Mgr. Jeroným Klimeš 2002
Když jsem si na Christnetu přečetl již několikátý článek Ludmily Hamplové na téma rychlá bláznivá zamilovanost, nezkrotné a nezodpovědné sexuální chování, nedalo mi to a prohlédl jsem si všechny její články v odkazu (články podle autorů - ). Takové pohledy doporučuji čtenářům, protože nám dávají nahlédnou mnohem více na osobnost pisatele a pozorovat jeho tzv. „reaktivní výtvor“.
Fakt, že nějaké dílo vzniká jako reakce na nějaké osobní otázky, traumata či stále nevyřešené problémy, však ještě neznamená, že dílo samo musí být špatné nebo nekvalitní. Vždyť například Summa theologická od sv. Tomáše Akvinského je jistě také reaktivním výtvorem a nikdo nepochybuje o mimořádné hodnotě tohoto díla. Reaktivní výtvory však trpívají jednostranností. Dívají se totiž na svět z úhlu problému či traumatu, který pobízí k činnosti autora podobně, jako pobídky ostruhami nedovolí koni zastavit.
Z článků Ludmily Hamplové je možno tušit, že její reaktivní výtvor se točí okolo popsaných problémů: Bezhlavá, často nezodpovědná zamilovanost, silná vášeň city, které člověka zcela pohltí, sexuální pokušení léta. I když s hlavním varováním před následky nezodpovědného chování musí snad každý souhlasit. Čtenář se nemůže ubránit dojmu, že její články jsou poněkud jednostranné, že ani nezmiňují škodlivost druhého extrému. Zřejmě z důvodu, že autorka si uvědomuje pouze jednu stranu problému - odpor vůči krátkodobým sexuálním dobrodružstvím, ale nevidí druhou stránku problému.
Existuje totiž nemalé procento katolických dívek, které nemohou navázat partnerský vztah, a to ani krátkodobý, ani dlouhodobý, prostě žádný. Tato neschopnost ani v nejmenším nespočívá v tom, že by jim chyběla touha či potřeba sblížení, ale důvod leží jinde. Kromě přitažlivých existují i odpudivé síly a strach ze vztahu, které jsou u těchto dívek příliš silné. Čím větší je pak toto pnutí mezi těmito protichůdnými silami, tím hůře pro ně. (Více viz teorie reakce na ambivalentní objekt)
Čím více je frustrována potřeba citu, dotyku, sblížení či sexuální tužby, tím silnější musí být odpudivé síly, které je udrží na uzdě. Například přísné a kruté zákony, které má islám, za sexuální prohřešky žen, zřejmě rovněž kompenzují velmi intenzivní sklony k promiskuitě. U katolíků mezi odpudivé síly patří i zákaz před- a mimomanželského sexu. Jinými slovy, čím větší je potřeba sblížení, tím více slyšíme argumenty, že dotyčná nemůže z nikým chodit, protože by to skončilo v posteli, nebo že nevěřícím partnerům o nic jiného nejde ap. Zjistíme, že strach z navázání vztahu se začne projevovat rétorikou obhajující sexuální pruderii a dále i potřebou ovládat sexuální pud u druhých lidí. Díky stejnému mechanismu například sexuálně závislí kněží, kteří nezvládají svou úchylku, mají sklon psát moralistické příručky, které by měly například dospívajícím pomoci ovládnout svůj chtíč.
Nemohu se zbavit dojmu, že články, které píše LH jsou zčásti formovány stejným mechanismem. Zčásti to nevadí, zbrklá sexuální dobrodružství napáchala více škody, než je zdrávo, ale je třeba poradit i v opačném případě. Co s katolickými dívkami, které ve svých 30 letech ještě s nikým nechodily, mnohdy jsou ještě panny a nemohou navázat buď žádný vztah, nebo si chronicky vybírají takové muže, kteří jsou nedostupní či nepřijatelní (ženaté, kněze, psychopaty ap.)? Všechny tyto známky bývají zpravidla nepřímým důkazem, že odpudivé síly jsou příliš silné a brání v navázání vztahu.
Stará zpovědní praxe používala zpovědní zrcadla, která byla jen jakýmsi dotazníkem, kde si penitent mohl odškrtnout, čeho se dopustil a čeho tedy má litovat. Tato praxe, je-li prováděná bezduše, konzervuje popsané problémy dívek. Objeví-li se možnost vztahu, začínají se rozjíždět sexuální fantazie, které aktivují strach ze sblížení. Ten může mít podobu pocitů viny za to, co cítí, co se v ní probouzí. Ještě nezapočatý vztah se tak stává "hříšným od podstaty"a je záhodno jej ukončit.
Je těžké těmto dívkám účinně poradit a zároveň zároveň nebýt příliš cynický vůči učení církve v otázkách sexu. Problém je v tom, že pokud odpudivé síly dlouho mají navrch, po jejich zlomení nastupují se stejnou silou přitažlivé síly. Dotyčná či dotyčný se rázem octne v druhém extrému, který je z hlediska církevní morálky okatě nemravný, viz články LH. Bohužel oba extrémy jsou stejně škodlivé a prakticky nelze se zbavit popsaného pnutí, aniž by člověk prošel několika extrémními přeskoky.
S touto psychologickou zákonitostí by měla pastorální teologie počítat. Popravdě řečeno, ona s ní počítá v teorii. V papežských encyklikách a jiných dokumentech se často objevuje termín "postupné cesty" (Familiaris consorcio), který odkazuje na princip graduality (Vademecum pro zpovědníky) či související pojem subjektivní nemožnosti. Bohužel praktické naplnění těchto idejí kulhá. Zkuste se zeptat kněží v pastoraci, co pro ně tyto pojmy znamenají.
Boom morální vědy v 18. a 19. století je ty tam a jeho zdegenerované zbytky huntují obraz křesťanství v očích moderní populace. Církevní praxe by se měla už konečně odprostit od morálky v podobě deklaratorního seznamu činů a více se dívat na život jako dynamický vývojový proces, kde je nutno nahlížet aktuální stav z perspektivy životní odpovědnosti a vývojového úkolu. Například máme-li třicetiletou dívku, která má problémy s navázáním partnerského vztahu a s bloky v sexuální oblasti, pak její prvořadý vývojový úkol je překonat tyto bloky a pokusit se navázat s nějakým mužem partnerský vztah i za cenu, že při tom poruší nějaká přikázání v oblasti sexu. Tím nechci říci, že přikázání v sexu nejsou důležitá, nebo že nemá cenu je zachovávat, ale v porovnání odpovědností a vývojovým úkolem, tj. nalezení vhodného partnera, založení rodiny, vychovávání dětí, je porušení přikázání v oblasti sexu menším zlem. Každopádně by se mělo nechat toto posouzení na dívce a jejím svědomí, protože to je nejvyšší zákon (lex suprema) a ona musí rozhodnout, za jí Bůh bude vypočítávat, s kým se vyspala, nebo se jí zeptá, proč neudělala nic se svými zábranami v sexu a při navazování partnerského vztahu.
Nevím, jestli zde má cenu rozvádět teoretickou debatu o pravidlech menšího zla versus zásady účel světí prostředky (viz raději tento rozbor). Je sice možno spekulovat o teoretických možnostech, ale psychologické zákonitosti si jdou svou ne vždy ideální cestou a morální teorie je nemůže ignorovat, má-li si podržet charakter seriózní vědy. Každopádně moudrý duchovní vůdce, pokud vidí, že se rozjíždí takový proces, tak se jej snaží nejen pasivně přihlížet, ale spíše jej aktivněji moderovat tak, aby s dotyčnou udržel kontakt. Existuje totiž jisté nebezpečí ztráty víry při špatném vedení - například při moralizování, vyvolávání pocitů viny ap. Tento částečně opodstatněný strach z odpadu od víry a nedostatek odborné psychologické erudice, je zřejmě hlavním důvodem, proč kněží mívají problém udržet lidský a pastýřský kontakt s lidmi na této "postupné cestě". Například vést je k tomu, aby se při svých stejně moc neovládaných excesech chránily vhodnou ochranou před pohlavními chorobami a nechtěným těhotenství.
Je doufám zřejmé, že jsem tímto příspěvkem nechtěl obhajovat letní úlety lásky, ale spíše ukázat, že je třeba i tyto jevy pozorovat v širších souvislostech a s pochopením vývojové fáze, v jejichž rámci se takové úlety odehrávají. Hlavně jsem však chtěl ukázat na opačný extrém, který se jeví jako méně problematický, protože není provázaný s profanovanou sexuální otázkou, a to neschopnost navázat plnohodnotný vztah a nenaplnění vývojového úkolu, který před nás klade život či Bůh. Možná by bylo dobré připomenout jeden výzkum, který ukázal, že lidé v krátkodobém horizontu více litují toho, co aktivně udělali (sem spadají ony letní úlety na plážích ap.), ale v dlouhodobé perspektivně, tj. v takový životních ohlédnutích litují především toho, co neučinili, tj. ono, co se při confiteor nazývá ommission, opomenutí - "a nečiním, co mám konat". A do této kategorie opomenutí právě spadají neřešené vývojové úkoly, jako vytvořit rodinu v přiměřeném věku a nechuť poprat se s bloky v sexuální oblasti ap.
Poznámka pod čarou: Kdysi jsem napsal článek o principu graduality v psychologickém poradenství. Tam jsem popsal 24letou věřící dívku, která měla právě popisovaný problém včas začít s chlapcem pohlavní život. Ten článek je šest let starý. Té dívce je dnes 30 let, vztah se rozpadl a nyní ve třiceti experimentuje tak, jak měla v 24 letech. Vztah se po několika letech rozpadl. Kluk sice na ni nenaléhal, ale vztah se nikam nevyvíjel. Nedávno se mi přiznala, že stále na něho myslí. Jinými slovy, objevuje se popsaný syndrom opomenutí. Proč musí řešit problémy, které mohla mít vyřešené před 6 lety až dnes za mnohem nepříznivějších okolností?