Poznámka: Jeden z mnoha zapomenutých článků.

Katolická morálka vychází a vyhovuje hierarchickému uspořádání církve, a proto přechod k demokratickému způsobu vlády ve větší části civilizovaného světa postavil církev, tj. věřící, před nelehký úkol: Jak se vyrovnat s jiným způsobem politického myšlení, než na jaký jsou zvyklí a připravení. Jedním takovým příkladem mohou být rozpaky věřících vůči demokratickým zákonům, které se rozcházejí s jejich přesvědčením, například legalizace rozvodů či potratů. Jak mají odpovídat na otázky typu: Jsi proti potratům? Hlasoval by jsi v referendu proti nim? Zakázal bys je, kdybys mohl? Na tyto otázky, přes jejich podobnost je třeba odpovídat odlišně. Zamysleme se nad tím proč.

Demokratická vláda je obecně založena na pohádkovém předpokladu, že dobro vítězí nad zlem, či na aristotelsko-tomistické definici, že zlo je pouhý nedostatek dobra, takže zla nemůže nikdy být více než dobra. To aplikováno v morálce znamená, že hřích, pochybení i pouhý omyl u člověka nepřevažují nad správnými činy a názory. To lze opět zobecnit na celou společnost v časovém nebo početním smyslu: buď většina lidí zastává správný názor a menšina se mýlí, nebo mylný názor může většina zastávat pouze kratší čas a potupně se spontánně vrací ke správným názorům. Ve volbách to znamená, že většina lidí volí ve shodě se svým svědomím a toliko menšina z omylu, pochybení či zlé vůle.

Společnost se však chová podle tohoto předpokladu pouze za určitých nutných podmínek, mezi které mimo jiné patří určitá míra blahobytu, všeobecná vzdělanost a informovanost. Všeobecná informovanost byla za dob Solonových dána malou velikostí Athén coby městského státu, v novověku pak vznikem novin a rozvojem ostatních masmédií, proto zánik svobodného tisku vede v našich podmínkách zákonitě k zániku demokracie.

Vraťme se nyní k otázce, jaký postoj má zaujmout věřící vůči demokratickým zákonům schvalujícím rozvody či potraty. Podle učení katolické církve je totiž potrat svévolným zabitím nevinného lidského života. (Embryo či plod se považuje za lidský život, neboli za člověka, protože bez našeho umělého zásahu by se přirozeně vyvinul v dospělého člověka, a rovněž se nemůže se vyvinout v nic jiného (jiného živočicha) než v člověka. To jinými slovy znamená, že potrat je považován za vraždu. Z toho je jen logickým závěrem, že by potrat měl být zákonem trestán stejně jako každá jiná vražda. Nabízí se tedy otázka: Je stát, který legalizoval potraty, nespravedlivý či divoce řečeno ďábelský? I tento názor můžeme slyšet mezi věřícími.

Zákonodárce musí volit mezi dvěma zly a volí logicky to menší. Nejvyšší zákonodárce je pochopitelně Bůh a ten skrze Ježíše Krista dal najevo, že menší zlo v celospolečenském měřítku působí zákaz rozvodů. Nicméně právoplatnost tohoto zjevení naše společnost neuznává, proto tato informace pro ni nepředstavuje závazný názor. (Podobně jako křesťané neberou vážně výroky Mohameda.)

V demokratické společnosti kromě toho neexistuje jeden zákonodárce, který by rozhodoval o zákonech, ale každý volič se podílí na zákonodárství svým hlasem. To se nyní událo v Irsku při referendu o rozvodech. Každý volič podle svého svědomí (doufejme) porovnal dvě zla, která působí legalizace popř. zákaz rozvodů a svým hlasem vyjádřil své přesvědčení. Výsledkem je, že většina Irů se domnívá, že legalizace rozvodů je menší zlo. I když z pohledu křesťanů se jedná o chybu, musí respektovat svobodnou vůli voličů, protože tu respektuje i Bůh a jemu se podle Bible bude zpovídat každý člověk, tedy i volič.

Problematika potratů se od rozvodů liší v tom, že předmět je mnohem vážnější: rozpad manželství je něco mnohem méně závažného než zabití člověka. Zatímco u rozvodů můžeme diskutovat o tom, zda jsou obě zla stejně velká či jedno je větší. Pak pokud přijmeme křesťanskou interpretaci potratu, pak zabití je vždy mnohem větší zlo než komplikace, které mohou ženě vzejít z toho, že přišla nečekaně do jiného stavu. Legalizace potratů však naopak znamená, že v dané zemi je většina lidí ve svém svědomí přesvědčena o tom, že tento zákon přináší méně zla.

Křesťané, kteří chtějí změnit smýšlení zbývající populace, mají na vybranou ze dvou možností: Buď přesvědčí ostatní o své interpretaci potratu jako svévolného zabití nevinného člověka, (tzn. jak praví encykliky: zvýší úctu k lidskému životu). Nebo nabídnou pomoc těm, které se nechtíc dostaly do jiného stavu, tzn. minimalizují následky nechtěných těhotenství. Protože však aktivně pomáhat je mnohem těžší než jen verbálně poučovat, není divu, že druhá možnost se příliš nevyužívá. Při tom je možno se potratu prakticky vždy vyhnout, ať prevencí (plánované rodičovství, za určitých okolností i antikoncepčními prostředky) nebo následně okamžitou adopcí po porodu či systematickou pomocí svobodným matkám od ostatních charitativních organizací. Výsledek je patrný, bezmocně vzteklí věřící v Americe okupují nemocnice, vyjímečně i fyzicky ohrožují lékaře a domáhají se represivních opatření vůči potratům, ale osobně budoucím matkám nijak zvlášť nepomáhají.

Je-li ve společnosti jediný zákonodárce (např. král), pak se tento rozhoduje hlavně podle svého svědomí, přičemž by měl brát ohled na mínění odborníků a většiny národa. Je sporná otázka, zda je správné násilím prosadit zákon, který považuje většina lidí za nespravedlivý. V demokratických společnostech však by měl věřící legálně (ve volbách, referendu, sdělovacích prostředcích) projevovat svůj názor, aby se dalo objektivně zjistit, jaké je mínění občanů.

Křesťané, pokud chtějí změnit demokratické zákony, měli by o to usilovat legální cestou, tj. hlásáním křesťanských názorů způsobem, který je srozumitelný, přijatelný a přesvědčivý pro nevěřící. Křesťanské ideály budou pro nevěřící mnohem více přijatelné, pokud křesťané především vlastním příkladem a skutečnou pomocí ulehčí fyzickou, ekonomickou i sociální situaci těm, kteří stojí před závažným rozhodnutím.