PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2017-02-02
pár myšlenek z knihy Křesťanství, vztahy a sex
Rozvody a války o děti je snad to nejhnusnější mezilidské chování, jaké můžeme vidět v dnešní meziválečné době. Termín "zatvrzelost srdce" je sice metafora, ale přesto těžko hledat výraz, který by lépe vystihl válečné nastavení psychiky při rozvodu, kdy každý ví, že dělá něco, co bolí a nelíbí se druhému partnerovi, kterého ale zpravidla stále ještě má ve svém srdci.
Tvrdost srdce a válečné nastavení je hlavní rozdíl od prostého úmrtí partnera. Přes rámcovou podobnost - ztráta milované bytosti - obě situace, úmrtí a rozvod, spouští zcela odlišné vzorce chování a uvažování. Úmrtí řídí modul opečovávání nemocného, popř. oplakávání nebožtíka, kde agrese za ztrátu milované bytosti je tlumena či přesměrována na třetí osoby (personifikovanou smrt, viníky dopravní nehody, doktory ap.), ale ne na samotného nebožtíka Například agresi tlumí pořekadlo starověkých Římanů: "O mrtvých jen dobře." Tlumící efekt, který vypíná sklony ke křečovité manipulaci s nezměnitelným faktem smrti, má i křesťanské pořekadlo či "beracha": Pán dal, Pán vzal - Boží jméno budiž pochváleno. Každopádně úmrtí expartnera idealizuje.
Rozvod naopak expartnera démonizuje a je řízen válečným modulem uvažování. Ten pudí člověka a jeho okolí k "bleskové válce". Z toho důvodu byly rozchody v minulosti otázkou pár dnů až týdnů. Až moderní soudnictví z nich udělalo zákopovou válku nezřídka dlouhou i patnáct let.
Srovnejte, jak dlouho trval rozchod za dob Mikuláše Dačického z Heslova: "Vilém Hanykéř na Nebovidech zastihl Alžbětu, ženu svou, pěknou, mladou, s Janem, synem pana Zdeňka Materny; zavázal ho slibem, aby jse před soudem zemským postavil, a ženu zahnal." (Paměti)
Závažnou komplikací při rozvodu je, že druhý partner spouští zcela protikladné emoce. Na jedné straně lásku - je to člověk, kterého nejvíce miluji na celém světě, ale zároveň spouští i agresi a nenávist, protože právě on mi bere to nejcennější, co mám - totiž sebe. Protože se jedná o neslučitelné emoce, odžívají se sekvenčně jako jakési "skotské střiky" - chvíli láska, chvíli nenávist, chvíli láska, po ní nenávist... Protichůdné emoce vyvolávají zcela chaotické chování, které de facto zcela znemožňuje obnovení vztahu. Vztahů, kde se k sobě partneři vrátili po pauze delší než rok, je proto málo - 2 % čili jeden pár z padesáti.
Hluboký vhled do podstaty manželství má i Bible. Kniha Genesis definuje manželství biologicky jako vznik nového (meta)organismu: "Proto muž opustí otce i matku a přilne ke své ženě a ti dva se stanou jedním tělem (řečeno dnešní terminologií organismem)." Metaorganismy jsou zpravidla reprodukční jednotky, kde jednotliví členové mohou žít či umřít odděleně. Je to právě jednota muže a ženy coby přirozeného manželství, popř. reprodukční jednotkou je mraveniště, kde jednotliví mravenci jsou de facto orgány tohoto metaorganismu. Tento psychický srůst dvou lidí do jednoho organismu se projevuje:
a) sdílenou bolestí - bolest mojí ženy je moje bolest, podobně jako kopnutí do palce pociťuje celé mé tělo.
b) pocitem, že partner je někdo, kdo je mi rovnocenným parťákem - "kost z mých kostí" nebo jako jsou v těle játra partnerem plic. To bývá rozdíl od milence či milenky, které často lidé vnímají jako jakéhosi "podčlověka, Untermensch" a jen je utilitárně využívají.
c) začlenění druhého do širšího já v podobě fantazijních postaviček, které jsou mluvčími pravdy. Tyto fantazijní postavy pak aktivují nejrůznější situace. Například v pohádce Byl jednou jeden král hledá Werich korunovační insignie. Tato byť mírná frustrace mu spustí v hlavě nahrávku výroků jeho nebožky ženy, která funguje jako záchytná fantazijní postava: "Nemůžeš nic najít, protože neumíš hledat. Myslíš jenom na sebe a nevíš, co chceš." Tato stará nahrávka spouští dále samomluvu, kde on se svou mrtvou ženou "dialogicky" řeší otázku 'které dceři přenechat království'. Jeho psychická svázanost s nebožkou manželkou tedy trvá i po její smrti.
Fyzický rozchod (ani úmrtí) ale neznamená, že tento psychický srůst automaticky zmizí. Bohužel ani velký vztek a nenávist nemají na tento srůst žádný vliv. Například žena má na muže strašný vztek, že se vyspal s její nejlepší kamarádkou, přesto když za pár týdnů začne řešit, kam v létě na dovolenou, mimovolně jí jako první možnost do hlavy napochoduje bývalý partner. Samozřejmě ho zase prokleje, ale to nemá žádný vliv na to, že když se jí večer udělá smutno, znova se jí v hlavně zjeví. Ba naopak lidé netuší, že principem obyčejného Pavlovského podmiňování tyto návaly vzteku citovou vazbu na expartnera jen posilují. Takže je paradoxním jevem, že partneři se při rozchodu sice fyzicky oddálí, ale nečekaně psychicky sblíží - totiž myslí na sebe během dne mnohem víc času, než na sebe mysleli třeba rok před rozchodem. Fyzicky může rozchod proběhnout za tři měsíce, ale psychicky trvá zpravidla pět let a více, než vymizí i projevy této psychické provázanosti a návaly nenávisti.
Protože rozchod běží ve válečném módu, lidé při něm zanedbávají vdovský čas, tzn. přibližně roční období, které naše mysl potřebuje, aby se alespoň trochu odpoutala od expartnera. Naopak okamžitě si zakládají profily na seznamkách a chtějí bývalému ukázat, že oni mají navíc, že není nepostradatelný ap. Prostě neustále chtějí mít navrch, a proto s ním soupeří, kdo bude na koni. Všimněte si, že s nebožtíkem se nesoupeří (modus oplakávání). Bohužel ve válečném modu jsou i naši přátelé, proto jejich rady bývají zpravidla štvavé, proto většinou špatné.
Základ mého rodinného poradenství vychází z tohoto nápadného rozdílu dvou chování při ztrátě partnera - při úmrtí versus při rozchodu. Rozchod je sice na začátku překotný, ale pak doznívá v mysli mnohem déle než oplakávání nebožtíka. Úmrtí je smutné a připadá lidem zdánlivě pomalejší než rozchod, ale oplakávání končí přibližně za půl roku až rok. To je u rozchodu z podobného vztahu nedosažitelná meta. I vztahy k pozůstalým, dětem jsou po úmrtí lepší než po rozchodu (o majetku ani nemluvě). Proto vyplácí se zpodobňovat rozchod na úmrtí. Snažit se cíleně zapnout modus oplakávání a vypnout válečný. Většinou stačí si představit, co bych dělal, kdyby partner neodešel, ale reálně umřel. Jak by se lišilo mé chování vůči němu? A podle odpovědi se pak zařídit i při rozchodu.
Například když lidé spolu chodí, tak často i řadu let zvažují svatbu - prý je to rozhodnutí na celý život. Naproti tomu u rozvodů je zcela běžné, že po odhalené nevěře se lidé rozejdou v řádu dnů až měsíců. I zde je třeba obrátit logiku. I rozchod je rozhodnutí na celý život, není dobré ho dělat s horkou hlavou. Když se počká rok od rozestěhování, vše je pak klidnější a v důsledku paradoxně i rychlejší. Hrdost je možná dobrá při seznamování. Při rozchodu je úplně nefunkční - uražené ego dojem neudělá.
Rozchod představuje bolest - rozřezávání jednoho organismu na cáry. Bolest ale vždy volá po viníkovi. Nejhůř snášejí rozchod ti navrhovatelé rozchodu, kteří jej rozbili z malicherných důvodů. Ti vedou nekonečné debaty s fantazijním expartnerem, že přeci udělali dobře, že to museli udělat, že vina je na něm a ne na nich. Problém je, že ta tvrzení jsou pro ně samotná nepřesvědčivá. I kdyby o nich přesvědčili celý svět, nejsou schopni přesvědčit sami sebe. Vztek na sama sebe, za to že jsem udělal něco, co bych partnerovi nikdy neodpustil, často bývá důvodem, proč se nemohou manželství po krizi obnovit. Zejména ženy mají problém dále žít s mužem s takovým pocitem nekonečné viny. Při rozchodu je tedy vždy výhodné přiznat či vyznat svůj díl viny a nějak se s ní vypořádat - zkracuje to rozchod. Jen nepřiznávejte své minulé nevěry. To byste víc ublížili než pomohli.
Při rozchodu je nejlepší chovat se podle Hippokratovy lékařské přísahy: Především neškodím - Nemusí se mi podařit vztah zachránit, ale neměl bych mít krev na vlastních rukou. V praxi to znamená ovládnout destruktivní sklony a momentální výkyvy nálad a dělat jen ty kroky, které vedou k obnově manželství. Tu nechutnou řezničinu přenechávat druhé straně. Ať on obejde příbuzné a známé a řekne jim, že se rozcházíme, ať on sežene právníky a dá žalobu na rozvod, ať on se odstěhuje atd. Při tom všem být stále vstřícný, vlídný a smířlivý seč síly stačí. Jen si je třeba dát pozor majetek - aby nás nezadlužil, nevyplenil konta ap. Když se přesto manželství rozpadne, tak si říci: "Pán dal, Pán vzal, Boží jméno budiž pochváleno." nebo u nevěřících si říci "o mrtvých jen dobře", zastavit fantazijní agresi a považovat to celé za úmrtí v rodině. Inu vdovci a vdovy byli vždy.
Křesťané bez rozdílu denominace jsou na tom se stabilitou manželství zřetelně lépe než nevěřící. Střední dobu dožití čili poločas rozpadu mají o deset let větší než nevěřící. Za to nemůže žádná jednotlivost, ale všechny zásady křesťanského života dohromady. Od zákazu potratů, přes slib lásky, úcty a věrnosti, neodmítání dětí, až po cíl budování Božího království ne našeho.
Při katolickém svatebním obřadu se říká: "Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost." To jsou tři nohy, na kterých stojí partnerský vztah. Když je krize, zmizí láska, možná i věrnost. Ale je třeba zdůraznit, že vztah může stát a často stojí už jen na pouhé vzájemné úctě. Levitovat ale neumí nikdo. Proto platí stále zásady:
A) Ve vztahu se chovám k partnerovi či rodinným příslušníkům lépe než k cizím lidem. Co si nedovolím k dr. Klimešovi, tak si nedovolím k partnerce či partnerovi, ani dětem.
B) Nedělám věci, o kterých dopředu vím či předpokládám, že by s nimi partner nesouhlasil. To platí nejen před rozchodem, ale pokud chcete mít klidný rozchod, tak i po rozchodu, protože rozchodem, ani smrtí vztah nekončí, jak jsme si již ukázali.
C) Bolest mého partnera je moje bolest.
Svatební formule končí slovy: "K tomu ať mi pomáhá Bůh." Dlouhé a spokojené manželství je velmi náročný a namáhavý projekt. Málo komu se ho podaří vybudovat. Výzkumy ale hovoří jasně - ženatí jsou šťastnější než svobodní a singles. Stojí to za tu námahu. Přesto přicházejí chvíle, kdy se dostáváme za hranu svých sil - pak je třeba odevzdávat to celé do rukou toho, který nám partnera dal, a čekat na jeho odpověď - byť by to měla být zamítavá odpověď. Pak víme, že nás Bůh posílá na jinou cestu, než jakou jsme měli vyhlédnutou a možná i od dětství vysněnou. Zde je pak na místě odpověď P. Marie: "Jsem otrokyně Pána, ať se mi stane podle tvého slova." I ta si jistě svůj život představovala úplně jinak, než kam ji Bůh poslal. Její, Josefův i Ježíšův teocentrismus - ne má, ale tvá vůle se staň - je tedy nejlepším návodem i na rozchody.
Více naleznete v knize: Křesťanství, vztahy a sex