Zanedbání a opomenutí při křesťanské výchově

(c) Jeroným Klimeš 1997

Poznámka: Opět jeden slušný článek, který nevím proč nevyšel.

V mešní liturgii ve vyznání hříchů stojí: "Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, že často hřeším myšlením, slovy a skutky a nekonám, co mám konat." Poslední věta je prakticky jen popis významu latinského slova omissionis - zanedbání, opomenutí, které stojí v originálu. Tento druh hříchů, které člověk páchá pouze svou pasivitou a nečinností, se v morálce nazývá nepřímým voluntáriem, protože je člověk zpravidla nechce přímo, ale pouze připustí, že vzniknou, i když jim může zabránit.

Tento druh hříchu je velmi nenápadný, protože neexistující a nevykonané věci není vidět, ale tím spíše musíme vyzdvihnout jejich zákeřnou nebezpečnost. Na jejich vrub můžeme připsat vznik fašismu v Německu či vítězství komunismu u nás, kdy ti tzv. slušní lidé mlčeli, "hleděli si svého", nehasili to, co je nepálilo, nezastali se slabšího ap. Ze své psychologické praxe bych zde chtěl ukázat na pár relativně častých opomenutí, která mají velmi škodlivý vliv na křesťanskou výchovu dětí.

  1. Dvougenerační odpad od víry
  2. Odpady od víry můžeme dělit na dvě nestejně velké skupiny. V jedné jsou osudy lidí, kteří během svého života prodělají několikastupňový vývoj, při kterém ztratí svou víru, nebo se stanou ateisty. Tento proces jsem popsal jinde a je pro okolí vcelku velmi nápadný a konfliktní. Musíme však říci, že tento druh odpadů od víry je v populaci podstatně méně zastoupen než dvougenerační odpad, kterému vděčíme za to, že během sta let jsme se stali prakticky ateistickým národem. Ten vypadá následovně: Prarodiče jsou velmi zbožní lidé, rodiče mají s vírou problémy, a proto přestávají s náboženskou praxí (do kostela chodí jen o vánocích a velikonocích, děti nechají jen pokřtít, ale do výuky náboženství je už nepřihlásí atp.) Tyto děti pak dospějí, ale na rozdíl od rodičů se již považují za nevěřící. Někdy pak shovívavě pozorují své stárnoucí rodiče, jak "na stará kolena začali chodit do kostela".

  3. Pasivní sexuální výchova
  4. Několikrát jsem se v praxi setkal s následujícím vývojovým schématem, které zajisté není obecné, ale přesto relativně rozšířené: Rodiče jsou v sexuálních otázkách velmi nejistí, zmítají se mezi křesťanskými ideály, svým studem a praktickým životem. Výsledkem toho je temné mlčení o sexuálních problémech ve výchově. Dětem se podsouvají různé knížky, "aby si je sami našli a jako si je přečetli" ap. Nikdo pak netuší, co se těmto dětem honí hlavou, jak vnímají ono tabu okolo sexu. Osobně jsem znal případy, kdy mimořádně silné sexuální bloky byly vytvořeny opravdu jen pouhým mlčením o sexu a nervozitou rodičů, kteří při jakékoliv milostné scéně v televizi buď odvraceli zrak a nebo velmi nahlas začali hovořit "o něčem jiném". Jiná matka se mi svěřila, že ono mlčení taky zachovávají a že pozoruje, jak její syn pravidelně každý den sám pere pyžamo, a kromě toho se prý zabývá myšlenkou na kněžství.

    Jakkoli se nám to může zdát absurdní, v klinické praxi nacházíme tuto trojkombinaci: Mlčení rodičů o sexu, onanismus a touhu stát se knězem. Tento mechanismus se dá psychologicky popsat tak, že dítě si z podsunutých knížek vyčte, že onanie je těžký hřích, do mlčení rodičů si projikuje představy, že je to asi strašná vina, když se o tom tak mlčí, stejně tak si do Boha promítá, že je asi za to nenávidí. Myšlenky na kněžství mají pak být jakýmsi pokusem o usmíření Boha - čin, který jim pomůže překonat nezdolný návyk. Mlčení rodičů, které má dítě uchránit před konflikty, se tak naopak stává jakýmsi zesilovačem, který násobí pocity viny a uzavírá dítě s jeho problémem do nepřekonatelné samoty.

    Není těžké si představit, že tento konflikt může být příčinou, proč tito děti pak v pozdějších letech o náboženství mlčí a nejsou schopni je předávat dále svým dětem.

  5. Přehnaná aktivita mladých

Pastýřská moudrost je vlastnost, které není nikdy dost. Právě kolem 18. roku se mladí dostávají do IV. stadia vývoje víry podle Fowlera, které je označováno jako stadium individuačně reflektivní víry. Jeho charakter vystihuje slovo ideologie:

Vznikl světový názor jako explicitní systém. Patrný je silný zájem o vnitřní konzistenci, sjednocení a úplnost. Čtvrtá fáze má typicky ideologický charakter. Vzrůstá citlivost pro charismatické představitele ideologických hnutí, pro zážitky své či vrstevníků a ideologický konsensus s cílovou (referenční) skupinou. Autorita začíná být zvnitřnělá a kritéria pro její přijetí přestávají být záležitostí konvence. Pozornost je věnována hranicím, výlučnosti a náležení skupiny, dále čistotě a souladu v zájmech jednotlivce skupiny. Předmětem vědomého zájmy a nasazení jsou nejen individuální lidé, ale i samotné normy, pravidla a ideologické perspektivy, které reprezentují skupinu či instituci. Ideální vzory vztahů jsou často podkladem ke kritice existujících vztahů.

Kněží pochopitelně toto stadium vítají, protože aktivita mladých oživuje a prozařuje farnosti, dává jim lesk a eleganci. Právě toto období "spolč a poutí" je často základem pro budoucí rozhodnutí pro duchovní život a je dotyčným lidem tou studnicí energie, ze které pak čerpají celý život. Nicméně je třeba opatrnosti jak na straně kněží, tak na straně rodičů, aby si všímali z jakých zdrojů vyvěrá náboženská aktivita jejich dospívajících dětí či svěřenců.

V tomto stadiu vývoje víry mají mladí sklon k heroickým činům, nadměrnému výkonu, k přepínání sil, k hyperkritičnosti k sobě i druhým ap. Kněží i rodiče by tedy měli sledovat a popřípadě nadšení mladých opatrně usměrňovat. Nezřídka se můžeme setkat s přísnými posty - mladí naprosto hladovějí každý pátek, nevyrovnaným postojem k modlitbě (násilím se nutí do růžence, breviáře, chodí dvakrát i víckrát denně na mši), chodí každý den nebo obden ke svátosti s míření atd.

Kněží i rodiče by si měli všímat, zda religiozita dětí není motivována strachem ze zavržení či trestu (viz B. Grom), nebo zda jako v předchozím příkladě není na pozadí úvah o kněžství odčiňovaní iracionálních vin, úzkosti či obecně útěk ze "zlého světa". V literatuře je popsaná řada druhů tzv. patologických voleb, které jsou nakonec zhoubné nejen pro daného člověka, ale i pro farnost, kde pak eventuálně působí, a tak i pro celou církev.

Dospívající musí jednou zákonitě toto "ideologické" stadium překonat a dozrát ve vyšší stadia a záleží do značné míry na nás dospělých, co si do těchto dalších stadií odnesou. Zda zahořklost, zklamání, strhané síly a nechuť k jakékoli další náboženské oběti, či krásné vzpomínky a vděk za to, že jsme je trochu krotili v jejich "svatém nadšení". I zde mají opomenutí zlé následky, které se promítají do dalších generací.

 

Doporučená literatura:

Fowler J. W. (1976): Stages in faith: The structural-developmental approach. in Hennessy T.C. (1976), str. 191-203

Frielingsdorf Karl (1995): Falešné představy o Bohu. Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří

Grom Bernhard (1992): Nábožensko-pedagogická psychológia (skripta). Vydavaťelstvo Spolku sv. Vojtecha, Trnava

Grom Bernhard (1992): Religions Psychologie. Kösel Vandenhoeck&Ruprecht, Mnichov

Gründel Johannes (1971): Aktuelle Themen der Moral-theologie. Don Bosco Verlag, München, str. 20

Gründel Johannes (Hrg.) (1972): Triebsteuerung? Für und wider die Askese. Kösel - Verlag, München

Hoge D. R. (1988): Why Catholics drop out. in Bromley D. G. (1988)

Hubálek Slavomil (1992): Psychologie sexuality. in Křesťanství a psychologie. Křesťanská akademie, Praha, str. 20-29

Klimeš J.: Psychologie člověka v poli katolické morálky, diplomová práce, FFUK Praha 1996

Laaser Mark R. (1991): Sexual addiction and clergy. Pastoral Psychology, 39 (4)

Lofland J., Skonovd N. (1981): Conversion Motifs. JSSR 20, str. 373-85