bible se o celé záležitosti vyjadřoval vždy jen v náznacích a označoval vše, jak bylo jeho zvykem, za dílo osobních nepřátel, šířících o něm blíže neurčené pomluvy.^¹² Ať už bylo jejich obsahem cokoli, dveře některých přátel, které byly mladému asketovi dříve otevřené, se před ním nyní začaly zavírat. Distancoval se od něj mnich Antonín z Emony, jehož Jeroným vždy obdivoval, a nechtělo s ním už mít nic společného ani společenství aquilejských křesťanských panen. O tom, že Jeroným neměl svědomí zcela čisté, svědčí jeho pozdější omluva aquilejským řeholnicím.^¹³ V každém případě se společenství rozpadlo: Rufinus odešel do Egypta, Euagrios s Innocentiem do Antiocheie a Bonosus se usadil jako poustevník na jednom z ostrovů ve Středozemním moři.

Ani Jeroným nezůstal v Itálii, ale jeho kroky zamířily do míst, jež byla pro adepty asketického života zemí zaslíbenou a která patřila k nejvlastnějším centrům poustevnického hnutí – do Sýrie. Přímo na prahu mytického světa pouště, o němž dosud jen četl, ho však zradilo jeho vlastní tělo (Jeronýmova tělesná konstituce zřejmě nikdy nebyla příliš dobrá, v dopisech z té doby autor dokonce vyjadřuje obavy z blížícího se konce^¹⁴). Po příchodu do Antiocheie, třetího nejlidnatějšího města římské říše a vstupní brány do Sýrie, se cítil zesláblý po dlouhé cestě, vyčerpaný a nemocný, a proto s vděčností přijal pohostinství svého přítele Euagria z Antiocheie, kterého poznal během pobytu v Aquilei. Většinu času trávil na jeho statcích v Maronii nedaleko syrské metropole, kde se také údajně seznámil s hrdinou jedné ze svých legend, starcem Malchem.^¹⁵ Tento pobyt se nakonec kvůli jeho zdravotnímu stavu protáhl na celý rok. Nebyly to však jen fyzické potíže, co zdrželo mladého asketu v Antiochei. Jak vysvítá z pozdějších dopisů, procházel Jeroným v této době rovněž hlubokou vnitřní krizí, kterou bychom mohli nazvat krizí křesťanské identity. Obrazem jeho tehdejšího rozpoložení je proslulá pasáž z dopisu napsaného o deset let později a adresovaného jeho římské žačce Eustochium.^¹⁶ V něm líčí zvláštní sen, který měl v době svého antiochejského pobytu.^¹⁷ Po dlouhém půstu a několikadenním bdění, kdy četl nejprve Plauta a poté jednoho ze starozákonních proroků a jazyk Písma mu ve srovnání s vybroušenou mluvou pohanského klasika připadal hrubý a neumělý, upadl do horečnatého spánku. Ve snu se mu pak zdálo, že byl předveden před Boží tribunál a dotázán, zda se cítí být křesťanem. Když odpověděl kladně, zahřímal hlas neviditelného soudce, jenž se ztrácel v záplavě nesmírné záře: „Lžeš, ty nejsi stoupenec Kristův, ale Ciceronův.“ ^¹⁸ Tento sen, ať už vychází z reálného základu, nebo jde o čirou fikci, je jedním z nejsugestivnějších vyjádření vnitřní rozpolcenosti křesťanských otců, dané nemožností překročit vlastní stín a vyvázat se z pohanské kulturní tradice, v níž byli vychováni. Tento sen bývá označován za impuls tzv. Jeronýmovy „druhé konverze,“^¹⁹ jež vyvrcholila odchodem na poušť.

Pustině, do níž se Jeroným odebral, chyběla nezměrnost egyptské pouště. Byla to spíš vyprahlá polostep, obývaná jen kočovnými arabskými kmeny a syrskými „služebníky Božími.“ Do obydlených míst odtud nebylo daleko, prakticky na dohled se rozkládalo město Chalkis (nynější arabská vesnice Qinnesrīm), které samo neleželo dál než dva dny cesty od Antiocheie. Jeroným tu nežil v žádném odloučení, ale udržoval čilé kontakty se svými přáteli, psal dopisy a přijímal návštěvy. Dobrovolné vyhnanství s ním sdíleli jeho tajemníci a písaři, kteří opisovali texty a byli církevnímu otci k dispozici, kdykoli je potřeboval. ^²⁰ Měl s sebou i svou pověstnou knihovnu, kterou usilovně budoval už od studentských let a od níž se nedokázal nikdy odloučit. Stýkal se rovněž s okolními poustevníky, kteří se scházeli ke společným modlitbám a debatám a byli přirozeně zvědaví na nového příchozího. Brzy však zjistil, jak málo se podobají jeho vysněným literárním hrdinům. Za hradbami Antiocheie totiž začínal úplně jiný svět, utvářený odlišnou duchovní tradicí, kam vliv řecké kultury doléhal jen jako vzdálená ozvěna. Většina „vojáků Kristových,“ s nimiž latinský církevní otec přicházel do styku, byli prostí a nevzdělaní venkované, kteří mluvili jen syrsky a zmohli se nanejvýš na pár slov v lámané řečtině (stejně jako hrdina legendy o Malchovi). Jejich jednoduchá praktická moudrost tradovaná ústně v podobě krátkých poučných výroků a anekdot mohla jen stěží učarovat intelektuálovi vychovanému latinskou rétorickou školou.^²¹ Na druhé straně musel i jim připadat podivný cizinec ze Západu, který se rozhodl hrát si na jednoho z nich, jako vetřelec. Přes všechno toto vzájemné nepochopení byl Jeroným jedním z prvních latinských církevních otců, který se pokusil překročit propast stojící mezi ním a světem východních poustevníků a zprostředkovat západnímu světu mýtus pouště.

Zatímco na Západě bylo v té době mnišské hnutí stále ještě v plenkách a ani Augustinus, jak sám přiznává, neměl o existenci „služebníků Božích“ dlouho tušení,^²² na Východě byli monachoi, neboli „ti, co žijí v osamocení,“ známi už téměř sto let. V písečných dunách i vyprahlých horských úbočích egyptské a syrské pouště vyrůstaly početné mnišské kolonie, do nichž proudily zástupy mladých mužů toužících po bližším vztahu k Bohu. Jak s jistou mírou nadsázky poznamenává Athanasios v Životě sv. Antonína,^²³ kdysi liduprázdná místa se začala pozvolna měnit „v město.“ Nejznámější poustevnické kolonie se co do počtu obyvatel skutečně mohly srovnávat s městským osídlením. Potvrzuje to i jeden z poutníků, který na přelomu 4. a 5. stol. navštívil některé mnišské komunity v Egyptě a v Sýrii. Tento poutník se jmenoval Palladios (364-431) a o dvacet let později, už jako biskup v maloasijském městě Hellénopolis, vtělil své dojmy, včetně porůznu posbíraných ústně tradovaných vyprávění a anekdot o prvních „otcích pouště,“ do spisu adresovaného císařskému hodnostáři Lausovi a nazývaném proto Historia Lausiaca (Dějiny věnované Lausovi). V tomto svém díle popisuje jednu z nejstarších poustevnických kolonií, jež se rozkládala v egyptském pohoří Nitria, těmito slovy:

„Toto místo obývá na pět tisíc mnichů, kteří vedou různé způsoby života, každý podle svých schopností a přání. Mohou žít zcela sami, po dvou, po třech nebo v libovolně velkých společenstvích. V pohoří se nachází sedm pekáren, jež slouží nejen těmto mnichům, ale i poustevníkům žijícím odloučeně v širé poušti. Ti jsou ztělesněním dokonalosti a jejich počet dosahuje přibližně šesti set. Zde jsem pobýval u blahoslavených a svatých otců, velkého Arsinia a Putufasta, Hagióna, Kronia a Serapeia, a vyslechl od nich mnoho působivých příběhů o dávných otcích pouště. Pod jejich vlivem jsem se nakonec sám odebral do hloubi pouště. V pohoří Nitria se nachází jeden velký kostel, u nějž rostou tři palmy, a na každé z nich visí důtky. Jedny jsou určeny ke kárání provinivších se mnichů, další k trestání lupičů, objeví-li se zde nějací, a poslední k nápravě návštěvníků, dopustí-li se nějakého přečinu. A tak, je-li kdokoli usvědčen z přestupku a zaslouží si trest, musí obejmout palmu a je mu vysázen stanovený počet ran na záda. Poté je propuštěn. Poblíž kostela stojí také xenodochium, budova pro hosty, která je stále otevřena příchozím a v níž lze setrvat i dva nebo tři roky, dokud se host sám nerozhodne odejít. Jeden den v týdnu mohou strávit v klidu, ostatní dny jsou však zapojeni do práce, ať už při obdělávání půdy, v pekárně nebo v kuchyni. A má-li někdo rozumné důvody, proč nemůže pracovat, dají mu knihu, aby četl, a nedovolí mu s nikým promluvit až do šesti hodin. V pohoří žijí i lékaři a pekaři, pije se zde a prodává víno. Oděv z lněného plátna si zhotovuje každý sám vlastníma rukama, takže jsou prakticky ve všem soběstační. Kolem deváté hodiny večer se pak z každé poustevny ozývá zpěv hymnů a žalmů na počest Krista, doprovázený modlitbami. Neznalý by se proto mohl domnívat, že byl vynesen na nebesa a ocitl se v ráji. Kostel, v němž se scházejí jen o sobotách a nedělích, spravuje osm kněží. Mši však slouží pouze nejstarší z nich, který také káže a uděluje rozhřešení, ostatní kolem něj jen mlčky sedí.“^²⁴

Samotné počátky křesťanského mnišství jsou nejasné a jak ukazuje předmluva k legendě O Pavlovi, prvním poustevníkovi, vedly se o této otázce spory už v Jeronýmově době. Jeho současníci se na ni snažili odpovědět aitiologicky, tzn. určit praotce mnišského způsobu života - prvního poustevníka, ať už ho viděli ve starozákonním proroku Eliášovi, v Janu Křtiteli, sv. Antonínovi nebo Pavlovi z Théb.^²⁵ Moderní věda se přirozeně dívá na celý problém komplexněji. Myšlenka odchodu do pouště nebyla sama o sobě nijak nová a anachórésis, útěk od civilizace, patřil ve 3. stol. k běžným sociálním jevům.^²⁶ Do pustiny se uchylovali jak jednotlivci, tak celé skupiny lidí, aby se vyhnuli trestu, tíživým sociálním podmínkám, daňovému útisku apod. V době pronásledování našla útočiště v nehostinných oblastech mimo dosah světské moci také řada křesťanů, jak o tom svědčí případ Jeronýmova záhadného Pavla z Théb, jenž utekl před úřady do neobydlených míst a teprve postupně přicházel osamocenému způsobu života na chuť. Askeze sama o sobě nebyla specificky křesťanským fenoménem a mnišské komunity spojovala řada styčných rysů s jinými staršími asketickými skupinami, jako byly essejci, therapeuti, meletiani, Sarápidovi svatí muži nazývaní katochoi,^²⁷ křesťansko-gnostické sekty markionovců či valentinianů, enkratité, manichejci apod. Co však bylo bezprostředním impulsem k tomu, že mnozí křesťané začali ve 4. stol. opouštět své rodiny, rezignovali na světskou kariéru, vzdávali se majetku a odcházeli do pustých a nehostinných končin, aby zde žili v modlitbách a odříkání, je předmětem dohadů. Někteří badatelé v tom spatřují náhlý záchvěv mimořádné zbožnosti, jiní důsledek pronásledování či formu protestu proti institucionalizaci církve po Konstantinových dekretech a spolupráci se státními byrokratickými strukturami. Nechybí ani teorie o sociálně-ekonomických příčinách nebo mimokřesťanských vlivech.^²⁸ Jak tomu ale bývá, spolupůsobil tu zřejmě celý komplex různých příčin a křesťany hnaly do pouště nejrůznější osobní důvody. V každém případě však poustevnictví jako životní alternativa nabylo mezi křesťany záhy nebývalé popularity a odlehlá místa v egyptské a syrské poušti či v maloasijských horách se začala zalidňovat tisíci adepty tohoto způsobu života.

Kolébkou křesťanského mnišství byl Egypt, kde vznikly první kolonie už na počátku 4. stol., záhy se však tento způsob života rozšířil i do Sýrie, Palestiny a Malé Asie. Vedle volných společenství mnichů bez jakékoli pevné organizace se v krátké době prosadila i klášterní forma soužití s pevným řádem a disciplínou. V prvním případě se mluví o eremitismu (z řec. slova erémos, „pustina“), ve druhém o koinobitismu (z řec. slov koinos bios, „společný život“). Všichni mniši bez rozdílu však byli nazýváni monachoi (z řec. slova monos, „jediný“) podle osamoceného způsobu života a dobrovolného odloučení od civilizace a lidské společnosti.^²⁹ Za praotce eremitismu považovala tradice sv. Antonína, ale už Jeroným ve své legendě O sv. Pavlovi, prvním poustevníkovi naznačuje, že Antonín měl své předchůdce. Díky Athanasiovu Životu sv. Antonína se však tento poustevník stal nejslavnějším hrdinou pouště a jeho zásluhou vstoupil tento způsob života do povědomí současníků. Jak už bylo řečeno, většina poustevníků nežila osamoceně, ale v různě velkých koloniích, jejichž členové byli ve vzájemném kontaktu a scházeli se minimálně v sobotu, v neděli a o svátcích ke společné eucharistii. V koloniích se vytvářely různě početné skupiny soustředěné kolem staršího zkušeného mnicha nazývaného abba („otec“). Tento charismatický mnich zasvěcoval mladé adepty do tajemství asketického života a dával jim praktické rady jak čelit pokušením ďábla a dosáhnout osobní spásy. Výroky slavných otců pouště (tzv. apofthegmata) a jejich odpovědi na praktické otázky poustevnického života se tradovaly v ústní podobě, často po několik generací, a tvořily základ „pouštní moudrosti.“ Na konci 4. stol. byly tyto výroky sepsány, přeloženy do řečtiny a uspořádány do sbírek, buď abecedně podle jmen jednotlivých otců, nebo systematicky podle námětů. Některé z těchto sbírek se zachovaly v řeckém originále nebo v latinském překladu.^³⁰

Hlavní centrum poustevnického života leželo v egyptském pohoří Nitria asi sto kilometrů jižně od Alexandrie a v přilehlé oblasti asi patnáct kilometrů dále na jih, nazývané podle zde rozesetých poustevnických příbytků Kellia. Další významná poustevnická kolonie vznikla u natronového jezera (Na2CO3, nebo pevný NaOH, nebo natronové vápno směs hydroxidu sodného a kysličníku vápenatého užív. k pohlcování kysličníku uhličitého; jk) v poušti Skétis,^³¹ jež se rozkládá asi třicet kilometrů na západ od města Terenutis na Nilu. Podle tradice stál na počátku mnišského osídlení v Nitrii abba Amún, jenž se po osmnácti letech života v sexuálně nenaplněném manželství rozhodl odejít na poušť a postupně se k němu přidávali jeho další následovníci (vznik této kolonie se datuje někdy kolem roku 330).^³² Počátky kolonie ve Skétis jsou spojovány s Antonínovým žákem Makariem.^³³ V dobách své největší slávy měly tyto kolonie až několik tisíc obyvatel, kteří žili v jednoduchých příbytcích, obvykle nepříliš daleko od sebe ve skupinách nazývaných laura (řec. „ulice“). Poustevnickému obydlí se řecky říkalo kella („komůrka“, lat. cella), ať už mělo podobu malé jeskyně vyhloubené do skály, jednoduché chatrče z větví nebo, což byl nejčastější případ, malého příbytku postaveného z nepálených cihel. Ve středu mnišské kolonie stál obvykle komplex budov zahrnující společenské místnosti, hospodářské prostory, pekárnu a kostel. Nechyběly ani budovy pro ubytování hostí a poutníků, kteří přicházeli navštívit svaté muže. Náplní mnišského života nebyly jen modlitby, půst a rozjímání, ale podstatnou část dne vyplňovala fyzická práce. Poustevníci většinou pletli košíky, rohože a lana, které pak v okolních městech a vesnicích směňovali za potraviny a jiné nezbytné životní potřeby. Jak bylo řečeno, život v poustevnických koloniích nebyl organizován na základě řeholí; mniši se scházeli jen ke společným modlitbám, jinak byl každý svým pánem a musel v ústraní své kelly sám vybojovat svůj boj s démony a světskými pokušeními. Některé výjimečné osobnosti se však nespokojily s relativně snadným životem v mnišské komunitě a odcházely hlouběji do pouště, kde musely čelit drsným přírodním podmínkám a nedostatku potravy. I tam však za nimi docházeli jejich žáci a přinášeli jim jídlo, neboť přežít dlouhodobě o samotě v egyptské poušti bylo nad lidské možnosti.

Organizovaná koinobitická společenství se objevila v Horním Egyptě krátce po prvních poustevnických koloniích. O jejich vznik se zasloužil koptský konvertita a Antonínův současník Pachomios (292-346), původně voják sloužící v římské armádě. Po svém obrácení žil údajně nějakou dobu jako poustevník, po čase se však rozhodl založit mnišskou komunitu a vtisknout jí pevný řád. Tak vznikl první klášter v Tabennesi v thébské oblasti a po něm ještě několik dalších. I když měl každý z nich vlastního představeného, zůstával Pachomios až do své smrti jejich nejvyšší duchovní autoritou. Tyto kláštery neležely v poušti, ale v úrodné oblasti nilské delty a od vnějšího světa je oddělovala zeď z nepálených cihel. Centrem kláštera byl kostel a společné místnosti, k nimž patřila jídelna (refectorium), nemocnice (infirmatorium) a budovy pro hosty (xenodochium). Kolem tohoto komplexu pak byly rozmístěny příbytky mnichů (dormitoria), kteří bydleli společně v malých skupinách asi po dvaceti. Svým uspořádáním i způsobem organizace připomínaly Pachomiovy kláštery legionářský tábor, což bývá obvykle vysvětlováno vojenskou minulostí jejich zakladatele. Pachomios se na rozdíl od volných společenství eremitů snažil potlačovat jakékoli projevy individualismu a kladl důraz na disciplínu a podřízení se ostatním. Každý z mnichů měl své pevně určené místo a denní program. V klášterech nebylo příliš prostoru pro intelektuální aktivity, hlavní důraz byl kladen na manuální práci, považovanou za nejspolehlivější prostředek k potlačování tělesných žádostí.

Poustevníky a členy mnišských společenství sice oddělovaly od vnějšího světa duny písku a klášterní zdi, přesto však byli neviditelnou pupeční šňůrou spojeni se společností, již opustili, a plnili důležitou roli prostředníků mezi Bohem a lidmi. Mnozí z nich si záhy vydobyli pověst světců, kteří mají schopnost konat zázraky, léčit nemocné a předvídat budoucnost, a začali tak konkurovat pohanským „svatým mužům“ a různým divotvůrcům. S tím, jak se šířila sláva nejproslulejších otců pouště, objevovali se před prahem jejich kell lidé ze stále vzdálenějších oblastí a prosili o vyléčení z nejrůznějších neduhů, z neplodnosti, horečky, ochrnutí, posedlosti démony či nešťastné lásky, a jak ukazuje Jeroným v Životě sv. Hilariona, neváhali přivést ani svá zvířata.^³⁴ Za poustevníky přicházeli i křesťané z privilegovaných vrstev a městští hodnostáři, a můžeme-li věřit legendám, o radu žádali i vysocí dvorští úředníci z Konstantinopole či vzdálené severní Itálie. Od počátku 5. stol. se pak rozvinula celá poutní turistika a do poustevnických kolonií v Egyptě a Sýrii směřovali návštěvníci z různých koutů římské říše, aby na vlastní oči spatřili pověstné milites Christi nebo aby si prohlédli místa, kde pobýval sv. Antonín nebo jiný ze slavných otců pouště. Z Jeronýmova Života sv. Hilariona se dokonce dozvídáme, že se zde rozvinul celý turistický servis zahrnující i půjčování velbloudů a průvodcovské služby.^³⁵

Jak už bylo řečeno, svět syrských poustevníků zůstal Jeronýmovi cizí a latinsky vychovaný církevní otec s ním nikdy nesrostl. Nedokázal se vzdát způsobů vzdělance ze Západu, který svůj pobyt na poušti chápal spíš jako intelektuální výlet než jako příležitost k asketickému sebeumrtvování, na které byl v prostředí syrských mnichů kladen zvláštní důraz. Na rozdíl od ostatních poustevníků se v samotě své kelly věnoval hlavně duševní činnosti: studoval biblické texty, psal dopisy a první literární texty, a především se zdokonaloval v jazycích. Vedle syrštiny, která byla nezbytná pro komunikaci s okolím, se Jeroným rozhodl studovat hebrejštinu. Po Origenovi to byl první antický autor, který se o něco podobného pokusil, a toto rozhodnutí předurčilo jeho dráhu exegety a překladatele biblických textů. Jeho učitelem se stal neznámý židovský konvertita, jenž ho začal zasvěcovat do jazyka Starého zákona.^³⁶ Ani ve svém pouštním azylu však Jeroným neunikl otřesům vnějšího světa, a jak ukazují jeho poslední dopisy z pouště, byl proti své vůli zatažen do dogmatických sporů spojených s tzv. meletiánským schismatem v antiochejské obci [vysvětlení viz poznámka; jk].^³⁷ Jeroným podstatě těchto sporů příliš nerozuměl, o čemž svědčí dva dopisy, v nichž se obrací na římského biskupa Damasa a prosí ho o radu na jakou stranu se připojit.^³⁸ Okolní mniši a členové syrské církve na něm žádali, aby se k tomuto sporu jednoznačně vyjádřil. Když však zjistili, že učenec z Říma se v jemných nuancích debat o Božích hypostazích příliš neorientuje, odložili zřejmě poslední zbytky respektu, který k němu cítili. Pobyt v poušti tak udělil Jeronýmovi poslední „hořkou lekci,“^³⁹ jež dovedla církevního otce k rozhodnutí opustit Chalkis a vrátit se do Antiocheie.

Navzdory deziluzi z reality poustevnického života byl pobyt v poušti cennou zkušeností, kterou se mohl pochlubit jen málokterý křesťan z latinského Západu a jíž dovedl Jeroným náležitě využít. Ještě po sedmi letech, když se vrací k této epizodě svého života, projevuje neobyčejný smysl pro melodramatické efekty, jimiž se snaží udělat dojem na římské čtenáře:

„Ó kolikrát jsem si během pobytu v poušti, v té strašlivé krajině sežehlé slunečním žárem, jež je domovem poustevníků, představoval, že se nacházím uprostřed římských radovánek. Sedával jsem úplně sám, plný hořkosti, s údy svraštělými jako starý pergamen a s kůží zčernalou jako tělo Etiopa. Každý den jsem proléval slzy, každý den naříkal a pokud se mne proti mé vůli zmocnil spánek, své tělo, spíš jen kosti potažené kůží, jsem ukládal na holou zem. O jídle a pití nemluvím, neboť poustevník svlažuje vyprahlé hrdlo jen chladnou vodou a pojíst něco vařeného považuje za nemístnou rozmařilost. Sám jsem se ze strachu z pekla odsoudil k tomuto vězení, kde mi jedinou společnost dělali štíři a divá zvěř. Nejednou se mi zdálo, že jsem se ocitl uprostřed reje dívek, a třebaže má tvář byla bledá z postů a tělo studené, jako bych už měl smrt na jazyku, uvnitř kypěl žár chtíče a má mysl planula žádostivostí. A tak, jelikož nebylo jiné pomoci, padl jsem k Ježíšovým nohám, skrápěl je svými slzami a utíral svými vlasy a neposlušné tělo krotil týdny trvajícími půsty.“^⁴⁰

Krátce po návratu do Antiocheie^⁴¹ vzniká první z Jeronýmových hagiografických legend - Vita Pauli primi eremitae (Život Pavla, prvního poustevníka). Tímto dílem jako by se chtěl zklamaný asketa utvrdit ve své idealistické vizi pouště, s níž před třemi lety toto město opouštěl. Romantický obraz starého poustevníka žijícího v ústraní své jeskyně a trávícího veškerý čas na modlitbách, který tímto dílem probudil k životu, se stal trvalou součástí evropského kulturního povědomí. Jeronýmovu pozornost však v této době přitahovala zejména biblická exegeze. Během svého druhého pobytu v syrské metropoli se účastnil přednášek Apollinaria z Laodikeie, jednoho z nejlepších biblických vykladačů své doby a věrného následovníka Origenova (také jeho christologická teorie o jednotě božské a lidské podstaty v Kristově osobě, upírající Kristu lidskou duši, byla později prohlášena za kacířskou). Ve svém vzdělávání pak pokračoval v Konstantinopoli, kam se odebral za ne zcela jasných okolností v roce 379 a kde se v roce 381 stal svědkem významných změn uvnitř církve a přihlížel triumfu nikájské orthodoxie na tzv. druhém ekumenickém koncilu. V Konstantinopoli se mimo jiné seznámil s významným východním theologem Řehořem z Nazianzu, dalším řeckým církevním otcem, který výrazně ovlivnil Jeronýmův pohled na výklad bible (Jeroným se k němu později hlásí jako ke svému učiteli^⁴²). Řehoř zřejmě také uvedl neznámého západního asketu do společnosti východních církevních intelektuálů, k nimž patřil mladší bratr Basila Velikého, Řehoř z Nyssy, či biskup z Ikonia Amfilochos. Jeroným, který nikdy nebyl žádným systematickým theologem, se pod vedením těchto církevních otců snažil rozšířit své znalosti exegeze a správných postupů při interpretaci Písma. Jeho velkým vzorem v tomto směru, podobně jako u většiny řeckých exegetů, byl Origenés (185-254), jeden z nejvýznamnějších křesťanských myslitelů všech dob. Nic na tom nemění fakt, že se později, v souvislosti s origenovskou kontroverzí rozpoutanou na konci 4. stol., od tohoto vzoru distancoval. Některé z Origenových spisů dokonce přeložil do latiny (čtrnáct homilií k Jeremjášovi, dalších čtrnáct k Ezechielovi, devět k Izajášovi). V době konstantinopolského pobytu začal také Jeroným překládat díla dalších východních církevních otců, která byla na Západě většinou neznámá. Do latiny převedl mimo jiné i Eusebiův spis Chronikon (Kronika), jejž navíc rozšířil o fakta týkající se Říma a doplnil o nové události až po rok 378 (datum katastrofální porážky římských vojsk u Adrinopole). Kromě překladů se Jeroným v této době pustil i do svého prvního biblického komentáře, který se vztahoval ke knihám proroka Izajáše (Commentarii in Isaiam). Až v padesáti letech si tak do té doby prakticky neznámý propagátor asketického života ze Stridonu začal získávat pověst uznávaného překladatele a křesťanského učence.

Jeronýmova nevšední erudice, výjimečné jazykové schopnosti (především znalost hebrejštiny) a orientace v dílech východních theologů, upoutaly pozornost papeže Damasa. Právě takového člověka totiž římský metropolita potřeboval pro své velkolepé plány. Jeho učenost si už dříve ověřil žádostí o interpretaci některých pojmů v podobenství o marnotratném synovi (L 15,11-32), na niž Jeroným odpověděl rozsáhlým komentářem k příslušnému místu.^⁴³ Když se pak asketický učenec ze Stridonu objevil v roce 382 v Římě, kam doprovázel biskupy Epifania ze Salaminy a Paulina z Antiocheie, papež neváhal a nabídl mu místo osobního sekretáře. Damasus byl ve 4. stol. jednou z nejvýraznějších postav na římském biskupském stolci. Do úřadu byl zvolen v roce 366 po krvavých potyčkách mezi svými stoupenci a odpůrci. Byl to první římský biskup, který se snažil dodat svému úřadu náležitý lesk, a podtrhnout tak jeho výjimečné postavení mezi křesťanskými episkopáty.Zvelebil mimo jiné biskupské sídlo v Lateránském paláci, pravidelně pořádal bohaté a nákladné hostiny, kam zval i vlivné pohanské senátory, a potrpěl si na okázalý přepych. Podporoval také tvorbu křesťanské mytologie, především kult mučedníků, nechal zrestaurovat římské katakomby a učinil z nich poutní místo, zakládal nové kostely. Postaral se rovněž o uspořádání biskupského archivu a věnoval se i literární tvorbě, k níž mimo jiné patří i básně o panenství^⁴⁴ a dvojverší oslavující křesťanské mučedníky. Ta nechal vytesat do mramorových desek zvláštním ozdobným písmem, které pro tento účel vytvořil Furius Dionysius Filocalus.

Jeronýmovým hlavním úkolem v novém úřadě byla revize soudobých latinských překladů Nového zákona, které byly značně rozkolísané, plné různých diskrepancí a často i stylisticky neobratné. Tyto nedostatky měl odstranit a na základě již existujících verzí vytvořit standardní latinský text. Během svého římského pobytu stihl Jeroným zrevidovat překlady evangelií. Jeho verze byla poměrně konzervativní, striktně - někdy až skoro pedantsky - se držela řeckého znění a často dávala přednost starším překladovým variantám, třebaže nebyly vždy nejvhodnější. Otázkou zůstává, zda stejnými úpravami prošly i další novozákonní texty, jak se původně předpokládalo. Dnes se naopak zdá, že ostatní novozákonní spisy nebyly této revizi podrobeny a že je Jeroným převzal ve starším znění.^⁴⁵ V každém případě však nový překlad vzbudil v latinských církevních kruzích značnou nelibost a většina církevních autorů se nadále držela starolatinského překladu, tzv. Vetus Latina. Jeronýmovo působení v Římě se však neomezovalo jen na práci papežova sekretáře a překládání novozákonních textů. Stal se rovněž horlivým propagátorem asketického života, především v kruzích bohatých římských vdov. Vzdělaný presbyter z Východu,^⁴⁶ obestřený aurou syrského poustevníka, měl pro tyto ženy zvláštní kouzlo. Vůdčí osobností římských křesťanských panen byla v té době Marcella, bohatá vdova, jež se po smrti manžela rozhodla zachovávat čistotu a žít v souladu s Písmem. Četba Athanasiova Života sv. Antonína a osobní setkání s některými východními mnichy ji získalo pro poustevnickou myšlenku, kterou se snažila propagovat i v římských křesťanských kruzích. V jejím domě na Aventinu se scházela skupina křesťanských žen a dívek, které vyznávaly stejný způsob života. K témuž kruhu patřila i jiná bohatá vdova, Paula, a její tři dcery. Do společnosti těchto žen byl Jeroným často zván, aby vykládal obtížná místa z bible, a svými názory a nadšením pro asketický život si záhy mnohé z nich získal a měl na ně značný vliv.

Nejvíce mu podléhala vdova Paula, cudná a plachá žena, jež nikdy nejedla v přítomnosti muže, dokonce ani biskupa.^⁴⁷ Paula byla přecitlivělá a submisivní a zjevně potřebovala někoho, kdo by ji po smrti jejího muže vedl. Není proto divu, že jí Jeroným, s nímž ji spojovalo nadšení pro asketický život a oddanost Bohu, záhy učaroval. Ve své askezi šla snad ještě dál než její učitel (např. se nikdy nekoupala, jen pokud byla těžce nemocná, spala na holé zemi apod.). Jeroným s ní četl bibli, vysvětloval jí obtížná místa a dokonce ji učil hebrejsky. Pro Paulu byla bible především alegorickým poselstvím, v němž hledala poučení pro vlastní život, a Jeroným byl mistrem v takovém výkladu, jak o tom svědčí jeho dopis, v němž Paule vysvětluje význam Žalmů.^⁴⁸Jeronýmovo asketické působení se stalo osudným jedné z Paulininých dcer, Blesille, která byla sice oddanou křesťankou, avšak nesdílela matčino fanatické zanícení pro sexuální zdrženlivost a milovala nevázaný život římské aristokracie. Když Blesilla po sedmiměsíčním manželství ovdověla, rozhodně neměla v úmyslu zůstat po zbytek života sama. Jeroným kritizoval její zálibu v pozemské marnosti a snažil se ji získat pro duchovní život. Tato jeho snaha nakonec slavila úspěch a Blesilla prošla hlubokou konverzí. Její proměna šokovala římskou společnost: kdysi veselá a okouzlující dívka pod Jeronýmovým vlivem zvážněla, začala dodržovat přísný postní režim, umrtvovala svoje tělesné žádosti a trávila celé hodiny studiem Písma a modlitbami. Dokonce se v neuvěřitelně krátké době naučila základům hebrejštiny a dožadovala se na Jeronýmovi biblických komentářů. Její duchovní obrácení však bylo příliš radikální a mělo devastující účinek na její křehkou tělesnou konstituci, takže po několika měsících fyzického sebetrýznění zemřela. [asi anorexie??? JK] Její smrt probudila v Římě vlnu nevole, která se obrátila proti jejímu duchovnímu vůdci, jenž byl považován za hlavního strůjce jejího náboženského poblouznění.^⁴⁹

Asketickým ideálům byla oddána i mladší z Pauliných dcer, Iulia Eustochium. Stejně jako starší sestra, také ona se věnovala studiu bible, zpívala žalmy v hebrejštině a už v dívčích letech se zavázala k věčnému panenství. Jeroným ji v jednom ze svých dopisů chválí jako první dívku v Římě, která se pro takový krok rozhodla.^⁵⁰ Právě jí bylo adresováno jeho nejobšírnější pojednání na téma asketického života - Epistula ad Eustochium (Dopis Eustochium). Ačkoli má podobu dopisu, jde spíš o traktát věnovaný panenství a obsahující obecná pravidla, jimiž by se měla dívka oddaná Kristu řídit. Dopis byl zřejmě součástí kampaně, kterou Jeroným s Damasovým požehnáním zahájil v letech 383-384 a jejímž cílem byla propagace asketického života nejen v kruzích křesťanských panen. Eustochium měla sloužit jako vzor, ideál tohoto způsobu života. Dopis je brilantním literárním dílem, v němž se v plném rozsahu projevuje Jeronýmův rétorický talent. Jeho součástí je i exkurs o mnišství,^⁵¹ nejdůležitější jsou však Jeronýmovy názory na sexualitu v křesťanském životě a jeho oslava panenství. Tato otázka začínala hrát v křesťanství 4. stol. stále významnější roli a zabývaly se jí všechny významné křesťanské autority té doby, včetně Řehoře z Nyssy a Jana Zlatoústého na Východě a Ambrosia a Augustina na latinském Západě. Jeroným staví panenství na piedestal a považuje ho za věc nejvíce žádoucí, za něco, co přibližuje křesťana Bohu a spojuje ho s ním zvláštním duchovní svazkem. Ve svém rétorickém zápalu dokonce blahopřeje Paule, že se díky své dceři stala Boží tchýní.^⁵²

Propagace panenství a asketického života se setkávala u běžné křesťanské komunity (stejně jako u pohanské) často s nepochopením, ba nevraživostí, protože přicházela s něčím, co ohrožovalo samotnou existenci společnosti, založené na stabilním manželském svazku a plození dětí. Západní klérus (kněží v té době většinou žili v normálních manželských svazcích) se většinou k asketickým myšlenkám přicházejícím z Východu stavěl odmítavě, navzdory tomu, že Jeronýma podporoval sám papež. Dokonce i z theologického hlediska byl důraz kladený na panenství zpochybňován tvrzením, že pro něco takového není v Písmu opory a že i sama bohorodička žila po narození Ježíše normálním sexuálním životem a Ježíš měl podle evangelia bratry. Odpor proti asketickým tendencím našel svého mluvčího v Helvidiovi, jenž ve svém spise vystoupil proti pamfletu mnicha Carteria, který v té době koloval po Římě. Helvidius zpochybňoval theologickou relevantnost asketických myšlenek a nové dogma trvalého Mariina panenství, které Carterius a jiní propagátoři mnišského života hlásali. Proti Helvidiovi tehdy vystoupil právě Jeroným, který se v tomto směru považoval za hlavní autoritu v Římě (a byl podporován Damasem a zřejmě i vlivným milánským biskupem Ambrosiem), a ve svém spise Adversus Helvidium de Mariae virginitate perpetua (Proti Helvidiovi o Mariině trvalém panenství)^⁵³ postupně vyvrátil Helvidiovy námitky. Toto dílo je ukázkou Jeronýmovy schopnosti přesvědčivé argumentace, i když z theologického hlediska se autor často pohybuje na nejisté půdě (snaží se například dokázat, že Ježíšovi bratři byli ve skutečnosti bratranci a že Josef, stejně jako Marie, zůstal panicem, a operuje tím, že Tertullianus, o něhož se Helvidius opírá, byl heretik). Tímto spisem se Jeroným přiřadil k zakladatelům učení o věčném Mariině panenství, jež se stalo součástí křesťanského dogmatu, a zásadním způsobem ovlivnil křesťanskou mariologii a sexuální etiku.^⁵⁴

Avšak navzdory tomuto theologickému triumfu a podpoře papeže byla Jeronýmova pozice v Římě vratká a římský křesťanský establishment ho nikdy nepřestal považovat za přivandrovalce z Východu a kariéristu, jenž se vetřel do Damasovy přízně. A bývalý poustevník při své ješitné a vznětlivé povaze ještě přiléval olej do ohně svými satirickými výpady, v nichž se se svými protivníky nijak nemazlil a bez jakýchkoli skrupulí je nazýval ignoranty a nevzdělanci.^⁵⁵ Není proto divu, že se brzy stal terčem osobních útoků a zášti^⁵⁶ a obzvláště jeho úzký vztah ke křesťanským vdovám, především k Paule, byly předmětem mnoha uštěpačných poznámek.^⁵⁷ Některé hlasy také poukazovaly na to, že zanícený moralista a propagátor asketického života se nikdy neozval proti okázalému přepychu biskupa Damasa a že sám udržuje podezřelé vztahy s bohatými ženami, jež zahrnují svého duchovního vůdce štědrými dary.^⁵⁸ Situaci ještě vyostřila tragická Blesillina smrt, která byla (zřejmě nikoli neprávem) považována za důsledek Jeronýmova chorobného fanatismu a jeho neblahého vlivu na mladou důvěřivou dívku.^⁵⁹ Jak nepopulární figurou byl Jeroným mezi římským klérem, se v plné nahotě ukázalo po Damasově smrti (zemřel 11. prosince 384, necelý měsíc po Blesille). Přestože si šiřitel asketických myšlenek jistou dobu zřejmě dělal naději na uvolněný papežský stolec, v nastávající volbě byl navzdory svému blízkému vztahu k Damasovi zcela pominut. Do čela římské církve byl zvolen Siricius, který už nejevil o Jeronýmovy služby zájem. Naopak, po jeho nástupu byla proti Jeronýmovi rozpoutána kampaň, která vyvrcholila v létě následujícího roku oficiálním církevním vyšetřováním jeho vztahu k Paule.^⁶⁰

Není proto divu, že za této situace se Jeroným rozhodl Řím opustit a v srpnu roku 385 se, tentokrát už definitivně, znovu vydal směrem na Východ. Na cestě ho doprovázela jen hrstka nejbližších přátel (mezi nimi Vincentius a Jeronýmův bratr Paulinianus) a několik mnichů. S Paulou a její dcerou Eustochium, které odcestovaly o několik měsíců později, se sešel v Antiochei a společně navštívili loca sancta („posvátná místa“) v Jeruzalémě. Pouť po svatých místech byla mezi křesťany té doby módou, především od roku 324, kdy se do Jeruzaléma vypravila matka císaře Konstantina, Helena, aby našla kříž, na němž trpěl a zemřel Spasitel. Také Jeroným s Paulou cestovali po místech důvěrně známých z Písma. V Jeruzalémě se setkali se slavnou Melanií Starší, urozenou a bohatou Římankou, která se ve svatém městě usadila natrvalo. Poté, co navštívili všechna památná místa v Palestině, se Paula a Eustochium v Jeronýmově doprovodu vypravily do Egypta, kolébky poustevnického hnutí. Nějaký čas všichni strávili v Alexandrii, kde Jeroným poslouchal přednášky jednoho z nejproslulejších pokračovatelů Origenova alegorického výkladu bible, Didyma Slepého (310-398), jehož žákem byl i Rufinus.^⁶¹ Na jaře roku 386 pak navštívili mnišskou kolonii v Nitrii. Tento pobyt trval pravděpodobně jen krátce - Jeroným jej zřejmě nechtěl příliš prodlužovat, neboť po své zkušenosti s poustevnickým životem v Sýrii si od otců pouště udržoval jistý odstup. Vrátil se proto s Paulou do Jeruzaléma, v jehož blízkosti chtěl založit vlastní klášter. Volba nakonec padla na Betlém, místo, které mu posvátností a také polohou mimo hektický Jeruzalém připadalo pro tento účel nejvhodnější. Zde s Paulinou finanční pomocí zřídil mužský klášter, Paula poté postavila ještě větší klášter pro řeholnice a hospitium pro poutníky. Za zdmi betlémského kláštera strávil latinský církevní otec zbylých třicet čtyři let svého života, naplněných spisovatelskou činností a překládáním Starého zákona, který představuje jeho největší překladatelský počin. Ani zde však stárnoucí asketa nenašel vytoužený klid: doléhaly k němu ozvuky církevních sporů a po vpádu Hunů, Isauriů a Saracénů byl jeho klášter vypálen. Do prvních let Jeronýmova pobytu v Betlémě se datují také jeho zbylá dvě hagiografická díla - Vita Malchi monachi captivi (Život mnicha Malcha, jenž upadl do zajetí) a Vita Hilarionis (Život Hilarionův).^⁶²

Pro moderního čtenáře představují Jeronýmovy legendy o poustevnících velice zvláštní čtení: v podivné směsici tu vedle sebe stojí fantaskní pohádkové motivy i historicky se tvářící odkazy, zázračné skutky i biografické detaily, autentické postavy i kentauři a satyrové, arabští loupežníci, vrány nosící jídlo a lvi, kteří přiběhnou jako na zavolání, když je třeba pohřbít tělo mrtvého světce nebo zachránit hrdinu z nebezpečí. Rozporuplný dojem jako by ještě posiloval zvláštní způsob vyprávění, v němž se snoubí zdánlivá prostota s rafinovanou literární stylizací, útržky z pohanských klasiků s citacemi ze Starého a Nového zákona. Tato krátká a modernímu čtenáři tak cizí dílka, jež zaujímají v korpusu Jeronýmových textů zcela marginální postavení, jsou přitom z literárněhistorického hlediska nesmírně cenná. Představují totiž první útvary svého druhu v latinské literatuře a staly se výchozím modelem pro následující generace latinských hagiografů. Všechny tři legendy se tradičně řadí k hagiografickému typu vitae („životy“), ale ve skutečnosti beze zbytku odpovídá představám o tomto žánru pouze Vita Hilarionis. Zbylé dvě legendy, přestože mají slovo vitae ve svém názvu,^⁶³ se vymykají biografickému schématu a životopisné údaje v nich tvoří pouhý rámec vlastního vyprávění. Vitae patří k jedné ze dvou základních forem hagiografie, které odpovídají rozdělení křesťanských světců na mučedníky a askety. Mučednický typ hagiografie, tzv. acta (úřední záznamy o smrti světce) a passiones (svědectví o umučení), časově předcházel asketickému, stejně jako martyrové historicky předcházeli poustevníkům. Když v dobách po Konstantinových dekretech rapidně ubylo možností jak zemřít mučednickou smrtí, stali se novými křesťanskými hrdiny poustevníci a asketové. Rozdíl mezi nimi a mučedníky přitom nebyl nijak zásadní, neboť dobrovolné sebeomezování a sebeumrtvování bylo považováno za zvláštní formu „každodenního mučednictví“^⁶⁴, a mnozí Jeronýmovi současníci je dokonce kladli výše než samotné martyrium. Z literárního pohledu však mezi oběma typy hagiografie existuje jeden zásadní rozdíl: acta a passiones se omezují takřka výhradně na zobrazení hrdinské smrti světce, pro vitae je naopak mnohem důležitější jeho příkladný život.

Vyprávění o zázračných skutcích „svatých mužů“ nebyla ryze křesťanským fenoménem a lze se s nimi setkat i v pohanské literární tradici. Badatelé pro tento zvláštní druh enkomiastické (tj. oslavné) biografie dokonce vymysleli speciální termín – aretalogie,^⁶⁵ i když v současnosti je relevantnost tohoto pojmu i žánru samotného někdy zpochybňována.^⁶⁶ K tomuto literárnímu útvaru jsou počítány biografie líčící zázračné činy divotvůrců a filosofů, jako je Filostratův Život Apollonia z Tyany nebo Iamblichův Život Pythagorův. Je nepochybné, že mezi pohanskou aretalogií a křesťanskou hagiografií lze nalézt určité paralely, zůstává však otázkou, nakolik se dá mluvit o přímém vlivu.^⁶⁷ Jiným potenciálním inspiračním zdrojem může být křesťanská apokryfní literatura, jež obsahuje některá vyprávění vykazující jistou podobnost s pozdějšími biografiemi světců (různé apokryfní skutky, sestup Ježíše do podsvětí, zázračné mariánské příběhy, legenda o Pavlovi a Tekle). Předobraz obou typů hagiografie lze ostatně hledat přímo v bibli, v případě passiones v příběhu Kristova ukřižování nebo mučednické smrti sv. Štěpána, v případě asketické biografie u Jana Křtitele. Řada společných motivů překvapivě spojuje křesťanskou hagiografii i s antickou románovou produkcí, jak názorně ukazuje Jeronýmova legenda o mnichu Malchovi, a pominout nelze ani působení monastické literatury a orální tradice (apofthegmata), jež byla do tohoto literárního útvaru rovněž inkorporována. Je tedy zřejmé, že v případě křesťanské hagiografie lze jen stěží mluvit o jediném přímém zdroji, který by se podílel na jejím vzniku, ale spíš o spolupůsobení různých vzájemně se prolínajících křesťanských i pohanských vlivů. Jde o značně proměnlivý literární útvar, otevřený působení jiných žánrů,^⁶⁸ ať už je to biografie, historiografie, román či anekdotické příběhy.

Svými legendami o poustevnících vytváří Jeroným latinský pendant k Athanasiovu Životu sv. Antonína, jenž platil za nezpochybnitelný model tohoto žánru. První z nich, legenda O sv. Pavlovi, prvním poustevníku, je přímo postavena na intertextuálním vztahu k Athanasiovu spisu a autor motivuje své dílo snahou dokázat, že prvním poustevníkem nebyl sv. Antonín, jak tvrdí alexandrijský patriarcha, ale jakýsi neznámý Pavel z Théb.^⁶⁹ Proto bývá tato Jeronýmova legenda často označována za svého druhu polemiku s Athanasiem; ale spíš než o polemiku jde o doplnění antonínovské tradice o nové, méně známé aspekty. Samotnému Pavlovi je ve skutečnosti věnována pouze menší část vyprávění, v níž se popisují počátky světcovy poustevnické kariéry, námětem druhé, obsáhlejší části je pak epizoda ze života sv. Antonína, jež nebyla zahrnuta do Athanasiovy verze. V ní se líčí Antonínova dobrodružná cesta za Pavlem, šťastné shledání obou poustevníků a Antonínova asistence při Pavlově pohřbu. Jako upomínka na jeho předchůdce zůstává Antonínovi prostá tunika spletená z palmových listů, s níž Athanasiův hrdina přebírá i štafetu poustevnického života, a je tak symbolicky pasován na Pavlova nástupce. Vyprávění je tedy složeno ze dvou samostatných a relativně nezávislých příběhů a tato kompoziční „dvojdomost“ prostupuje celým dílem.^⁷⁰ Vztah k Athanasiovu Životu sv. Antonína hraje důležitou roli i v legendě o Hilarionovi, zakladateli palestinského poustevnictví, který je naopak prezentován jako Antonínův nástupce. I v tomto případě se symbolickým pojítkem mezi oběma světci stává poustevnický plášť, tentokrát z nevydělané kůže, jehož prostřednictvím se na palestinského poustevníka přenáší část Antonínova charismatu.^⁷¹ Obě legendy jako by doplňovaly Athanasiův Život sv. Antonína a tvořily spolu s ním trilogii o zrodu poustevnického hnutí.

Přes všechny tyto vazby však z Jeronýmových legend dýchá jiná atmosféra než z Athanasiova Života sv. Antonína, neboť latinský církevní otec sleduje od začátku odlišnou narativní strategii a obrací se na jiného čtenáře. U alexandrijského patriarchy hrají důležitou roli theologicko–propagandistické motivy a jeho biografie sv. Antonína je součástí svatého tažení proti ariánské herezi. Praktická pouštní moudrost svérázného egyptského poustevníka je v ní stavěna proti intelektualismu Areiových stoupenců, z jejichž theologických spekulací se zrodila nebezpečná úchylka od pravé víry (popření Kristovy rovnosti Bohu otci). Proto je v Životě sv. Antonína překvapivě tolik zdůrazňován analfabetismus hlavního hrdiny, který se tvrdošíjně odmítá učit číst a psát.^⁷² I tak mu ovšem jeho přirozený důvtip umožňuje vést rovnocennou debatu s dobovou intelektuální elitou. U Jeronýma jsou theologické aspekty potlačeny – v jeho legendách nenajdeme nic, co by připomínalo dlouhou Antonínovu modlitbu, zaujímající téměř třetinu Athanasiova spisu, do níž jsou shrnuty základní myšlenky asketického učení tohoto poustevníka.^⁷³ Římský církevní otec se o učení, které vyznávají jeho poustevničtí hrdinové, příliš nezajímá a zaměřuje se pouze na vnější aspekty jejich kariéry, jako je konání zázraků, dietní zvyklosti či cestování po různých částech římské říše. Na rozdíl od Athanasia však zdůrazňuje vzdělanost svých hrdinů: Pavel z Théb je charakterizován jako litteris tam Graecis quam Aegyptiacis apprime eruditus^⁷⁴ („obzvláště vzdělaný v řeckém i koptském písemnictví“) a rovněž Hilarion je absolventem alexandrijské gramatické školy, kde všechny udivuje svou nevšední učeností.^⁷⁵ Svým intelektualismem jako by se Jeronýmovi hrdinové spíš podobali antickým pohanským divotvůrcům a filosofům.^⁷⁶

U Jeronýma je také na první pohled zřejmá snaha přizpůsobit hagiografickou literaturu širšímu čtenářskému publiku, které prošlo výchovou v latinských rétorických školách. Athanasiův Život sv. Antonína byl zřejmě určen nově vznikajícím mnišským komunitám na Západě, kterým měl zprostředkovat určitý model asketického života. Latinský autor se obrací se svým asketicko–etickým poselstvím na mnohem širší okruh křesťanských a zřejmě i pohanských adresátů.^⁷⁷ Proto se snaží vyjít vstříc vkusu svých potenciálních čtenářů a užívá zábavnější formy než jeho řecký vzor. Typickou ukázkou takového přístupu je epizoda ze Života sv. Hilariona popisující závody čtyřspřeží, v nichž se světec angažuje na straně křesťanského majitele stájí.^⁷⁸ Boj mezi pohanstvím a křesťanstvím je přenesen na dráhu hipodromu a prezentován jako sportovní klání. Autor přitom téměř reportážním způsobem podává zprávu o průběhu dostihů, v nichž, jak jinak, slavně vítězí křesťanská strana. Hilarionův magický zásah ve prospěch křesťanského spřežení, jemuž se světec zprvu bránil, neboť považoval za nedůstojné plýtvat modlitbami na tak pošetilou zábavu, přitom paradoxně získává novému náboženství více stoupenců než jiné, „serióznější“ zázraky. Cesty víry jsou nevyzpytatelné, ale Jeroným jako schopný rétor dobře ví, kudy vede cesta k mysli jeho latinských čtenářů. Zvláštní spojení zábavy a nábožensko–etického apelu, které se objevuje v jeho legendách, se postupně stává jedním ze základních znaků hagiografického žánru. Latinský církevní otec ovšem nejen přibližuje hagiografii triviální zábavné četbě, ale zároveň dává průchod své literární erudici a znalosti pohanských i křesťanských autorů. Hojně užívá tradiční rétorické figury a různé literární efekty, prokládá své vyprávění citacemi z pohanských klasiků - Vergilia, Horatia a Sallustia. Dává tak hagiografii literárně kultivovanější a čtenářsky atraktivnější podobu.

Srovnáváme-li Jeronýmovy legendy mezi sebou, narazíme na propastné rozdíly v užitých narativních postupech. V podstatě by se dalo říci, že každá z jeho vitae je úplně jiná.^⁷⁹ Legenda O Pavlovi, prvním poustevníku představuje velmi zvláštní vyprávění, v němž je setkání dvou poustevníků zasazeno do kulis pohádkového světa a oživeno přítomností nadpřirozených bytostí pohanské mytologie a zvířecích pomocníků. To ovšem autorovi nijak nebrání stylizovat se do role seriózního historika a prokládat své líčení pseudohistorickými odkazy, jež mají potvrdit reálnou existenci těchto fantaskních bytostí.^⁸⁰ Příběh navíc nemá podobu koherentního, do sebe uzavřeného vyprávění soustředěného kolem jedné postavy, ale rozpadá se do dvou nestejných částí jen volně formálně spojených, takže se dá jen obtížně žánrově specifikovat.^⁸¹ První část legendy se zaměřuje na počátky Pavlovy poustevnické kariéry, ve druhé se perspektiva vyprávění náhle mění a do středu pozornosti se dostává sv. Antonín a jeho cesta za Pavlem. Ze všech tří Jeronýmových legend se biografii nejvíce blíží Život sv. Hilariona, který jako jediný sleduje životní pouť hrdiny od jeho narození až do smrti. Mezi těmito dvěma mezními body se však rozpíná sled relativně samostatných epizod, jež popisují Hilarionovy spektakulární zázraky, a anekdot z jeho života. Tradiční představě hagiografie se pak zcela vymyká legenda Jak mnich Malchus upadl do zajetí, dobrodružný příběh, jenž ze všeho nejvíce připomíná antickou milostnou novelu naruby, neboť náhoda její hrdiny nerozděluje, ale naopak proti jejich vůli spojuje.^⁸² I způsob podání se oproti předchozím legendám zásadně mění: autor pouští otěže vyprávění z ruky a nechává za sebe mluvit vypravěče – syrského starce Malcha, s nímž se údajně setkal při svém pobytu na statcích přítele Euagria. Jde o klasický románový postup známý z mnoha antických novel, kde autor vystupuje jen jako neutrální prostředník mezi vypravěčem a čtenářem. Nejen samotný způsob vyprávění, ale i řada jednotlivých motivů evokuje typicky románovou atmosféru: únos loupežníky, vynucený sňatek, dobrodružný útěk a nečekaná záchrana v posledním okamžiku. Naopak nezbytný hagiografický motiv zázraku v legendě zcela chybí, pomineme-li nepravděpodobnou záchranu hrdinů lvicí. Celý příběh je charakterizován jako historia castitatis („příběh cudnosti“) a pod vnějším románovým nátěrem se skrývá poselství o významu manželského celibátu. Jde tedy o podobenství propagující křesťanský ideál cudnosti a rafinovaně využívající konvencí antického románu.^⁸³

Jeronýmův model, který přibližuje křesťanskou hagiografii zábavné literární produkci a klade větší důraz na její umělecké zpracování, se v latinském písemnictví ujal. Všechny tři poustevnické legendy měly značný ohlas, o čemž svědčí jak zmínky u pozdějších církevních autorů,^⁸⁴ tak zachované řecké, syrské a koptské překlady. Také ve středověku patřily Jeronýmovy legendy k nejčtenějším latinským textům, díky čemuž se zachovalo přes 120 rukopisů. Čteme-li dnes tuto bizarní směs historických faktů a pohádkových zázraků, náboženských proklamací a románových dobrodružství, anekdot pro pobavení a vášnivých asketických výzev, vytane nám na mysli neodbytná otázka: co z tohoto vyprávění můžeme vlastně brát vážně?^⁸⁵ Moderní čtenář zvyklý vést jasnou hranici mezi fiction a non-fiction literaturou nedokáže pochopit, že svět Jeronýmových legend stojí mimo kategorie pravdy a lži a že realita a fikce se v něm volně prolínají a nelze je od sebe násilně oddělovat. Nezbývá než odložit předsudky moderního čtenáře a nechat se unést zvláštním kouzlem, jež neztratilo nic ze své působivosti ani po více jak šestnácti stoletích.

1. Inter multos saepe dubitatum est, a quo potissimum Monachorum eremus habitari coepta sit. Quidam enim altius repetentes, a beato Elia et Ioanne sumpsere principium, quorum et Elias plus nobis videtur fuisse, quam Monachus, et Ioannes ante prophetare coepisse, quam natus sit. Alii autem, in quam opinionem vulgus omne consentit, asserunt Antonium huius propositi caput, quod ex parte verum est; non enim tam ipse ante omnes fuit, quam ab eo omnium incitata sunt studia. Amathas vero et Macarius, discipuli Antonii, e quibus superior magistri corpus sepelivit, etiam nunc affirmant Paulum quemdam Thebaeum principem istius rei fuisse, non nominis, quam opinionem nos quoque probamus. Nonnulli haec et alia prout voluntas tulit, iactitant subterraneo specu crinitum calcaneo tenus hominem fuisse et multa, quae persequi otiosum est, incredibilia fingentes. Quorum quia impudens mendacium fuit, ne refellenda quidem sententia videtur. Igitur quia de Antonio tam Graeco quam Romano stylo diligenter memoriae traditum est, pauca de Pauli principio et fine scribere disposui; magis quia res omissa erat, quam fretus ingenio. Quomodo autem in media aetate vixerit et quas Satanae pertulerit insidias, nulli hominum compertum habetur.

2. Sub Decio et Valeriano persecutoribus, quo tempore Cornelius Romae, Cyprianus Carthagine, felici cruore damnati sunt, multas apud Aegyptum et Thebaidem ecclesias tempestas saeva populata est. Voti tunc Christianis erat pro Christi nomine gladio percuti. Verum hostis callidus tarda ad mortem supplicia conquirens animas cupiebat iugulare non corpora. Et ut ipse, qui ab eo passus est, Cyprianus ait: „Volentibus mori non permittebat occidi“. Cuius ut crudelitas notior fiat, duo memoriae causa exempla subicimus.

3. Perseverantem in fide martyrem et inter eculeos laminasque victorem iussit melle perungi et sub ardentissimo sole religatis manibus post tergum reponi, scilicet ut muscarum aculeis cederet, qui ignitas sartagines ante superasset. Alium iuvenili aetate florentem in amoenissimos hortulos praecepit abduci ibique inter lilia candentia et rubentes rosas, cum leni iuxta murmure aquarum serperet rivus et molli sibilo arborum folia ventus praestringeret, super exstructum plumis lectum resupinari et, ne se inde posset excutere, blandis sertorum nexibus irretitum relinqui. Quo cum recedentibus cunctis meretrix speciosa venisset, coepit delicatis stringere colla complexibus et, quod dictu quoque scelus est, manibus attrectare virilia, ut corpore in libidinem concitato se victrix impudica superiaceret. Quid ageret miles Christi et quo se verteret, nesciebat. Quem tormenta non vicerant, superabat voluptas. Tandem caelitus inspiratus praecisam mordicus linguam in osculantis se faciem exspuit, ac sic libidinis sensum succedens doloris magnitudo superavit.

4. Per idem ergo tempus, quo talia gerebantur, apud inferiorem Thebaidam cum sorore iam viro tradita, post mortem amborum parentum, in hereditate locupleti Paulus relictus est, annorum circiter sedecim, litteris tam Graecis quam Aegyptiacis apprime eruditus, mansueti animi, Deum valde amans. Et cum persecutionis procella detonaret, in villam remotiorem et secretiorem secessit. Verum quid pectora humana non cogit auri sacra fames? Sororis maritus coepit prodere velle, quem celare debuerat. Non illum uxoris lacrimae, ut assolet, non communio sanguinis, non spectans cuncta ex alto Deus ab scelere revocavit; aderat, instabat, crudelitate quasi pietate utebatur.

5. Quod ubi prudentissimus adolescens intellexit, ad montium deserta confugiens, dum persecutionis finem praestolaretur. Necessitatem in voluntatem vertit, ac paulatim progrediens rursusque subsistens atque hoc idem saepius faciens tamdem reperit saxeum montem, ad cuius radices haud grandis spelunca lapide claudebatur. Quo remoto (ut est cupiditas hominum occulta cognoscere) avidius explorans animadvertit intus grande vestibulum, quod aperto desuper coelo patulis diffusa ramis vetus palma contexerat, fontem lucidissimum ostendens, cuius rivum tantummodo foras erumpentem, statim modico foramine eadem, quae genuerat, aquas terra sorbebat. Erant praeterea per exesum montem haud pauca habitacula, in quibus scabrae iam incudes et mallei, quibus pecunia signatur, visebantur. Hunc locum Aegyptiorum litterae ferunt furtivam monetae officinam fuisse ea tempestate, qua Cleopatrae iunctus est Antonius.

6. Igitur adamato habitaculo (quasi quod a Deo sibi offerretur) omnem ibidem in orationibus et solitudine duxit aetatem. Cibum et vestimentum ei palma praebebat. Quod ne cui impossibile videatur, Iesum testor et sanctos angelos eius in ea eremi parte, quae iuxta Syriam Saracenis iungitur, et vidisse me monachos et videre, e quibus unus, per triginta annos clausus, hordeaceo pane et lutulenta aqua vixit, alter in cisterna veteri (quam gentili sermone Syri gubbam vocant) quinque caricis per singulos dies sustentabatur. Haec igitur incredibilia videbuntur his, qui non credunt omnia possibilia esse credentibus.

7. Sed ut ad id redeam unde digressus sum, cum iam centum tredecim annos beatus Paulus vitam caelestem ageret in terris et nonagenarius in alia solitudine Antonius moraretur, ut ipse asserere solebat, haec in mentem eius cogitatio incidit, nullum ultra se perfectum monachum in eremo consedisse. At illi per noctem quiescenti revelatum est esse alium interius multo se meliorem, ad quem visendum deberet proficisci. Illico erumpente luce venerabilis senex infirmos artus baculo regente sustentans coepit ire velle quo nesciebat. Et iam media dies coquente desuper sole fervebat, nec tamen a coepto itinere abducebatur dicens: „Credo in Deum meum, quod conservum, quem mihi olim promisit, ostendet. Nec plura his conspicit hominem equo mixtum, cui opinio poetarum hippocentauro vocabulum indidit. Quo viso salutaris impressione signi armat frontem et: „Heus tu“, inquit, „quanam in parte hic servus Dei habitat?“ At ille barbarum nescio quid infrendens et frangens potius verba quam proloquens inter horrentia ora setis blandum quaesivit alloquium. Et dexterae protensione manus cupitum indicat iter et sic patentes campos volucri transmittens fuga ex oculis mirantis evanuit. Verum haec utrum diabolus ad terrendum eum simulaverit, an, ut solet, eremus monstruosorum animalium ferax istam quoque gignat bestiam, incertum habemus.

8. Stupens itaque Antonius et de eo, quod viderat, secum volvens ulterius progreditur. Nec mora, inter saxosam convallem haud grandem homunculum videt aduncis naribus, fronte cornibus asperata, cuius extrema pars corporis in caprarum pedes desinebat. Ad hoc Antonius spectaculum scutum fidei et loricam spei, ut bonus praeliator arripuit; nihilominus memoratum animal palmarum fructus eidem ad viaticum, quasi pacis obsides, offerebat. Quo cognito gradum pressit Antonius, et quisnam esset interrogans, hoc ab eo responsum accepit: „Mortalis ego sum et unus ex accolis eremi, quos vario delusa errore gentilitas, Faunos Satyrosque et Incubos vocans, colit. Legatione fungor gregis mei. Precamur ut pro nobis communem Dominum depreceris, quem in salutem mundi olim venisse cognovimus et in universam terram exiit sonus eius“. Talia eo loquente longaevus viator ubertim faciem lacrimis rigabat, quas magnitudo laetitiae indices cordis effuderat. Gaudebat quippe de Christi gloria et de interitu Satanae simulque admirans, quod eius posset intelligere sermonem, et baculo humum percutiens, aiebat: „Vae tibi, Alexandria, quae pro Deo portenta veneraris. Vae tibi, civitas meretrix, in quam totius orbis daemonia confluxere. Quid nunc dictura es? Bestiae Christum loquuntur et tu pro Deo portenta veneraris“. Necdum verba compleverat et quasi pennigero volatu petulcum animal aufugit. Hoc ne cuiquam ad incredulitatem scrupulum moveat, sub rege Constantio, universo mundo teste, defenditur. Nam Alexandriam istiusmodi homo vivus perductus, magnum populo spectaculum praebuit; et postea cadaver exanime, ne calore aestatis dissiparetur, sale infuso, Antiochiam ut ab imperatore videretur, allatum est.

9. Sed ut propositum persequar, Antonius coeptam regionem pergebat, ferarum tantum vestigia intuens et eremi latam vastitatem. Quid ageret, quo verteret gradum, nesciebat. Iam altera effluxerat dies, restabat unum: ut deseri se a Christo non posse confideret. Pernox secundas in oratione exegit tenebras et dubia adhuc luce, haud procul intuetur lupam sitis ardoribus anhelantem ad radicem montis irrepere. Quam secutus oculis et iuxta speluncam, cum fera abiisset, accedens, intro coepit aspicere, nihil curiositate proficiente, tenebris arcentibus visum. Verum ut Scriptura ait: perfecta dilectio foras mittit timorem; suspenso gradu et anhelitu temperato, callidus explorator ingressus est. Ac paulatim progrediens saepiusque subsistens sonum aure captabat. Tandem per caecae noctis horrorem procul lumen intuitus, dum avidius properat, offenso in lapidem pede strepitum concitavit, post cuius sonitum beatus Paulus ostium, quod patebat, occludens sera obfirmavit. Tunc vero Antonius pro foribus corruens, usque ad sextam et eo amplius horam aditum precabatur, dicens: „Qui sim, unde, cur venerim, nosti. Scio me non mereri conspectum tuum; tamen nisi videro, non recedam. Qui bestias recipis, hominem cur repellis? Quaesivi et inveni, pulso ut aperiatur. Quod si non impetro, hic moriar ante postes tuos; certe sepelies vel cadaver.

Talia perstabat memorans fixusque manebat.
Adque ei responsum paucis ita reddidit heros.

„Nemo sic petit, ut minetur; nemo cum lacrimis calumniam facit. Et miraris si non recipiam, cum moriturus adveneris?“ Sic arridens Paulus patefecit ingressum, quo aperto, dum in mutuos miscentur amplexus, propriis se salutavere nominibus; gratiae Domino in commune referuntur.

10. Et post sanctum osculum residens Paulus cum Antonio ita exorsus est: „En quem tanto labore quaesisti, putridis senectute membris operit inculta canities. En vides hominem, pulverem mox futurum. Verum quia charitas omnia sustentat, narra mihi, quaeso, quomodo se habeat humanum genus, an in antiquis urbibus nova tecta consurgant, quo mundus regatur imperio, an supersint aliqui, qui daemonum errore rapiantur“. Inter has sermocinationes suspiciunt alitem corvum in ramo arboris consedisse, qui inde leniter subvolabat et integrum panem ante ora mirantium deposuit. Post cuius abscessum: „Eia“, inquit Paulus, „Dominus nobis prandium misit, vere pius, vere misericors. Sexaginta iam anni sunt quod dimidii semper panis fragmentum accipio, verum ad adventum tuum militibus suis Christus duplicavit annonam“.

11. Igitur Domino gratiarum actione celebrata, super vitrei marginem fontis uterque consedit. Hic vero quis frangeret panem oborta contentio paene diem duxit in vesperum. Paulus more cogebat hospitii, Antonius iure refellebat aetatis. Tandem consilium fuit ut apprehenso e regione pane, dum ad se quisque nititur, pars sua remaneret in manibus. Dehinc paululum aquae prono in fonte ore libaverunt, et immolantes Deo sacrificium laudis, noctem transegere vigiliis. Cumque iam esset terris redditus dies, beatus Paulus ad Antonium sic locutus est: „Olim te, frater, in istis regionibus habitare sciebam, olim te conservum meum mihi promiserat Deus. Sed quia iam dormitionis meae tempus advenit, et quod semper cupiebam dissolvi et esse cum Christo, peracto cursu superest mihi corona iustitiae. Tu missus es a Domino qui humo corpusculum meum tegas, immo terrae terram reddas“.

12. His Antonius auditis, flens et gemens, ne se desereret atque ut comitem talis itineris acciperet, precabatur. Et ille: „Non debes“, inquit, „quaerere quae tua sunt, sed quae aliena. Expedit tibi, sarcina carnis abiecta, Agnum sequi. Sed et ceteris expedit fratribus, ut tuo adhuc instituantur exemplo. Quam ob rem, quaeso, perge, nisi molestum est, et pallium quod tibi Athanasius episcopus dedit, ad obvolvendum corpusculum meum, defer“. Hoc autem beatus Paulus rogavit, non quod magnopere curaret, utrum tectum putresceret cadaver an nudum (quippe qui tanto temporis spatio contextis palmarum foliis vestiebatur), sed ut a se recedenti maeror suae mortis levaretur. Stupefactus ergo Antonius, quod de Athanasio et pallio eius audierat, quasi Christum in Paulo videns, et in pectore eius Deum venerans, ultra respondere nihil ausus est. Sed cum silentio lacrimans, exosculatis eius oculis manibusque, ad monasterium, quod postea a Saracenis occupatum est, regrediebatur. Neque vero gressus sequebantur animum. Sed quamvis corpus inane ieiuniis seniles etiam anni fregerant, tamen animo vincebat aetatem.

13. Tandem fatigatus et anhelus ad habitaculum suum confecto itinere pervenit. Cui cum duo discipuli, qui ei iam longaevo ministrare coeperant, occurrissent, dicentes: „Ubi tamdiu moratus es, pater?“, respondit: „Vae mihi peccatori, qui falsum monachi nomen fero. Vidi Eliam, vidi Iohannem in deserto, et vere vidi Paulum in paradiso“. Et sic ore compresso et manu verberans pectus, ex cellula pallium protulit. Rogantibusque discipulis, ut plenius quidnam rei esset, exponeret, ait: „Tempus tacendi et tempus loquendi“.

14. Tunc egressus foras et ne modicum quidem cibi sumens, per viam qua venerat, regrediebatur, illum sitiens, illum videre desiderans, illum oculis ac tota mente complectens. Timebat enim (quod et evenit) ne se absente Christo debitum spiritum redderet. Cumque iam dies alia illuxisset et trium horarum spatio iter remaneret, vidit inter angelorum catervas, inter prophetarum et apostolorum choros, niveo candore Paulum fulgentem in sublime conscendere. Et statim in faciem suam procidens, sabulum capiti superiaciebat, ploransque et eiulans, aiebat: „Cur me, Paule, dimittis? Cur insalutatus abis? Tam tarde notus, tam cito recedis?“ Referebat postea beatus Antonius tanta se velocitate quod reliquum erat viae cucurrisse, ut ad instar avis pervolaret; nec immerito, nam introgressus speluncam, vidit genibus complicatis, erecta cervice, extensisque in altum manibus, corpus exanime. Ac primum et ipse vivere eum credens, pariter orabat. Postquam vero nulla ut solebat suspiria precantis audivit, in flebile osculum ruens, intellexit quod etiam cadaver sancti Deum, cui omnia vivunt, officio gestus precaretur.

16. Igitur obvoluto et prolato foras corpore, hymnos quoque et psalmos de Christiana traditione decantans, contristabatur Antonius, quod sarculum quo terram foderet non haberet. Fluctuans itaque vario mentis aestu et secum multa reputans, dicebat: „Si ad monasterium revertar, quatridui iter est, si hic maneam, nihil ultra proficiam. Moriar ergo, ut dignum est, et iuxta bellatorem tuum, Christe, ruens, extremum halitum fundam“. Talia eo animo volvente, ecce duo leones ex interioris eremi parte currentes, volantibus per colla iubis, ferebantur. Quibus aspectis primo exhorruit rursusque ad Deum referens mentem, quasi columbas videret, mansit intrepidus. Et illi quidem directo cursu ad cadaver beati senis substiterunt adulantibusque caudis circa eius pedes accubuere, fremitu ingenti rugientes, prorsus ut intelligeres eos plangere quomodo poterant. Deinde haud procul coeperunt humum pedibus scalpere arenamque certatim egerentes unius hominis capacem locum foderunt. Ac statim quasi mercedem pro opere postulantes cum motu aurium, cervice deiecta ad Antonium perrexerunt, manus eius pedesque lingentes, ut ille animadvertit benedictionem eos a se precari. Nec mora, in laudationem Christi effusus, quod muta quoque animalia Deum esse sentirent, ait: „Domine, sine cuius nutu nec folium arboris defluit, nec unus passerum ad terram cadit, da illis sicut tu scis“. Et manu annuens eis ut abirent imperavit. Cumque illi recessissent, sancti corporis onere seniles curvavit humeros, et deposito eo, effossam desuper humum congregans tumulum ex more posuit. Postquam autem alia dies illuxit, ne quid pius haeres ex intestati bonis non possideret, tunicam eius sibi vindicavit, quam in sportarum modum de palmae foliis ipse sibi contexuerat. Ac sic ad monasterium reversus, discipulis cuncta ex ordine replicavit; diebusque solemnibus Paschae et Pentecostes semper Pauli tunica vestitus est.

17. Libet in fine opusculi eos interrogare, qui sua patrimonia ignorant, qui domos marmoribus vestiunt, qui uno filo villarum insuunt praedia: „Huic seni nudo quid umquam defuit?“ Vos gemma bibitis, ille naturae concavis manibus satisfecit, vos in tunicis aurum texitis, ille ne vilissimi quidem indumentum habuit mancipii vestri. Sed e contrario, illi pauperculo paradisus patet, vos auratos gehenna suscipiet. Ille vestem Christi nudus licet tamen servavit, vos vestiti sericis indumentum Christi perdidistis. Paulus vilissimo pulvere coopertus iacet resurrecturus in gloria, vos operosa saxis sepulcra premunt cum vestris opibus arsuros. Parcite, quaeso, vobis, parcite saltem divitiis quas amatis. Cur et mortuos vestros auratis obvolvitis vestibus? Cur ambitio inter luctus lacrimasque non cessat? An cadavera divitum nisi in serico putrescere nesciunt? Obsecro, quicumque haec legis, ut Hieronymi peccatoris memineris; cui si Dominus optionem daret, multo magis eligeret tunicam Pauli cum meritis eius, quam regum purpuras cum poenis suis.

1. Kdo z mnichů se usadil v poušti jako první, je předmětem mnoha dohadů. Někteří hledají počátky poustevnictví hluboko v minulosti a připisují prvenství blahoslavenému Eliáši a Janu Křtiteli; podle mne však byl Eliáš víc než pouhým mnichem a Jan prokázal, že je prorokem, ještě před svým narozením.^⁸⁶ Jiní, a k nim se kloní většina lidí, tvrdí, že původcem tohoto způsobu života je Antonín.^⁸⁷ To je ovšem pravda jen z části: on sám totiž spíš probudil všeobecný zájem o poustevnictví, než že by byl předchůdcem všech ostatních. Vždyť ještě nyní Antonínovi žáci Amathas a Makarios, z nichž první pohřbil tělo svého učitele, říkají, že na počátku tohoto hnutí, nikoli ovšem u zrodu jeho názvu, stál jakýsi Pavel z Théb. A s tímto názorem se ztotožňuji i já. Jsou tací, kteří o tomto muži vykládají, co je právě napadne: že to byl člověk s vlasy až na paty, že žil v jeskyni pod zemí a spoustu dalších neuvěřitelných věcí, jimiž se zabývat by bylo jen ztrátou času. Jde o samé nehorázné výmysly, a proto mi připadá zbytečné je vyvracet. Vzhledem k tomu, že Antonínův život byl už zevrubně popsán jak v řeckém, tak i v latinském jazyce,^⁸⁸ rozhodl jsem se (spíš proto, že tato věc zůstala opomenuta, než že bych tolik důvěřoval svému nadání) napsat něco málo o Pavlových začátcích a o jeho konci. O tom, jak žil převážnou část svého života a jak čelil nástrahám Satana, není totiž známo nic určitého.

2. Za Deciova a Valerianova pronásledování,^⁸⁹ kdy slavně prolili svou krev a zahynuli mučednickou smrtí v Římě Cornelius^⁹⁰ a v Kartágu Cyprianus,^⁹¹ zpustošila tato krutá pohroma mnoho křesťanských společenství v dolním Egyptě i v Thébaidě.^⁹² Ti, kdo se hlásili ke křesťanství, byli tehdy pobíjeni mečem pro pouhé jméno Kristovo. Zchytralý nepřítel^⁹³ pro ně vymýšlel pomalé způsoby popravy, neboť chtěl zahubit jejich duši, nikoli tělo. Jak to vyjádřil Cyprianus, jenž se sám stal obětí pronásledování: „Nebylo jim dopřáno zemřít rychle, přestože tolik toužili po smrti.“^⁹⁴ Aby byla krutost nepřítele zřejmější a neupadla v zapomenutí, připojíme dva příklady.

3. Jednoho mučedníka, jenž byl pevný ve víře a nezlomilo ho ani natahování na skřipec, ani pálení železy, přikázali potřít medem a vystavit s rukama spoutanýma za zády slunečnímu žáru, aby poté, co odolal rozžhaveným železům, podlehl bodání much. Jiného v rozkvětu mládí přikázali odvést do přelíbezné zahrady. Tam, uprostřed bělostných lilií a rudých růží, za tichého zurčení potůčku, jenž tekl poblíž, a za jemného šumění stromů, s jejichž listím si pohrával vítr, ho položili na lože z peří. A aby se nemohl vyprostit, spoutali ho girlandami spletenými z květů. Poté, co se všichni vzdálili, přišla k němu sličná nevěstka, začala ho něžně objímat a (je zločin o tom byť jen mluvit) rukama dráždit jeho pohlaví. A když ta nestoudnice probudila jeho tělesnou žádost, triumfálně na něj nalehla. Voják Kristův nevěděl, co si počít a kam se vrtnout. Odolal sice mučidlům, teď však začal podléhat chtíči. A tak si nakonec z vnuknutí nebes ukousl jazyk a plivl ho ženě, jež ho líbala, do tváře. A obrovská bolest, jež následovala, přehlušila smyslnou touhu. ^⁹⁵

4. V době, kdy se děly takové věci, osiřel ve věku šestnácti let Pavel, který žil v dolní Thebaidě. Jeho sestra již byla vdaná a po smrti obou rodičů mu zůstalo velké dědictví. Byl to vzdělaný mladík, který uměl řecky i koptsky, měl mírnou povahu a z celého srdce byl oddán Bohu. A protože vlna pronásledování ještě neodezněla, uchýlil se na vzdálený zapadlý statek.

Sestřin manžel začal pomýšlet na to, že Pavla, jehož měl skrývat, prozradí. A ani slzy jeho ženy (jak tomu obvykle bývá), ani příbuzenský svazek, ani Bůh, jenž na všechno z výše hledí, ho nedokázaly od jeho zločinného úmyslu odvrátit. Dotíral, vyhrožoval a krutost vydával za povinnost.

5. Když to moudrý mladík pochopil, uchýlil se do pustiny v horách, aby tam přečkal pronásledování. V tom, co zprvu dělal z nutnosti, však záhy našel zalíbení. Pouštěl stále hlouběji do pustiny, čas od času se někde zastavil, a tak pořád dál, až nakonec přišel ke skalnaté hoře, na jejímž úpatí byla nevelká jeskyně zatarasená balvanem. Když jej odvalil (taková už je lidská touha odhalovat skrytá tajemství) a hnán zvědavostí se vydal na průzkum, objevil uvnitř velký prostor nahoře otevřený k nebi. Překrývala ho stará palma, rozprostírající doširoka své dlouhé větve, a pod ní vyvěral průzračný pramen. Jen co vytryskl, hned zase zmizel úzkou průrvou v zemi, která ho zrodila. Ve zvětralé skále bylo mnoho komůrek, v nichž objevil zrezavělé kovadliny a razidla k výrobě mincí. Podle egyptských záznamů byla prý kdysi, v dobách, kdy Antonius spojil svůj osud s Kleopatrou, na tomto místě tajná padělatelská dílna.

6. V tomto příbytku, který si zamiloval, jako by mu ho daroval sám Bůh, strávil o samotě na modlitbách celý život. Palma mu poskytovala veškerý oděv i obživu. A kdyby se to snad někomu zdálo nemožné, nechť mi jsou Ježíš a svatí andělé svědky, že v té části pouště, jež se rozkládá mezi Sýrií a územím Saracénů, jsem na vlastní oči viděl^⁹⁷ dva mnichy, z nichž jeden strávil třicet let v dobrovolné samotě jen o ječném chlebu a kalné vodě, a druhý, jenž se nechal zavřít do staré nádrže na vodu (Syřané jí ve své mateřštině říkají gubba), vystačil s pěti fíky na den.^⁹⁸ Takové věci se zdají neuvěřitelné jen těm, kdo nevěří, že pro věřícího není nic nemožné.^⁹⁹

7. Ale abych se vrátil zpět ke svému tématu. V době, kdy Pavel završil stotřináctý rok svého nebeského života na zemi, zdržoval se v jiné části pouště Antonín, jemuž tehdy bylo devadesát let. Jednou Antonínovi přišlo na mysl (jak sám často říkal), že je jediným dokonalým poustevníkem, který se v poušti usadil. Avšak v noci, když odpočíval, mu bylo ve snu odhaleno, že hlouběji v poušti žije ještě jiný mnich, mnohem dokonalejší, a že se za ním má vypravit. Hned za rozbřesku, podpíraje holí své vetché údy, vydal se důstojný stařec na cestu, aniž znal její cíl. Den již žhnul poledním žárem, on se však neodchýlil od směru, kterým se vydal, a říkal si: „Věřím, že mi Bůh ukáže mého spoluslužebníka, jak mi slíbil“. Sotva to dořekl, spatřil zvláštního tvora, napůl člověka, napůl koně, jemuž básníci dali jméno hippokentauros.^¹⁰⁰ Při pohledu na něj se pokřižoval znamením spásy a takto obrněn ho oslovil: „Hej ty, kde bydlí onen služebník Boží?“ Kentaur se pokusil o přátelskou odpověď, ale z jeho štětinaté tlamy namísto srozumitelné řeči vycházely jen jakési lámané zvuky. A tak jen cosi barbarského zamumlal a nataženou pravicí ukázal žádaný směr. Pak prchl širou plání v divém kvapu,^¹⁰¹ až zmizel z dohledu Antonínových užaslých očí. Zda to bylo jen mámení ďábla, jež mělo Antonína vyděsit, nebo to zvíře zrodila poušť plodná na podobné nestvůry, tím si nejsem jist.

8. Užaslý Antonín pokračoval ve své cestě a v duchu přemítal nad tím, co viděl. Netrvalo dlouho a ve skalnatém údolí spatřil nevelké stvoření připomínající člověka, které mělo zahnutý nos a rohy na čele a jehož spodní část těla přecházela v kozlí nohy.[dokonalý popis čerta; jk] Při pohledu na něj se jako správný bojovník chopil štítu víry^¹⁰² a oděl pancířem naděje, nicméně zmíněný tvor mu na znamení míru podával datlové plody jako jídlo na cestu. Když to Antonín zjistil, zastavil svůj krok a zeptal se ho, kdo je. Na to se mu dostalo této odpovědi: „Jsem smrtelník a patřím k obyvatelům pouště, jež pohané klamaní všelikými bludy uctívají pod jmény Fauni, Satyrové a Inkubové.^¹⁰³ Jako vyslanec svého lidu tě prosím, aby ses za nás přimluvil u našeho společného Pána, o němž víme, že kdysi přišel spasit svět, a jehož hlas se šíří po celé zemi.“ Při těch slovech se začaly stařičkému poutníkovi řinout po tváři v hojných proudech slzy jako projev nesmírné radosti v jeho srdci. Těšil se z Kristovy slávy a zkázy Satana a zároveň se divil, že rozumí řeči onoho tvora. Pak udeřil holí do země a zvolal: „Běda ti, Alexandrie, jež obludy namísto Boha uctíváš. Běda ti, město-nevěstko, do něhož se sbíhají démoni z celého světa. Co na to řekneš? I zvířata mluví o Kristu a ty uctíváš místo Boha obludy.“ Než stačil domluvit, zmizelo to rohaté stvoření, jako by mělo křídla. A kdyby se snad někdo zdráhal tomu uvěřit, je dosvědčeno (a každý to mohl vidět na vlastní oči), že za Konstantiovy vlády byl podobný tvor živý přivezen do Alexandrie a ukazován jako velká podívaná. Jeho mrtvé tělo naložené do soli, aby na slunečním žáru neshnilo, bylo později dopraveno do Antiocheie, aby si je mohl prohlédnout i císař.

9. Držme se však vytčeného tématu. Antonín pokračoval ve své cestě, před sebou jen stopy zvěře a nekonečnou rozlohu pouště. Neměl ani tušení, co si počít a kam obrátit své kroky. Uplynuly již dva dny a jemu nezbývalo než věřit, že ho Kristus nemůže opustit. Již druhou temnou noc strávil na modlitbách a pak za ranního šera spatřil nedaleko žíznící vlčici, jak se těžce oddechujíc krade k úpatí hory. Sledoval zvíře očima, dokud nezmizelo z dohledu, a pak se přiblížil k jeskyni a nahlédl dovnitř. Jeho zvědavost však nebyla ukojena, neboť tam byla tma a nic neviděl. Avšak, jak praví Písmo, dokonalá láska strach zahání,^¹⁰⁴ a tak se kradmo a se zatajeným dechem vydal dovnitř na výzvědy. Opatrně postupoval dál, co chvíli se zastavoval a napínal uši, zda neuslyší nějaký zvuk, až konečně zahlédl v té děsivé tmě vzdálené světlo. Dychtivě se za ním rozběhl, přitom zakopl o kámen a způsobil hluk. Jakmile blahoslavený Pavel zaslechl hlomoz, zavřel dveře, které byly předtím otevřené, a zastrčil závoru. Antonín padl před vchodem na kolena a až do šesti hodin nebo ještě déle prosil, aby byl vpuštěn, těmito slovy: „Dobře víš, kdo jsem, odkud a proč přicházím. Vím, že nejsem hoden tvého pohledu, přesto však neodejdu, dokud tě nespatřím. Proč ty, jenž přijímáš zvířata, odháníš člověka? Hledal jsem a nalezl jsem, tluču, aby mi bylo otevřeno.^¹⁰⁵ A když nedosáhnu svého, pak tady před tvými dveřmi najdu smrt: moji mrtvolu určitě pohřbíš.“

„Žádný prosebník neužívá výhrůžek, nikdo nespílá se slzami v očích. Divíš se, že tě nechci přijmout, jestliže jsi přišel zemřít?“, zažertoval Pavel a vpustil ho dovnitř. Když otevřel, padli si do náručí, pozdravili se jmény a společně vzdali dík Bohu.

10. Když se políbili na znamení úcty a usedli, obrátil se Pavel na Antonína: „Jen pohleď na ty dlouhé rozcuchané šediny, na údy seschlé stářím; to je ten, kvůli němuž ses tolik trmácel. Člověk, kterého máš před sebou, se už brzy obrátí v prach. Láska ale vydrží všechno,^¹⁰⁸ a tak mi pověz, prosím tě, jak je na tom lidské pokolení? Zdalipak rostou nové domy ve starých městech? Jaká moc vládne světu? Zůstali ještě nějací lidé, kteří propadli pohanským bludům?“ A zatímco takto rozmlouvali, spatřili havrana, jak usedl na větev stromu, a pak se tiše snesl dolů a položil před jejich užaslé zraky celý chléb. Poté, co zmizel, zvolal Pavel: „Ach, náš Pán je vskutku dobrý a milosrdný a posílá nám snídani. Už šedesát let dostávám vždy půlku chleba, ale kvůli tvé návštěvě zdvojnásobil Kristus svým vojákům příděl.“

11. Vzdali tedy díky Pánu a usedli na okraj průzračného pramene. Vzápětí však propukl spor, kdo si má z chleba odlomit jako první, a trval skoro až do večera. Pavel pobízel Antonína podle zákona pohostinnosti, ten to však odmítal s tím, že přednost má věk. Nakonec našli řešení: každý uchopil chléb za jeden okraj, a jak za něj zatáhli, zůstala každému z nich jeho část v ruce. Po jídle se oba sklonili k prameni a napili se trochu vody. Poté vzdali Bohu oběť díků^¹⁰⁹ a noc strávili v modlitbách a rozjímání. Když znovu nadešel den, pronesl blahoslavený Pavel: „Již dávno, bratře, vím, že žiješ v této končině, již dávno mi Bůh slíbil, že budeš mým spoluslužebníkem. Protože již nadešel čas mého spánku a protože jsem vždy toužil odejít z tohoto světa a být s Kristem,^¹¹⁰ čeká mě na konci mého běhu koruna spravedlnosti;^¹¹¹ tebe mi poslal Bůh, abys navršil hlínu na mé ostatky, nebo spíš, abys vrátil zemi, co je zemí.“

12. Když to Antonín uslyšel, začal naříkat a v slzách zapřísahal Pavla, aby ho neopouštěl a aby ho mohl doprovázet na jeho cestě. On však pravil: „Nemůžeš hledět jen na svůj prospěch, ale i na prospěch druhých. Pro tebe by bylo dobré zbavit se břemene tělesnosti a následovat Beránka,^¹¹² ale pro ostatní bratry bude dobré, budeš-li je ještě nějakou dobu povzbuzovat svým příkladem. Proto tě prosím, nebude-li ti to činit velké potíže, jdi a přines mi plášť, jenž ti dal biskup Athanasios,^¹¹³ aby mé tělesné ostatky nezůstaly nezahalené.“ O tuto službu ho blahoslavený Pavel nepožádal proto, že by se příliš staral, zda jeho mrtvola zpráchniví oděná či nahá (vždyť se tak dlouhu oblékal jen do spletených palmových listů). Poslal ho pryč proto, aby ho ušetřil zármutku nad svou smrtí. Antonín byl ohromen, že Pavel slyšel o Athanasiovi a jeho plášti. Hleděl na něj, jako by v něm viděl Krista, a uctíval ho, jako by v jeho srdci sídlil Bůh. Neodvážil se už proto nic namítnout, ale políbil Pavla na oči a na ruce a tiše, se slzami v očích, se vydal zpět do kláštera (ten byl později obsazen Saracény^¹¹⁴). Jeho mysl však předbíhala kroky, neboť třebaže tělo bylo vysílené půsty a zlomené tíží let, síla ducha vítězila nad věkem.

13. Konečně byl u cíle své cesty a celý znavený a bez dechu dorazil ke svému příbytku. Dva žáci, kteří mu již drahná léta sloužili, mu vyběhli vstříc a ptali se: „Kde ses tak dlouho zdržoval, otče?“ A on jim odvětil: „Běda mi, hříšníkovi, jenž se neprávem nazývám poustevníkem. Viděl jsem Eliáše, viděl jsem Jana v poušti, a vskutku - viděl jsem Pavla v ráji.“ A pak zavřel ústa, bil se rukama v prsa a ze své skrovné cely vynesl plášť. A když ho žáci prosili, aby jim blíže vysvětlil, co se stalo, pravil: „Čas mlčet i čas mluvit“.^¹¹⁵

14. Pak vyšel ven a vydal se zpět stejnou cestou, jakou přišel, aniž si s sebou vzal byť jen kousek jídla. Žíznil jen po Pavlovi, jen jeho toužil spatřit, jen jeho měl stále před očima a k němu upínal veškerou svou mysl. Bál se totiž (což se pak i stalo), aby za jeho nepřítomnosti nevrátil Kristu život, který mu dlužil. Nadešel již druhý den a Antonínovi zbývaly jen tři hodiny cesty, když tu náhle spatřil Pavla, jak uprostřed zástupu andělů a obklopen chórem proroků a apoštolů stoupá vzhůru na nebesa a září jasně bílým světlem. Padl ihned tváří na zem, sypal si písek na hlavu, kvílel a naříkal a při tom volal: „Proč mě, Pavle, opouštíš? Proč odcházíš bez rozloučení? Tak pozdě jsem tě poznal a tak brzy tě ztrácím?”

15. Později blahoslavený Antonín vyprávěl, že zbytek cesty letěl jako pták. Ne nadarmo, neboť když vešel do jeskyně, spatřil Pavla klečet na kolenou s hlavou obrácenou vzhůru a s rukama zdviženýma k nebi, jako by se modlil, jeho tělo však už bylo bez ducha. Zprvu si myslel, že ještě žije, a začal se také modlit. Když však neslyšel – jak to při modlení bývá – žádné vzdechy, s pláčem se k němu vrhl, aby ho políbil. A přitom poznal, že je světec mrtev a že i po smrti vyjadřuje jeho tělo svou pozicí náležitou úctu Bohu, jenž vládne všemu živému.

16. A tak Antonín zahalil mrtvé tělo, vynesl jej ven a podle křesťanské tradice zazpíval hymny a žalmy. Trápilo ho však, že nemá motyku, jíž by vykopal hrob. Myšlenky mu zmateně vířily hlavou, jak zvažoval různé možnosti, a říkal si: „Jestliže půjdu zpět do kláštera, bude mi to trvat čtyři dny, a jestliže zde zůstanu, nepořídím nic. Jediným východiskem tedy bude, Kriste, když zemřu. Nechť vydechnu naposled a padnu po boku tvého bojovníka.“ Zatímco takto přemítal, hle, z nitra pouště se blíží rychlým během dva lvi, hříva jim kolem krku jen vlaje. Při pohledu na ně se Antonín zprvu vyděsil, ale pak znovu obrátil svou mysl k Bohu a zůstal beze strachu stát, jako by měl před sebou dvě holubice. Lvi si to namířili přímo k mrtvole blahoslaveného starce, tam se zastavili a ulehli pokorně k jejím nohám šlehajíce ocasy a doprovázejíce vše mocným řevem, jako by po svém dávali najevo zármutek nad Pavlovou smrtí. Poté začali opodál rozhrabávat tlapami půdu a o závod odstraňovat písek, dokud nevyhrabali jámu dost velkou, aby pojala člověka. Nakonec přiběhli se svěšenou hlavou a se sklopenýma ušima k Antonínovi a začali mu olizovat ruce i nohy, jako by čekali pochvalu za své dílo. Anonín pochopil, že se dožadují jeho požehnání a bez meškání se jal velebit Krista za to, že i ta němá zvířata cítí přítomnost Boží; při tom zvolal: „Pane, bez jehož dopuštění se ani list ze stromu nesnese, ani jediný vrabec k zemi nepadne,^¹¹⁶ dej jim, co uznáš za vhodné.“ A pokynem ruky jim naznačil, aby odešli. Když byli pryč, odnesl celý shrbený světcovo tělo na svých stařeckých bedrech, a když ho uložil do jámy a zaházel hlínou, navršil, jak je zvykem, mohylu. Příštího dne, když se rozednilo, vzal si Pavlovu tuniku, kterou si světec sám upletl z palmových listů, jako se pletou koše. A tak měl jako zbožný dědic na památku alespoň něco z majetku Pavla, jenž nezanechal žádnou závěť. Poté se Antonín vrátil do kláštera a vše jedno po druhém vypověděl svým žákům; Pavlovu tuniku si pak oblékal vždy o velikonocích a svatodušních svátcích.

17. Na závěr svého dílka bych se rád zeptal těch, jejichž majetek je tak velký, že o něm sami nemají přehled, těch, kteří své domy obkládají mramorem a na jediné niti mají navlečený poklad, jež má hodnotu celých vil:^¹¹⁷ Chybělo snad někdy něco tomuto nahému starci? Vy pijete z drahocenných pohárů, jemu stačily spojené dlaně. Vy si necháváte vyšívat tuniky zlatem, on neměl oděv ani jako nejposlednější z vašich služebníků. Avšak jemu, nejchudšímu z chudých, je otevřen ráj, zatímco vás i s vaším zlatem pohltí peklo. On, ač nahý, přece si uchoval roucho Kristovo, avšak vy, odění v hedvábí, jste Kristovo roucho ztratili. Pavel, jehož tělo kryje jen bídný prach, bude vzkříšen do slávy, avšak vy, které tísní drahé kamenné náhrobky, skončíte i se svým majetkem v plamenech. Šetřte, prosím vás, alespoň šetřte bohatství, jež tolik milujete! Proč i své mrtvé halíte do zlatem vyšívaných rouch? Proč neodložíte svou marnivost alespoň v čase zármutku a slz? Cožpak mrtvoly boháčů nezpráchnivějí, když nebudou v hedvábí?

18. Zapřísahám tě, kdokoli toto čteš, aby sis vzpomněl na hříšníka Jeronýma, jenž by si, kdyby mu Bůh dal tu možnost, mnohem raději zvolil tuniku Pavlovu s jeho zaslouženou odměnou než purpur králů s jejich tresty.

1. Qui navali proelio dimicaturi sunt, ante in portu et in tranquillo mari flectunt gubernacula, remos trahunt, ferreas manus et uncos praeparant, dispositumque per tabulata militem pendente gradu et labente vestigio stare firmiter assuescunt, ut quod in simulacro pugnae didicerint, in vero certamine non pertimescant. Ita et ego, qui diu tacui (silere quippe me fecit cui meus sermo supplicium est), prius exerceri cupio in parvo opere et veluti quandam rubiginem linguae abstergere, ut venire possim ad historiam latiorem. Scribere enim disposui (si tamen Dominus vitam dederit et si vituperatores mei saltem fugientem me et clausum persequi desierint) ab adventu Salvatoris usque ad nostram aetatem - id est, ab apostolis usque ad huius temporis faecem - quomodo et per quos Christi ecclesia nata sit et adulta, persecutionibus creverit, martyriis coronata sit, et postquam ad Christianos principes venerit, potentia quidem et divitiis maior sed virtutibus minor facta sit. Verum haec alias. Nunc quod inminet explicemus.

2. Maronias triginta fere milibus ab Antiochia, urbe Syriae, haud grandis ad orientem distat viculus. Hic post multos vel dominos vel patronos, dum ego adulescentulus morarer in Syria, ad papae Evagrii necessarii mei possessionem devolutus est. Quem idcirco nunc nominavi, ut ostenderem unde nossem quod scripturus sum. Erat illic quidam senex, nomine Malchus, quem nos Latine „regem“ possumus dicere, Syrus natione et lingua et ut re vera eiusdem loci indigena. Anus quoque in eius contubernio, valde decrepita et iam morti proxima, videbatur. Tam studiosi ambo et religiosi, et sic ecclesiae limen terentes, ut Zachariam et Elisabeth de evangelio crederes - nisi quod Iohannes in medio non erat. De his cum curiose ab accolis quaererem quaenam esset eorum copula, matrimonii, sanguinis an spiritus, omnes voce consona sanctos et Deo placitos et mira nescio quae respondebant. Qua cupiditate illectus, adorsus sum hominem, et curiosius sciscitans rerum fidem, haec ab eo accepi.

3. „Ego,“ inquit, „mi nate, Maroniati agelli colonus, solus parentibus fui. Qui cum me quasi stirpem generis sui et heredem familiae ad nuptias cogerent, monachum potius esse velle respondi. Quantis pater minis, quantis mater blanditiis persecuti sunt ut pudicitiam proderem! Haec res sola indicio est, quod et domum et parentes fugi. Et quia ad Orientem ire non poteram propter vicinam Persidem et Romanorum militum custodiam, ad Occidentem verti pedes, pauxillum nescio quid portans viatici, quod me ab inopia tantum defenderet. Quid multa? Perveni tandem ad heremum Calchidos, quae inter Immas et Beroeam magis ad austrum sita est. Ibi repertis monachis, eorum me magisterio tradidi, manuum labore victum quaeritans, lasciviamque carnis refrenans ieiuniis. Post multos annos incidit mihi cogitatio ut ad patriam pergerem, et dum adhuc viveret mater (iam enim patrem mortuum audieram) solarer viduitatem eius; et exinde venundata possessiuncula partem erogarem pauperibus, ex parte monasterium construerem (quid erubesco confiteri infidelitatem meam?) partem in sumptuum meorum solatia reservarem. Ob hoc clamare coepit abbas meus diaboli esse temptationem, et sub honestae rei occasione antiqui hostis astutias. Hoc esse canem reverti ad vomitum suum. Sic multos monachorum esse deceptos. Numquam diabolum aperta fronte se prodere. Proponebat mihi exempla de Scripturis plurima. Inter quae illud ab initio, quod Adam quoque et Evam spe divinitatis supplantaverit. Et cum persuadere non posset, provolutus genibus obsecrabat ne se desererem, ne me perderem, ne aratrum tenens post tergum respicerem. Vae mihi misero! Vici pessima victoria, reputans illum non meam utilitatem sed suum solatium quaerere. Prosecutus ergo me de monasterio, quasi funus efferret, et ad extremum valedicens: ‚Video‚‛ ait, ‚te, fili, Satanae notatum cauterio. Non quaero causas. Excusationes non recipio. Ovis quae de ovili egreditur lupi statim morsibus patet.‛

4. De Beroea Edessam pergentibus vicina est publico itineri solitudo, per quam Sarraceni, incertis semper sedibus, huc atque illuc vagantur. Quae suspitio frequentiam in illis locis viatorum congregat, ut inminens periculum auxilio mutuo declinetur. Erant in comitatu meo viri, feminae, senes, iuvenes, parvuli, numero circiter septuaginta. Et ecce! Subito equorum camelorumque sessores Ismahelitae irruerunt, crinitis vittatisque capitibus, ac seminudo corpore, pallia et latas caligas trahentes. Pendebant ex humero pharetrae, et laxos arcus vibrantes hastilia longa portabant. Non enim ad pugnandum sed ad praedandum venerant. Rapimur, dissipamur, in diversa distrahimur. Ego interim longo postliminio hereditarius possessor et sero mei consilii paenitens, cum altera muliercula in unius heri servitutem sortitus venio. Ducimur - immo, portamur sublimes in camelis - et per vastam heremum semper ruinam timentes haeremus potius quam sedemus. Cibus semicrudae carnes, et lac camelorum potus erat.

5. Tandem grandi amne transmisso, pervenimus ad interiorem solitudinem, ubi dominam eiusque liberos ex more gentis adorare iussi, cervices flectimus. Hic, quasi clausus carcere, mutato habitu (id est, nudus) ambulare disco; nam aeris temperies praeter pudicitiam nihil aliud velari patiebatur. Traduntur mihi pascendae oves, et (in malorum comparatione) hoc fruor solatio, quod dominos meos et conservos rarius video. Videbar mihi aliquid habere sancti Iacob; recordabar Moysi, qui et ipsi in heremo pecorum quondam fuere pastores. Vescebar recenti caseo et lacte. Orabam iugiter canebamque psalmos quos in monasterio didiceram. Delectabat me captivitas mea; agebamque Dei iuditio grates quod monachum quem in patria fueram perditurus in heremo inveneram.

6. O nihil umquam tutum apud diabolum! O multiplices et ineffabiles eius insidiae! Sic quoque me latentem invenit invidia. Dominus videns gregem suum crescere, nihilque in me deprehendens fraudulentiae (sciebam enim apostolum praecepisse dominis sic quasi Deo fideliter serviendum), et volens me remunerare, quo fidum sibi magis faceret, tradidit mihi illam conservam mecum aliquando captivam. Et cum ego refutarem, diceremque me Christianum, nec mihi licere uxorem viventis accipere - siquidem captus nobiscum vir eius ab alio domino fuerat abductus - herus ille implacabilis, in furorem versus, evaginato me coepit adpetere gladio. Et nisi festinus brachio tenere mulierem praeoccupassem, ilico fudisset sanguinem meum. Iam venerat, tenebrosior solito et mihi nimium matura, nox. Duco in speluncam semirutam novam coniugem, et pronubante nobis tristitia uterque detestamur alterum, nec fatemur. Tunc vere sensi captivitatem meam, prostratusque humi monachum coepi plangere quem perdebam, dicens: ‚Huccine miser servatus sum? Ad hoc me mea scelera perduxerunt, ut incanescente iam capite virgo maritus fierem? Quid prodest parentes, patriam, rem familiarem contempsisse pro Domino, si hoc facio quod ne facerem illa contempsi? Nisi quod forte propterea haec sustineo, quia rursum patriam desideravi. Quid agimus, anima? Perimus an vincimus? Expectamus manum Domini, an proprio mucrone confodimur? Verte in te gladium. Tua magis mors timenda quam corporis est. Habet et pudicitia servata martyrium suum. Iaceat insepultus Christi testis in heremo. Ipse mihi ero et persecutor et martyr!‛ Sic fatus eduxi in tenebris micantem gladium et acumine contra me verso, ‚Vale,‛ inquam, ‚infelix mulier. Habeto me martyrem potius quam maritum.‛ Tunc illa, provoluta pedibus meis, ‚Precor,‛ inquit, ‚te per Iesum, per huius horae necessitatem rogo, ne effundas sanguinem tuum sed sanguinem meum. Vel si mori placet, in me prius verte mucronem. Sic nobis potius iungamur. Etiam si vir meus ad me rediret, servarem castitatem quam me captivitas docuit; vel interirem antequam perderem. Cur moreris ne mihi iungaris? Ego morerer si iungi velles. Habeto ergo me coniugem pudicitiae et magis animae copulam amato quam corporis. Sperent domini maritum, Christus noverit fratrem. Facile persuadebimus nuptias cum nos viderint sic amare.‛ Fateor, obstupui; et admiratus virtutem feminae, coniuge plus amavi. Numquam tamen illius nudum corpus intuitus sum. Numquam carnem tetigi, timens in pace perdere quod in proelio servaveram. Transeunt in tali matrimonio dies plurimi. Amabiliores nos dominis fecerant nuptiae. Nulla fugae suspicio. Interdum et mense toto abibam fidus gregis pastor per solitudinem.

7. Post grande intervallum, dum solus in heremo sedeo et praeter caelum terramque nihil video, coepi mecum tacitus volvere et inter multa monachorum quoque contubernii recordari, maximeque vultus patris mei, qui me erudierat, tenuerat, perdiderat. Sicque cogitans, aspicio formicarum gregem angusto calle fervere. Video onera maiora quam corpora. Aliae herbarum quaedam semina forcipe oris trahebant. Aliae egerebant humum de foveis, et aquarum meatus aggeribus excludebant. Illae, venturae hiemis memores, ne madefacta humus in herbam horrea verteret, illata semina praecidebant. Hae, luctu celebri, corpora defuncta portabant. Quodque magis mirum esset, in tanto agmine egredientes non obstabant intrantibus. Quin potius, si quam sub fasce vidissent et onere concidisse, subpositis humeris adiuvabant. Quid multa? Pulchrum mihi spectaculum dies illa praebuit. Unde recordatus Salomonis ad formicae sollertiam nos mittentis et pigras mentes sub tali exemplo suscitantis, coepi taedere captivitatis et monasterii cellulas quaerere ac formicarum illarum similitudinem desiderare, ubi laboratur in medium, et cum nihil cuiusquam proprium sit, omnibus omnia sunt.

8. Regresso ad cubile occurrit mulier. Tristitiam animi vultu dissimulare non potui. Rogat cur ita exanimatus sim. Audit causas. Hortor ad fugam. Non aspernatur. Peto silentium. Fidem tribuit. Et iugi susurro inter spem et metum medii fluctuamus. Erant mihi in grege duo hirci mirae magnitudinis. Quibus occisis utres facio, eorumque carnes viatico praeparo. Et primo vespere, putantibus dominis nos secreto cubitare, invadimus iter, utres et partem carnium portantes. Cumque pervenissemus ad fluvium (nam decem milibus aberat), inflatis ascensis utribus, aquis nos credimus, paulatim pedibus subremigantes, ut deorsum flumine deferente et multo longius quam conscenderamus in alteram nos exponente ripam, vestigium sequentes perderent. Sed inter haec madefactae carnes et ex parte lapsae, vix tridui cibum pollicebantur. Bibimus usque ad satietatem, futurae nos siti praeparantes. Currimus, post tergum semper aspicimus, et magis noctibus promovemus, vel propter insidias late vagantium Sarracenorum, vel propter ardorem solis nimium. Paveo miser etiam referens; securus, toto tamen corpore perhorresco.

9. Post diem tertium dubio aspectu procul respicimus duos camelis sedentis venire concite. Statimque mens mali praesaga putare dominum, meditari mortem, solem cernere nigrescentem. Dumque timemus et vestigiis per harenas nos proditos intellegimus, offertur ad dexteram specus longe sub terram penetrans. Igitur timentes venenata animalia (solent quippe viperae, reguli et scorpiones ceteraque huiuscemodi, fervorem solis declinantia, umbras petere) intramus quidem speluncam. Sed statim in ipso introitu sinistrae nos foveae credimus nequaquam ultra progredientes ne, dum mortem fugimus, incurramus mortem; illudque nobiscum reputantes: si iuvat Dominus miseros, habemus salutem; si despicit peccatores, habemus sepulcrum. Quid putas nobis fuisse animi? Quid terroris? Cum ante specum haud procul starent dominus et conservus, et - vestigio indice - iam ad latebras pervenissent. O multo gravior expectata quam inlata mors! Rursus cum labore et timore lingua balbutit, et quasi clamante domino non audeo loqui. Mittit servum ut nos de spelunca protrahat. Ipse camelos tenet et evaginato gladio nostrum expectat adventum. Interea tribus ferme vel quatuor cubitis introgresso famulo, nobis ex occulto tergum eius videntibus (nam oculorum istius modi natura est, ut post solem umbras intrantibus caeca sint omnia), vox per antrum sonat: ‚Exite furciferi, exite morituri! Quid statis? Quid moramini? Exite. Dominus vos vocat.‛ Adhuc loquebatur, et ecce! Per tenebras aspicimus leaenam invasisse hominem et gutture suffocato cruentum intro trahere. Iesu bone, quid tunc nobis terroris, quid gaudii fuit! Expectabamus hostem nostrum perire, domino nesciente. Qui cum videret illum moras facere, suspicatus duos uni resistere, sed et iram differre non valens, sicut tenebat gladium ad speluncam venit, et clamore rabido servi increpans socordiam, prius a fera tentus est quam nostras latebras praeteriret. Quis hoc umquam crederet, ut ante os nostrum pro nobis bestia dimicaret? Sublato autem illo metu, similis ante oculos nostros versabatur interitus, nisi quod tutius erat leonis rabiem quam iram hominum sustinere. Pavemus intrinsecus; et ne movere quidem nos ausi, praestolamus eventum rei inter tanta pericula, pudicitiae tantum conscientia pro muro saepti. Leaena insidias cavens, et visam se esse sentiens, apprehensum mordicus catulum matutina effert, nobisque cedit hospitium. Neque tamen satis creduli statim erupimus, sed expectamus diu et egredi cogitantes illius nobis semper figuramus occursum.

10. Sublato ergo terrore et illa transacta die, eximus ad vesperam. Invenimusque camelos, quos ob nimiam velocitatem dromedarios vocant, praeteritos cibos in ore volvere et in alvum missos iterum retrahere. Quibus ascensis et nova sitarcia refocilati, decima tandem die ad Romana per desertum castra pervenimus. Oblatique tribuno, rei ordinem pandimus. Inde transmissi ad Sabinianum, Mesopotamiae ducem, camelorum accepimus pretium. Et quia iam abbas ille meus dormierat in Domino, ad haec delatus loca me monachis reddo. Hanc trado virginibus, diligens eam ut sororem, non tamen me ei credens ut sorori. Haec mihi senex Malchus adulescentulo retulit. Haec ego vobis narravi senex. Castis historiam castitatis expono. Virginibus virginitatem custodire exhortor. Vos narrate posteris, ut sciant inter gladios, inter deserta et bestias, pudicitiam numquam esse captivam, et hominem Christo deditum posse mori, non posse superari.

1. Chystá-li se někdo svést námořní bitvu, vyzkouší si nejprve manévrování a veslování na klidném moři v přístavu, připraví si háky a hákovací kotvice^¹¹⁸ a naučí vojáky držet rovnováhu na kluzké a kymácející se palubě. Co si osvojí v cvičném boji, mu už v opravdové bitvě nenažene strach. Stejně tak se chci i já po dlouhé odmlce (umlčel mne totiž jeden z těch, kdo nesou moji řeč s nelibostí^¹¹⁹) nejprve pocvičit na menším dílku a obrousit si, obrazně řečeno, rez z jazyka, abych se pak mohl pustit do obsáhlejšího historického pojednání. Mám totiž v úmyslu (dopřeje-li mi Bůh dostatečně dlouhý život a moji pomlouvači mě přestanou pronásledovat alespoň teď, když jsem utekl a stáhl se do ústraní své cely^¹²⁰) napsat dějiny církve od příchodu Spasitele až po současnost, to jest od dob apoštolů až po bahno našeho věku. Chci ukázat, jak a čí zásluhou se Kristova církev zrodila a dospěla, jak se rozrostla pronásledováním a byla korunována mučednictvím, a jak po nástupu křesťanských císařů získala nebývalou moc a bohatství, zato její morální kredit klesl.^¹²¹ O tom však jindy, nyní se věnujme tématu, které je před námi.

2. Asi třicet mil na východ od syrského města Antiocheia^¹²² leží vesnička Maronia. Ta po řadě předchozích pánů a správců přešla v době, kdy jsem jako mladík pobýval v Sýrii, do vlastnictví mého blízkého přítele biskupa Euagria^¹²³ (jeho jméno zde uvádím jenom proto, abych ukázal, odkud znám příběh, o němž hodlám psát). Ve vesnici žil jeden starý muž jménem Malchus, což v latině znamená král.^¹²⁴ Byl to Syřan jazykem i původem^¹²⁵, a patřil tedy k prapůvodním obyvatelům těch končin. Pod jednou střechou s ním bydlela jakási stařena, už notně sešlá věkem, téměř nad hrobem. Oba byli nadmíru zbožní, kostel jim byl druhým domovem, úplný Zachariáš a Alžběta z evangelia, kdyby jim nechyběl Jan.^¹²⁶ Když jsem se ze zvědavosti vyptával sousedů, jaký je mezi nimi vztah, zda jsou manželé, příbuzní nebo je pojí duchovní přátelství, všichni o nich svorně mluvili jako o svatých a Bohem vyvolených a vykládali o nich samé podivuhodné věci. To jen podnítilo mou zvědavost a v touze dozvědět se, co je na tom pravdy, dal jsem se s tím mužem do řeči a vyslechl následující příběh.

3. „Kdysi jsem, můj synu, obdělával maličký kus země v oblasti Nisibis^¹²⁷ a žil sám, jen se svými rodiči. Když mě jako jediného potomka a dědice rodového majetku nutili, abych se oženil, odpověděl jsem, že bych se raději stal mnichem. Co se mně otec navyhrožoval a matka naprosila, abych se zřekl svého panictví! Jediným výsledkem bylo, že jsem utekl z rodičovského domu. A protože na východ jsem vzhledem k blízkosti perské hranice a římským vojenským hlídkám jít nemohl, obrátil jsem své kroky na západ, s sebou jen něco málo jídla na cestu, právě tolik, abych neumřel hlady. Zkrátka a dobře, dorazil jsem až k poušti Chalkis,^¹²⁸ která se rozkládá mezi Immami a Beroí^¹²⁹, více směrem na jih. Zde jsem našel mnichy a svěřil se do jejich výchovy. Obživu jsem si opatřoval prací svých rukou a tělesné žádosti krotil půstem. Po mnoha letech se mne však náhle zmocnila touha podívat se do svého rodiště a utěšit matku, dokud je ještě naživu, v jejím vdovském údělu (otec, jak se mi doneslo, byl již mrtev). Chtěl jsem také prodat naše pozemky a část peněz rozdat chudým, část věnovat klášteru^¹³⁰ a část (nač bych se styděl přiznat si nedostatek víry) jsem si chtěl ponechat pro vlastní potřebu. Můj abba^¹³¹ hned začal bědovat, že to je pokušení ďábla, že za zdánlivě ušlechtilými úmysly se skrývají nástrahy tohoto odvěkého nepřítele a že je to, jako když se pes vrací ke svým zvratkům.^¹³² Prý tak už bylo oklamáno mnoho mnichů a ďábel nikdy neodkrývá svou tvář. A uváděl mi četné příklady z Písma, mimo jiné i ten, jak na počátku světa svedl Adama a Evu falešnou nadějí na dosažení božství. A když mne ani tím nedokázal přesvědčit, padl přede mnou na kolena a zapřísahal mne, abych ho neopouštěl a sebe nepřiváděl do záhuby a abych se, když už držím v ruce pluh, neohlížel zpátky.^¹³³ Stalo se však to nejhorší, co se mohlo stát - prosadil jsem si svou v domnění, že to vše nedělá kvůli mé spáse,^¹³⁴ nýbrž kvůli vlastnímu pohodlí. Z mnišské kolonie mne vyprovázel, jako by mi strojil pohřeb, a nakonec se se mnou rozžehnal slovy: ‚Vidím, můj synu, že jsi poznamenán znamením Satanovým, nežádám vysvětlení a omluvy nepřijímám. Ovce, jež opustí ovčinec, je vydána napospas vlčím zubům.‛

4. Kdo se vydá po veřejné silnici z Beroie do Edessy,^¹³⁵ musí projít kolem pouště, po níž se neustále potulují sem a tam kočovní Saracéni.^¹³⁶ To je důvod, proč se cestující v těchto místech z obav sdružují do větších skupin, aby společnými silami odvrátili hrozící nebezpečí. V mé skupině byli muži, ženy, starci, mládež i malé děti, dohromady asi sedmdesát lidí. Najednou se však vyřítili Izmaelité^¹³⁷ na hřbetech velbloudů i koní, dlouhé vlasy svázané stužkami, polonazí, na sobě jen plášť a obrovské boty. Z plecí jim visely toulce, v rukou třímali drnčící luky a dlouhá kopí. Nepřišli však bojovat, nýbrž pro kořist. Pochytali nás, rozdělili a odvlekli na různá místa. Já, jenž jsem se po dlouhém pobytu mimo domov stal dědicem rodinného majetku^¹³⁸ a pozdě litoval svého rozhodnutí vrátit se domů, a jakási mladá žena jsme při losování připadli stejnému pánovi a stali se jeho otroky. Vedli, nebo spíš vezli, nás širou pouští vysoko na velbloudech, na nichž jsme v neustálé obavě z pádu spíš viseli, než seděli. K jídlu nám dávali polosyrové maso a k pití velbloudí mléko.

5. Konečně jsme přešli širokou řeku a dorazili do nitra pouště, kde jsme museli, jak je zvykem u tohoto kmene, vzdát úctu ženám a dětem a sklonit před nimi šíji. Žil jsem zde jako ve vězení a zcela změnil své způsoby, to znamená, že jsem si navykl chodit nahý, protože horké klima^¹³⁹ nedovolovalo zahalovat více než ohanbí.^¹⁴⁰ Měl jsem pást ovce, což navzdory zoufalé situaci mělo tu výhodu, že jsem přicházel se svými pány a spoluotroky do styku jen velmi zřídka. Připadal jsem si trochu jako svatý Jákob a často jsem vzpomínal na Mojžíše, neboť také oni dva kdysi pásli ovce v poušti. Živil jsem se čerstvým sýrem a mlékem, nepřetržitě se modlil a zpíval žalmy, jimž jsem se naučil v klášteře. Ve svém zajetí jsem našel zalíbení a blahořečil jsem Bohu, že to tak rozhodl, neboť v poušti jsem v sobě znovu objevil mnicha, jehož bych návratem domů nadobro pohřbil.

6. Před ďáblem si však nemůže být nikdo nikdy jist! Jak nevypočitatelné jsou jeho úklady! A tak si mne jeho zášť našla i v mé skrýši. Pán viděl, že jeho stádo utěšeně vzkvétá a že se ode mne nemusí obávat žádného úskoku (měl jsem totiž na paměti, že Apoštol káže sloužit svému pánu věrně jako Bohu^¹⁴¹), a aby mne odměnil a ještě více si pojistil mou věrnost, dal mi za manželku spoluotrokyni, která tehdy padla do zajetí spolu se mnou. A když jsem to odmítal se slovy, že jsem křesťan a že mi není dovoleno vzít si ženu, jejíž manžel je dosud naživu (její muž totiž upadl do zajetí spolu s námi, ale odvedl si ho jiný vlastník), pán, jenž nepřipouštěl námitek, se rozzuřil a vrhl se na mne s taseným mečem. A kdybych byl ihned nenatáhl ruce a té ženy se nechopil, tekla by krev. [Tady již neusiluje o mučednickou smrt. :-) jk] Již nadešla noc, temnější než obvykle a pro mne příliš brzy. Svou novomanželku jsem si odvedl do polorozpadlé jeskyně, za svědka nám byl žal a jeden k druhému jsme cítili zášť, aniž jsme si to přiznali. Až tehdy na mne skutečně dolehla tíže mého zajetí: vrhl jsem se na zem a začal naříkat nad ztrátou svého mnišství těmito slovy: ‚Tak pro tohle jsem byl, já bídák, zachráněn? Až sem mě dovedly mé zločiny, že jsem na stará kolena vyměnil panictví za manželství? K čemu bylo, že jsem se kvůli Bohu zřekl rodičů, vlasti i majetku, když právě to, kvůli čemu jsem se všeho vzdal a čemu jsem se chtěl vyhnout, teď dělám? Není to snad jen proto, že se mi zastesklo po vlasti? Co teď, duše moje? Padnout do záhuby, nebo vybojovat vítězství? Čekat na ruku Páně, nebo se probodnout vlastní dýkou? Obrať meč proti sobě; tvé smrti je třeba se bát více než smrti tělesné. Uchovat si čistotu, to se neobejde bez mučednictví. Ať svědek Kristův leží nepohřben v poušti, budu sám sobě mučitelem i mučedníkem.‛ Po těch slovech jsem vytáhl meč, blyštící se v temnotě, a obrátil jej hrotem proti sobě. ‚Sbohem, nešťastnice‛, řekl jsem, ‚stanu se raději tvým mučedníkem než manželem.‛ Nato se mi ona vrhla k nohám a pravila: ‚Při Ježíši Kristu tě prosím a při naléhavosti tohoto okamžiku zapřísahám, nedopusť, aby tvá krev padla na mou hlavu.^¹⁴² Anebo, jsi-li rozhodnut zemřít, obrať meč nejprve proti mně. To bude nejlepší způsob jak zpečetit naše zasnoubení. I kdyby se totiž ke mně můj muž vrátil, zachovávala bych nadále cudnost, jíž mě naučilo mé zajetí; raději bych přišla o život, než abych ji ztratila. Proč bys však měl umírat, jen abys nemusel naplnit naše manželství? Byla by to má smrt, kdybys je naplnit chtěl. Ale můžeš mi být druhem v cudnosti a milovat mne jen duchovní, nikoli tělesnou láskou. Naši páni ať tě považují za mého muže, Kristus bude vědět, že jsi mi bratrem. Manželství se nám bude snáze předstírat, když budou vidět, jak se milujeme.‛ Přiznávám, že jsem strnul úžasem. Mravní síla té ženy vzbudila můj obdiv a miloval jsem ji více, než kdyby byla mou ženou. Nikdy jsem ji nespatřil nahou, nikdy jsem se nedotkl jejího těla z obavy, abych v míru neztratil, co jsem si v boji uchránil. Mnoho dní uběhlo v tomto manželství, pro něž si nás naši páni ještě více oblíbili. Ani je nenapadlo podezírat nás z útěku - někdy jsem coby věrný pastýř strávil v poušti se stádem i celý měsíc.

7. Po dlouhé době, když jsem zase seděl sám v poušti, před sebou nic než nebe a zemi, a tiše přemítal o mnoha věcech, vybavil se mi mimo jiné i život ve společenství mnichů a především tvář otce představeného, jenž mne vychoval, držel u sebe a nakonec ztratil. A pohroužen do svých myšlenek spatřil jsem mravence hemžící se na úzké cestičce. Bylo vidět, jak se lopotí s břemeny, jež byla větší než oni sami. Jedni vlekli v kusadlech semena jakýchsi rostlin, jiní vynášeli hlínu z děr a vršili z ní hráz, aby odvedli příval vody. Další v očekávání blížící se zimy přeštipovali přinesená semena, aby půdní vláha neproměnila jejich zásobárny v travnatý porost. Jiní zase se smuteční obřadností vynášeli mrtvá těla. Na celém tom hemžení však bylo nejpodivuhodnější to, že ti, co vycházeli ven, ani v nejmenším nepřekáželi těm, co šli dovnitř; ba právě naopak, když viděli, že některý z nich podklesává pod tíží nákladu, přispěchali mu podat pomocné rámě. Tento den mi, zkrátka a dobře, připravil úchvatnou podívanou. Vzpomněl jsem si přitom na slova Šalomounova, jenž doporučuje činorodost mravenců naší pozornosti a chce jejich příkladem vyburcovat mysl z pohodlnosti.^¹⁴³ V tom okamžiku se mi mé zajetí zprotivilo a začalo se mi stýskat po mé cele. Zatoužil jsem pracovat jako ti mravenci pro blaho celku, v němž nikdo nemá žádný vlastní majetek a všechno náleží všem.

8. Když jsem se vracel na lůžko a setkal se se ženou, nedokázal jsem skrýt smutek v srdci. Zeptala se mne, proč jsem jak tělo bez duše. Vyložil jsem jí příčinu a vybídl ji k útěku. Nic nenamítala. Požádal jsem ji, aby se chovala tiše, a ona to slíbila. V naší rozmluvě jsme pokračovali šeptem, zmítáni střídavě nadějí a strachem. Ve stádu jsem měl dva nezvykle velké kozly. Ty jsem zabil, z jejich kůže zhotovil měchy a z masa připravil jídlo na cestu. Jen co nadešel večer a naši páni se domnívali, že jsme uvnitř a spíme, vydali jsme se na cestu, měchy a kusy masa s sebou. Když jsme dorazili k řece vzdálené asi deset mil, nafoukli jsme měchy, položili se na ně a svěřili se vodě. Veslovali jsme lehce nohama a nechali se unášet proudem řeky, abychom na protějším břehu vystoupili mnohem níž, než jsme se nalodili, a zmátli tak naše pronásledovatele. Maso však nasáklo vodou a část uplavala, takže nám zůstalo jídlo na pouhé tři dny. Napili jsme se do zásoby, abychom byli připraveni na žízeň, jež nás čekala. Na útěku jsme se neustále ohlíželi za sebe a pohybovali se více v noci než ve dne,^¹⁴⁴ jednak ze strachu před Saracény, kteří se potulovali všude kolem, jednak kvůli nesnesitelnému slunečnímu žáru. Jímá mne hrůza, když o tom mluvím, a i když vím, že jsem v bezpečí, třesu se po celém těle.

9. Asi třetího dne jsme v dálce zahlédli nezřetelný obrys dvou jezdců na velbloudech, kteří se kvapem blížili. Hned se nás zmocnila neblahá předtucha, že nám pán usiluje o život, a svět nám potemněl před očima. Bylo nám jasné, že nás prozradí stopy v písku, když tu jsme celí vyděšení zpozorovali po naší pravé ruce jeskyni vedoucí hluboko pod zem. Navzdory obavám z jedovatých živočichů (neboť zmije, ještěrky, škorpióni a jiná podobná havěť hledá v temnotě útočiště před žhavým sluncem) jsme vešli dovnitř a skrčili se do výklenku, který byl po levé straně hned u vchodu. Neodvažovali jsme se jít dál, abychom na útěku před smrtí nevběhli smrti přímo do náruče. Dospěli jsme k závěru, že drží-li Bůh ochrannou ruku nad těmi, kdo se ocitnou v nesnázích, pak nás zachrání, pokud však nedbá o hříšníky, nalezneme zde svůj hrob. Jak myslíš, že nám asi bylo? Co strachu jsme si vytrpěli, když před jeskyní kousek od nás zastavil pán s otrokem a po stopách došli až před naši skrýš. Čekání na smrt je mnohem horší než smrt samotná! Jazyk se mi zadrhává hůzou a nejsem s to vydat ze sebe slova, jako bych znovu slyšel volat svého pána. Ten poslal otroka, aby nás vyvlekl z jeskyně. Sám držel velbloudy a s taseným mečem čekal, až vyjdeme ven. Sluha mezitím vstoupil asi tak na tři čtyři lokte dovnitř a my hleděli z našeho úkrytu na jeho záda (po vstupu z jasného slunce do šera totiž není lidské oko ještě nějakou dobu schopno nic rozeznat). Vzápětí se jeskyní rozezněl jeho hlas: ‚Vylezte ven, lotři, vylezte, vy zaprodanci smrti. Co stojíte? Proč to protahujete? Vylezte ven, pán vás volá a trpělivě vyhlíží.‛ Než stačil domluvit, vyskočila náhle ze tmy lvice, před našimi zraky mu prokousla hrdlo a vtáhla jeho zkrvavené tělo dovnitř. Ježíši dobrý, kolik strachu a zároveň radosti jsme při tom cítili! Pozorovali jsme,^¹⁴⁵ jak náš nepřítel umírá, a pán neměl o ničem ani potuchy. Když pán viděl, že se otrok nevrací, usoudil, že dva jsou na jednoho mnoho. Neschopen dále krotit svůj hněv, šel s mečem v ruce k jeskyni a zatímco vztekle spílal otrokovi pro jeho liknavost, šelma, dřív než se stačil přiblížit^¹⁴⁶ k naší skrýši, napadla i jeho. Kdo by si byl pomyslel, že budeme svědky toho, jak za nás bojuje dravé zvíře? Jednomu nebezpečí jsme sice unikli, ale jinému, neméně hrozivému, jsme byli stále vydáni napospas, snad jedině s tím rozdílem, že je lepší čelit rozzuřené lvici než lidskému hněvu. Vystrašeni do hloubi duše a neschopni pohybu jsme čekali, co bude dál. V tom strašném nebezpečí nás jako hradba chránilo jen vědomí naší neposkvrněné čistoty. Lvice, která větřila nebezpečí a cítila, že ji někdo pozoruje, popadla po chvíli^¹⁴⁷ do tlamy malé lvíče a vynesla je ven, aby nám tak postoupila svůj příbytek. Stále jsme si však nebyli natolik jistí, abychom hned vyrazili ven, a proto jsme dlouho vyčkávali, a kdykoli jsme pomysleli na útěk, okamžitě nás napadlo, že bychom se s ní mohli znovu střetnout.^¹⁴⁸

10. Tak uběhl celý den a teprve k večeru, když nás opustil strach, jsme se odvážili ven. Tam jsme uviděli velbloudy, jimž se pro jejich výjimečnou rychlost říká dromedáři^¹⁴⁹. Přežvykovali v tlamě potravu, kterou spásli už dříve, a znovu zpracovávali obsah svého žaludku. Nasedli jsme na ně a posilněni čerstvým proviantem, jak se říká jídlu na cestu, jsme po deseti dnech jízdy pouští dorazili do římského tábora. Předvedli nás před velitele, jemuž jsme všechno dopodrobna vypověděli. Odtud nás dopravili k veliteli Mezopotámie Sabinianovi^¹⁵⁰ a dali nám odměnu za velbloudy. A protože můj opat již odpočíval v Pánu, odešel jsem na toto místo a vrátil se k mnišskému způsobu života. Ji jsem předal řeholnicím, neboť jsem ji sice miloval jako svou sestru, ale nemohl jsem se jí svěřit jako sestře.“

Tento příběh jsem jako mladík vyslechl od starce Malcha a jako stařec vám ho předávám. Neposkvrněným vyprávím příběh neposkvrněné čistoty a dívky nabádám, aby si chránily své panenství. I vy to vyprávějte svým potomkům, aby věděli, že ani v obklíčení mečů, ani v pustině uprostřed divé zvěře, nemůže být cudnost přemožena a že člověk oddaný Kristu může umřít, ale nemůže být poražen.

Vita sancti Hilarionis

1. Scripturus vitam beati Hilarionis habitatorem eius invoco Spiritum Sanctum, ut qui illi virtutes largitus est, mihi ad narrandas eas sermonem tribuat, ut facta dictis exaequentur. Eorum enim, qui fecere, virtus, ut ait Crispus, tanta habetur quantum eam verbis potuere extollere praeclara ingenia. Alexander Magnus Macedo, quem vel aes vel pardum vel hircum caprarum Daniel vocat, cum ad Achillis tumulum pervenisset: „Felicem te“, ait, „o iuvenis, qui magno frueris praecone meritorum“, Homerum videlicet significans. Porro mihi tanti ac talis viri conversatio, vitaque dicenda est, ut Homerus quoque, si adesset, vel invideret materiae vel succumberet. Quamquam enim sanctus Epiphanius, Salaminae Cypri episcopus, qui cum Hilarione plurimum versatus est, laudem eius brevi epistula scripserit quae vulgo legitur, tamen aliud est locis communibus laudare defunctum, aliud defuncti proprias narrare virtutes. Unde et nos favore magis illius, quam iniuria, coeptum ab eo opus aggredientes maledicorum voces contemnimus, qui olim detrahentes Paulo meo nunc forte detrahent et Hilarioni, illum solitudinis calumniati, huic obicientes frequentiam; ut qui semper latuit, non fuisse, qui a multis visus est, vilis existimetur. Fecerunt hoc et maiores eorum quondam Pharisaei, quibus nec Iohannis eremus ac ieiunium, nec Domini Salvatoris turbae, cibi potusque placuerunt. Verum destinato operi imponam manum et Scylleos canes obturata aure transibo.

2. Hilarion ortus vico Tabatha, qui circiter quinque milia a Gaza, urbe Palaestinae, ad austrum situs est, cum haberet parentes idolis deditos, rosa, ut dicitur, de spinis floruit. A quibus missus Alexandriam grammatico traditus est ibique, quantum illa patiebatur aetas, magna ingenii et morum documenta praebuit, in brevi carus omnibus et loquendi arte gnarus. Quodque his maius est omnibus, credens in Dominum Iesum, non circi furoribus, non arenae sanguine, non theatri luxuria delectabatur, sed tota illi voluntas in ecclesiae erat congregatione. Audiens autem tunc celebre nomen Antonii, quod per omnes Aegypti populos ferebatur, incensus visendi eius studio perrexit ad eremum. Et statim ut eum vidit, mutato pristino habitu, duobus fere mensibus iuxta eum mansit, contemplans ordinem vitae eius morumque gravitatem, quam creber in oratione, quam humilis in suscipiendis fratribus, severus in corripiendis, alacer in exhortandis esset, et ut continentiam cibique eius asperitatem nulla umquam infirmitas frangeret. Porro frequentiam eorum, qui ad eum ob varias passiones aut impetus daemonum concurrebant, ultra non ferens, nec congruum esse ducens pati in eremo populos civitatum, sicque sibi magis incipiendum esse ut coepisset Antonius, illum quasi virum fortem victoriae praemia accipere, se necdum militare coepisse, reversus est cum quibusdam monachis ad patriam; et parentibus iam defunctis partem substantiae fratribus, partem pauperibus largitus est, nihil sibi omnino reservans et timens illud de Actibus Apostolorum Ananiae et Saphirae vel exemplum vel supplicium, maximeque Domini memor dicentis: Qui non renuntiaverit omnibus quae habet, non potest meus esse discipulus. Erat autem tunc annorum quindecim. Sic nudus et armatus in Christo, solitudinem, quae in septimo miliario a Maiuma, Gazae emporio, per littus euntibus Aegyptum ad laevam flectitur, ingressus est. Cumque essent cruenta latrociniis loca et propinqui amicique eius imminens periculum denuntiarent, contempsit mortem ut mortem evaderet. Mirabantur omnes animum, mirabantur aetatem, nisi quod flamma quaedam pectoris et scintillae fidei in oculis relucebant. Leves erant genae, delicatum corpus et tenue et ad omnem iniuriam impatiens, quod levi vel frigore vel aestu posset affligi.

3. Igitur sacco tantum membra coopertus et pelliceum habens ependyten, quem illi beatus Antonius proficiscenti dederat, sagumque rusticum, inter mare et paludem vasta et terribili solitudine fruebatur, quindecim tantum caricas post solis occasum comedens; et quia regio latrociniis infamis erat, numquam in eodem loco habitare consueverat. Quid faceret diabolus? Quo se verteret? Qui gloriabatur ante, dicens: In caelum ascendam, super sidera caeli ponam thronum meum, et ero similis Altissimo, cernebat se vinci a puero et prius ab eo calcatum fuisse quam per aetatem peccare potuisset. Titillabat itaque sensus eius et pubescenti corpori solita voluptatum incendia suggerebat. Cogebatur tirunculus Christi cogitare, quod nesciebat, et eius rei animo pompam volvere, cuius experimenta non noverat. Iratus itaque sibi et pectus pugnis verberans, quasi cogitationes caede manus posset excludere: „Ego“, inquit, „aselle, faciam ut non calcitres, nec te hordeo alam sed paleis, fame te conficiam et siti, gravi onerabo pondere, per aestus indagabo et frigora, ut cibum potius quam lasciviam cogites“. Herbarum ergo succo et paucis caricis post triduum vel quatriduum deficientem animam sustentabat, orans frequenter et psallens et rastro humum fodiens, ut ieiuniorum laborem labor operis duplicaret. Simulque fiscellas iunco texens aemulabatur Aegyptiorum monachorum disciplinam et Apostoli sententiam dicentis: Qui autem non operatur, nec manducet. Sic attenuatus et in tantum exeso corpore ut ossibus vix haereret, quadam nocte infantum coepit audire vagitus, balatus pecorum, mugitus boum, planctum quasi muliercularum, leonum rugitus, murmur exercitus et prorsus variarum portenta vocum, ut ante sonitu quam aspectu territus cederet. Intellexit daemonum ludibria, et provolutus genibus Christi crucem signavit in fronte, talique armatus casside et lorica fidei circumdatus iacens fortius praeliabatur, quodammodo videre desiderans quos horrebat audire, et sollicitis oculis huc illucque circumspiciens, cum interim ex improviso splendente luna cernit rhedam ferventibus equis super se irruere, cumque inclamasset Iesum, ante oculos eius repentino terrae hiatu pompa omnis absorpta est. Tunc ille ait: „Equum et ascensorem proiecit in mare“, et: „Hi in curribus et hi in equis, nos autem in nomine Dei nostri magnificabimur“. Multae sunt temptationes eius et die noctuque variae daemonum insidiae; quas si omnes narrare velim, modum excedam voluminis. Quoties illi nudae mulieres cubanti, quoties esurienti largissimae apparuere dapes? Interdum orantem lupus ululans et vulpecula ganniens transilivit, psallentique gladiatorum pugna spectaculum praebuit, et unus quasi interfectus et ante pedes eius corruens sepulturam rogavit. Orabat semel fixo in terram capite et, ut natura fert hominum, abducta ab oratione mens nescio quid aliud cogitabat; insiliit dorso eius agitator, et latera calcibus, cervicem flagello verberans: „Eia“, inquit, „cur dormitas?“ Cachinnansque desuper, si defecisset, an hordeum vellet accipere, sciscitabatur.

4. Igitur a sextodecimo usque ad vicesimum suae aetatis annum aestus et pluvias brevi tuguriunculo declinavit, quod iunco et carice texerat, exstructa deinceps brevi cellula, quae usque hodie permanet, latitudine pedum quattuor, altitudine pedum quinque, hoc est, statura sua humiliore, porro longitudine paulo ampliore, quam eius corpusculum patiebatur, ut sepulcrum potius quam domum crederes. Capillum semel in anno die Paschae totondit; super nudam humum stratumque iunceum usque ad mortem cubitavit, saccum quo semel fuerat indutus numquam lavans et superfluum esse dicens munditias in cilicio quaerere. Nec mutavit alteram tunicam, nisi cum prior penitus scissa esset. Scripturas quoque Sanctas memoriter tenens post orationes et psalmos quasi Deo praesente recitabat. Et quia longum est per diversa tempora carptim ascensum eius edicere, comprehendam breviter, ante lectoris oculos vitam eius pariter exponens, et deinceps ad narrandi ordinem regrediar.

5. A vicesimo primo anno usque ad vicesimum septimum, tribus annis, dimidium lentis sextarium madefactum aqua frigida comedit, et aliis tribus panem aridum cum sale et aqua. Porro a vicesimo septimo usque ad tricesimum herbis agrestibus et virgultorum quorumdam radicibus crudis sustentatus est. A tricesimo autem primo usque ad tricesimum quintum sex uncias hordeacei panis et coctum modice olus absque oleo in cibo habuit. Sentiens autem caligare oculos suos et totum corpus impetigine uri et pumicea quadam scabredine contrahi, ad superiorem victum adiecit oleum, et usque ad sexagesimum tertium vitae suae annum hoc continentiae cucurrit gradu, nihil omnino extrinsecus aut pomorum aut leguminis aut cuiuslibet rei gustans. Inde, cum se videret corpore defatigatum et propinquam putaret imminere mortem, a sexagesimo quarto rursus anno usque ad octogesimum pane abstinuit incredibili fervore mentis, ut eo tempore quasi novus accederet ad servitutem Domini, quo ceteri solent remissius vivere. Fiebat autem ei de farina et comminuto olere sorbitiuncula, cibo et potu vix quinque uncias appendentibus. Sicque complens ordinem vitae numquam ante solis occasum, nec in diebus festis, nec in gravissima valetudine, solvit ieiunium. Sed iam tempus est ut ad ordinem revertamur.

6. Cum habitaret adhuc in tuguriolo annos natus decem et octo, latrones ad eum nocte venerunt, vel aestimantes habere aliquid quod tollerent, vel in contemptum sui reputantes fieri, si puer solitarius eorum impetus non pertimesceret. Itaque inter mare et paludem a vespere usque ad solis ortum discurrentes numquam locum cubilis eius invenire potuerunt. Porro clara luce reperto puero quasi per iocum: „Quid“, inquiunt, „faceres, si latrones ad te venirent?“ Quibus ille respondit: „Nudus latrones non timet“. Et illi: „Certe“, aiunt, „occidi potes“. „Possum“, inquit, „possum; et ideo latrones non timeo, quia mori paratus sum“. Tunc admirati constantiam eius et fidem confessi sunt noctis errorem caecatosque oculos, correctiorem deinceps vitam pollicentes.

7. Viginti et duos iam in solitudine habebat annos, fama tantum notus omnibus, et per totas Palaestinae vulgatus urbes, cum interim mulier quaedam Eleutheropolitana, cernens despectui se haberi a viro ob sterilitatem (iam enim per annos quindecim nullos coniugii fructus dederat), prima irrumpere ausa est ad beatum Hilarionem, et nihil tale suspicanti, repente genibus eius advoluta: „Ignosce“, inquit, „audaciae, ignosce necessitati meae. Quid avertis oculos? Quid rogantem fugis? Noli me mulierem aspicere, sed miseram. Hic sexus genuit Salvatorem. Non habent sani opus medico, sed qui male habent“. Tandem substitit, et post tantum temporis visa muliere interrogavit causam adventus eius ac fletuum. Et postquam didicit, levatis ad caelum oculis, fidere eam iussit, euntemque lacrimis prosecutus exacto anno vidit cum filio.

8. Hoc signorum eius principium maius aliud signum nobilitavit. Aristaenete, Helpidii, qui postea praefectus praetorio fuit, uxor, valde nobilis inter suos et inter christianos nobilior, revertens cum marito et tribus liberis a beato Antonio, Gazae propter eorum infirmitatem remorata est. Ibi enim, sive ob corruptum aerem, sive, ut postea claruit, propter gloriam Hilarionis, servi Dei, hemitritaeo pariter arrepti omnes a medicis desperati sunt. Iacebat ululans mater et quasi inter tria filiorum discurrens cadavera, quem primum plangeret, nesciebat. Cognito autem quod esset quidam monachus in vicina solitudine, oblita matronalis pompae (tantum se matrem noverat) vadit comitata ancillulis et eunuchis: vixque a viro persuasum est ut asello sedens pergeret. Ad quem cum pervenisset: „Per ego te“, ait, „Iesum, clementissimum Deum nostrum, obtestor, per crucem eius et sanguinem, ut reddas mihi tres filios, et glorificetur in urbe gentilium nomen Domini Salvatoris, et ingrediatur servus eius Gazam, et Marnas corruat“. Renuente illo et dicente numquam se egressum de cella nec habere consuetudinem, ut non modo civitatem sed ne villulam quidem ingrederetur, prostravit se humi crebro clamitans: „Hilarion, serve Christi, redde mihi liberos meos. Quos Antonius tenuit in Aegypto, a te serventur in Syria“. Flebant cuncti qui aderant, sed et ipse negans flebat. Quid multa? Non prius mulier recessit quam ille pollicitus est se post solis occasum Gazam introiturum. Quo postquam venit, singulorum lectulos et ardentia membra consignans, invocavit Iesum. Et, o mira virtus, statim quasi de tribus fontibus sudor pariter erupit; eadem hora acceperunt cibos, lugentemque matrem cognoscentes et benedicentes Deum sancti manus deosculati sunt. Quod postquam auditum est et longe lateque percrebuit, certatim ad eum de Syria et Aegypto populi confluebant, ita ut multi crederent in Christum et se monachos profiterentur. Necdum enim tunc monasteria erant in Palaestina nec quisquam monachum ante sanctum Hilarionem in Syria noverat. Ille fundator et eruditor huius conversationis et studii in hac provincia primum fuit. Habebat Dominus Iesus in Aegypto senem Antonium, habebat in Palaestina Hilarionem iuniorem.

9. Facidia viculus est Rhinocorurae, urbis Aegypti. De hoc ergo vico decem iam annis caeca mulier adducta est ad beatum Hilarionem, oblataque ei a fratribus (iam enim multi cum eo monachi erant) omnem se substantiam expendisse ait in medicos. Cui respondit: „Si, quae in medicos perdidisti, dedisses pauperibus, curasset te verus medicus Iesus“. Clamante autem illa et misericordiam deprecante exspuit in oculos eius, statimque Salvatoris exemplum virtus eadem secuta est sanitatis. Auriga quoque Gazensis in curru percussus a daemone totus obriguit, ita ut nec manum agitare nec cervicem posset reflectere. Delatus ergo in lecto, cum solam linguam moveret ad preces, audit non prius posse sanari quam crederet in Iesum et se sponderet arti pristinae renuntiaturum. Credidit, spopondit, sanatus est; magisque de animae quam de corporis salute exsultavit.

10. Praeterea fortissimus iuvenis, nomine Marsitas, de territorio Hierosolymae, tantum sibi applaudebat in viribus, ut quindecim frumenti modios diu longeque portaret, et hanc haberet palmam fortitudinis suae, si asinos vinceret. Hic affectus pessimo daemone non catenas, non compedes, non claustra ostiorum integra patiebatur; multorum nasum et aures morsibus amputaverat; horum pedes, illorum gulam fregerat; tantumque sui terrorem omnibus incusserat ut, oneratus catenis et funibus in diversa nitentium, quasi ferocissimus taurus ad monasterium pertraheretur. Quem postquam fratres videre, perterriti (erat enim mirae magnitudinis) nuntiaverunt patri. Ille sicut sedebat iussit eum ad se pertrahi et dimitti. Solutoque: „Inclina“, ait, „caput, et veni“. Tremere ille, et cervicem flectere nec aspicere contra ausus, omnique ferocitate deposita pedes coepit sedentis lambere. Adiuratus itaque daemon et tortus, qui iuvenem possederat, septima die egressus est. Sed nec illud tacendum est, quod Orion, vir primarius et ditissimus urbis Ailae, quae mari Rubro imminet, a legione possessus daemonum ad eum adductus est. Manus, cervix, latera, pedes ferro onerati erant furorisque saevitiam torvi oculi minabantur. Cumque deambularet sanctus cum fratribus et de Scripturis nescio quid interpretaretur, erupit ille de manibus se tenentium, et amplexus eum post tergum, in sublime levavit. Clamor ingens ortus ab omnibus; timebant enim ne confecta ieiuniis membra collideret. Sanctus arridens: „Silete“, inquit, „et mihi meum palaestritam dimittite“. Ac sic reflexa super humeros manu caput eius tetigit, apprehensoque crine ante pedes adduxit, stringens e regione ambas manus eius et plantas utroque calcans pede simulque ingeminans: „Torquere, daemonum turba, torquere“. Cumque ille eiularet et reflexa cervice terram vertice tangeret: „Domine“, inquit, „Iesu, solve miserum, solve captivum; ut unum, ita et plures vincere tuum est“. Rem loquor inauditam. Ex uno hominis ore diversae voces et quasi confusus populi clamor audiebatur. Curatus itaque et hic non post multum temporis cum uxore et liberis venit ad monasterium, plurima, quasi gratiam redditurus, dona afferens. Cui sanctus: „Non legisti“, inquit, „quid Giezi, quid Simon passi sint, quorum alter accepit pretium, alter obtulit, ut ille venderet gratiam Spiritus Sancti, hic mercaretur?“ Cumque Orion flens diceret: „Accipe et da pauperibus“, respondit: „Tu melius potes tua distribuere, qui per urbes ambulas et nosti pauperes. Ego, qui mea reliqui, cur aliena appetam? Multis nomen pauperum occasio avaritiae est; misericordia vero artem non habet. Nemo melius erogat quam qui sibi nihil reservat“. Tristi autem et in arenis iacenti: „Noli“, inquit, „contristari, fili. Quod facio pro me, et pro te facio. Si enim haec accepero, et ego offendam Deum et ad te legio revertetur“.

11. Quis vero possit silentio praeterire, quod Zananus Maiumetes, haud longe a monasterio eius lapides ad aedificandum de ora maris caedens, totus paralysi dissolutus et ab operis sociis delatus ad sanctum, statim sanus ad opus reversus est? Etenim littus, quod Palaestinae Aegyptoque praetenditur, per naturam molle, arenis in saxa durescentibus, asperatur, paulatimque cohaerescens sibi glarea perdit tactum, cum non perdat aspectum. Sed et Italicus, eiusdem oppidi municeps christianus, adversus Gazensem duumvirum, Marnae idolo deditum, circenses equos nutriebat. Hoc siquidem in Romanis urbibus iam inde servatur a Romulo, ut propter felicem Sabinarum raptum Conso, quasi consiliorum deo, quadrigae septeno currant circumitu, et equos partis adversae fregisse victoria sit. Hic itaque, aemulo suo habente maleficum, qui daemoniacis quibusdam imprecationibus et huius impediret equos et illius concitaret ad cursum, venit ad beatum Hilarionem, et non tam adversarium laedi quam se defendi obsecravit. Ineptum visum est venerando seni in huiuscemodi nugis orationem perdere. Cumque subrideret et diceret: „Cur non magis equorum pretium pro salute animae tuae pauperibus erogas?“ Ille respondit functionem esse publicam, et hoc se non tam velle quam cogi, nec posse hominem christianum uti magicis artibus, sed a servo Christi potius auxilium petere, maxime contra Gazenses, adversarios Dei, et non tam sibi quam Ecclesiae Christi insultantes. Rogatus ergo a fratribus qui aderant, scyphum fictilem, quo bibere consueverat, aqua iussit impleri eique tradi. Quem cum accepisset Italicus, et stabulum et equos et aurigas suos, rhedam carcerumque repagula aspersit. Mira vulgi exspectatio; nam et adversarius hoc ipsum irridens diffamaverat, et fautores Italici sibi certam victoriam pollicentes exsultabant. Igitur dato signo hi advolant, illi praepediuntur; sub horum curru rotae fervent, illi praetervolantium terga vix cernunt. Clamor fit vulgi nimius, ita ut ethnici quoque ipsi concreparent: „Marnas victus est a Christo“. Porro furentes adversarii Hilarionem maleficum christianorum ad supplicium poposcerunt. Indubitata ergo victoria et illis et multis retro circensibus plurimis fidei occasio fuit.

12. De eodem Gazensis emporii oppido virginem Dei vicinus iuvenis deperibat. Qui cum frequenter tactu, iocis, nutibus, sibilis et ceteris huiusmodi, quae solent moriturae virginitatis esse principia, nihil profecisset, perrexit Memphim, ut confesso vulnere suo magicis artibus rediret armatus ad virginem. Igitur post annum, doctus ab Aesculapii vatibus, non remediantis animas sed perdentis, venit praesumptum animo stuprum gestiens; et subter limen domus puellae portenta quaedam verborum, et portentosas figuras, sculptas in aeris Cyprii lamina, defodit. Illico insanire virgo et amictu capitis abiecto rotare crinem, stridere dentibus, inclamare nomen adulescentis; magnitudo quippe amoris se in furorem verterat. Perducta ergo a parentibus ad monasterium seni traditur, ululante statim et confitente daemone: „Vim sustinui, invitus abductus sum; quam bene Memphi somniis homines deludebam! O cruces, o tormenta, quae patior! Exire me cogis et ligatus subter limen teneor. Non exeo nisi me adulescens, qui tenet, dimiserit“. Tunc senex: „Grandis“, ait, „fortitudo tua, qui licio et lamina strictus teneris. Dic, cur ausus es ingredi puellam Dei?“ „Ut servarem“, inquit, „eam virginem“. „Tu servares, proditor castitatis? Cur non potius in eum, qui te mittebat, es ingressus?“ „Ut quid“, respondit, „intrarem in eum, qui habebat collegam meum amoris daemonem?“ Noluit autem sanctus, antequam purgaret virginem, vel adulescentem vel signa iubere perquiri, ne aut solutus incantationibus recessisse daemon videretur aut ipse sermoni eius accommodasse fidem, asserens fallaces esse daemones et ad simulandum esse callidos; et magis reddita sanitate increpuit virginem, cur fecisset talia, per quae daemon intrare potuisset.

13. Non solum autem in Palaestina et in vicinis urbibus Aegypti vel Syriae, sed etiam in longinquis provinciis fama eius percrebuerat. Namque candidatus Constantii imperatoris, rutilus coma, et candore corporis indicans provinciam (inter Saxones quippe et Alemannos gens eius, non tam lata quam valida, apud historicos Germania, nunc Francia vocatur), antiquo, hoc est, ab infantia possessus daemone, qui noctibus eum ululare, ingemiscere, fremere dentibus compellebat, secreto ab imperatore evectionem petiit, causam ei simpliciter indicans; et acceptis ad consularem quoque Palaestinae litteris cum ingenti honore et comitatu Gazam deductus est. Qui cum a decurionibus illius loci quaesisset, ubi habitaret Hilarion monachus, territi Gazenses vehementer et putantes eum ab imperatore missum, ad monasterium adduxerunt, ut et honorem commendato exhiberent, et si quid ex praeteritis iniuriis in Hilarionem esset offensae, novo officio deleretur. Deambulabat tunc senex in arenis mollibus et secum de Psalmis nescio quid submurmurabat. Vidensque tantam turbam venientem substitit; et resalutatis omnibus manuque eis benedicens post horam ceteros abire praecepit, illum vero cum servis suis et apparatoribus remanere. Ex oculis enim eius et vultu, cur venisset, agnoverat. Statim ergo ad interrogationem Dei servi suspensus homo vix terram pedibus tangere coepit, et immane rugiens Syro, quo interrogatus fuerat, sermone respondit. Videres de ore barbaro, et qui Francam tantum et Latinam linguam noverat, Syra ad purum verba resonare, ut non stridor, non aspiratio, non idioma aliquod Palaestini deesset eloquii. Confessus est itaque, quo in eum intrasset ordine. Et ut interpretes eius intelligerent, qui Graecam tantum et Latinam linguam noverant, Graece quoque eum interrogavit. Quo similiter et in verba eadem respondente multasque incantationum occasiones et necessitates magicarum artium obtendente: „Non curo“, ait, „quomodo intraveris; sed ut exeas in nomine Domini nostri Iesu Christi impero“. Cumque curatus esset, simplicitate rustica decem auri libras offerens, hordeaceum ab eo panem accepit, audiens quod qui tali cibo alerentur, aurum pro luto ducerent.

14. Parum est de hominibus loqui; bruta quoque animalia quotidie ad eum furentia pertrahebantur; in quibus bactrum camelum enormis magnitudinis, qui iam multos obtriverat, triginta et eo amplius viri distentum solidissimis funibus cum clamore adduxerunt. Sanguinei erant oculi, spumabat os, volubilis lingua turgebat, et super omnem terrorem rugitus personabat immanis. Iussit igitur eum dimitti senex. Statim vero, et qui adduxerant, et qui cum sene erant, usque ad unum omnes diffugere. Porro ille solus perrexit obviam et sermone Syro: „Non me“, inquit, „terres, diabole, tanta mole corporis; et in vulpecula, et in camelo unus atque idem es“. Et interim porrecta stabat manu. Ad quem dum furens et quasi eum devoratura bellua pervenisset, statim corruit, submissumque caput terrae coaequavit, mirantibus cunctis, qui aderant, post tantam ferociam tantam subito mansuetudinem. Docebat autem senex hominum causa diabolum etiam iumenta corripere, et tanto eorum ardere odio, ut non solum ipsos, sed et ea, quae ipsorum essent, cuperet interire. Huiusque rei proponebat exemplum, quod, antequam beatum Iob temptare permitteretur, omnem substantiam eius interfecerit; nec movere quempiam debere, quod Domini iussione duo milia porcorum a daemonibus interfecta sunt; siquidem eos, qui viderant, non potuisse aliter credere exisse de homine tantam daemonum multitudinem, nisi grandis porcorum numerus, et quasi a multis actus, pariter corruisset.

15. Tempus me deficiet, si voluero universa signa, quae ab eo perpetrata sunt, dicere. In tantam enim a Domino fuerat elevatus gloriam, ut beatus quoque Antonius audiens conversationem eius scriberet ei libenterque eius epistulas sumeret, et si quando de Syriae partibus ad se languentes perrexissent, diceret eis: „Quare vos tam longe vexare voluistis, cum habeatis ibi filium meum Hilarionem?“ Exemplo itaque eius per totam Palaestinam innumerabilia monasteria esse coeperunt, et omnes ad eum monachi certatim currere. Quod ille cernens, laudabat Domini gratiam, et ad profectum animae singulos cohortabatur, dicens praeterire figuram huius mundi, et illam esse veram vitam, quae vitae praesentis emeretur incommodo. Volens autem exemplum eis dare et humilitatis et officii, statis diebus ante vindemiam lustrabat cellulas monachorum. Quod postquam cognitum est a fratribus, omnes ad eum confluebant, et comitati tali duce circumibant monasteria habentes viaticum suum, quia interdum usque ad duo milia hominum congregabantur. Sed et procedente tempore unaquaeque villa vicinis monachis ad susceptionem sanctorum gaudens cibos offerebat.

16. Quantum autem fuerit in eo studii, ut nullum fratrem, quamvis humilem, quamvis pauperem, praeteriret, vel illud indicio est, quod vadens in desertum Cades ad unum de discipulis suis visendum, cum infinito agmine monachorum pervenit Elusam, eo forte die, quo anniversaria sollemnitas omnem oppidi populum in templum Veneris congregaverat. Colunt autem illam ob Luciferum, cuius cultui Saracenorum natio dedita est. Sed et ipsum oppidum ex magna parte semibarbarum est propter loci situm. Igitur audito quod sanctus Hilarion praeteriret (multos enim Saracenorum arreptos a daemone frequenter curaverat), gregatim ei cum uxoribus et liberis obviam processere, submittentes colla et voce Syra Barech, id est, „benedic“, inclamantes. Quos ille blande humiliterque suscipiens obsecrabat ut Deum magis quam lapides colerent, simulque ubertim flebat caelum spectans et pollicens, si Christo crederent, ad eos se crebro esse venturum. Mira Domini gratia: non prius abire passi sunt quam futurae ecclesiae lineam mitteret, et sacerdos eorum, ut erat coronatus, Christi signo denotaretur.

17. Alio quoque anno, cum exiturus esset ad visenda monasteria et digereret in schedula apud quos manere, quos in transitu visitare deberet, scientes monachi quemdam de fratribus parciorem, simulque cupientes vitio eius mederi, rogabant ut apud eum maneret. Et ille: „Quid“, inquit, „vultis et vobis iniuriam et fratri vexationem facere?“ Quod postquam frater ille parcus audivit, erubuit, et annitentibus cunctis vix ab invito impetravit, ut suum quoque monasterium in mansionum ordinem poneret. Post diem ergo decimum venerunt ad eum, custodibus iam vineae, quasi villa esset, ab eo dispositis. Qui cum lapidibus et glebarum iactu fundaeque vertigine accedentes deterrerent, sine esu uvae mane omnes profecti sunt, ridente sene et dissimulante scire quod evenerat. Porro suscepti ab alio monacho, cui Sabas vocabulum est (debemus quippe parci tacere vocabulum, largi dicere), quia dominicus erat dies, invitabantur ab eo universi in vineam, ut ante horam cibi uvarum pastu laborem viae sublevarent. Et sanctus: „Maledictus“, ait, „qui prius refectionem corporis quam animae quaesierit. Oremus, psallamus, reddamus Domino officium, et sic ad vineam properabimus“. Completo itaque ministerio, in sublimi stans, benedixit vineae, et suas ad pascendum dimisit oves. Erant autem, qui vescebantur, non minus tribus milibus. Cumque centum lagenis aestimata fuisset integra adhuc vinea, post dies viginti trecentas fecit. Porro ille parcus frater multo minus solito colligens, etiam id quod habuerat, versum in acetum sero doluit. Hoc multis fratribus senex ante futurum praedixerat.

18. Detestabatur autem praecipue monachos, qui infidelitate quadam in futurum reservarent sua, et diligentiam haberent, vel sumptuum vel vestitus aut alicuius earum rerum, quae cum saeculo transeunt. Denique unum de fratribus in quinto fere a se miliario manentem, quia comperiebat hortuli sui nimis cautum timidumque custodem, et pauxillum habere nummorum, ab oculis abegerat. Qui volens sibi reconciliari senem frequenter veniebat ad fratres et maxime ad Hesychium, quo ille vehementissime delectabatur. Quadam igitur die ciceris fascem virentis, sicut in herbis erat, detulit. Quem cum Hesychius posuisset in mensa ad vesperum, exclamavit senex se putorem eius ferre non posse, simulque unde esset rogavit. Respondente autem Hesychio, quod frater quidam primitias agelli sui fratribus detulisset: „Non sentis“, inquit, „putorem teterrimum, et in cicere foetere avaritiam? Mitte bubus, mitte brutis animalibus, et vide an comedant“. Quod cum ille iuxta praeceptum in praesepe posuisset, exterriti boves et plus solito mugientes, ruptis vinculis in diversa fugerunt. Habebat enim senex hanc gratiam, ut ex odore corporum vestiumque et earum rerum, quas quis tetigerat, sciret cui daemoni vel cui vitio subiaceret.

19. Igitur sexagesimo tertio vitae suae anno cernens grande monasterium et multitudinem fratrum secum habitantium turbasque eorum, qui diversis languoribus et immundis spiritibus occupatos ad se deducebant, ita ut omni genere hominum solitudo per circumitum repleretur, flebat quotidie et incredibili desiderio conversationis antiquae recordabatur. Interrogatus a fratribus, quid haberet, cur se conficeret, ait: „Rursum ad saeculum redii et recepi mercedem meam in vita mea. En homines Palaestinae et vicinae provinciae existimant me alicuius esse momenti, et ego sub praetextu monasterii ad dispensationem fratrum vilem supellectilem habeo“. Servabatur autem a fratribus, maxime ab Hesychio, qui miro amore venerationi senis deditus erat. Cumque ita vixisset lugens biennium, Aristaenete illa, cuius supra fecimus mentionem, praefecti uxor sed nihil de praefecti ambitu habens, venit ad eum, volens etiam ad Antonium pergere. Cui ille flens: „Vellem“, ait, „ipse quoque ire, si non carcere huius monasterii clausus tenerer et si eundi fructus esset; biduum enim hodie est, quod totus mundus tali parente orbatus est“. Credidit illa et substitit. Et post paucos dies veniente nuntio Antonii dormitionem audivit.

20. Mirentur alii signa eius et portenta, quae fecit, mirentur incredibilem abstinentiam, scientiam, humilitatem; ego nihil ita stupeo quam gloriam illum et honorem calcare potuisse. Concurrebant episcopi, presbyteri, clericorum et monachorum greges, matronae quoque christianorum (grandis temptatio) et hinc inde ex urbibus et agris vulgus ignobile, sed et potentes viri et iudices, ut benedictum ab eo panem vel oleum acciperent. At ille nihil aliud nisi solitudinem meditabatur, in tantum ut quadam die proficisci statuerit, et adducto asello (nimis quippe exesus ieiuniis vix ingredi poterat) iter arripere conaretur. Quod cum percrebuisset, quasi vastitas et iustitium Palaestinae indiceretur, plus quam decem milia hominum diversae aetatis et sexus ad retinendum eum congregata sunt. Immobilis ille ad preces et baculo arenas discutiens loquebatur: „Fallacem Dominum meum non faciam; non possum videre subversas ecclesias, calcata Christi altaria, filiorum meorum sanguinem“. Universi autem qui aderant intelligebant revelatum ei quiddam esse secreti, quod nollet confiteri; et nihilominus custodiebant eum ne proficisceretur. Decrevit ergo, publica omnes voce contestans, non cibi se, non potus quidquam sumere, nisi dimitteretur. Et post septem dies inediae tandem relaxatus ac valedicens plurimis, cum infinito agmine prosequentium venit Betheliam, ubi persuasis turbis ut reverterentur, elegit quadraginta monachos, qui haberent viaticum et possent ieiunantes ingredi. Quinto igitur die venit Pelusium, visitatisque fratribus, qui in vicina eremo erant et in loco qui dicitur Lychnos morabantur, perrexit triduo ad castrum Thaubastum, ut videret Dracontium episcopum et confessorem, qui ibi exsulabat. Quo incredibiliter consolato tanti viri praesentia, post aliud triduum multo Babylonem labore pervenit, ut viseret Philonem episcopum et ipsum confessorem. Constantius enim rex, Arianorum favens haeresi, utrumque in ea loca deportaverat. Inde egrediens post triduum venit ad oppidum Aphroditon, ubi convento diacono Baisane, qui locatis dromadibus camelis ob aquae in eremo penuriam consueverat euntes ad Antonium ducere, confessus est fratribus instare diem dormitionis beati Antonii et pervigilem noctem in ipso, quo defunctus fuerat, loco a se ei debere celebrari. Tribus igitur diebus per vastam et horribilem solitudinem tandem ad montem altissimum pervenerunt, repertis ibi duobus monachis, Isaac et Pelusiano, quorum Isaac interpres Antonii fuerat.

21. Et quia se praebet occasio et ad id loci venimus, dignum videtur brevi sermone habitaculum tanti viri describere. Saxeus et sublimis mons per mille circiter passus ad radices suas aquas exprimit, quarum alias arenae ebibunt, aliae ad inferiora delapsae paulatim rivum efficiunt, super quem ex utraque ripa palmae innumerabiles multum loco et amoenitatis et commodi tribuunt. Videres senem huc atque illuc cum discipulis beati Antonii discurrere. „Hic“, aiebant, „psallere, hic orare, hic operari, hic fessus residere solitus erat; has vites, has arbusculas ipse plantavit; illam areolam manibus suis ipse composuit; hanc piscinam ad irrigandum hortulum multo sudore fabricatus est; istum sarculum ad fodiendam terram pluribus annis habuit“. Iacebat in stratu eius et quasi calens adhuc cubile deosculabatur. Erat autem cellula non plus mensurae per quadrum tenens quam homo dormiens extendi poterat. Praeterea in sublimi montis vertice quasi per cochleam ascendentibus et arduo valde nisu duae eiusdem mensurae cellulae visebantur, in quibus venientium frequentiam et discipulorum suorum contubernium fugiens moratus est; verum hae in vivo excisae saxo ostia tantum addita habebant. Postquam autem ad hortulum venerant: „Videtis“, inquit Isaac, „hoc pomarium arbusculis consitum et oleribus virens? Ante hoc ferme triennium cum onagrorum grex hoc vastaret, unum e ductoribus eorum stare iussit, baculoque tundens latera: „Quare“, inquit, „comeditis, quod non seminastis?“ Et exinde exceptis aquis, ad quas potandas ventitabant, numquam eos nec arbusculam nec olera contigisse. Praeterea rogabat senex, ut sibi locum tumuli eius ostenderent. Qui cum seorsum eum abduxissent, utrum monstraverint necne, ignoratur, causam occultandi iuxta praeceptum Antonii fuisse referentes, ne Pergamius, qui in illis locis ditissimus erat, sublato ad villam suam sancti corpore martyrium fabricaretur.

22. Igitur reversus ad Aphroditon duobus secum tantum retentis fratribus in vicina eremo moratus est, tanta abstinentia et silentio, ut tunc primum se coepisse Christo servire diceret. Porro iam triennium erat, quod clausum caelum illas terras arefecerat, ut vulgo dicerent Antonii mortem etiam elementa lugere. Non latuit fama Hilarionis accolas quoque illius loci, et certatim, virilis ac muliebris sexus, ore luridi et attenuati fame, pluvias a servo Christi, id est, a beati Antonii successore, deprecabantur. Quos ille cernens, mire doluit, elevatisque in caelum oculis et utrasque in sublime erigens palmas statim impetravit, quod rogaverant. Ecce autem sitiens arenosaque regio, postquam pluviis irrigata est, tantam serpentum et venenatorum animalium ex improviso ebullivit multitudinem, ut percussi innumerabiles, nisi ad Hilarionem concurrissent, statim interirent. Benedicto itaque oleo universi agricolae atque pastores tangentes vulnera certam salutem resumebant.

23. Videns etiam ibi se miris honoribus affici perrexit Alexandriam, inde ad interiorem Oasim eremum transiturus. Et quia numquam, ex quo coeperat esse monachus, in urbibus manserat, divertit ad quosdam fratres sibi notos in Bruchio, haud procul ab Alexandria; qui cum miro gaudio suscepissent senem et iam vicina nox esset, repente audiunt discipulos eius asinum sternere illumque parare proficisci. Itaque advoluti pedibus rogabant, ne hoc faceret, et ante limen prostrati citius se mori quam tanto carere hospite testabantur. Quibus ille respondit: „Idcirco abire festino, ne vobis molestiam generem; certe ex posterioribus cognoscetis non sine causa me subito ambulasse“. Igitur altera die Gazenses cum lictoribus praefecti (nam pridie eum venisse cognoverant) intrantes monasterium, cum illum minime invenissent, invicem loquebantur: „Nonne vera sunt, quae audivimus? Magus est et futura cognoscit“. Urbs enim Gaza, postquam profecto de Palaestina Hilarione Iulianus in imperium successerat, destructo monasterio eius, precibus ad imperatorem datis et Hilarionis et Hesychii mortem impetraverat, amboque ut quaererentur toto orbem scriptum erat. Egressus ergo de Bruchio per inviam solitudinem intravit Oasim, ibique anno plus minus exacto, quia illuc quoque sui fama pervenerat, quasi iam in Oriente latere non posset, ubi multi illum et opinione et vultu noverant, ad solas navigare insulas cogitabat, ut quem terra vulgaverat, saltem maria celarent.

24. Eodem ferme tempore Hadrianus, discipulus eius, de Palaestina supervenit dicens Iulianum occisum, Christianum imperatorem regnare coepisse, reverti eum debere ad monasterii sui reliquias. Quod ille audiens detestatus est, et conducto camelo per vastam solitudinem pervenit ad maritimam urbem Libyae, Paraetonium, ubi Hadrianus infelix, volens Palaestinam reverti et pristinam sub nomine magistri quaerens gloriam, multas ei fecit iniurias. Ad extremum, convasatis quae a fratribus ei missa detulerat, nesciente illo profectus est. Super hoc sane, quia alter locus referendi non est, hoc tantum dixerim in terrorem eorum, qui magistros despiciunt, quod post aliquantulum temporis computruerit morbo regio.

25. Habens igitur senex Zananum secum ascendit classem, quae Siciliam navigabat. Cumque venumdato Evangeliorum codice, quem manu sua adulescens scripserat, dare naulum disponeret, in medio ferme Adria naucleri filius arreptus a daemone clamare coepit et dicere: „Hilarion, serve Dei, cur nobis per te et in pelago tutos esse non licet? Da mihi spatium, donec ad terram veniam, ne hic eiectus praecipiter in abyssum“. Cui ille: „Si Deus meus“, ait, „tibi concedit ut maneas, mane; sin autem ille te eicit, quid mihi invidiam facis, homini peccatori atque mendico?“ Hoc autem dicebat, ne nautae et negotiatores, qui in navi erant, se, cum ad terram pervenissent, proderent. Nec multo post purgatus est puer, patre fidem dante et ceteris, qui aderant, nulli se super eius nomine locuturos. Ingressus autem Pachynum, promunturium Siciliae, obtulit nauclero Evangelium pro subvectione sua et Zanani. Qui nolens accipere, maxime cum videret illos, excepto illo codice et his quibus vestiti erant, amplius nihil habere, ad extremum iurat se non accepturum. Sed et senex assensus est fiducia pauperis conscientiae, et in eo magis laetabatur, quod nihil haberet saeculi et ab accolis illius loci mendicus putaretur. Porro recogitans, ne negotiatores de Oriente venientes se notum facerent, ad mediterranea fugit loca, id est, vicesimo a mari milario, ibique in quodam deserto agello lignorum quotidie fascem alligans imponebat dorso discipuli. Quo in proxima villa venundato et sibi alimoniam et his, qui forte ad eos veniebant, pauxillulum panis emebant.

26. Sed vere iuxta quod scriptum est, non potest civitas latere super montem posita. Scutarius quidam, cum in basilica beati Petri Romae torqueretur, clamavit in eo immundus spiritus: „Ante paucos dies Siciliam ingressus est Hilarion, servus Christi, et nemo eum novit et putat se esse secretum; ego vadam et prodam illum“. Statimque cum servulis suis ascensa in portu nave appulsus est Pachynum, et deducente se daemone, ubi ante tugurium senis se prostravit, illico curatus est. Hoc initium signorum eius in Sicilia innumerabilem ad eum deinceps aegrotantium sed et religiosorum hominum adduxit multitudinem, in tantum ut de primoribus viris quidam tumens morbo intercutis aquae eodem die, quo ad eum venerat, curatus sit. Qui postea offerens ei infinita munera audivit dictum Salvatoris ad discipulos: Gratis accepistis, gratis date.

27. Dum haec ita geruntur in Sicilia, Hesychius discipulus eius, toto senem orbe quaerebat, lustrans littora, deserta penetrans, et hanc tantum habens fiduciam, quia ubicumque esset, diu latere non posset. Transacto igitur iam triennio audivit Methonae a quodam Iudaeo, vilia populis scruta vendente, prophetam christianorum apparuisse in Sicilia, tanta miracula et signa facientem, ut de veteribus sanctis putaretur. Interrogans itaque habitum eius, incessum et linguam, maximeque aetatem, nihil discere potuit. Ille enim, qui referebat, famam ad se venisse tantum hominis testabatur. Ingressus igitur Adriam prospero cursu venit Pachynum, et in quadam curvi littoris villula famam senis sciscitatus, consona voce omnium cognovit, ubi esset, quid ageret, nihil in eo ita cunctis admirantibus, quam quod post tanta signa atque miracula ne fragmen quidem panis a quoquam in illis locis accepisset.

28. Et ne longum faciam, sanctus vir Hesychius ad magistri genua provolutus plantasque eius lacrimis rigans tandem ab eo sublevatus, post bidui triduique sermonem audit a Zanano non posse senem iam in illis habitare regionibus, sed velle ad barbaras quasdam pergere nationes, ubi et nomen et sermo suus incognitus foret. Duxit itaque illum ad Epidaurum, Dalmatiae oppidum, ubi paucis diebus in vicino agello mansitans non potuit abscondi. Siquidem draco mirae magnitudinis, quos gentili sermone boas vocant, ab eo quod tam grandes sint ut boves glutire soleant, omnem late vastabat provinciam, et non solum armenta et pecudes, sed agricolas quoque et pastores, tractos ad se vi spiritus, absorbebat. Cui cum pyram iussisset praeparari et oratione ad Christum emissa evocato praecepisset struem lignorum scandere, ignem supposuit. Tum itaque cuncta spectante plebe immanem bestiam concremavit. Unde aestuans quid faceret, quo se verteret, aliam parabat fugam, et solitarias terras mente perlustrans maerebat, quod tacente de se lingua miracula loquerentur.

29. Ea tempestate terrae motu totius orbis, qui post Iuliani mortem accidit, maria egressa sunt terminos suos, et quasi rursum Deus diluvium minaretur vel in antiquum chaos redirent omnia, naves ad praerupta delatae montium pependerunt. Quod cum viderent Epidauritani, frementes scilicet fluctus et undarum moles et montes gurgitum littoribus inferri, verentes, quod iam evenisse cernebant, ne oppidum funditus subverteretur, ingressi sunt ad senem, et quasi ad proelium proficiscentes posuerunt eum in littore. Qui cum tria crucis signa pinxisset in sabulo manusque contra tenderet, incredibile dictu est, in quantam altitudinem intumescens mare ante eum steterit, ac diu fremens et quasi ad obicem indignans paulatim in semetipsum relapsum est. Hoc Epidaurus et omnis illa regio usque hodie praedicat, matresque docent liberos suos ad memoriam in posteros transmittendam. Vere illud, quod ad Apostolos dictum est: Si credideritis, dicetis huic monti: „Transi in mare“, et fiet, etiam iuxta litteram impleri potest, si tamen quis habuerit apostolorum fidem, et talem, qualem illis habendam Dominus imperavit. Quid enim interest, utrum mons descendat in mare an immensi undarum montes repente obriguerint et, ante senis tantum pedes saxei, ex alia parte molliter fluxerint? Mirabatur omnis civitas et magnitudo signi Salonis quoque percrebuerat. Quod intelligens senex in brevi lembo clam nocte fugit, et inventa post biduum oneraria navi perrexit Cyprum. Cumque inter Maleam et Cytheram piratae, derelicta classe in littore, quae non antemna sed conto regitur, duobus haud parvis myoparonibus occurrissent, denuo hinc inde fluctus verrente remige, omnes qui in navi erant trepidare, flere, discurrere, praeparare contos, et quasi non sufficeret unus nuntius, certatim seni piratas adesse dicebant. Quos ille procul intuens subrisit et conversus ad discipulos dixit: „Modicae“, inquit „fidei, quare trepidatis?“ Numquid plures sunt hi quam Pharaonis exercitus? Tamen omnes Deo volente submersi sunt“. Loquebatur his et nihilominus spumantibus rostris hostiles carinae imminebant iactu tantum lapidis medio. Stetit ergo in prora navis et porrecta contra venientes manu: „Hucusque“, ait, „venisse sufficiat“. O mira rerum fides: statim resiluere naviculae et impellentibus contra remis ad puppim impetus redit. Mirabantur piratae post tergum se redire nolentes totoque corporis nisu, ut ad navigium pervenirent, laborantes velocius multo quam venerant ad littus ferebantur.

30. Praetermitto cetera, ne videar in narratione signorum volumen extendere. Hoc solum dicam, quod, prospero cursu inter Cycladas navigans, hinc inde clamantium de urbibus et vicis et ad littora concurrentium immundorum spirituum voces audiebat. Ingressus ergo Paphum, urbem Cypri, nobilem carminibus poetarum, quae frequenter terrae motu lapsa nunc ruinarum tantum vestigiis, quid olim fuerit, ostendit, in secundo ab urbe miliario habitabat ignobilis gaudensque quod paucis diebus quiete viveret. Verum non ad plenum viginti transiere dies, cum per omnem illam insulam quicumque immundos habebant spiritus clamare coeperunt venisse Hilarionem, servum Christi, et ad eum se debere properare. Hoc Salamina, hoc Curium, hoc Lapetha et urbes reliquae conclamabant, plerisque asserentibus scire se quidem Hilarionem et vere illum esse famulum Dei, sed ubi esset ignorare. Intra triginta igitur nec multo amplius dies ducenti ferme, tam viri quam mulieres, ad eum congregati sunt. Quos cum vidisset, dolens quod se non paterentur quiescere et quodammodo in ultionem sui saeviens, tanta eos orationum instantia flagellavit, ut quidam statim, alii post biduum triduumve, omnes vero intra unam hebdomadam curarentur.

31. Manens itaque ibi biennio et semper de fuga cogitans Hesychium, ad se veris tempore reversurum, Palaestinam ad salutationem fratrum et monasterii sui cineres visendos misit. Qui cum revertisset, cupienti rursum ad Aegyptum navigare, hoc est, ad ea loca quae vocantur Bucolia, eo quod nullus ibi christianorum esset sed barbara tantum et ferox natio, suasit, ut in ipsa magis insula ad secretiorem locum concederet. Quem cum, diu lustrans omnia, reperisset, perduxit eum duodecim milibus a mari, procul inter secretos asperosque montes et quo vix reptando manibus genibusque posset ascendi. Qui introgressus contemplatus quidem est terribilem valde et remotum locum arboribusque hinc inde circumdatum, habentem etiam aquas de supercilio collis irriguas, et hortulum peramoenum et pomaria plurima (quorum fructum numquam in cibo sumpsit), sed et antiquissimi iuxta templi ruinam, ex quo, ut ipse referebat et eius discipuli testantur, tam innumerabilium per noctes et dies daemonum voces resonabant, ut exercitum crederes. Quo ille valde delectatus, quo scilicet antagonistas haberet in proximo, habitavit ibi per annos quinque, et saepe invisente se Hesychio in hoc extremo iam vitae suae tempore refocillatus est, quod propter asperitatem difficultatemque loci et umbrarum, ut ferebatur vulgo, multitudinem aut nullus, aut rarus ad se vel posset vel auderet ascendere. Quodam autem die egressus hortulum vidit hominem toto corpore paralyticum iacentem ante fores, interrogavitque Hesychium, quisnam esset et quomodo fuisset adductus. Qui respondens ait procuratorem se fuisse villulae, ad cuius ius hortulus quoque, in quo ipsi erant, pertineret. Et ille collacrymans tendensque ad iacentem manum: „Tibi“, inquit, „dico: In nomine Domini nostri Iesu Christi surge et ambula“. Mira velocitas; adhuc verba in ore loquentis volvebantur, et iam membra solidata ad standum hominem surrigebant. Quod postquam auditum est, etiam difficultatem loci et iter invium plurimorum vicit necessitas, nihil aeque per circumitum cunctis villis observantibus quam ne quo modo elaberetur. Disseminaverat enim hoc de eo rumor diu eum in eodem loco manere non posse. Quod ille non levitate quadam aut puerili sensu victus faciebat, sed honorem fugiens et importunitatem. Semper enim silentium et vitam ignobilem desiderabat.

32. Igitur octogesimo aetatis suae anno, cum absens esset Hesychius, quasi testamenti vice brevem manu propria scripsit epistulam, omnes divitias suas ei derelinquens, Evangelium scilicet et tunicam sacceam, cucullam et palliolum. Nam minister eius ante paucos dies obierat. Venerunt itaque ad aegrotantem de Papho multi religiosi viri, et maxime quod eum dixisse audierant iam se ad Dominum migraturum et de corporis vinculis liberandum, sed et Constantia quaedam, sancta femina, cuius generum et filiam de morte liberaverat unctione olei. Quos omnes adiuravit, ut ne puncto quidem horae post mortem reservaretur, sed statim eum in eodem hortulo terra operirent, sicut vestitus erat, in tunica cilicina et cuculla et sago rustico. Iamque modicus calor tepebat in pectore nec praeter sensum quidquam vivi hominis supererat, et tamen apertis oculis loquebatur: „Egredere, quid times? Egredere, anima mea, quid dubitas? Septuaginta prope annis servisti Christo, et mortem times?“ In haec verba exhalavit spiritum. Statimque humo obrutum ante urbi sepultum quam mortuum nuntiaverunt. Quod postquam Palaestinae sanctus vir audivit Hesychius, perrexit ad Cyprum, et simulans se velle habitare in eodem hortulo, ut diligentis custodiae suspicionem accolis tolleret, cum ingenti vitae suae periculo post decem fere menses corpus eius furatus est. Quod Maiumam deferens, totis monachorum et oppidorum turbis prosequentibus, in antiquo monasterio condidit, illaesa tunica, cuculla et palliolo, et toto corpore, quasi adhuc viveret, integro, tantisque fragrante odoribus, ut delibutum unguentis putares.

33. Non mihi videtur in calce libri tacenda Constantiae illius sanctissimae mulieris devotio, quae perlato ad se nuntio, quod corpusculum Hilarionis Palaestinae esset, statim exanimata est, veram in servum Dei dilectionem etiam morte comprobans. Erat enim solita pervigiles in sepulcro eius noctes ducere et quasi cum praesente ad adiuvandas orationes suas sermocinari. Cernas usque hodie miram inter Palaestinos et Cyprios contentionem, his corpus Hilarionis, illis spiritum se habere certantibus. Et tamen in utrisque locis magna quotidie signa fiunt, sed magis in hortulo Cypri, forsitan quia plus illum locum dilexerit.

1. Než začnu psát o životě blahoslaveného Hilariona, vzývám Ducha svatého, který v něm sídlil a jenž ho tak štědře obdařil schopností konat zázraky, aby mně propůjčil výmluvnost potřebnou k jejich vylíčení a má slova se vyrovnala velikosti jeho činů.^¹⁵¹ Neboť jak praví Sallustius, velikost lidských skutků je hodnocena podle toho, jak je oslaví ve svých dílech nadaní spisovatelé.^¹⁵² Když Makedonec Alexandr Veliký, kterého Daniel nazývá železem,^¹⁵³ levhartem^¹⁵⁴ a kozlem,^¹⁵⁵ přišel k Achilleovu hrobu, řekl: „Měls to štěstí, mladíku, že tvé činy opěvoval tak velký básník!“^¹⁵⁶ Mínil tím samozřejmě Homéra. A já mám teď popsat obrácení a životní osudy takového muže, že i Homér, kdyby byl naživu, by mně tu látku buď záviděl, nebo by byla nad jeho síly. Hilariona sice už oslavil v krátkém dopise, hojně čteném, sv. Epifanios,^¹⁵⁷ biskup z kyperské Salaminy, který s ním strávil mnoho času, avšak vzdát povinnou úctu mrtvému několika konvenčními větami je něco jiného než vyprávět o jeho zázračných činech. Proto bych chtěl navázat na Epifaniem započaté dílo, k němuž mám spíš kladný než záporný vztah, a ponechám bez povšimnutí zlolajné hlasy, jež kdysi ztrhaly mou legendu o Pavlovi a nepochybně ztrhají i vyprávění o Hilarionovi. Pavlovi vyčítali jeho samotu, Hilarionovi budou zase předhazovat jeho častý styk s lidmi. Jako by ten, kdo se celý život stranil lidí, neexistoval, a ten, jehož spatřilo tolik lidí na vlastní oči, neměl žádné váhy. Totéž kdysi dělali i jejich předchůdci, farizeové, jimž nebyla po chuti ani Janova osamocenost v poušti a jeho půsty, ani zástupy kolem Pána Spasitele a jejich hodování.^¹⁵⁸ Nuže přiložme ruku k dílu, jak jsme si předsevzali, a zacpěme si uši před štěkotem Skylliných psů.^¹⁵⁹

2. Hilarion se narodil ve vsi Tabatha, ležící asi pět mil na východ od palestinského města Gaza.^¹⁶⁰ Jeho rodiče, oddaní modloslužebnictví (ale jak se říká, růže vykvétá z trní), ho poslali na gramatická studia do Alexandrie. Tam osvědčil – nakolik to odpovídalo jeho věku – velké nadání a povahové přednosti, takže si v krátké době osvojil řečnické umění a všichni ho milovali. Co však bylo nejdůležitější: protože věřil v Ježíše Pána, neliboval si ani v běsnění cirku a v krvavých podívaných v aréně, ani v okázalosti divadelních představení, ale jeho jediným potěšením^¹⁶¹ byla církevní shromáždění. Tehdy se také doslechl o slavném Antonínovi, o němž si vyprávěl celý Egypt, a hnán touhou spatřit ho na vlastní oči vydal se za ním do pouště. A hned jak ho spatřil, změnil svůj dosavadní způsob odívání a setrval u Antonína téměř dva měsíce, aby mohl sledovat jeho životní řád a jeho přísné mravy: neúnavnost, s jakou se modlil, oddanost, s níž pomáhal bratřím, přísnost, s jakou je káral, a horlivost, s níž je povzbuzoval, jeho střídmost v jídle a celkovou zdrženlivost, jež nikdy nepodlehly žádné slabosti. Po čase však už Hilarion nedokázal snášet davy lidí, kteří za Antonínem proudili s různými chorobami a posedlostí démony. Považoval totiž za nepřijatelné, aby v pustině bylo tolik lidí jako ve městě,^¹⁶² a domníval se, že by měl začít, jako kdysi začínal Antonín. Ten už teď, coby statečný bojovník, sklízel zaslouženou odměnu za svá vítězství, on sám však svou vojenskou službu dosud ani nezačal. Proto se vrátil v doprovodu několika mnichů domů. Rodiče už byli po smrti, a tak část zděděného majetku rozdal bratřím, část chudým, a sám si nenechal vůbec nic ze strachu, aby ho nestihl stejný trest jako Ananiáše a Safiru ze Skutků apoštolských.^¹⁶³ Ale především měl na paměti slova Páně: Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.^¹⁶⁴ A tak ve věku patnácti let odešel bez ničeho, vyzbrojen jen Kristem do pouště, jež se nachází sedm mil od Maiumy,^¹⁶⁵ přístavu města Gaza, nalevo od cesty vedoucí podél pobřeží do Egypta. Přestože to bylo místo krvavých loupežnických přepadů a příbuzní a přátelé ho před tímto nebezpečím varovali, pohrdnul smrtí, aby jí unikl. Všichni obdivovali jeho duchovní sílu, obdivovali jeho mládí, třebaže v jeho očích plál zvláštní vnitřní žár a jiskry víry. Tváře měl hladké, jeho tělo bylo štíhlé a ladné a nebylo stavěno pro útrapy jakéhokoli druhu; i slabý chlad či horko mu mohly snadno ublížit.

3. A tak, oděn jen do pytloviny a pláště z nevydělané kůže, který mu dal na cestu sv. Antonín, a navrch hrubý venkovský přehoz, žil v širé a hrozivé poušti mezi mořem a bažinou. Do úst nevzal za den víc než patnáct fíků, vždy po západu slunce. A protože tato oblast byla vyhlášená loupežnictvím, nikdy se nezdržoval dlouho na jednom místě. Co si měl ďábel počít? Kam se měl vrtnout? Ten, jenž se kdysi holedbal: Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, s Nejvyšším se budu měřit,^¹⁶⁶ se teď musel dívat, jak nad ním vítězí nedospělý chlapec, který ho měl srazit v prach ještě dříve, než dosáhne věku, kdy může zhřešit. Dráždil tedy jeho smysly a snažil se zažehnout v tom napůl ještě dětském těle obvyklý plamen žádosti. A tak byl mladý voják Kristův nucen myslet na věci jemu dříve neznámé a před očima se mu míhaly svůdné představy něčeho, s čím dosud neměl žádné zkušenosti. Hněval se proto sám na sebe, bušil se pěstmi do hrudi (jako by pěsti mohly vytlouci z hlavy takové myšlenky) a pravil: „Já už se, ty osle,^¹⁶⁷ postarám, aby ses přestal vzpouzet! Nebudu tě krmit ječmenem, ale plevami. Zkruším tě hladem a žízní, budeš klesat pod těžkým břemenem a v létě v zimě budeš strádat takovou nouzí, že budeš myslet víc na jídlo než na nějaké rozkoše.“ Své chřadnoucí údy pak udržoval při životě jen tím, že si jednou za tři až čtyři dny dopřál šťávu z bylin a několik fíků, často se modlil a zpíval žalmy a motykou rozkopával půdu, aby útrapy způsobené hladověním ještě zdvojnásobil tělesnou námahou. Pletl také košíky z rákosu, a následoval tak příkladu egyptských mnichů a Apoštolova slova: Kdo nechce pracovat, ať nejí!^¹⁶⁸ Brzy tak zeslábl a jeho tělo vyhublo, že byl jen kost a kůže. Jedné noci se začal ozývat dětský pláč, bečení ovcí, bučení krav, kvílení připomínající ženský nářek, řev lvů, hluk pochodujícího vojska a jiné roztodivné zvuky, které mu měly nahnat strach tím spíš, že nic neviděl. On však vytušil, že je to mámení démonů. Padl na kolena, pokřižoval se na čele znamením Krista a vyzbrojen touto přílbicí a chráněn pancířem víry nabyl hned větší odvahy vzdorovat nepříteli. Napjatě se rozhlížel kolem sebe ve snaze zahlédnout původce těch strašných zvuků, když tu náhle v jasném měsíčním svitu spatřil, jak se na něj řítí vůz se splašeným spřežením. Jakmile však zvolal Ježíšovo jméno, přímo před jeho očima se celé to zjevení propadlo do země, která se náhle otevřela. Nato Hilarion pravil: „Smetl do moře koně i s jezdcem“^¹⁶⁹ a „jedni se honosí vozy, jiní koňmi, ale my připomínáme jméno Hospodina, svého Boha.“^¹⁷⁰ Přemnohá byla jeho pokušení, démoni mu nepřestávali strojit úklady ve dne ani v noci, kdybych je chtěl všechny popsat, nestačila by mi na to celá kniha. Jak často se mu zjevovaly nahé ženy, když ležel na lůžku, jak často měl v době hladovění před očima bohatou hostinu! Někdy ho při modlitbě přeskočil vyjící vlk nebo štěkající liška, jindy se mu při zpěvu žalmů náhle otevřel pohled na souboj gladiátorů a jeden z nich, jako by byl na smrt zraněný, mu padl přímo k nohám a prosil, aby ho pohřbil. Jednou se modlil se zrakem upřeným k zemi a jak se to někdy stává, nesoustředil se plně na modlitbu, ale zabýval se v duchu kdoví čím, když tu mu jeho mučitel skočil na záda, začal mu nohama rozdírat boky, důtkami švihat přes šíji a křičel přitom: „Hej, copak jsi usnul?“ A shora se ho posměšně ptal, jestli už není u konce svých sil a nechce si dát trochu ječmene.

4. V době mezi šestnáctým a dvacátým rokem sloužila Hilarionovi jako útočiště před deštěm a slunečním žárem malá chatrč, kterou si sám upletl z rákosu a ostřice. Později si postavil nevelkou celu, jež stojí dodnes. Je asi čtyři stopy dlouhá a pět stop vysoká, tj. o něco málo nižší, než byl on sám, a o něco delší, než odpovídalo jeho drobné postavě, takže připomíná spíš hrob než lidské obydlí. Vlasy si Hilarion stříhal jednou do roka, o velikonocích, a až do své smrti lehával přímo na holé zemi, jen na rákosové rohoži. Košili z pytloviny, kterou nosil, nikdy nepral, neboť říkal, že je zbytečné chtít čistotu po vlně z kilických koz. A košili nesvlékl, dokud se na něm sama nerozpadla na cáry. Písmo svaté znal nazpaměť, modlitby a žalmy recitoval, jako kdyby stál před samotným Bohem. Ale protože by trvalo dlouho, kdybych měl jednu po druhé vylíčit všechny etapy jeho asketického života, shrnu je teď v krátkosti a popíšu jeho životosprávu jako celek, aby ji měl čtenář před očima. Poté budu opět vyprávět tak, jak události po sobě následovaly.

5. Od svých jednadvaceti do svých sedmadvaceti let vystačil první tři roky jen s půl sextariem^¹⁷¹ čočky máčené ve studené vodě na den, v dalších třech letech se pak živil suchým chlebem se solí, který zapíjel vodou. Od sedmadvaceti do třiceti se udržoval při životě jen divoce rostoucími bylinami a syrovými kořínky. Od jednatřiceti až do pětatřiceti let tvořilo jeho denní dávku jídla jen šest uncí^¹⁷² žitného chleba a trocha zeleniny, mírně povařené a bez oleje. Ale když pak cítil, že se mu začíná kalit zrak a že má celé tělo pokryté zanícenými puchýři a jakousi vyrážkou připomínající krupici, přidal si k dosavadní stravě i trochu oleje. Tuto dietu dodržoval až do svých třiašedesáti let a neokusil už ani trochu ovoce, luštěnin nebo něčeho jiného. Když pak viděl, že je na konci svých tělesných sil, a zdálo se mu, že se blíží jeho smrt, od šedesáti čtyř až do osmdesáti let se zcela zdržel chleba. Získal tak neuvěřitelnou duševní sílu a ve věku, kdy už si ostatní zpravidla dopřávají pohodlí, sloužil Pánu jako znovuzrozený. V té době se spokojil s trochou polévky z mouky a nakrájené zeleniny, jež obsahovala dohromady sotva pět uncí jídla a tekutiny. Zkrátka, celý život dodržoval přísný režim, nikdy neporušil půst před západem slunce, ani v době svátků, ani při těžké nemoci. Je však načase vrátit se ve vyprávění k chronologické posloupnosti událostí.

6. Když ještě bydlel ve své chatrči (bylo mu tehdy osmnáct let), přišli k němu jedné noci loupežníci, snad proto, že se bláhově domnívali, že u něho najdou něco, co by mohli ukrást, nebo proto, že považovali za potupu, že tu nějaký chlapec žije zcela sám a nemá strach z jejich útoku. Od večera až do východu slunce pobíhali sem a tam mezi mořem a bažinou, ale místo, kde nocoval, nemohli nikde objevit. Když ho pak jednou za ranního rozbřesku konečně našli, zeptali se ho jako by žertem: „Co bys dělal, kdyby k tobě přišli loupežníci?“ A on jim odvětil: „Kdo je nahý, nemá strach z loupežníků.“ „Ale vždyť tě mohou zabít,“ oni na to. „To sice mohou,“ řekl, „ale ani tak se jich nebojím, protože jsem na smrt připraven.“ Loupežníci, udivení jeho neohrožeností a vírou v Boha, přiznali, že celou noc bloudili jako slepí, a slíbili, že od této chvíle povedou řádný život.

7. Už dvaadvacátý rok žil zcela sám v pustině a vyprávělo se o něm ve všech palestinských městech, i když se s ním zatím nikdo nesetkal. Tehdy se za ním vypravila jedna žena z Eleutheropole,^¹⁷³ kterou její muž opovrhoval kvůli neplodnosti (z jejich manželství totiž ani po patnácti letech nevzešel žádný potomek). Ta jako první našla odvahu narušit Hilarionovu samotu a hned se mu, aniž něco takového očekával, vrhla k nohám se slovy: „Odpusť mi mou opovážlivost, měj se mnou slitování v mé nouzi. Proč odvracíš zrak? Proč utíkáš před mými prosbami? Nedívej se na mne jako na ženu, ale jako na trpící bytost. Vždyť právě toto pohlaví zplodilo Spasitele. Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“^¹⁷⁴ Nakonec před ní přestal prchat (vždyť tolik let nespatřil ženu) a ptal se po příčině jejího příchodu a jejího nářku. A když mu to řekla, zvedl oči k nebi a přikázal jí, aby věřila. Pak ji plačící vyprovodil a neuběhl ani rok a spatřil ji s dítětem.

8. To byl první z jeho zázračných činů, brzy se však proslavil jiným, ještě větším. Aristaineta, manželka Elpidia, pozdějšího prefekta,^¹⁷⁵ proslulá ve své vlasti a ještě více mezi křesťany, se vracela spolu s manželem a třemi dětmi od sv. Antonína. Děti však náhle onemocněly, ať už to bylo ze špatného vzduchu nebo (jak se později ukázalo) pro větší slávu Hilariona, služebníka Božího, a tak musela zastavit v Gaze. Všechny tři zachvátila polotřetidenní zimnice^¹⁷⁶ a lékaři už nedoufali v jejich uzdravení. Matka se v zoufalství vrhala na zem, běhala od jednoho k druhému, jako by už byli mrtví, a nevěděla, kterého ze synů oplakávat dříve. Když se dozvěděla, že v blízké poušti žije jeden poustevník, odložila svou hrdost římské matróny (měla totiž na paměti, že je především matkou) a hned se za ním chtěla vypravit pěšky v doprovodu komorných a eunuchů; jen stěží ji manžel přesvědčil, aby jela alespoň na hřbetě osla. Když k Hilarionovi dorazila, řekla mu: „Prosím tě při Ježíši, našem nejmilosrdnějším Bohu, zapřísahám tě při jeho kříži a krvi, vrať mi mé tři syny. Ať vstoupí služebník našeho Pána Spasitele do Gazy a proslaví jeho jméno v tomto pohanském městě a modla Marnova^¹⁷⁷ se skácí!“ Když to Hilarion odmítal se slovy, že nikdy neopouští svou celu a že by nevkročil ani do zapadlé vesnice, natož do města, padla před ním na zem a křičela pořád dokola: „Hilarione, služebníku Boží, vrať mi mé syny. Antonín je v Egyptě držel v náručí, ty mi je v Sýrii zachraň!“ Všichni, kdo byli při tom, plakali, plakal i sám Hilarion, i když se vzpíral jí vyhovět. Zkrátka a dobře, ta žena neodešla dříve, než jí slíbil, že po západu slunce vstoupí do Gazy. Když potom přišel, udělal nad lůžkem každého z dětí a nad jejich žhnoucími těly znamení kříže a zvolal: „Ježíši!“ A hle, jaký zázrak! Okamžitě jako ze tří pramenů z nich odtekl všechen pot a začali přijímat potravu. Poznali svou bědující matku, děkovali Bohu a líbali svatému muži ruce. Když se to rozkřiklo a rozneslo široko daleko, začaly za ním proudit zástupy lidí ze Sýrie i Egypta. A mnozí uvěřili v Krista a zaslíbili se mnišskému životu. Do té doby totiž nebyl v Palestině ani jeden klášter a v Sýrii nikdo nevěděl o žádném mnichovi, který by zde byl před Hilarionem. V této provincii byl právě on zakladatelem a učitelem tohoto způsobu života. A tak měl Pán Ježíš v Egyptě starého Antonína a v Palestině mladého Hilariona.

9. Z vesnice Facidia poblíž egyptského města Rhinokorúra^¹⁷⁸ přivedli k blahoslavenému Hilarionovi ženu, která byla již deset let slepá. Když mu ji bratři představili (v té době už měl kolem sebe mnoho mnichů), pravila, že veškerý svůj majetek už vydala za lékaře. Na to jí Hilarion odpověděl: „Kdybys to, cos zbůhdarma vyházela za doktory, rozdala chudým, Ježíš, jediný pravý lékař, by tě už dávno uzdravil.“ Když však naříkala a prosila o smilování, plivl jí po vzoru Spasitele^¹⁷⁹ do očí a ihned byla zázračně uzdravena. Jakéhosi vozataje z Gazy zase démon srazil z vozu, takže ochrnul na celé tělo. Nemohl hýbat rukama ani otáčet šíjí, a když ho přinesli na lůžku za Hilarionem, vládl jen jazykem, aby mohl prosit o pomoc. Dozvěděl se, že nebude uzdraven, dokud neuvěří v Ježíše a neslíbí, že zanechá svého dosavadního řemesla. Uvěřil, přislíbil a byl uzdraven; větší radost však měl z uzdravení své duše než těla.

10. Z okolí Jeruzaléma pocházel jeden mladý silák jménem Marsitas, jenž byl nesmírně pyšný na svou sílu a vychloubal se, že unese patnáct měřic obilí na velkou vzdálenost, a za nejlepší důkaz své síly považoval, že v nošení břemen překoná i osla. Toho posedl obzvlášť zlý démon a nedokázaly ho zastavit ani řetězy, pouta a pevné závory. Mnoha lidem ukousl ucho nebo nos, některým zlámal nohu, jiným krk.^¹⁸⁰ A všem naháněl takový strach, že ho spoutali řetězy a lany a držíce ho ze všech stran, táhli ho jako divokého býka ke klášteru. Když ho bratři spatřili, vyděsili se (byl totiž neuvěřitelně velký) a běželi to hned oznámit svému otci představenému. S ním to však ani nehnulo a jen jim přikázal, aby mladíka dotáhli k němu a pustili. Když ho rozvázali, pravil jen: „Skloň hlavu a přistup blíž.“ On se celý třásl, sklonil šíji a neodvážil se ani pozvednout zrak. Všechna zuřivost z něho spadla a začal sedícímu Hilarionovi lízat nohy. A pak byl démon, který mladíka posedl, zaklínán a vymítán, až sedmého dne sám vyšel ven. Nelze rovněž pominout, jak k Hilarionovi přivedli Órióna, nejpřednějšího a nejbohatšího muže z města Aila^¹⁸¹ na pobřeží Rudého moře, jehož posedl celý šik démonů. Na rukou, šíji, bocích i nohách měl těžké železné řetězy, šílená zběsilost sršela z jeho posupných očí. Když světec se svými bratry kráčel kolem a vykládal jakési místo z Písma, vytrhl se ten šílenec těm, co ho drželi, z rukou, popadl zezadu Hilariona a zvedl ho do výše. Ze všech stran se hned ozval křik, neboť se všichni báli, aby mu šílenec nepolámal údy zesláblé dlouhými posty, ale světec jen se smíchem pravil: „Mlčte a přenechte mi toho zápasníka.“ A pak mu dal ruku kolem ramen, dotkl se jeho hlavy, uchopil ho za vlasy a položil na zem ke svým nohám. Držel ho zepředu za natažené ruce a přitom mu šlapal oběma chodidly po nohou a volal: „Budeš vyhnán, šiku démonů, budeš vyhnán“. Nato posedlý se zavytím zvrátil hlavu, až se temenem dotkl země, a vykřikl: „Pane Ježíši, zachraň mne ubohého, vysvoboď zajatce. Když dokážeš přemoci jednoho, přemůžeš jich i více.“ A stalo se něco neslýchaného: z úst jediného člověka začaly vycházet různé hlasy a znělo to, jako by jeden přes druhého křičel celý dav. A tak byl vyléčen a zanedlouho přišel do kláštera i se ženou a dětmi a přinesl hojné dary jako výraz díků. Světec mu však řekl: „Copak jsi nečetl, jak dopadl Géchazí^¹⁸² a jak dopadl Šimon?^¹⁸³ Géchazí si nechal zaplatit, zatímco Šimon peníze nabízel, jeden chtěl milost Ducha svatého prodávat, druhý zase koupit.“ Když Órión s pláčem odvětil: „Vezmi si to a rozdej to chudým,“ světec pokračoval: „Ty sám rozdáš svůj majetek nejlépe, protože chodíš po městech a víš, kdo je chudý. Já jsem už svůj majetek rozdal, tak proč bych měl stát o cizí? Mnozí si říkají chudí, jen aby z toho mohli těžit. Pravé milosrdenství však nezná úskoku. Nikdo nerozdává lépe než ten, který si nenechá nic pro sebe.“ Pak se obrátil k Óriónovi, jenž smutný ležel na zemi: „Nic se nermuť, synu; co činím pro sebe, činím i pro tebe. Kdybych přijal odměnu, vzbudil bych hněv Boží a šik démonů by se do tebe zase vrátil.“

11. Nelze přejít mlčením ani případ Zazana z města Maiuma. Ten náhle zcela ochrnul, když lámal na mořském pobřeží nedaleko Hilarionova kláštera kámen na stavbu. Jeho pomocníci ho donesli ke světci, který ho na místě uzdravil, takže se zase mohl vrátit ke své práci. Pobřeží táhnoucí se mezi Palestinou a Egyptem, původně měkké, je tvořeno pískovcovými skalami, jež vznikly ztvrdnutím písku na kámen; štěrk se postupně spojil dohromady a ztratil svou sypkost, ale zachoval si původní vzhled. V témže městě žil i jakýsi muž z Itálie, křesťan, který choval koně pro závody v cirku a jehož soupeřem byl jeden ze dvou městských správců v Gaze, oddaný ctitel Marnova kultu. V římských městech bylo už od Romulových dob zvykem pořádat závody čtyřspřeží na památku úspěšného únosu Sabinek. Na počest Consa, boha dobré rady,^¹⁸⁴ se běželo sedm kol a ten, komu se podařilo předstihnout protivníkovy koně, byl vyhlášen vítězem. Pohanský protivník měl ale čaroděje, který magickým zaříkáváním očaroval křesťanovy koně, aby běželi pomaleji, zatímco spřežení svého pána přiměl stejným způsobem k rychlejšímu běhu. Křesťan se obrátil na blahoslaveného Hilariona s prosbou o pomoc, nikoli však proto, aby protivníkovi nějak uškodil, ale aby jeho samotného před ním ochránil. Ctihodnému starci se však zdálo nepatřičné plýtvat modlitbami kvůli takové pošetilé zábavě. Zasmál se tedy a pravil: „Proč radši koně neprodáš a peníze nerozdáš chudým pro spásu své duše?“ On však odvětil, že to nedělá z vlastní vůle, ale z nutnosti, protože je to jeho veřejná povinnost. A že mu jako křesťanovi není dovoleno užít magických prostředků, může však hledat pomoc u služebníka Božího. A že tak činí především kvůli obyvatelům Gazy, kteří jsou nepřáteli pravého Boha a škodí více církvi Kristově než jemu samotnému. Na přímluvu bratří, kteří byli při tom, světec nakonec přikázal naplnit vodou hliněný pohár, z nějž obvykle pil, a odevzdat jej tomu muži. Ital jej vzal a pokropil vodou stáj, koně, vozataje, vůz i závoru startovacích kotců. Mezi diváky panovalo velké napětí, neboť pohanský protivník se těmto opatřením vysmíval a všem o nich vykládal, zatímco příznivci muže z Itálie se už předem radovali z jistého vítězství. Na dané znamení vyrazilo křesťanské spřežení, jako by mělo křídla, zatímco soupeř se nemohl hnout z místa. Kola prvního vozu byla rozpálena do běla a vozataj druhého měl co dělat, aby viděl ze svého soupeře alespoň záda. Poté se ozval neuvěřitelný jásot davu, a dokonce i pohané křičeli: „Kristus porazil Marna.“ Protivníci muže z Itálie, nepříčetní vztekem, se pak dožadovali, aby byl Hilarion coby křesťanský čaroděj potrestán. Ale vítězství se už nedalo zpochybnit a získalo mnohé z přihlížejících pro křesťanskou víru, stejně jako další podobná vítězství při jiných závodech.

12. V obchodním přístavu města Gazy žil také jeden mladík, jenž se nešťastně zamiloval do Kristovy panny bydlící v sousedství. Když ani laskáním, škádlením, zamilovanými posunky, něžným šeptáním a podobnými věcmi, které obvykle bývají hřebíkem do rakve panenství, nic nepořídil, vydal se do Memfidy,^¹⁸⁵ aby se vyznal ze svého milostného utrpení a mohl se k dívce vrátit vyzbrojen magickým uměním. Za rok pak přišel zpět vyškolen kněžími boha Asklépia,^¹⁸⁶ který místo aby duši léčil, přivádí ji do záhuby. Jen prahnul po smilstvu, které už v duchu viděl před sebou, a pod práh jejího domu zakopal plíšky z kyperské mědi s magickým zaříkáváním a připojenými čarodějnými figurkami.^¹⁸⁷ Dívka začala hned vyvádět, strhla si z hlavy závoj, kroutila si vlasy, skřípala zuby a vykřikovala jméno toho mladíka. Síla vášně se u ní zvrhla v šílenství. Rodiče ji proto přivedli do kláštera a svěřili do péče starého poustevníka. Zlý duch v ní se okamžitě s kvílením přiznal: „Podlehl jsem násilí, odvedli mě proti mé vůli, jak dobře mi bylo v Memfidě, kde jsem šálil lidi svými sny! To utrpení, ta muka, jež teď musím snášet! Nutíš mě vyjít ven, já však vězím uvězněn pod prahem. Nemohu vyjít, dokud mě mladík, který mě uvěznil, nepustí.“ Stařec však odvětil: „Tvá moc je opravdu velká, může-li ji spoutat tenká stužka a pár měděných destiček! Řekni mi, jak ses mohl vůbec opovážit vstoupit do Kristovy panny?“ „Abych tu pannu zachránil,“ odpověděl. „Ty žes ji chtěl zachránit, ty zrádce cudnosti? Proč jsi raději nevstoupil do toho, kdo tě poslal?“ A on na to: „Jak jsem do něj mohl vstoupit, když už ho posedl jiný démon, démon lásky?“ Světec však neměl v úmyslu hledat ani mladíka, ani magické tabulky, dokud pannu neuzdraví. Nechtěl totiž, aby to vypadalo, že démon ustoupí teprve po zrušení zaklínadla nebo že snad uvěřil jeho povídačkám. Věděl totiž, že démoni jsou mistři klamu a přetvářky. A když dívku uzdravil, o to více jí vyčinil, že dala démonovi možnost, aby ji ovládl.

13. Hilarionova sláva se šířila nejen v Palestině a okolních egyptských a syrských městech, ale i ve vzdálených provinciích. Již dlouho, prakticky od dětství, byl posedlý démonem i jeden z dvorských úředníků císaře Constantia.^¹⁸⁸ Pocházel z oblasti rozkládající se mezi územím Sasů a Alemanů, nepříliš rozlehlé, zato mocné, kterou historikové nazvali Germania, ale dnes se jí říká Frankia.^¹⁸⁹ Neklamným znamením jeho původu byly ryšavé vlasy a bílá kůže. Jeho posedlost se projevovala tím, že noc co noc vyl, kvílel a skřípal zuby. Potají si proto od císaře vyžádal svolení použít císařské pošty a vysvětlil mu zcela otevřeně i důvod své žádosti. A poté, co obdržel doporučující list pro správce Palestiny, vypravil se s velkou pompou a početným doprovodem do Gazy. Když se pak u městské rady vyptával, kde žije mnich Hilarion, vystrašení obyvatelé Gazy ho v domnění, že přichází z popudu samotného císaře, bez prodlení dovedli ke klášteru. Chtěli tak prokázat náležitou poctu tomu, kdo má císařovo doporučení, a zároveň svou nynější úslužností zahladit křivdy, jichž se v minulosti na Hilarionovi dopustili. Stařec se právě procházel po měkkém písku a mumlal si pro sebe cosi z žalmů; když však spatřil přicházet takový zástup, zastavil se. Odpověděl všem na pozdrav a požehnal jim, asi po hodině jim pak kázal odejít a dovolil zůstat jen onomu hodnostáři s jeho služebníky a úředníky. Z jeho očí a výrazu tváře totiž ihned poznal, proč přišel. A jakmile se služebník Boží začal císařského úředníka podrobněji vyptávat, ten se náhle vymrštil a vznesl se do vzduchu, jen špičkami nohou se dotýkaje země. Pak vydal strašlivý výkřik a začal odpovídat syrsky, stejnou řečí, jakou byl tázán. Z úst barbara, který neznal jiný jazyk než latinu a řeč Franků, teď vycházela čistá syrština se všemi přízvuky, hrdelními hláskami a obraty typickými pro palestinský dialekt. To už nemluvil on, ale démon v něm, který Hilarionovi postupně vyložil, jakým způsobem do hodnostáře vstoupil. A aby tomu rozuměli i tlumočníci onoho muže, kteří uměli jen latinsky a řecky, položil mu Hilarion stejnou otázku také řecky. A když mu démon odpověděl zhruba totéž v řečtině a vymlouval se na čarovná zaklínadla a magické prostředky, odpověděl mu Hilarion: „Nezajímá mě, jak jsi do něho vstoupil, ale kážu ti ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, abys vyšel ven!“ Když se hodnostář uzdravil, nabízel hned světci ve své venkovské prostoduchosti deset liber zlata. Na to mu Hilarion podal kus ječného chleba a vysvětlil mu, že pro toho, kdo se živí takovým pokrmem, má zlato cenu bláta.

14. Až dosud jsem mluvil jen o lidech, každý den k němu však přiváděli i nerozumná zvířata posedlá zuřivostí. Mezi nimi i obrovského velblouda z Baktrie, který již ušlapal řadu lidí: za velkého křiku jej dotáhlo na silných lanech třicet nebo více mužů. Oči měl podlité krví, pěnu u tlamy, naběhlý jazyk se zmítal ze strany na stranu, ze všeho nejhorší však byl strašlivý řev, který zvíře vydávalo. Stařec přikázal, aby ho pustili, a všichni, jak ti, co velblouda přivedli, tak i Hilarionovi průvodci, se do jednoho rozutekli. On jediný se mu postavil do cesty a promluvil k němu syrsky: „Mně, ďáble, nenaženeš strach mohutným tělem, jsi stále jeden a týž, ať už v malé lištičce nebo v obrovském velbloudovi.“ A celou tu dobu stál s nataženou paží. Ta vzteklá obluda se k němu vrhla, jako by ho chtěla sežrat, najednou však poklekla, sklonila hlavu a položila ji na zem. Všichni, kdo to viděli, nemohli vyjít z úžasu, jak mohla taková zuřivost náhle přejít v takovou krotkost. Stařec je však poučil, že ďábel vstupuje do domácích zvířat kvůli lidem. Jeho zášť vůči lidskému pokolení je totiž tak silná, že touží zničit nejen je samotné, ale i to, co jim náleží. A jako příklad uváděl Jóba, jehož mohl ďábel pokoušet až tehdy, když ho připravil o veškerý majetek.^¹⁹⁰ A říkal, že by nikdo neměl želet dvou tisíc vepřů, jež Satan na rozkaz Páně přivedl do záhuby.^¹⁹¹ Kdyby je totiž nenahnal do toho velikého stáda vepřů, které nechal zahynout, těžko by ti, kdo tomu přihlíželi, uvěřili, že by z jednoho člověka mohlo vyjít tolik démonů.

15. Čas je příliš krátký na to, abych uvedl všechny zázraky, které Hilarion vykonal. Pán ho povznesl k takové slávě, že i sám sv. Antonín, když uslyšel, jak si vede, mu napsal a s radostí očekával jeho dopisy. A když jednou přišli za Antonínem nějací nemocní ze syrských končin, řekl jim: „Proč jste se trmáceli tak dlouhou cestu, když tam máte mého žáka Hilariona?“ Hilarionův příkladvedl k tomu, že v krátké době vzniklo v Palestině bezpočet klášterů a mniši se k němu jen hrnuli. Když to viděl, vzdal za to chválu Bohu a každého z nich povzbuzoval k duchovnímu sebezdokonalování a říkal jim, že obraz tohoto světa je pomíjivý a že pravý život je ten, jenž je vykoupen utrpením v současném životě. A protože sám chtěl být mnichům příkladem pokory a oddanosti, každý rok před vinobraním obcházel v určitých dnech jejich cely. Když se to mniši dozvěděli, začali se u něho scházet a doprovázeli svého vůdce na jeho cestě od kláštera ke klášteru. A protože se jich mnohdy sešlo i na dva tisíce, brali si s sebou vlastní jídlo na cestu. Postupem času ale začali mnichům dávat jídlo lidé z okolních statků jako projev úcty ke svatým mužům.

16. Jak Hilarionovi záleželo na tom, aby neopominul žádného z bratrů, ať už byl jakkoli neurozený či chudobný, dokládá i jeho cesta do vzdálené pouště Kadeš,^¹⁹² kde navštívil jednoho ze svých žáků. Při této příležitosti se zastavil s celým zástupem mnichů ve městě Elusa,^¹⁹³ a shodou okolností právě v den, kdy se veškeré obyvatelstvo města shromažďovalo v chrámu bohyně Venuše a slavilo svátek na její poctu. Saracéni ji uctívají kvůli Luciferovi,^¹⁹⁴ jehož kult je mezi nimi velmi rozšířen. Vzhledem ke své poloze je však město z valné části polobarbarské. Když obyvatelé uslyšeli, že tudy prochází svatý Hilarion (často totiž léčil Saracény posedlé démony), vyšly mu vstříc celé zástupy, včetně manželek a dětí, a se skloněnou hlavou křičely v syrském jazyce barech, což znamená „požehnej nám.“ Hilarion je přijal s velkou laskavostí a pokorou a zapřísahal je, ať uctívají pravého Boha, a ne kamenné idoly. S pláčem a očima upřenýma k nebi jim sliboval, že uvěří-li v Krista, bude je navštěvovat častěji. Jak obdivuhodná je milost Boží! Nepustili ho totiž dříve, dokud jim sám nenakreslil půdorys budoucího kostela a dokud nebyl Venušin kněz, ještě s pohanským vínkem na hlavě, označen znamením Krista.

17. O nějaký rok později, když se zase chystal na obhlídku klášterů a poznamenával si na cedulku, kde setrvat déle a kde se jen zastavit na krátkou návštěvu, žádali jeho průvodci, kteří chtěli jednoho bratra pověstného svou šetrností vyléčit z jeho nectnosti, aby se právě u tohoto mnicha zdrželi. On však na to řekl: „Proč chcete sobě způsobit strádání a svému bratrovi duševní muka?“ Když se to později onen šetrný mnich dozvěděl, zastyděl se, a s podporou ostatních si nakonec přes Hilarionův odpor vymohl, aby i jeho klášter byl zařazen do seznamu těch, v nichž stráví noc. Když k němu pak asi za deset dní dorazili, byly už na vinici jako na nějaké opevněné usedlosti rozestaveny hlídky, aby každého, kdo by se jen přiblížil, zahnaly pomocí kamenů, hroud a praků. A tak ráno všichni odcházeli, aniž by ochutnali hrozny, zatímco stařec se smál a tvářil se, že si ničeho nevšiml. Poté je přijal jiný mnich jménem Sabas (jméno lakomého mnicha se sluší zamlčet, jméno štědrého však musíme uvést). Byla právě neděle a všichni byli srdečně zváni na vinici, aby se před obědem po namáhavé cestě trochu občerstvili hrozny. Světec však pravil: „Běda tomu, kdo dává přednost osvěžení těla před osvěžením duše! Modleme se, zpívejme žalmy, splňme svou povinnost vůči Bohu, a teprve pak spěchejme k vinici.“ Když se pomodlili, požehnal Hilarion vinici z vyvýšeného místa a propustil své ovečky, aby se mohly napást. A těch, co se zde sytili, bylo na tři tisíce.^¹⁹⁵ Přestože podle odhadů nemohlo být na celé vinici více než sto amfor vína, získali jich nakonec po dvaceti dnech tři sta. Zato onen šetrný bratr měl úrodu mnohem nižší než obvykle a později naříkal, že i to málo, co měl, zkyslo na ocet. A tento průběh událostí předpovídal stařec mnichům již dříve.

18. Hilarion opovrhoval především těmi mnichy, kteří si ve své malověrnosti snažili uchovat něco pro budoucnost a příliš dbali o jídlo, oděv a jiné pomíjivé věci, jež vezmou za své spolu s tímto světem. Když se dozvěděl, že jeden z bratrů, který sídlil asi pět mil od něj, si příliš pečlivě a úzkostlivě hlídá svou zahrádku, a má dokonce i nějaké peníze, nesměl mu na oči. Ten mnich si chtěl starce usmířit, a proto často navštěvoval bratry a nejvíce Hesychia, jehož měl Hilarion ve zvláštní oblibě. Jednou mu donesl svazek čerstvé cizrny, ještě v luscích a s natí, když ji však Hesychius předložil k večeři, začal stařec křičet, že nemůže snést její zápach, a hned se ptal, odkud je. Když mu Hesychius odpověděl, že jim jeden bratr přinesl první sklizeň ze svého políčka, zeptal se ho: „Copak necítíš ten strašný zápach? Necítíš, jak ta cizrna smrdí hamižností? Předhoď to dobytku, předhoď to těm tupým zvířatům a dívej se, zda to sežerou.“ Když to na jeho pokyn hodili do žlabu, vyděšený skot hned začal nezvykle bučet a nakonec přetrhl provaz a rozutekl se na různé strany. Stařec měl totiž dar od Boha, že i z pouhého zápachu těla, oblečení nebo i věcí, kterých se dotyčný jen dotkl, poznal, jakému démonu či hříchu podlehl.

19. Když ve svých šedesáti třech letech hleděl na svůj rozrůstající se klášter, na množství mnichů, kteří s ním žili, na zástupy těch, kteří k němu přiváděli nemocné a posedlé nečistým duchem, a na poušť kolem dokola zaplněnou lidmi všeho druhu, plakal každý den a toužebně vzpomínal na svůj dřívější způsob života. Bratrům, kteří se ho ptali, co se mu stalo a proč je tak sklíčený, odpověděl: „Zase jsem se vrátil k pozemské marnosti a přijímám svou odměnu v tomto životě. Hle, lidé z Palestiny a přilehlých provincií si myslí, že něco znamenám, a můj klášter se pod záminkou péče o bratry stal mým malým soukromým hospodářstvím.“ Bratři ho však nechtěli nechat odejít, zejména Hesychius, jehož ke starci poutala oddaná láska. Když se už trápil dva roky, zastavila se u něho na cestě za Antonínem zmiňovaná Aristaineta, nyní již manželka prefekta, která však v sobě neměla nic z manželovy povýšenosti. A Hilarion se k ní s pláčem obrátil: „Rád bych šel s tebou, kdybych nebyl zajatcem tohoto kláštera a kdyby to mělo nějaký smysl. Neboť je to už dva dny, co lidstvo svého velkého otce ztratilo.“ Ona mu uvěřila a nepokračovala v cestě. Za několik dní pak dorazila zvěst, že se Antonín odebral na věčnost.

20. Avšak zázraky a divy, jež vykonal, jeho neuvěřitelnou zdrženlivost, moudrost a pokoru ať obdivují jiní. Mě uvádí v daleko větší v úžas, jak dokázal pohrdat poctami a světskou slávou. Hrnuly se k němu celé zástupy biskupů, kněží, kleriků a mnichů, důstojné křesťanky (ó jaké pokušení!), prostí lidé z měst i venkova, ale i mocní hodnostáři a soudci, aby si od něj nechali požehnat chléb nebo olej. On však při tom nemyslel na nic jiného než na samotu, a to tak silně, že se jednoho dne rozhodl odejít. Vyvedl si tedy osla (byl totiž tak zesláblý půsty, že sotva mohl jít) a chystal se na cestu. Když se to rozkřiklo, shromáždilo se víc jak deset tisíc lidí rozličného věku i pohlaví, aby ho zadrželi, jako kdyby Palestině hrozila nějaká katastrofa, a byl vyhlášen veřejný smutek. On však zůstal hluchý k prosbám, udeřil holí o zem a pravil: „Nechci, aby byl můj Pán viněn ze lži, nechci být svědkem toho, jak budou ničeny kostely, pošlapány Kristovy oltáře a prolévána krev mých bratří.“ A všichni, kdo byli při tom, pochopili, že mu bylo zjeveno tajemství jakési hrozby, které jim nechce prozradit, přesto mu však bránili v cestě. On se však veřejně zapřisáhl, že nevezme do úst a nepolkne ani doušek vody, dokud ho nepropustí. A tak mu po sedmi dnech hladovění dovolili odejít. Rozžehnal se s většinou z nich a pak v doprovodu nekonečně dlouhého zástupu dorazil do Bethelie,^¹⁹⁶ kde se mu podařilo přesvědčit dav k návratu. Vybral si jen čtyřicet mnichů, kteří u sebe měli nějaké jídlo na cestu a byli schopni cestovat i o hladu, aby ho doprovázeli. Pátého dne pak přišel do Pélúsia^¹⁹⁷ a zdržel se nějaký čas u mnichů v sousední poušti, v místě zvaném Lychnos. Po dalších třech dnech pak dorazil k pevnosti Thaubaston,^¹⁹⁸ kde navštívil biskupa a vyznavače^¹⁹⁹ Dracontia,^²⁰⁰ který zde dlel ve vyhnanství. Biskupa přítomnost takového muže neuvěřitelně potěšila. Po dalších třech dnech namáhavé cesty pak přišel do Babylónu,^²⁰¹ kde navštívil biskupa Filóna,^²⁰² rovněž vyznavače. Oba biskupové byli do těch míst vykázáni císařem Constantiem, jenž byl stoupencem ariánské hereze. Odtud pak po třech dnech dorazil do města Afroditon,^²⁰³ kde se sešel s diákonem Baisanem, který, protože v poušti byla nouze o vodu, pronajímal velbloudy poutníkům směřujícím do míst pobytu svatého Antonína a dělal jim průvodce na jejich cestě. Hilarion sdělil bratrům, že se blíží výročí úmrtí svatého Antonína a že chce proto v rozjímání strávit noc na místě, kde světec zesnul. Považoval totiž za svou povinnost projevit mu tímto způsobem úctu. Po třech dnech cesty pustou a děsivou pouští dorazili k vysoké hoře, kde našli dva mnichy, Izáka a Pelusiana, z nichž první býval Antonínovým tlumočníkem.

21. Protože jsme v našem vyprávění dospěli až sem a naskýtá se vhodná příležitost, není podle mne od věci krátce popsat místo pobytu tohoto svatého muže. Je to vysoká skalnatá hora, která má asi jednu míli po obvodu a na jejímž úpatí vyvěrá pramen. Ten je zčásti pohlcen pískem, část vody ale teče dál a pozvolna přechází v potok. Po obou jeho březích roste bezpočtu palem, díky nimž působí celé místo líbezným a příjemným dojmem. Můžeš si představit, jak Hilarion pobíhal sem a tam s Antonínovými žáky po boku. „Zde,“ říkali mu, „zpívával žalmy a tam se modlíval, tady obvykle pracoval a tam zase usedal, když byl unaven. Tuto révu a keře sám zasadil a tamtu malou zahrádku založil vlastníma rukama, tento rybníček vyhloubil v potu tváře, aby mohl zavlažovat zahrádku, a tamta motyka mu dlouhá léta sloužila k obdělávání půdy.“ Hilarion se sklonil i k Antonínovu lůžku a líbal jej, jako by bylo ještě teplé. Cela byla tak malá, že se v ní mohl stěží natáhnout ležící člověk. Na samém vrcholku hory, kam se dalo jen s námahou vyšplhat po strmé stezce, jež se vinula jako šnečí ulita, bylo možné spatřit další dvě cely stejné velikosti. Tam se Antonín obvykle uchyloval, když chtěl načas uniknout přílivu návštěvníků a společnosti svých bratří. Cely byly vytesány přímo do holé skály a opatřeny dveřmi. Když pak přišli k zahrádce, pravil Izák: „Vidíte ten sad osazený ovocnými stromy a čerstvou zeleninou? Když ji před nějakými třemi roky plenilo stádo divokých oslů, přikázal Antonín jednomu z nich, vůdci stáda, zastavit a několikrát jej přetáhl holí po hřbetě se slovy: ,Proč spásáte, co jste nezasili?‘ A od tohoto okamžiku se přicházeli jen napít vody a žádného keře ani zeleniny se už nedotkli.“^²⁰⁴ Hilarion se ještě dožadoval, aby mu ukázali Antonínův hrob. Nato ho odvedli někam stranou, ale zda mu hrob ukázali nebo ne, není známo. Vysvětlili mu však důvod, proč si Antonín přál místo svého posledního odpočinku utajit. Bylo to z obavy, aby Pergamius, nejbohatší muž tohoto kraje, nenechal jeho ostatky přenést na svůj statek a nepostavil mu tam kapli.^²⁰⁵

22. Poté se Hilarion vrátil do města Afroditon a jen ve společnosti dvou bratří pobýval nějaký čas v přilehlé poušti, a to v takové zdrženlivosti a mlčenlivosti, že - podle vlastních slov - teprve tehdy začal opravdu sloužit Kristu. Již tři roky nespadla v těch místech ani kapka a oblast sužovalo strašlivé sucho. Mezi lidmi se říkalo, že i živly želí Antonínovy smrti. Obyvatelům toho místa nezůstala utajena Hilarionova pověst a hned se za ním vypravili, muži i ženy, tváře zežloutlé, vyhublí hladem a prosili služebníka Božího, jako Antonínova nástupce, o déšť. Když je uviděl, srdce se mu sevřelo lítostí, pozdvihl oči k nebi, vztáhl obě paže vzhůru a jejich přání se vzápětí vyplnilo. Jen co byla vyprahlá a žíznící země zavlažena deštěm, vyplavila takové množství hadů a jedovatých živočichů, že by bezpočet lidí zemřelo na uštknutí, kdyby nenašli pomoc u Hilariona. Jakmile však rolníci a pastýři potřeli své rány posvěceným olejem, hned se jim vrátilo zdraví.

23. Když Hilarion viděl, že i zde mu prokazují nepatřičnou úctu, vydal se do Alexandrie, aby odtud pokračoval přes poušť do odlehlé Oasis.^²⁰⁶ A protože od doby, kdy se stal mnichem, nikdy nenocoval ve městě, uchýlil se ke svým známým bratrům do Brucheia^²⁰⁷ nedaleko Alexandrie. Ti s nesmírnou radostí přijali starce pod svou střechu; když se však blížila noc, uslyšeli náhle, jak Hilarion se svými žáky sedlá osla a chystá se na cestu. Vrhli se mu hned k nohám a prosili ho, aby od nich neodjížděl; poté si lehli před práh a zapřísahali se, že raději zemřou, než by přišli o takového hosta. On jim však odpověděl: „Spěchám odtud proto, abych vám nezpůsobil těžkosti. Z toho, co se stane, brzy poznáte, že můj spěšný odchod nebyl bezdůvodný.“ A skutečně, druhého dne vtrhli do kláštera lidé z Gazy a prefekti se svými liktory^²⁰⁸ (den předtím se totiž dozvěděli o jeho příchodu) a když ho nenašli, řekli si: „Tak je to pravda, co se o něm povídá. Je to čaroděj a umí předpovídat budoucnost.“ Po Hilarionově odchodu z Palestiny a Julianově^²⁰⁹ nástupu na trůn totiž obyvatelé Gazy zbořili Hilarionův klášter a vymohli si na císaři trest smrti pro něj i pro Hesychia. A tak po nich bylo vyhlášeno pátrání v celé říši. Z Bruchia směřoval Hilarion přes nehostinnou poušť přímo do Oasis, kde však strávil jen asi rok, neboť i tady ho dostihla jeho sláva. Jako by už na Východě nebylo místa, kde by se mohl ukrýt; znalo ho zde příliš mnoho lidí, buď osobně, nebo z doslechu. Proto uvažoval, že se přeplaví na nějaký opuštěný ostrov a že se mu snad podaří skrýt alespoň na moři, když na pevnině je již tak známý.

24. Přibližně v téže době za ním přišel jeho žák Hadrianus z Palestiny se zprávou, že Julianus je po smrti, vlády se opět ujal křesťanský císař^²¹⁰ a že by se měl vrátit k troskám svého bývalého kláštera. Hilarion to však odmítl a na pronajatém velbloudu se vypravil do města Paraitonion^²¹¹ na libyjském pobřeží. Zoufalý Hadrianus, který se chtěl vrátit do Palestiny a obnovit jménem svého učitele bývalou slávu kláštera, ho zahrnul výčitkami. Nakonec sbalil vše, co bratři Hilarionovi poslali, a bez jeho vědomí odešel. Vzhledem k tomu, že už nebude jiná příležitost, chci pro výstrahu těm, kteří se odvracejí od svého učitele, říci jen tolik, že nedlouho poté zemřel Hadrianus na žloutenku.

25. Stařec, nyní jen v doprovodu Zanana, se nalodil na loď plující směrem na Sicílii. Měl v úmyslu zaplatit majiteli lodi za převoz rukopisem evangelií, který kdysi v mládí sám opsal. Uprostřed Jaderského moře však posedl syna majitele lodi démon a začal jeho ústy křičet: „Hilarione, služebníku Boží, proč nás alespoň na moři nenecháš na pokoji? Dopřej mi čas, než dorazíme k pevnině, nevyháněj mě zde, kde mě pohltí mořská hlubina.“ Hilarion však odvětil: „Pokud ti můj Bůh dovolí zůstat, zůstaň si, jestliže tě však vyhání, proč to vyčítáš mně, ubohému, nuznému hříšníkovi?“ To řekl, aby majitel lodi a kupci, kteří byli na palubě, nemohli po přistání prozradit jeho totožnost. Netrvalo dlouho a chlapec byl uzdraven. Jeho otec, stejně jako ostatní na lodi, pak dal Hilarionovi čestné slovo, že se o něm před nikým nezmíní. Když vystoupil na sicilském mysu Pachynos, nabízel majiteli lodi evangelium za to, že převezl jeho i Zazana. Ten ho však odmítal přijmout, zvláště když viděl, že kromě šatů na sobě a kodexu už nic jiného nemají, a nakonec se zařekl, že si od nich nic nevezme. Stařec se tak ujistil o své chudobě a radoval se z toho, že nemá žádný světský majetek a že ho lidé z této oblasti považují za žebráka. Protože si uvědomoval, že by ho kupci přijíždějící z východních krajin mohli prozradit, uchýlil se do vnitrozemí ostrova, asi dvacet mil od pobřeží. Zde žil na dávno opuštěném hospodářství a každého dne nasbíral svazek dřeva, který naložil na záda svého žáka. Ten pak prodali v blízké vsi, aby si mohli koupit nějaké jídlo pro sebe a trochu chleba pro případného hosta, kdyby k nim náhodou zavítal.

26. Avšak, jak je psáno: Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře.^²¹² Když totiž v Římě, v bazilice sv. Petra,^²¹³ vymítali ďábla z jakéhosi výrobce štítů, nečistý duch v něm vykřikl: „Před několika dny dorazil služebník Kristův Hilarion na Sicílii, aniž by ho někdo poznal. Myslí si, že tam bude v skrytu žít, ale já půjdu a prozradím ho.“ A ten muž i se svými pomocníky se bez prodlení nalodil v přístavu na loď a připlul na Pachynos. Zlý duch ho vedl přímo k cíli, dokud nepadl před starcovou chatrčí a v tu ránu byl uzdraven. Toto první zázračné uzdravení na Sicílii přivedlo k Hilarionovi nespočetný zástup nemocných i věřících, mezi nimi i jednoho urozeného muže, jenž trpěl vodnatelností. Ještě téhož dne, kdy přišel, byl uzdraven. Když pak Hilarionovi nabízel mnoho darů, vyslechl si Ježíšova slova určená jeho žákům: Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.^²¹⁴

27. Hilarionův žák Hesychius mezitím hledal starce po celém světě, procházel pobřeží a pronikal hluboko do pouště, spoléhaje na to, že ať se stařec uchýlí kamkoli, jeho přítomnost nezůstane dlouho utajena. Uběhly asi tři roky, když se v městě Methóné^²¹⁵ dozvěděl od jednoho Žida, jenž prodával na trhu lacinou veteš, že se na Sicílii objevil jakýsi křesťanský prorok, který koná takové zázraky, že ho lidé považují za některého ze starozákonních světců. Když se ho však vyptával na jeho vzezření, způsob chůze, jazyk a především věk, nedokázal mu odpovědět a odvolával se na zvěsti, které se k němu donesly. Hesychius se tedy šťastně přeplavil přes Jaderské moře a přistál u mysu Pachynos; tam se v jakési vesničce v mořském zálivu vyptával na tohoto proslulého muže a všichni mu shodně odpovídali, kde se nachází a jaké zázraky koná. A nejvíce všichni obdivovali, že za všechny ty zázračné skutky od nikoho nepřijal ani skývu chleba.

28. Abych to zkrátil, svatý muž Hesychius nakonec padl na kolena před svým učitelem a skrápěl jeho nohy slzami, až ho Hilarion musel sám zdvihnout ze země. Po několika dnech se pak od Zazana dozvěděl, že stařec už nemíní setrvávat déle v tomto kraji, ale že se chce vypravit do nějakých barbarských končin, kde o něm nikdo nikdy neslyšel. Hesychius ho tedy doprovodil do města Epidauru^²¹⁶ v Dalmácii, kde pobýval několik dní na blízkém statku, ale ani tady se mu nepodařilo zůstat nepoznán. Jakýsi obrovský had, nazývaný místními obyvateli boas (protože je tak veliký, že je schopen pozřít celého býka^²¹⁷), totiž pustošil celou provincii: požíral nejen skot a ovce, ale i rolníky a pastýře, které k sobě dokázal přitáhnout silou svého dechu. Hilarion přikázal připravit hranici a poté, co se pomodlil ke Kristu, přivolal hada a donutil jej vylézt na hromadu dřeva, které pak zapálil. Za přítomnosti přihlížejícího lidu tak netvora upálil. Po této události ho však začalo znovu trápit, co si počít, kam se uchýlit, a opět se chystal utéci. A když v duchu probíral jednotlivé země, naříkal, že i když jeho jazyk mlčí, zázraky mluví za něho.

29. V té době, po Julianově smrti, postihlo celý svět obrovské zemětřesení, moře vystoupila z břehů a lodě byly zaneseny až k svahům strmých hor, kde zůstaly vězet. Jako kdyby Bůh hrozil novou potopou nebo se měl znovu vrátit dávný chaos. Když obyvatelé Epidauru viděli burácející masy vod a vlny jako hory valící se k břehům, přišli za starcem, vyděšení tím, co se dělo před jejich očima, a z obavy, že by jejich město mohlo být do základů zničeno. Postavili Hilariona na mořský břeh, jako by se schylovalo k nějaké bitvě. Světec nakreslil do písku třikrát znamení kříže, vztáhl ruce proti moři a, div divoucí, moře se vzedmulo do obrovské výše a zůstalo před ním stát, dlouho rozhořčeně hučelo, jako by před ním byla nějaká překážka, a nakonec začalo pomalu opadávat. Tak se to vypráví v Epidauru a v celé oblasti až do dnešních dob a matky to učí nazpaměť své děti, aby to mohly předat dalším pokolením. A tak, budete-li mít víru apoštolů, víru, jakou předepisuje náš Pán, může se doslova vyplnit to, co se praví u Apoštola: Budete-li mít víru a řekli byste této hoře: „Zdvihni se a vrhni se do moře“ - stane se to.^²¹⁸ Pramálo zaleží na tom, zda hora sestoupí do moře nebo obrovská hora vod náhle ztuhne a změní se u nohou starce v kámen, zatímco na opačné straně zůstane v tekutém stavu. Celé město nemohlo vyjít z úžasu a pověst o tomto velkolepém zázraku se rozšířila až do Salony.^²¹⁹ Když to stařec zjistil, v noci tajně uprchl na malém člunu a po dvou dnech narazil na obchodní loď, s níž se plavil dál na Kypr. Mezi mysem Malea^²²⁰ a ostrovem Kythéra proti nim náhle vyrazili piráti jen na dvou velkých lehkých bárkách; své obvyklé lodi, které se ovládají bidlem místo ráhna, nechali na břehu. Veslaři se oháněli vesly na obou stranách lodi, všichni na palubě byli celí vyděšení, zmateně pobíhali sem a tam, naříkali a chystali si bidla, a jako by to nestačilo říci jednou, křičeli jeden přes druhého na starce, že se blíží piráti. Hilarion se však na piráty jen zdálky podíval a usmál se. Pak se obrátil ke svým žákům se slovy: „Vy malověrní, proč pochybujete?^²²¹ Je jich snad více než faraónových vojáků? A ty přece z Boží vůle pohltilo moře.“^²²² Zatímco mluvil, přídě nepřátelských lodí se hrozivě blížily, rozstřikujíce pěnu na všechny strany, a nebyly už dál, než co bys kamenem dohodil. Hilarion se postavil na příď, vztáhl ruku směrem k pirátům a vykřikl: „Stačí, že jste dopluli až sem.“ A div divoucí, pirátské lodi najednou odskočily a přes veškeré úsilí veslařů je jakýsi proud hnal pozpátku zpět. Piráti nemohli vyjít z úžasu, že se proti své vůli vracejí a opírali se ze všech sil do vesel ve snaze přiblížit se k obchodní lodi, přesto však byli mnohem větší rychlostí, než jakou připluli, unášeni zpět ke břehu.

30. Ostatní pominu, aby to nevypadalo, že chci Hilarionovými zázraky naplnit celou knihu. Dodám jen, že když proplouvali s příznivým větrem v zádech mezi Kykladami, bylo slyšet ze všech stran, z měst i vesnic, hlasy lidí posedlých nečistými duchy, kteří se sbíhali ke břehu. Nakonec dorazili do Pafu,^²²³ kyperského města proslaveného písněmi básníků, z jehož bývalé slávy však kvůli častým zemětřesením zbyly už jen trosky. Zde Hilarion přebýval asi dvě míle od města, nepoznán a šťasten, že si může užít alespoň krátký čas klidu. Neuběhlo však ani dvacet dní a ze všech stran ostrova se začal ozývat křik posedlých zlými duchy: „Hilarion přišel, služebník Kristův, spěchejme všichni za ním.“ Tyto hlasy se ozývaly ze Salaminy, Kúria, Lapéthu^²²⁴ i ostatních měst a mnozí tvrdili, že Hilariona znají, že je to služebník Boží, ale že neměli tušení, kde se nachází. Během necelých třiceti dnů se u něj shromáždilo na dvě stě lidí, mužů i žen. Když je uviděl, naříkal, že mu není dopřáno odpočinku, a rozhněván bičoval neúnavně zlé duchy svými modlitbami, jako by se chtěl pomstít i sám za sebe, takže se někteří posedlí na místě uzdravili, jiní během dvou dnů a ostatní pak do jednoho týdne.

31. Na tomto místě Hilarion setrval dva roky, stále však pomýšlel na útěk. Hesychia poslal s pozdravem k bratrům do Palestiny, aby se podíval na spáleniště kláštera a na jaře se opět vrátil. Po svém návratu přesvědčil Hesychius starce, jenž se chtěl vypravit do Egypta, do oblasti nazývané Búkolia,^²²⁵ kde nežijí žádní křesťané, ale jen divoký barbarský národ, aby se raději uchýlil na nějaké skryté místo zde na Kypru. Po dlouhém hledání našli místo vzdálené asi dvanáct mil od pobřeží, ukryté v nepřístupných divokých horách, kam se nedalo vyškrábat jinak než po čtyřech. Bylo to strašidelné, odlehlé místo, obklopené kolem dokola hradbou stromů, ale z úbočí hory stékal pramen a nacházela se zde líbezná zahrada a sady s ovocnými stromy, jejichž plodů však Hilarion nikdy neokusil. Poblíž stála zřícenina prastarého pohanského chrámu, z něhož se (jak sám světec říkával a jeho žáci potvrzovali) ve dne v noci ozývaly hlasy nesčetných démonů, jako by jich tam byla celá armáda. Starce velmi těšilo, že má v sousedství takové protivníky, a strávil zde posledních pět let svého života. V tomto období mu byl oporou Hesychius, který ho často návštěvoval, neboť vzhledem k drsnosti a nepřístupnosti místa a množství duchů (jak se vyprávělo) se za ním jen zřídkakdy někdo odvážil vystoupat. Jednou však Hilarion vstoupil do zahrádky a spatřil před svými dveřmi ležet člověka ochrnutého na celé tělo. Zeptal se Hesychia, kdo to je a jak se sem dostal. A dostalo se mu odpovědi, že jde o bývalého správce nedalekého statku, k němuž patří i ona zahrada. Hilarion zaplakal a vztáhl k ležímu ruku se slovy: „Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista ti pravím, vstaň a choď.“^²²⁶ Ta obdivuhodná rychlost! Ještě než ta slova vyšla starci z úst, vrátila se údům nemocného bývalá síla a mohl se postavit. Jakmile se to rozneslo, nedokázala už ani nevlídnost místa, ani jeho nepřístupnost, zastavit příval potřebných a ničeho se v okolních statcích nebáli více, než aby z nějakého důvodu neodešel. Šířily se totiž zvěsti, že nevydrží dlouho na jednom místě. To však nebylo dáno nějakou jeho lehkomyslností či nezralostí, ale tím, že neustále utíkal před poctami a dotěrností a toužil po prostém životě někde v ústraní.

32. Když mu bylo osmdesát let, napsal za Hesychiovy nepřítomnosti vlastní rukou místo závěti krátký dopis, v němž veškerý svůj majetek (evangelium, tuniku z pytloviny, mnišskou kapuci a plášť) odkázal Hesychiovi, neboť jeho pomocník Zananus zemřel několik dní před ním. Mnoho zbožných lidí z Pafu se tehdy shromáždilo u nemocného starce, protože slyšeli, že už se chystá na cestu k Pánu a že ho čeká vysvobození z vězení těla. Přišla i jakási Constantia, svatá žena, jíž svým olejem zachránil zetě i dceru. Všechny je zapřísahal, aby po jeho smrti nenechali tělo ani na minutu vystavené, ale hned je zakopali na oné zahrádce, tak jak byl oblečen - v tunice z vlny kilických koz, kapuci a venkovské haleně. Z jeho hrudi už odcházely poslední zbytky tepla a nejevil už žádné známky života, přesto však byl stále při smyslech a ještě otevřel oči a pronesl tato slova: „Vyjdi, čeho se bojíš? Čeho se bojíš, duše moje, proč váháš? Téměř sedmdesát let jsi sloužila Kristu a máš strach ze smrti?“ A s těmito slovy na rtech vydechl naposled. Okamžitě byl pohřben, takže zvěst o jeho pohřbu dorazila do města dřív než zpráva o jeho smrti. Když se to doneslo svatému muži Hesychiovi do Palestiny, zamířil ihned na Kypr, a aby nevzbudil u bdělých venkovanů střežících místo starcova posledního odpočinku nějaké podezření, předstíral, že se chce natrvalo usadit v téže zahradě. Asi po deseti měsících pak s nasazením vlastního života tělo ukradl a dopravil ho do Maiumy. Tam ho v průvodu všech mnichů a obyvatel města pohřbil na místě starého kláštera. Tunika, kapuce i plášť zůstaly neporušené, světcovo tělo stále vypadalo jako zaživa a vydávalo zvláštní vůni, jako by bylo potřeno nějakou vonnou mastí.

33. Myslím, že by bylo namístě zmínit se ještě alespoň na okraj o oddanosti oné svaté ženy Constantie, která, když byla zpravena o přenesení Hilarionova těla do Palestiny, vypustila duši a svou smrtí osvědčila oddanou lásku ke služebníku Božímu. Celé noci totiž držívala stráž na jeho hrobě a rozmlouvala s ním, jako by byl živ a povzbuzoval ji v jejích modlitbách. Ještě dnes jsme svědky sporů mezi obyvateli Palestiny a Kypru, z nichž jedni si přivlastňují světcovo tělo, a druzí zase jeho duši. Na obou místech se ale dodnes dějí velké zázraky, častěji však v oné zahradě na Kypru, snad proto, že toto místo miloval nejvíce.

Překlad Vita Hilarionis vychází z kritické edice A. A. R. Bastiaensena, Vita di Ilarione. Testo critico e commento, in: Vita di Martino, Vita di Ilarione, In memoria di Paola, Roma 1975, str. 69-143. Tento text byl také bez jakýchkoli úprav a bez kritického aparátu převzat do této publikace. Pro Vita Malchi monachi captivi bylo užito kritického vydání C. C. Mierowa, Sancti Eusebii Hieronymi Vita Malchi monachi captivi, in: Classical Essays presented to J. A. Kleist, St. Luis 1946, str. 31-60. Překlad se na několika místech od této edice odchyluje a drží se starší verze D. Vallarsiho, zahrnuté do PL 23, 53-60. Na všechny odchylky upozorňujeme v poznámkovém aparátu. Rovněž Mierowův text byl převzat bez jakýchkoli úprav. Vita Pauli primi eremitae se dosud nedočkala žádného novějšího kritického vydání, proto byl překlad pořízen z Vallarsiho edice v PL 23, 17-30. Vallarsiho text jsme použili s určitými úpravami v interpunkci a v psaní velkých písmen. Také jsme přizpůsobili klasickému úzu transkripci některých hlásek a slov. Podoba hebrejských jmen a překlady biblických citátů jsou převzaty z ekumenického překladu bible z roku 1985 (Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona, Podle ekumenického vydání z roku 1985, Praha 1990). Citáty z antických děl jsou uváděny podle těchto překladů: Publius Vergilius Maro, Aeneis, přel. Otmar Vaňorný, Praha 1970; C. Sallustius Crispus, Spiknutí Catilinovo a Válka s Jugurthou, přel. J. Kalivoda, Praha 1988. V ostatních případech užívá autor vlastní překlad.

Ambrosius, Exameron, vyd. C. Schenkl, in: CSEL 32, 1, Wien 1897, str. 3–261.

Ammianus Marcellinus, Rerum gestarum libri qui supersunt, vyd. W. Seyfarth – L. Jacob-Karau, I. Ulmann, Lepzig 1978.

Apuleius (L. Apuleius), Metamorphoseon libri XI, vyd. R. Helm, Stuttgart – Leipzig 1992.

Aurelius Augustinus, De civitate Dei, vyd. E. Hoffmann, CSEL 40, Wien 1899–1900.

Benedikt z Nursie (Benedictus Nursias), Regula (La Règle de Saint Benoît), vyd. A. de Vogüé, in: SC 181, Paris 1971, str. 412–490; SC 182, Paris 1972, str. 508–674.

Cicero (M. Tullius Cicero), Pro A. Licinio Archia poeta oratio, vyd. H. Kasten, Leipzig 1966.

Cyprianus (Caecilius Cyprianus), Epistulae, vyd. Ch. Bayard, Paris 1961–1962.

Hieronymus (Eusebius Sofronius Hieronymus), Epistulae, vyd. J. Hilberg, in: CSEL 54–56, Wien 1910–1918.

Hieronymus (Eusebius Sofronius Hieronymus), De viris illustribus, vyd. E. C. Richardson, Leipzig 1896.

Hieronymus (Eusebius Sofronius Hieronymus), Vita Hilarionis (Vita di Ilarione. Testo critico e commento), vyd. A. A. R. Bastiaensen, in: Vita di Martino, Vita di Ilarione, In memoria di Paola, Roma 1975, str. 69–143 (Vite dei Santi 4).

Hieronymus (Eusebius Sofronius Hieronymus), Vita Malchi monachi captivi, vyd. C. C. Mierow, in: Classical Essays presented to J. A. Kleist, St. Luis 1946, str. 31–60.

Iohannes Cassianus, Collationes, vyd. M. Petschenig, in: CSEL 13, Wien 1886.

Petronius (Petronius Arbiter), Satiricon reliquiae, vyd, K. Mueller, Stuttgart – Leipzig 1995.

Paulinus z Noly (Meropius Pontius Anicius Paulinus), Carmina, vyd. W. Hartel, in: CSEL 30, Wien 1894.

Rufinus (Tyrranius Rufinus), Tyranii Rufini opera, vyd. M. Simonetti, in: CCL 20, Turnhout 1961.

Sallustius (C. Sallustius Crispus), Coniuratio Catilinae, vyd. A. Kurfess, Leipzig 1981.

Sulpicius Severus, Dialogorum libri II, vyd. C. Halm, in: CSEL 1, Wien 1866.

Tertullianus (Q. Septimius Florens Tertullianus), De cultu feminarum, vyd. M. Turcan, Paris 1971.

Anderson, G., Sage, Saint and Sophist. Holy Men and their Associates in the Early Roman Empire, London – New York 1994.

Antin, R., Recueil sur saint Jérôme, Bruxelles 1968 (Collection Latomus 95).

Bastiaensen, A. A. R., Jérôme hagiographe, in: CCL, Hagiographies, I, Turnhout 1994, str. 97–123.

Bauer, J. B., Novellistisches bei Hieronymus, in: Wiener Studien, 74, 1961, str. 130–137.

Bieler, L., Theios Anēr: Das Bild des „Göttlichen Menschen,“ in: Spätantike und Frühchristentum, Viena 1935–1936; Darmstadt 1967.

Brennan, B., Athanasius’ Vita Antonii: A Sociological Interpretation, in: Vigiliae Christianae, 35, 1985, str. 209–227.

Brown, P. R. L., The Rise and Function of the Holy Man in Late Antiquity, in: JRS, 61, 1971, str. 80–101.

Brown, P. R. L., The Body and Society. Men, Women and Sexual Renunciation in Early Christianity, New York 1988.

Brown, D., Vir trilinguis: A Study in the Biblical Exegesis of Saint Jerome, Kampen 1992.

Cameron, A., Echoes of Vergil in St. Jerome’s Life of St. Hilarion, in: CPh, 63, 1968, str. 55–56.

Cameron, A., Christianity and the Rhetoric of Empire. The Development of Christian Discourse, Berkeley – Los Angeles – London 1991.

Campenhausen, H. von, Lateinische Kirchenväter, Stuttgart – Berlin – Köln – Mainz 1986⁶.

Cavallera, F., Saint Jérôme. Sa vie et son œuvre, Louvain – Paris 1922 (Spicilegium Sacrum Lovaniense, fasc. 1–2).

Coleiro, E., St. Jerome’s Lives of the Hermits, in: Vigiliae Christianae, 11, 1957, str. 161–178.

Cox, P., Biography in Late Antiquity: A Quest for the Holy Man, Berkeley – Los Angeles 1983.

Curtius, E. R., Europäische Literatur und Lateinisches Mittelalter, Bern 1948.

Delehaye, H., La personalité historique de Paul de Thèbes, in: AB, 44, 1926, str. 64–69.

Dodds, E. R., Pagan and Christian in an Age of Anxiety: Some Aspects of Religious Experience from Marcus Aurelius to Constantine, Cambridge 1968.

Dölger, F., Der heilige Hilarion und die heidnische Rennfahrer aus Gaza, in: Antike und Christentum, 1, 1929, str. 212–214.

Dölger, F., Ein christlicher Rennstallbesitzer aus Maiuma beim hl. Hilarion, in: Antike und Christentum, 1, 1929, str. 215–220.

Dölger, F., Unser tägliches Brot, in: Antike und Christentum, 1, 1929, str. 201–210.

Driver, S. D., The Development of Jerome’s Views on the Ascetic Life, in: Recherches de théologie ancienne et médiévale, 62, 1995, str. 44–70.

Duckworth, G. E., Classical Echoes in St. Jerome’s Life of Malchus, in: The Classical Bulletin, 24, 1947–1948, str. 28–29.

Dunn, M., The Emergence of Monasticism. From the Desert Fathers to the Early Middle Ages, Oxford 2000.

Elliott, A. G., Roads to the Paradise. Reading the Lives of the Early Saints, Hanover – London 1987.

Fowden, G., The Pagan Holy Man in Late Antique Society, in: JHS, 102, 1982, str. 33–59.

Frend, W. H. C., Religion Popular and Unpopular in the Early Christian Centuries, London 1976.

Fuhrmann, M., Die Mönchsgeschichten des Hieronymus – Formexperimente in erzählender Literatur, in: Christianisme et formes littéraires de l’antiquité tardive en Occident, Vandoeuvres – Genève 1977, str. 41–49 (Entretiens sur l'antiquité classique, 23).

Gonzáles Marín, S., Análisis literario de tres Vitae de San Jerónimo, in: Estudios Clásicos, 28, 1986, str. 105–120.

Graf, F., Idéologie et Practique de la Magie dans l’Antiquité Gréco–Romaine, Paris 1994.

Grützmacher, G., Hieronymus. Eine biographische Studie zur alten Kirchengeschichte, I–III, Berlin 1901–1908; Aalen 1969.

Hagendahl, H., Latin Fathers and the Classics: A Study on Apologists, Jerome and other Christian Writers, Göteborg 1958.

Harvey, P. B., Saints and Satyrs: Jerome the Scholar at Work, in: Athenaeum, 86, 1998, str. 35–56.

Hawel, P., Das Mönchtum im Abendland. Geschichte, Kultur, Lebensform, Freiburg – Basel – Wien 1993.

Head, T. – Noble, T. (vyd.), Soldiers of Christ. Saints and Saint’s Lives from Late Antiquity and the Early Middle Ages, London 1995.

Heimann, D. F., Latin Wordorder in the Writings of St. Jerome, Vita Pauli, Vita Malchi, Vita Hilarionis, Ohio State University 1966 (Diss.).

Hoelle, P. C., A Commentary on the Vita Pauli of St. Jerome, Ohio State University 1953 (Diss.).

Israel, W., Die Vita S. Hilarionis des Hieronymus als Quelle für die Anfänge des Mönchtums kritisch untersucht, in: Zeitschrift für wissenschaftliche Theologie, 23, 1880, str. 129–165.

Judge, E. A., The Earliest Use of the Word Monachos for Monk (P. Coll. Zutie 77) and the Origins of Monasticism, in: Jahrbuch für Antike und Christentum, 20, 1977, str. 72–89.

Kamesar, A., Jerome, Greek Scholarships, and the Hebrew Bible. A Study of the Questiones Hebraicae in Genesim, Oxford 1993.

Kech, H., Hagiographie als christliche Unterhaltungsliteratur. Studien zum Phänomen des Erbaulichen anhand der Mönchsviten des hl. Hieronymus, Göppingen 1977.

Kretschmar, G., Ein Beitrag zur Frage nach dem Ursprung frühchristlicher Askese, in: Zeitschrift für Theologie und Kirche, 64, 1961, str. 27–67.

Krumeich, Ch., Hieronymus und die christlichen feminae clarissimae, Bonn 1993.

Labriolle, P. Ch. de, Histoire de la littérature latine chrétienne, Paris 1920.

Lambert, B., Bibliotheca Hieronymiana Manuscripta. La tradition manuscrite de œuvres de saint Jérôme, I–IV, Steenbrugge 1969–1972.

Laurence, P., Jérôme et le nouveau modèle féminine. La conversion à la „vie parfaite“, Paris 1997.

Lawrence, C. H., Medieval monasticism. Forms of Religious Life in Western Europe in the Middle Ages, London – New York 1984.

Leclerc, P., Antoine et Paul: métamorphose d’un héros, in: Jérôme entre l’Occident et l’Orient: XVI^e centenaire du départ de saint Jérôme de Rome et de son installation à Bethléem. Actes du Colloque de Chantilly (septembre 1986), Paris 1988, str. 257–265.

Lohse, B., Askese und Mönchtum in der Antike und der alten Kirche, München 1969.

Lorenz, R., Die Anfänge des abendländischen Mönchtums im 4. Jahrhundert, in: Zeitschrift für Kirchengeschichte, 77, 1966, str. 1–61.

Lucius, E. – Anrich, G., Die Anfänge des Heiligenkults in der christlichen Kirche, Tübingen 1904.

Macmullen, R., Christianizing the Roman Empire ad 100–400, New Haven 1984.

Miller, P. Cox, Jerome’s Centaur: a Hyper–Icon of the Desert, in: Journal of Early Christian Studies, 4, 1996, str. 209–233.

Mierow, C. C., The 35 Vatican mss. of St. Jerome’s Vita Malchi. Prolegomena to an Edition, in: Speculum, 20, 1945, str. 468–481.

Monceaux, P., S. Jérôme, sa jeunesse, l’étudiant et l’ermite, Paris 1932.

Oldfather, W. A. (vyd.), Studies in the Text Tradition of St. Jerome´s Vitae patrum, Urbana Illinois 1943.

Opelt, I., Die Hieronymus’ Heiligenbiographien als Quellen der historischen Topographie des östlichen Mittelmeerraumes, in: Römische Quartalschrift für christliche Altertumskunde und Kirechengeschichte, 74, 1979, str. 145–177.

Pellistrandi, S., A propos d’une recherche prosopographique: Jérôme, Bonose et la vocation monastique, in: Jérôme entre l’Occident et l’Orient: XVI^e centenaire du départ de saint Jérôme de Rome et de son installation à Bethléem. Actes du Colloque de Chantilly (septembre 1986), Paris 1988, str. 13–25.

Plesch, J., Die Originalität und die literarische Form der Mönchsbiographien des hl. Hieronymus, München 1910.

Rebenich, S., Hieronymus und sein Kreis: Prosopographische und sozialgeschichtliche Untersuchungen, Stuttgart 1992.

Reitzenstein, R., Hellenistische Wundererzählungen, Leipzig 1906; Darmstadt 1974³.

Rousseau, P., Ascetics, Authority, and the Church in the Age of Jerome and Cassian, Oxford 1978.

Rousseau, P., Pachomius: The Making of a Community in Fourth-Century Egypt, Berkeley – Los Angeles 1985.

Söder, R, Die Apokryphen Apostelgeschichten und die romanhafte Literatur der Antike, Würzburg 1932.

Stancliffe, C., St. Martin and his Hagiographer: History and Miracle in Sulpicius Severus, Oxford 1983.

Taisne, A.-M., Saint Cyprien et saint Jérôme, chantres du Paradis, in: Bulletin de l’Association Guillaume Budé, 1992, 1, str. 47–61.

Tatum, J. (vyd.), The Search for the Ancient Novel, Baltimore – London 1994.

Testard, M., Saint Jérôme. L’apôtre savant et pauvre du patriciat romain, Paris 1969.

Tetz, M., Athanasius und die Vita Antonii. Literarische und theologische Relationen, in: Zeitschrift für neutestamentliche Wissenschaft, 73, 1982, str. 1–30.

Van den Ven, P., S. Jérôme et la vie du moine Malchus le Captif, in: Le Muséon. Revue d’études orientales, 1, 1900, str. 413–455; 2, 1901, str. 208–326.

Weingarten, H., Der Ursprung des Mönchtums im nachkonstantinischen Zeitalter, Gotha 1887.

Wiesen, D. S., St. Jerome as a Satirist. A Study in Christian Latin Thought and Letters, Ithaca, N. Y. 1964.

Winkler, J. J., The Mendacity of Kalasiris and the Narrative Strategy of Heliodorus’s Aithiopika, in: Yale Classical Studies, 27, 1982, str. 93–158.

Winter, P., Der literarische Charakter der Vita beati Hilarionis des Hieronymus, Zittau 1904.

Vogüé, A. de, La Vita Pauli de saint Jérôme et sa datation. Examen d’un passage–clé (ch. 6), in: Eulogia. Mélanges offerts à Anton A. R. Bastiaensen à l’occasion de son soixante–cinquième anniversaire, Steenbrugge 1991, str. 395–406.

Vogüé, A. de, Histoire littéraire du mouvement monastique dans l’antiquité, I: Le monachisme Latin (356–385), Paris 1991.

Vogüé, A. de, Histoire littéraire du mouvement monastique dans l’antiquité, I: Le monachisme Latin (384–396), Paris 1993.

Vogüé, A. de, De Saint Pachôme à Jean Cassien: Études littéraires et doctrinales sur le monachisme égyptien à ses débuts, Roma 1996.

Wolpers, Th., 1964: Die englische Heiligenlegende des Mittelalters. Eine Formgeschichte des Legendenerzählens von der Spätantiken lateinischen Tradition bis zur Mitte des 16. Jahrhunderts, Tübingen 1964.

Zöckler, O., Hilarion von Gaza. Eine Rettung, in: Neue Jahrbücher für deutsche Theologie, 3, 1894, str. 146–178.

Zöckler, O., Hieronymus, sein Leben und Wirken aus seiner Schriften dargestellt, Gotha 1895.

3 První anonymní latinská verze Života sv. Antonína se objevila už krátce po dokončení Athanasiova díla, které vzniklo brzy po Antonínově smrti v roce 356. Autorem druhého, po literární stránce mnohem kvalitnějšího překladu, byl Jeronýmův přítel Euagrios z Antiocheie, pozdější biskup v této syrské metropoli. Euagrios byl k takovému úkolu nanejvýš povolanou osobou, neboť strávil v Itálii více než deset let svého života a znal dobře místní poměry i své potenciální latinské čtenáře. Jeho překlad je datován do let 362–373 (srv. M. Dunn, The Emergence of Monasticism. From the Desert Fathers to the Early Middle Ages, Oxford 2000, str. 60). Obě latinské verze se zachovaly.

4 Rozptyl v datování Jeronýmova narození činí více než patnáct let. Rok 331, který udává ve své kronice Prosper z Aquitanie (srv. PL 51, 576B), někteří moderní badatelé zpochybňují a posouvají Jeronýmovo narození až do poloviny 40. let 4. stol. (srv. F. Cavallera, Saint Jérôme. Sa vie et son œuvre, 2, Louvain - Paris 1922, str. 3-12); přehled názorů na tento problém srv. J. N. D. Kelly, Jerome: His Life, Writings and Controversies, London 1975, str. 337-339. Stejné nejasnosti panují i v otázce, kde přesně ležel Jeronýmův rodný Stridon (srv. tamt., str. 3-5).

5 Ponticianův příběh se obvykle datuje do konce 70. let 4. stol., Jeroným se měl v Trevíru zdržovat někdy na přelomu roku 367/368 (srv. J. N. D. Kelly, Jerome, str. 29). Tato časová koincidence zavdala podnět k úvahám, zda by oněmi bezejmennými úředníky nemohli být Jeroným a jeho přítel Bonosus (srv. P. Courcelle, Recherches sur les Confessions de saint Augustin, Paris 1950, str. 181-185), většina badatelů se však k této hypotéze staví skepticky (srv. J. N. D. Kelly, Jerome, str. 30).

11 Na příčiny této roztržky existují různé názory. Někteří badatelé za tím vidí spiknutí oficiálních církevních hodnostářů, kterým kroužek mladých avantgardních křesťanů nebyl po chuti (srv. H. von Campenhausen, Lateinische Kirchenväter, str. 112; P. Monceaux, St. Jerome: The Early Years, London 1933, str. 76-78). J. N. D. Kelly naopak soudí, že k rozpadu přispělo i jakési Jeronýmovo osobní faux pas související se světcovou hašteřivostí, nedostatkem taktu a prostořekostí (srv. J. N. D. Kelly, Jerome, str. 35).

26 Srv. D. J. Chitty, The Desert a City, Oxford 1962, str. 7; Chitty rozlišuje mezi anachórésis a monachismem jako specificky křesťanským fenoménem; výraz anachórésis se užíval také v souvislosti s útěkem před daňovou povinností (srv. M. Dunn, The Emergence, str. 2). Anachórésis spojená s odchodem do pouště a s přetrháním všech společenských pout je považována za jeden z určujících znaků křesťanského monachismu. Samotná askeze však něco takového nevyžadovala, existovala i městská asketická společenství jako tzv apotaktikoi nebo syneisaktai, společenství dívek, které se rozhodly uchovat si panenství a podřídit se spirituálnímu vedení kněze (srv. M. Dunn, The Emergence, str. 8-9).

37 Rozkol v antiochejské obci nazvaný podle jednoho z jeho předních protagonistů, biskupa Melétia († 381), který byl zvolen do svého úřadu v roce 360. Melétios měl původně usmířit znesvářené strany v antiochejské obci, kde stála proti sobě ariánská většina, jejíž biskup Euzoios byl krátce před Melétiovým nástupem odvolán, a nikájská menšina stoupenců biskupa Eustathia, vyhoštěného už v roce 330. Melétios, představitel tzv. mladonikájského směru, získal během krátké doby na svou stranu většinu antiochejských křesťanů, ale už po měsíci svého působení byl císařem Constantiem II. odvolán kvůli svému protiariánskému vystoupení. Na jeho místo byl pak v roce 362 jmenován představitel staronikájské skupiny Paulinos († 388), kterého však podporovala pouze část stoupenců nikájské orthodoxie. Situaci ještě zkomplikoval návrat biskupa Melétia z vyhnanství za císaře Juliana, takže proti sobě najednou stály tři znesvářené skupiny (ariáni, mladonikájci a staronikájci) a každou z nich zastupoval jiný biskup. Melétiovy a Paulinovy stoupence nerozdělovala jen osoba biskupa, ale i věroučné spory. Zatímco staronikájská strana trvala na nikájském ztotožnění pojmů úsia a hypostasis jako jediné Boží podstaty, mladonikájci tyto výrazy striktně odlišovali - termín hypostasis chápali ve významu „osoba“ a označovali jím potrojnost křesťanského Boha. Melétios postupně získal na svou stranu většinu východní církve a také kappadocké otce, Paulina podporoval Athanasios, alexandrijská obec a Západ v čele s římským patriarchou Damasem. Spor neutichl ani po Melétiově smrti v roce 381, kdy byl na jeho místo zvolen biskup Flavianos († 404). Také staronikájská skupina si po Paulinově smrti zvolila vlastního biskupa, Jeronýmova přítele Euagria (srv. Jeroným, Jak mnich Malchus upadl do zajetí, pozn. 6). Teprve na počátku 5. stol. bylo schisma překonáno a jednotlivé skupiny navzájem splynuly.

41 Ponecháváme stranou spory, zda Vita Pauli vznikla až po návratu do Antiocheie, nebo byla sepsána za Jeronýmova pobytu v poušti Chalkis a v syrské metropoli pouze zrevidována. K první možnosti srv. J. N. D. Kelly, Jerome, str. 60, pozn. 14, M. Fuhrmann, Die Mönchsgeschichten des Hieronymus - Formexperimente in erzählender Literatur, in: Christianisme et formes littéraires de l’antiquité tardive en Occident, Vandoeuvres-Genève 1977, str. 69, F. Cavallera, Saint Jérôme 2, str. 16-17; naopak A. de Vogüé (Histoire littéraire du mouvement monastique dans l’antiquité, I: Le monachisme Latin [356-385], Paris 1991, str. 153) nepřipouští v tomto ohledu žádné pochybnosti a datuje Vita Pauli do doby Jeronýmova pobytu v Chalkis; stejný názor zastává i A. A. R. Bastiaensen (Jérôme hagiographe, str. 106, pozn. 32).

51 Srv. Hieronymus, Ep. 22,34-36. V tomto exkursu se Jeroným mimo jiné zmiňuje o podivném, třetím typu mnichů, které nazývá remnuoth a kteří podle něj tvoří převažující typ mnišství v Itálii. Tito žebraví mniši, jež Jeroným jednoznačně odsuzuje, měli putovat v malých skupinách od města k městu, bez nějakého pevného cíle a regulí. Benedikt z Nursie mluví o těchto předchůdcích západního monasticismu jako o sarabaitae a nemá pro ně než slova pohrdání (srv. Reg. 1,3). Oba výrazy jsou zřejmě koptského původu.

69 Srv. Hieronymus, Vita Pauli, 1 (PL23,17A–18A); postava samotného Pavla z Théb je s největší pravděpodobností výplodem Jeronýmovy fantazie. Její existence není potvrzena v žádném nezávislém prameni a už v Jeronýmově době se o její historické věrohodnosti oprávněně pochybovalo. Na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že Jeroným mluví o svém poustevníkovi jako o reálné historické osobě a zmiňuje se o něm i v dalších svých dílech (srv. Ep. 22,36; 108,6; Chron. a. d. 356). K otázce Pavlovy historické autentičnosti srv. J. N. D. Kelly, Jerome, str. 61, pozn. 15; M. Fuhrmann, Die Mönchsgeschichten, str. 80.

81 Žánrové zařazení této Jeronýmovy legendy činí badatelům krajní potíže: M. Fuhrmann ji označuje za „ein hybrides Gebilde, ein Zwitter zwischen beweisender und erbaulicher Erzählung“ (Die Mönchsgeschichten, str. 82), J. N. D. Kelly ji považuje za „romantic idealisation of monastic withdrawal, as full of wonders and fabulous creatures a fairy-tale“ (Jerome, str. 60) a E. Coleiro mluví poněkud neurčitě o „ballad in prose“ (St. Jerome’s Lives of the Hermits, in: Vigiliae Christianae, 11, 1957, str. 166).

87 Antonín z Egypta (†356), první známý poustevník. Pocházel z rodiny zámožného egyptského farmáře a odmalička byl vychováván v křesťanském duchu. Po smrti rodičů, údajně pod vlivem četby evangelií (srv. Athanasios, Vita Ant. 2), se rozhodl k radikálnímu kroku: rozprodal veškerý rodinný majetek a peníze rozdal chudým. Sám se pak učil od okolních asketů umění žít duchovním životem v chudobě a odříkání. Nějaký čas se zdržoval v hrobkách na okraji vesnice, až se nakonec, asi v pětatřiceti letech, odhodlal odejít natrvalo do neobydlené pustiny. Nejprve se uchýlil do staré opuštěné pevnosti na pravém břehu Nilu, kde údajně pobýval dvacet let, někdy po roce 313 pak úplně zpřetrhal vazby s civilizovaným světem a zbytek svého života (dožil se údajně neuvěřitelných 105 let) strávil ve vyprahlých horách východního Egypta poblíž Rudého moře. Zda byl Antonín skutečně prvním křesťanským poustevníkem, je nejisté, rozhodně se však stal nejslavnějším z nich. Už za svého života měl mnoho obdivovatelů a žáků a nehynoucí posmrtnou slávu mu zajistil alexandrijský biskup Athanasios, který sepsal jeho idealizovaný životopis. Athanasiův obraz sv. Antonína je do značné míry podřízen autorovým theologickým záměrům a jeho snaze učinit z charismatického poustevníka „ikonu antiariánské orthodoxie“ (srv. M. Dunn, The Emergence, str. 9). Proto ho líčí jako prostého, nevzdělaného světce bojujícího v poušti s pokušeními a nástrahami ďábla, jehož přirozená oddanost Bohu stojí v ostrém protikladu k učeným theologickým spekulacím, z nichž se zrodila ariánská hereze. Tento obraz ne zcela koresponduje s tónem dopisů, jež se pod Antonínovým jménem dochovaly a které ukazují spíš na vzdělaného, střízlivě uvažujícího člověka s filosofickými zájmy. Pouze sedm dopisů, o nichž se zmiňuje sv. Jeroným a které se dochovaly v latinském překladu, však pokládají badatelé za dílo tohoto poustevníka. Originály byly napsány v koptštině, Antonínově mateřském jazyce, a později přeloženy do řečtiny a z řečtiny do latiny. Soubor dvaceti dalších listů přeložených v 17. stol. z arabského rukopisu do latiny se považuje za nepravý, stejně jako další spisy, jež jsou Antonínovi přisuzovány (dvacet řečí adresovaných mnichům a tzv. Řehole sv. Antonína).

89 Pronásledování křesťanů, až do té doby spíš sporadické, nabylo nebývalých rozměrů za tzv. vojenských císařů v polovině 3. stol. Císař Decius (249-251) v naději, že zachrání říši před kolapsem, když se mu podaří sjednotit ji na ideologickém základě, vyhlásil v roce 250 v celé zemi monstrózní náboženskou akci, při níž měli všichni občané manifestačně obětovat před oltářem tradičních římských božstev, a vyjádřit tak svou loajalitu vůči státu. Na řádný průběh obřadu dohlížely zvlášť k tomu účelu zřízené komise, jež nechaly na místě zatknout každého, kdo se odmítl nařízení podrobit. To se týkalo především křesťanů, jimž jejich monotheistické náboženství striktně zapovídalo obětovat nepravým bohům, byť by to měl být pouze formální akt. V důsledku toho byli vystaveni systematickému pronásledování, jaké nemělo v římské historii obdoby. Za oběť mu padl i římský biskup Fabianus, jenž zemřel ve vězení 20. ledna roku 250. Pronásledování pokračovalo i za Deciových nástupců Valeriana (253-260) a Galliena (253-268), kteří tažení proti křesťanům ještě zintenzivnili. V roce 253 byl popraven Fabianův nástupce Cornelius a v roce 258 i kartaginský biskup Cyprianus, jenž se proti vůli úřadů vrátil z vyhnanství do své obce.

90 Římský biskup Cornelius (251-253), jehož zvolení do úřadu vyvolalo tzv. novatianovské schisma, patřil ke stoupencům mírnějšího postupu vůči odpadlíkům (lapsi), kteří se pod tlakem Deciova pronásledování zřekli své víry a po jeho skončení žádali o návrat do lůna církve. Příznivci Corneliova protikandidáta, Novatiana, nazývaní katharoi („čistí“), byli naopak zastánci tvrdšího postoje. Po svém neúspěchu zvolili Novatiana vzdorobiskupem a vytvořili v rámci církve zvláštní hnutí novatianistů. O Corneliovi se toho jinak ví jen velmi málo a z jeho díla se dochovaly pouze dva dopisy Cyprianovi a tři antiochejskému biskupovi Fabiovi.

91 Thascius Caecilius Cyprianus (200-258), biskup v Kartágu, jedna z nejvýznamnějších postav západního křesťanství ve 3. stol. Před svou konverzí působil jako učitel rétoriky a advokát, ke křesťanství přestoupil poměrně pozdě (pokřtěn byl pravděpodobně až v roce 246). Avšak už po dvou letech kněžské služby byl zvolen biskupem v Kartágu (248) a stal se tak hlavou africké církve. V době Deciova pronásledování prchl z města, ale se svou kongregací udržoval kontakt prostřednictvím dopisů. Když v polovině 3. stol. vypukla v Africe rozsáhlá morové epidemie, obětavě organizoval pomoc nemocným, a proto je dodnes považován za ochránce před morovou nákazou. V průběhu svého episkopátu musel řešit řadu problémů uvnitř církevní obce, především spor týkající se zpětného přijímání odpadlíků, kteří se pod tlakem pronásledování zřekli víry (tzv. Felicissimovo schisma, podle jáhna, který se postavil proti Cyprianovi a vyvolal rozkol mezi křesťany v Kartágu), a otázku opakování křtu při konverzi z heretických komunit (na rozdíl od římského biskupa Stephana považoval první křest za neplatný). Cyprianus zemřel mučednickou smrtí za Valerianova pronásledování, když se bez souhlasu úřadů vrátil z vyhnanství zpět ke svým věřícím. Jeho literární činnost se týkala především praktických problémů křesťanské církve, které musel jako biskup řešit. Velký význam pro dějiny církve má zejména zachovaný soubor 81 Cyprianových dopisů a spisy vyjadřující se k některým otázkám života křesťanské obce, jako je pojednání De lapsis (O odpadlících), De ecclesiae unitate (O jednotě církve), Ad Fortunatum de exhortatione martyrii (Fortunatovi o povzbuzení k mučednictví). Ke vzdělávacím pojednáním a kázáním lze počítat De habitu virginum (O stavu panenském), De zelo et livore (O řevnivosti a závisti), De mortalitate (O smrtelnosti) a De dominica oratione (O modlitbě k Pánu), De opere et eleemosynis (O potřebě a almužně). Mezi Cyprianovými díly nechybí ani apologetická a polemická díla, mezi nimiž vyniká barvité líčení morálního úpadku římské společnosti Ad Donatum (Donatovi) a protižidovský spis Testimoniorum adversus Iudaeos ad Quirinum libri III (Tři knihy svědectví proti Židům pro Quirina). Cyprianovi byla zřejmě neprávem přisuzována ještě některá další literární díla, tzv. pseudepigrafa, k nimž patří i záhadná básnická skladba Cena Cypriani (Hostina Cyprianova), dnes většinou datovaná až na přelom 4. a 5. stol.

95 Oba poněkud kuriózní příklady mučednictví, které zde Jeroným uvádí, jsou inspirovány spíš literární tradicí než realitou. Motiv ukousnutého jazyka se objevuje ve vyprávění o pythagorejcích (srv. Iamblichos, Vita Pythag. 194), popis sexuálního aktu zase připomíná místa z římských romanopisců Petronia (srv. Satir. 131) a Apuleia (srv. Metam. 2,16). I scéna s mučedníkem pomazaným medem má svůj předobraz u Apuleia (srv. Metam. 8,22). Blíže srv. H. Kech, Hagiographie, str. 32nn.; M. Fuhrmann, Die Mönchsgeschichten, str. 70.

103 Inkubové (z lat. incubo, -are = „ležet“, „spát“) byli podle lidových pověr skřeti, kteří usedali ve spánku člověku na hruď a dusili ho svou vahou (řec. efialtés). Probouzeli tak děsivé a tísnivé sny, někteří i sny erotické. Proto byli často spojováni s dalšími obscénními bytostmi antické mytologie, lesními bůžky Satyry a Fauny (srv. Augustinus, De civ. Dei, 15,23). Někdy se Inkubové objevují i v roli strážců pokladů (srv. Petronius, Satir. 38).

113Athanasios (295-373), alexandrijský biskup a nekompromisní obhájce nikájského vyznání proti stoupencům kněze Areia (260-336). V době, kdy římští císařové usilovali v zájmu stability říše o vnitřní smír v církvi, se stala Athanasiova neústupnost nepohodlnou. Byl proto na několika synodech svými odpůrci zbaven episkopátu, pětkrát musel odejít do vyhnanství a celkem sedmnáct let strávil mimo Alexandrii. Poprvé byl zbaven svého úřadu za císaře Konstantina (306-337), kdy vystoupil proti znovupřijetí Areia do lůna církve, a byl za to vykázán do Trevíru. Vrátit se mohl až po Konstantinově smrti. Už po dvou letech byl znovu sesazen, uchýlil se k papeži Juliovi I. a až v roce 346 ho císař Constantius II. (337-361) povolal zpět do Alexandrie. Potřetí byl odvolán na synodu v Miláně v roce 355, tehdy hledal útočiště v mnišských komunitách v egyptské poušti. Císař Julianus (360-363) mu sice po svém nástupu umožnil návrat, ale vzápětí ho pro jeho svárlivou povahu a narušování náboženského smíru znovu odvolal. Poslední vyhnanství si nepohodlný biskup vysloužil za císaře Valenta (364-375), který ho však vzhledem k hrozícím nepokojům už po čtyřech měsících vyzval k návratu. Athanasios byl velikým zastáncem mnišských hnutí a svým Životem sv. Antonína se snažil toto hnutí zpopularizovat. Mezi jeho hlavní díla patří spisy Contra gentes (Proti pohanům), De incarnatione (O vzkříšení) a řeči proti ariánům, dále polemicko-dogmatické spisy a pastorační listy. Jeho literární tvorba se však zachovala v neúplném stavu, některé spisy pouze v koptských nebo syrských překladech.

119 Na koho konkrétně tato autorova poznámka míří, zůstává záhadou. Snad má na mysli některého ze svých četných nepřátel z římských církevních kruhů, jak se domnívají novodobí komentátoři (srv. M. Fuhrmann, Die Mönchgeschichten, str. 59, pozn. 1; A. de Vogüé, Histoire littéraire, 1993, str. 79). Nasvědčovalo by tomu jak polemické ladění celého prologu podtržené úvodní válečnou metaforou, tak i následující zmínka o nejmenovaných pomlouvačích (vituperatores), kteří církevnímu otci nedopřejí pokoje ani v ústraní betlémského kláštera.

121 Tento grandiózní plán Jeroným nesplnil a slibované kritické církevní dějiny nikdy nespatřily světlo světa. Je ovšem otázkou, nakolik mínil svá slova vážně a nakolik šlo o pouhou proklamaci, jíž chtěl vyjádřit nevoli nad poměry uvnitř církve a popudit římský církevní establishment (srov. H. Kech, Hagiographie, str. 158–159). Představa, že právě pronásledování přispělo k nebývalému rozšíření křesťanství a že naopak oficiální uznání, kterého se tomuto náboženství dostalo za Konstantina, přivedlo Kristovu církev do ambivalentního postavení, byla poměrně rozšířená (srv. Ambrosius, Exam. 4, 32). Námluvy pokonstantinovské církve s císařskou mocí byly některými křesťanskými intelektuály vnímány jako ústup od původních Kristových ideálů a tento rozpor byl zřejmě i jednou z příčin rostoucí popularity asketických poustevnických hnutí.

122 Antiocheia (novodobá Anatakya v jihovýchodním Turecku) ležela na březích řeky Orontes asi 25 kilometrů od jejího ústí do Středozemního moře. Z bývalého hlavního města Seleukovské říše se poté, co oblast přešla pod římskou vládu (v roce 64 před Kr.), stalo správní centrum provincie Syria. Ve 4. a 5. stol. patřila Antiocheia k nejvýznamnějším městům východní části říše, počet jejích obyvatel se v této době odhaduje na 150–300 tisíc. Působili zde proslulí řečníci Libanios a Jan Zlatoústý (Ioannes Chrysostomos) a byla sídlem významných patriarchů východní církve, mimo jiné i Jeronýmova přítele biskupa Euagria. Koncem 5. stol. začalo město ztrácet na významu, k definitivnímu úpadku pak došlo v následujícím století, kdy bylo vypleněno Peršany (roku 540) a postiženo sérií přírodních katastrof, z nichž se už nevzpamatovalo.

123 Euagrios z Antiocheie († 392), Jeronýmův blízký přítel a antiochejský biskup v letech 388–392. Původně nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl jednou stát představeným křesťanské obce. Pocházel z urozené antiochejské rodiny, byl ženatý, měl děti a v letech 363–364, za preafecta praetoria Sallustia, zastával vysoké funkce v císařské administrativě. Poté však došlo v jeho životě k radikálnímu zlomu, rezignoval na světskou kariéru a zvolil si duchovní dráhu. Jako stoupenec nikájského vyznání doprovázel Eusebia, biskupa z Vercelli, na jeho nedobrovolné cestě zpět do Říma (Eusebios byl ve vyhnanství už od roku 355 za to, že se na synodu v Miláně postavil na stranu Athanasia), kde pak strávil téměř deset let svého života. Angažoval se v kampani proti vlivnému ariánskému biskupovi v Miláně, Auxentiovi, a podporoval Damasa ve sporech o římský biskupský stolec. Jak uvádí Jeroným, úspěšně také intervenoval u císaře ve prospěch křesťanské dívky neprávem odsouzené za cizoložství. S Jeronýmem se Euagrios seznámil během svého pobytu v severní Itálii a držel nad mladíkem, ovlivněným asketickými myšlenkami, ochrannou ruku. Nedlouho poté, co se Euagrios vrátil zpět do Antiocheie, přijel Jeroným za ním do Sýrie a strávil víc než rok na jeho statku v Maronii. Euagrios podporoval Jeronýma v rozhodnutí odejít do pouště a v průběhu jeho pobytu v pustině poblíž města Chalkis s ním udržoval čilou korepondenci a často ho navštěvoval. Díky své znalosti latiny, což bylo mezi řeckými církevními otci spíš výjimkou, a díky svým kontaktům v západních církevních kruzích byl Euagrios často pověřován nejrůznějšími misemi, mimo jiné se zúčastnil koncilu v severoitalské Aquilei v roce 381. V tzv. meletiánském schismatu (srv. úvodní studie, pozn. xx), které rozdělovalo antiochejskou křesťanskou obec, stál na straně biskupa Paulina podporovaného Západem a po jeho smrti byl zvolen jeho nástupcem. Posmrtnou slávu přinesl Euagriovi především jeho latinský překlad Athanasiova Života sv. Antonína, z jeho další bohaté tvorby se nic nezachovalo.

127 Oproti použité edici se překlad na tomto místě drží čtení Nisibeni („v oblasti Nisibis“), které geograficky více odpovídá dalšímu vyprávění než editorem zvolená varianta Maronitati („v oblasti Maronie“). Nisibis (dnešní Nusaybin v jihovýchodním Turecku, na hranicích se Sýrií) byla významným obchodním a správním střediskem severní Mezopotámie (římská provincie Mesopotamia) a důležitým opěrným bodem římské armády na hranicích s Persií. Navzdory mohutnému opevnění padlo město v průběhu 3. a 4. stol. několikrát do perských rukou. Po smrti císaře Juliana (360-363) ji jeho nástupce Jovianus (363-364) předal do rukou perského krále Šápúra II. (310-379) a mnoho obyvatel, včetně křesťanů, kteří se odmítali podrobit pohanskému vládci, muselo město opustit. Pod perskou nadvládou zůstala Nisibis až do roku 640, kdy ji dobyli Arabové.

136Termín Sarakénos se objevuje už v Ptolemaiově Geografii jako označení jednoho z arabských kmenů žijícího v oblasti Hijz. Etymologie slova samotného je však nejasná: historik Ammianus Marcellinus (Res gest. 22,15,2; 23,6,13) ho vykládá ze spojení scenitae Arabes (doslova „Arabové, kteří žijí ve stanech“, z řec. skéné, „stan“), ale s největší pravděpodobností jde o výraz semitského původu. Od 3. stol. se začalo označení, vyhrazeného původně pouze jedné skupině, užívat obecně pro všechny nomádsky žijící arabské kmeny.

143 Srv. Př 6, 6-8: „Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš;“ při popisu mravenčího hemžení jako alegorie lidského společenství však Jeroným vychází spíš z Vergilia (srv. Aen. 4,402-407). Na rozdíl od pohanského básníka klade církevní otec větší důraz na prvek vzájemné pomoci a práce ve prospěch celku než na sociální hierarchii (srv. A. de Vogüé, Histoire littéraire, 1993, str. 94-95). Při jiné příležitosti zase Jeroným přirovnává mnišskou komunitu ke včelímu společenství s jeho absolutní podřízeností jediné královně, i v tomto případě se odvolává na Šalomouna (srv. Ep. 125,11).

149 Z řeckého dromas („běžící“, „rychlý v běhu“); odtud výrazy dromedarius nebo dromas camelus (tedy doslova: „rychle běžící velbloud“), kterých latinští autoři užívali pro arabské velbloudy (srv. Livius, Ab Urbe cond. 37,40,12; Curtius Rufus, Hist. Alex. Magni 5,2,10; Hist. Aug. 26,28,3; Hieronymus, Comm. Is. 5,21,13; 17,60,6; Hieronymus, Vita Hil. 20,36). Podle Isidora ze Sevilly šlo o menší druh velblouda, který se vyznačoval mimořádnou rychlostí a vytrvalostí (srv. Etymol. 12,1,36). Ve výrazu dromedár užívaného pro označení jednohrbého velblouda se toto slovo udrželo dodnes.

157 Epifanios (315-403), biskup v kyperské Salamině a blízký Jeronýmův přítel; pocházel stejně jako Hilarion z Palestiny a patřil k jeho žákům. Podporoval poustevnická hnutí, žil jistou dobu mezi mnichy v Egyptě a sám založil klášter nedaleko rodné Eleutheropole. V roce 367 byl zvolen biskupem a jako kyperský metropolita se v roce 381 zúčastnil druhého ekumenického koncilu v Konstantinopoli. Po jeho skončení odjel spolu s biskupem Paulinem z Alexandrie do Říma za papežem Damasem. Na této cestě je jako jejich tlumočník a poradce při jednáních se západními církevními hodnostáři doprovázel i Jeroným. Epifanios patřil k nekompromisním obhájcům pravé víry a byl jedním z těch, kdo rozpoutal spor o Origena. Alegorické interpretace tohoto velkého theologa považoval za živnou půdu ariánské hereze, a proto už v roce 393 při své cestě do Jeruzaléma požadoval na biskupovi Janovi vyhlášení klatby na jeho učení. Pod Epifaniovým vlivem se od Origenových myšlenek distancoval i Jeroným, původně nadšený obdivovatel a obhájce alexandrijského theologa. Spor o Origena vyvrcholil v roce 400 na koncilu v Alexandrii, kdy bylo jeho učení veřejně odsouzeno. K Epifaniovým nejvýznamnějším dílům patří traktát Anchoratus (Ukotvený), kompendium křesťanského dogmatu, jež mělo chránit před nebezpečím herezí, podobně jako spis Panairion (Lékárnička), přehled základních heretických směrů, jichž se má křesťan vyvarovat. Zachovalo se i několik dopisů a alegorické pojednání o dvanácti drahokamech na ornátu starozákonního velekněze (De XII gemmis).

160 Gaza, prastaré filištínské město (jeho počátky se datují do 12. stol. př. Kr.), nejvýznamnější přístav v Palestině ležící na karavanní cestě ze Sýrie do Egypta. Po smrti Alexandra Velikého byla střídavě pod nadvládou Ptolemaiovců a Seleukovců. Prosperujícím obchodním centrem zůstala Gaza i za římské vlády a v 5. stol. po Kr. patřila vedle Antiocheie a Konstantinopole k největším městům řeckého Východu. Byla proslulá kultem boha Marna (srv. pozn. xx) i dalších pohanských božstev.

175 Lat. praefectus praetorio, původně velitel prétorianské gardy; po Diocletianových a Konstantinových reformách však už nešlo o vojenskou funkci, ale o jeden z nejvyšších úřadů ve správě říše. Ta byla administrativně rozdělena do čtyř prefektur (italská, galská, illyrská a východní) a v čele každé z nich stál císařem jmenovaný úředník s titulem praefectus praetorio. Prefekt měl na svěřeném území rozsáhlé pravomoci a podléhali mu vikáři (vicarius praefecti praetorio) řídící chod nižších správních celků, tzv. diecézí (dioecesis), a jejich prostřednictvím také správci jednotlivých provincií. Aristaineta byla tedy manželkou jednoho z nejmocnějších mužů v říši.

184Consus, prastaré římské božstvo úrody, jehož svátky (consualia) se konaly o dožínkách (21. srpna) a po uložení úrody do sýpek a zasetí nové setby (15. prosince). Jeho oltář byl symbolicky zahrabáván do hlíny, stejně jako byla úroda v dávných časech ukládána do jam v zemi. V době svátků tohoto božstva byly pořádány i závody dobytčat, jež zahajovaly období zimního klidu po namáhavé práci na poli. Na základě lidové etymologie bylo už v antice jméno tohoto boha odvozováno od slova consilium („rada“) a Consus byl označován za boha dobré rady a důvtipu (deus consiliorum). Závody čtyřspřeží k jeho poctě pak byly spojovány s únosem Sabinek (srv. Cicero, De rep. 2,7,12; Tertullianus, De spect. 5).

186 Asklépios, v řecké mytologii bůh lékařství, syn Apollóna a nymfy Korónis, který se svému umění naučil u kentaura Cheiróna. Střediskem jeho kultu v Řecku byl Epidauros na Peloponnésu. Asklépiovy svatyně (asklépeia) fungovaly zároveň jako léčebná zařízení, v nichž se léčilo ve spánku pomocí inkubační terapie: nemocní ulehli na podlahu chrámu, kde byli chováni posvátní hadi, a čekali, až se jim bůh zjeví ve snu a dá jim radu, jak znovu získat zdraví. Z Řecka se Asklépiův kult rozšířil do ostatních oblastí hellenistického světa, kde vznikla celá síť asklépeií (nejznámější bylo na ostrově Kós). V Egyptě byl řecký Asklépios ztotožňován se Sarápidem a s Imenhotepem, stavitelem faraóna Džósera, jenž byl v Memfidě uctíván jako vynálezce písma, stavitelství a ochránce věd. Na Imenhotepově hrobě bylo postaveno velké asklépeion, v jehož sklepení se nacházelo pohřebiště posvátných ptáků ibisů.

187 Zaklínací destičky nazývané latinsky defixiones (z lat. defigo = „zarážet, vetknout, ohromit, omráčit“) a řecky katadesmoi (z řec. katadeó = „vážu, zavazuji“), byly součástí antické černé magie a fungovaly na podobném principu jako haitské voodoo. Zaklínadlo bylo napsáno na papyrovém svitku nebo vyryto do kovové destičky (nejčastěji olověné nebo měděné), k níž byla stužkou přivázána kovová nebo vosková figurka. Jednotlivé části těla figurky byly propíchány nebo popsány jmény božstev a démonů, kteří měli ovládnout tělo oběti a ovlivnit požadovaným způsobem její jednání. Zvláštní kategorii představovaly erotické zaříkávací destičky (defixiones amatoriae), jejichž cílem bylo probudit v objektu magického zaříkávání erotickou touhu. Praxe zakopávání magických destiček pod práh domu, kterou popisuje Jeroným, byla velmi stará a zmiňuje ji už Platón (srv. Leg. 11,933b). U Jeronýma je ovšem kladen důraz na konfrontaci dvou odlišných démonologií, pohanské a židovsko–křesťanské, z nichž ta druhá má samozřejmě navrch. Jeho světec proto nepoužije ke zrušení kouzla vyvazovacího rituálu (neodstraní zaklínací destičky zpod prahu domu křesťanské panny), ale dosáhne stejného účinku pomocí exorcismu. Blíže viz F. Graf, Idéologie et Practique de la Magie dans l’Antiquité Gréco-Romaine, Paris 1994.

188 Constantius II. (337-361), jeden ze synů Konstantina Velikého a císařovny Fausty; od roku 325 spoluvládce svého otce s titulem caesar, po Konstantinově smrti byl jmenován augustem. Vláda nad západní polovinou říše však byla nadále v rukou jeho bratrů Konstantina II. a Constanta. Teprve po smrti prvního z nich (340) a potlačení uzurpátora Magnentia (350-353), jenž svrhl a nechal zabít Constanta, rozšířil Constantius svou moc i na západní provincie. Jeho vláda se vyznačovala despotismem a utužením byrokratické správy; stejně jako jeho otec, také Constantius zasahoval do církevních sporů a snažil se dosáhnout sjednocení víry. Preferoval ariánství na úkor nikájského vyznání a mocensky ho prosazoval na církevních koncilech; nepohodlné biskupy, mezi nimi i Athanasia (srv. Vita Pauli, pozn. 28), poslal do vyhnanství.

189 Frankia (lat. Francia), oblast na pravém dolním toku Rýna, kterou tak Římané začali nazývat podle jednoho ze zde sídlících západogermánských kmenů - Franků. Frankové spolu s dalšími kmeny už od 3. stol. soustavně napadali rýnskou hranici a pronikali na římské území. Císaři Konstantin I. a Constans se pokoušeli získat je na svou stranu, v polovině 4. stol. však přesto došlo k vpádu za limes a k vyrabování měst na Rýně. Julianus, jehož císař Constantius II. pověřil velením vojsk v Galii, však Franky porazil a na určitou dobu stabilizoval situaci na rýnské hranici. V 5. stol. obsadili Frankové větší část Galie, a položili tak základy budoucí francké říše.

194 Jménem Lucifer (Světlonoš) a Vesperus (Večerník) označovali Římané planetu Venuši. V řeckém pantheonu je Lucifer (řec. Fósforos), zobrazovaný jako okřídlený mladík, pouze okrajovou postavou - byla mu přisouzena role jednoho ze služebníků boha slunce Hélia. Spojení Lucifera s bohyní lásky Venuší je zřejmě prastaré, i když o jeho původ se vedou spory (podle některých teorií je třeba hledat jeho kořeny v Orientu). U církevních otců se jméno Lucifer stalo jedním z označení pro ďábla, a to jako překlad hebrejského helel („třpytivá hvězda“), které užívá Izajáš o babylonském králi (srv. Iz 14,12).

206 Pravděpodobně tzv. Velká oáza (řec. Oasis megalé), největší z pěti velkých oáz, ležících západně od Nilu (dnes nazývaná El Khārga). Už od dob faraónů do ní byly deportovány nepohodlné osoby a tato praxe pokračovala i za vlády Ptolemaiovců a v císařské době. Sloužila také jako útočiště křesťanů v době pronásledování a po svém vypovězení z Alexandrie v ní pobýval i biskup Athanasios. Ve 4. stol. zde vzniklo několik mnišských kolonií a klášterů.

209 Flavius Claudius Iulianus, který si vysloužil přídomek Apostata (Odpadlík), vládl pouhých devatenáct měsíců od listopadu roku 361 do června roku 363. Proslul především svým odklonem od křesťanství a pokusem o restauraci starých pohanských kultů. Byl ovlivněn novoplatonikem Iamblichem a už v roce 351 konvertoval tajně zpět k tradičnímu polytheismu. V roce 355 ho jeho strýc Constantius II. jmenoval svým spoluvládcem s titulem caesar. V této funkci osvědčil Julianus neobyčejné vojenské a organizační schopnosti, porazil Franky a Alemany, kteří pronikli do Galie, a během pěti let obnovil pořádek v galských provinciích. Constantius ho pak chtěl poslat na východ, aby vedl válečné tažení proti Peršanům, ale Julianovy galské legie se vzbouřily a prohlásily svého velitele císařem. Než však mohlo dojít k občanské válce, Constantius II. náhle zemřel a Julianus se stal jeho nástupcem. Během své krátké vlády uskutečnil řadu významných reforem: zredukoval císařskou administrativu, zjednodušil dvorský ceremoniál a usiloval o ozdravení ekonomické situace v provinciích. Obnovoval staré pohanské svatyně a snažil se vzkřísit upadající pohanské kulty. Ruku v ruce s tím usiloval o omezení vlivu křesťanské církve, a vydal dokonce edikt zakazující křesťanům učit na rétorických a gramatických školách. Všechny tyto pokusy však zvrátila jeho smrt v průběhu tažení proti Persii, která byla křesťanskými autory vydávána za zásah Boží prozřetelnosti.

210 Flavius Jovianus, Julianův nástupce, který vládl v letech 363-364. Jeho prvním krokem bylo uzavření potupného míru s perským králem Šápúrem II., kterým připravil římskou říši o Arménii a velkou část Mezopotámie, včetně měst Singara a Nisibis. Poté obnovil dřívější výsady křesťanské církve, avšak vůči pohanským kultům byl poměrně tolerantní a snažil se obnovit náboženský smír. Protože říše byla po zprávě o Julianově smrti znovu napadena germánskými kmeny, chtěl se Jovianus přesunout se svou armádou na západ, ale na cestě v maloasijské Galatii náhle zemřel.

JERONÝM

Legendy o poustevnících

Sv. Jeroným, volání pouště a legendy o poustevnících

Vita sancti Hilarionis