Ratzinger bojovník

Poznámka: Tak tenhle článek mě stál místo přispěvovatele do Katolického týdeníku. Otřít se o Ratzingera to stojí krk ještě dnes. Prý intervenovali i sami biskupové. :-) No comment. Tento podle mého soudu vcelku nevinný článek vyvolal u čtenářů Katolického týdeníku nebývale bouřlivou odezvu. Myslím si, že to nebyl ani tak obsah, ale spíše celkový rezervovaný, málo nadšený postoj vůči osobě kardinála Ratzingera. Jsem přesvědčen, že on by osobně by byl jistě tolerantnější než ti, kteří jej tak zuřivě "bránili".

Prefekta pro nauku víry Josepha Ratzingera netřeba dlouho představovat. Je to teolog tak dobrý a uznávaný, že jeho díla stojí za přečtení, ať se s ním v názorech shodujeme nebo rozcházíme. V nakladatelství Zvon vyšel jeho rozhovor s Vittariem Messorim: O víře dnes, která nám přiblíží jeho vyjímečnou osobnost i názory.

Ratzinger je bojovník a člověk poznamenaný dlouhodobým bojem. Pro každého bojovníka je charakteristická velká distance od protivníka, kterým je v jeho případě konzumní svět a všichni, kteří nezastávají pravou víru. Proto i tato kniha se bude více líbit lidem, kteří cítí propastný rozdíl mezi věřícími a nevěřícími, mezi katolickým a nekatolickým, prostě mezi našincem a cizincem.

Kniha podává globální přehled o názorech a postojích J. Ratzingera. Vrubem tohoto faktu je, že je nesena zčásti v obecné rovině, takže s většinou názorů musí každý průměrný katolík souhlasit, protože jsou samozřejmá. Do konkrétní roviny se kardinál dostává jen zřídka a většinou nepřímo. Příkladem může být otázka, zda při vychvalování tradiční chrámové hudby a kritizování nových hudebních směrů, má kardinál na mysli některé gregoriánské chorály či díla nejlepších skladatelů, jako např. Dvořáka či Mozarta, a nebo i sentimentální popěvky z minulého století, které podle mého soudu nejsou o nic lepší ani horší než současná produkce.

K povaze bojovníka často patří přehánění v opačném směru než, jak činí protivník. Řekne-li někdo, že 5+5=13, tak já řeknu 7 a časem to usmlouváme na 10. Ratzinger proti přehnanému psychologizování při svátosti smíření zdůrazňuje její svátostný charakter a přítomnost Krista. Při té příležitosti praví (str. 45): "To 'já', které říká 'uděluji ti rozhřešení', není 'já' zpovědníka, nýbrž 'já' samotného Pána.", což je podle mého soudu projev zmíněné tendence přehánět v opačném směru. Rozhřešení uděluje kněz za svoji osobu, neboť k tomu dostal pravomoc od Krista (J 20,23): "Komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny." Protože nám kněz odpustí hříchy jsou nám odpuštěny i Kristem. Tuto pravomoc delegují biskupové jako nástupci apoštolů na své pomocníky - kněze. Kdyby odpuštění od zpovědníka nebylo podmínkou sv. smíření, pak bychom dali za pravdu protestantům, kteří říkají, že hříchy jim odpustí přímo Pán, že nepotřebují žádného zpovědníka, aby jim dal rozhřešení. (Pro zvídavé, touto otázkou se výslovně zabývá sv. Tomáš Akvinský v Summě theologické, III. ot. 84, čl. 3, ke čtvrtému).

Samozřejmě k takovému závěru Ratzinger nechtěl dojít, nicméně je to názornou ukázkou jeho bojovného temperamentu a toho, že čtenář se vší úctou pro kardinála Ratzingera nemůže přebírat jeho názory bezmyšlenkovitě, ale musí si při čtení zachovat svoji soudnost.

Počet normovaných stran (30 řádek po 60-ti úderech): 1,57

Počet slov: 428, datum vytištění: 17.10.94

O sexuální výchově

Poznámka: Nasledujíci článek představuje recenzi jedné opravu dost hrozné knihy. Předkládaná verze je delší - článek byl pro publikování zkrácen. Po tomto článku následuje reakce na ohlasy.

Kniha H. Joyeuxe: City, sexualita, AIDS, spolu s ostatními jeho knihami, které vyšly v edici Porál, je určena pro sexuální výchovu z pozic katolické víry. Každý takový pokus se musí vyrovnat s několika vědními oblastmi. Je to především moderní sexuologie a psychologie s katolickou morálkou, které by však neměly být podávány násilnou cestu nebo nesrozumitelným jazykem, aby kniha by čitelná a stravitelná pro mladistvé čtenáře.

Kniha je opravdu psána srozumitelně, formou rozhovoru. Je přehledně členěna do menších oddílů, pokud jsou použity odborné termíny, jsou jasně vysvětleny. Celé dílo pozitivně zdůrazňuje na sexualitě její duševní stránku a prvek sebeovládání, který v dnešním světě bývá přehlušován nezdravým důrazem smyslové zážitky. Nicméně měl bych upozornit na věci, které jsou problematické.

Kniha začíná upozorněním na nebezpečí AIDS. Příznaky a průběh této choroby jsou tam podrobně popsány, proto poněkud překvapí, že chybí jakákoliv zmínka na nebezpečí a příznaky ochoření jiných pohlavně přenosných nemocí, jako je kapavka, příjice či nejrůznější plísňová onemocnění.

Pěkné je, že autor ozřejmí čtenářům pohlavní cyklus ženy, ze kterého pak vychází při určování plodných a neplodných dnů při teplotní nebo hlenové metodě plánovaného rodičovství, která je jako jediná doporučena katolíkům.

Nejproblematičtější částí knihy je zřejmě otázka masturbace a předmanželského sexu. Při jakékoliv diskusi na tomto poli si musíme být vědomi, že přirozená morálka, tedy naše poznatky o sexualitě, nikdy nemohou beze zbytku vysvětlit naše křesťanské přesvědčení. Již svatý Tomáš Akvinský v Sumě teologické několikrát upozorňuje, že není správné dokazovat rozumovými argumenty to, co rozumovými argumenty dokázat nelze, co vyplývá z víry, že pak jsme pro smích nevěřícím.

A to je bohužel to, o co se pokouší autor, a pak se dočteme neprokázané pověry jako, že masturbace je zdrojem předčasné ejakulace, nebo, že člověk, který příliš často masturbuje, se uzavře sám do sebe. Vždyť přece sám fakt, že někdo "příliš často masturbuje", je již sám o sobě projevem toho, že člověk má psychické problémy, které takto neúčinně řeší. Podobně jako masturbace u dětí před pubertou je pro psychology neklamnou známkou, že v rodině je něco v nepořádku než, že by dítě bylo nějak "vadné".

Problém "příliš časté masturbace" zpravidla vybočuje z rámce morálky a zpovědnice a měl by být řešen na úrovni psychologie, například v nějaké z poraden, které byly zřízeny katolickou charitou v Praze. Krátká úvaha nám ukáže, že přílišná onanie už neslouží jen k ukojení pohlavního pudu, jak ji popisuje autor, ale že má v psychice daného člověka jinou funkci, které si není vědom, se kterou by se však mělo něco dělat.

To, co bylo řečeno o masturbaci, platí dvojnásob o předmanželském sexu. My věřící se nemusíme stydět, že máme zásady, které jsme převzali jako projev Boží vůle a nemusíme se tvářit, že vše lze logicky dokázat. Zdržení se předmanželského sexu je z mnoha důvodů rozumné, ale poslední důvod, proč se stavíme proti předmanželskému sexu, se odvozuje především z víry a ne z pragmatických pohnutek. Zdržení se předmanželského sexu není jediná cesta, je to však cesta věřícího člověka, kterou si zvolil s ohledem na Krista.

Tak by se měla předkládat i mladým lidem: Především vybudovat pevný přátelský postoj k Bohu a náboženství a na něm teprve postavit požadavky, které pak není třeba podepírat nějakými pseudoargumenty jako, že milovat se před svatbou je jako onanovat ve dvou.

Další otázkou, která nebyla dle mého soudu dostatečně objasněna je otázka homosexuality, na to správně poukazuje i lektor knihy, MUDr. S. Brichcín. Autor presentuje homosexualitu, jako výsledek nějakého duševního traumatu či ublížení, to je bohužel jenom část homosexuální populace. Málo je též oddělena homosexualita od homosexuálních představ a snů, které někdy může mít každý, aniž by pak byl nutně homosexuál. Homosexualita se projevuje tím, že člověk se zamilovává do osob stejného pohlaví a to stejně bláznivě nebo stejně rozmanitě jako hoch do dívky. Tak bychom měli i homosexuály chápat.

Na začátku jsem poznamenal, že každá popularizační kniha v této oblasti se musí vypořádat nejen s poznatky sexuologie, psychologie a morálky, ale i s tím, jak tyto poznatky předat. "Předat" však neznamená jenom říci. Nemůžeme si nalhávat, že každý dospívající okamžitě přijme všechny zásady, které mu předložíme. Jestliže tedy musíme počítat s tím, že tyto zásady budou porušovány, nebo, jinými slovy, že budou přijímány postupně, měli bychom dospívajícímu především ukázat, jaký je v nich řád, pořadí důležitosti.

Vzpomeňme totalitní vtip: Nemluv! Když už mluvíš, tak nepiš! Když už píšeš, tak se nepodepiš! Když už se podepíšeš, tak se nediv! Tak mohou být předávány i morální zásady. Nejenom před dospívajícího vysypat kopici "Nesmíš", která vypadá nepřekonatelně, ale především vše vypadá jakoby stejně důležité: Potrat je stejně zakázaný jako antikoncepce a použití antikoncepce je prý de facto jako onanovat ve dvou, takže potrat je asi něco tak špatného jako masturbace. K takovým šíleným závěrům je možno dospět při čtení populárních příruček.

Dospívající by měl především znát hierarchii: Nejtěžší je potrat, pak abortivní antikoncepční prostředky, pak manželství na zkoušku, pak prostý předmanželský sex, pak používání ostatní antikoncepce a úplně na konci masturbace. Následující názor je poněkud problematický z hlediska morálky, ale z pozic didaktických nachází své opodstatnění, neboť se často nacházíme v určitém stádiu věcí, které nelze vzít zpět.

Představme si rodiče, kteří zjistí, že jejich 17tileté dcera se sexuálně stýká se svým přítelem. V tomto věku prakticky už není výchovný prostředek (míním výchovný ne zastrašující), který by vztah vrátil do předchozího stádia, zvláště je-li partner nevěřící. Zde rodiče by měli především zabránit, aby se vztah nepřenesl do následujícího stádia, tj. například situace, kdy dívka byla doma seřezána, ale přesto se s chlapcem potajmu stýká. Setkání jsou improvizována, takže není ani umělá ani přirozená ochrana před početím. Vztah slouží prakticky jen k tomu, aby si dokázala, že je už dospělá, že s ní nebudou stále zacházet jako s dítětem. Co může následovat? Buď "pilulka po", což je abortivní prostředek, nebo obyčejný potrat?

Tuto situaci, by mnohem lépe řešilo, když by rodiče použili zásadu: Když už je tu jedno zlo, tak musíme zabránit horšímu." a řekli jí otevřeně: "Nelíbí se nám, že spolu žijete, ale, když už spolu spíte, tak prosím tě používejte ochranu." Stejné pravidlo bych doporučoval v případech manželské nevěry: "Když už jsem nevěrný, tak alespoň udělám vše proto, abych nenakazil sebe a svou ženu, nezplodil dítě, o které se nemohu náležitě postarat."

Ale jak bylo řečeno, tato zásada není z morálního hlediska zcela košer. Morálka praví, že porušení jedné zásady v žádném případě neopravňuje porušit druhou. Například, jestliže porušuji přikázání v oblasti sexu, to ještě neznamená, že je zbytečné chodit v neděli do kostela. Ale zde snad můžeme použít pravidla menšího zla: Člověk podle svého vědomí a svědomí realisticky posoudí své síly a schopnosti, jak je schopen řešit stávající situaci a zároveň i možné varianty. V případě naší dívky: "Jsem opravdu schopná okamžitě přestat spát se svým klukem? Je to reálné? Jestliže ne, co je větší zlo? Zabránit početí nebo zabránit narození?" Zde je pak odpověď zcela jednoznačná. I při méně jednoznačné formulaci problému stále záleží na svědomí dívky, jak posoudí velikost dvou zel a rozhodne se: "Zabránění početí nebo nezodpovědné rodičovství či nucená adopce ap."

Musíme však bohužel přiznat, že naše dívky většinou řeší spíše otázku: "Zabránění narození nebo nezodpovědné rodičovství či nucená adopce ap.", na kterou je odpověď opačná, tj. raději připustíme nezodpovědné rodičovství než zabití člověka. Osobně si myslím, že dívky většinou řeší až tuto otázku, protože jsme jim nedali svobodu si rozhodnout otázku předchozí. Jednak jsme ji vůbec neformulovali a nebo jsme prosazovali řešení, které bylo s ohledem na stávající psychiku dívky nepřijatelné.

Podle naší právě navrhnuté didaktické zásady, by se měly zlozvyky odstraňovat též podle uvedené hierarchie, neboť pak vznikají tragi-komické situace. Například, chceme-li po dohodě s partnerem skončit se sexuálním životem před manželstvím, tak nezačneme tím, že po zpovědi symbolicky zahodíme prezervativy. Stává se totiž, že "předrealizační" nadšení nebylo na místě, a staré zvyky byly silnější než nová předsevzetí.

Věřím, že mnozí mají strach, že uvedené názory boří samu katolickou morálku. doufám, že opak je pravdou. Jejich cílem je vzkřísit katolickou sexuální výchovu, která otevřeně odpovídá na problémy, které klade praxe, kde se zatím přešlapuje na místě a o těchto problémech převážně mlčí. Je těžké s někdy podívat na věci z jiného konce, zvláště když mnozí z nás byli vychování v opačné tradici.

Počet normovaných stran (30 řádek po 60-ti úderech): 5,00

Počet slov: 1374, datum vytištění: 01.12.94

Reakce na ohlasy

Jsem velice potěšen, že se mi na mé recenze ozvalo tolik lidí. Vyslovil bych se k ohlasům na dvě recenze: Ratzinger bojovník a O sexuální výchově a budu hovořit otevřeně.

Kniha o Ratzingerovi je dobrá a, jak jsem již napsal, stojí za přečtení! Přirovnat Ratzingera k bojovníkovi, myslím, není nic urážejícího. Byl to pocit, který ve mně vyvstal po přečtení knihy. Z kritických ohlasů na tuto recenzi bych vyzdvihl F. Stejnera, který opravdu píše zřetelně a věcně. Poukazuje na mou nepřesnou formulaci, že "kněz uděluje rozhřešení za svou osobu". Budiž mu dáno za pravdu. Čtenářům doporučuji, aby si dotyčný ohlas pozorně přečetli. Nicméně, co se týče gramatické formulace ve větě: "Uděluji ti rozhřešení.", nevyjádřený podmět "já" označuje osobu kněze: "Já (kněz) ti uděluji rozhřešení." V opačném případě by se muselo dát zapravdu námitce, kterou sv. Tomáš Akvinský zamítá totiž, že formulace by měla znít: "Nechť ti Pán udělí rozhřešení." Podobně jako je tomu při svátosti pomazání nemocných. Z tohoto důvodu musím trvat na tom, že věta citovaná kardinála Ratzingera je minimálně nepřesná.

Myslím si, že připustit, že kardinál Ratzinger pronesl v rozhovoru s novinářem jednu nepřesnou větu, neubírá jeho osobě na významu, ani mu za to papež nedá výpověď.

Narozdíl od této knihy si o knize H. Joyeuxe, myslím, že je vysloveně špatná. A to ne kvůli tomu, jaké ideály hlásá, neboť na těch se snad všichni shodneme, ale proto, jak je hlásá. Mám totiž dojem, že jsem kritizován za to, že jsem "zaťal kritický spár" (viz S. Brichcín) do knihy, která hlásá křesťanské ideály. Domnívám se a zároveň doufám, že v katolické literatuře existují knihy, které zastávají stejné ideály, ale podávají je lepším způsobem. Je totiž otázkou pedagogických preferencí, budeme-li předávat křesťanské názory, aniž se zmíníme o vztahu k Bohu. Je zřejmé, že to jde v omezené míře. Držel se této míry autor knihy? Já si myslím, že ne. To je však otázka vkusu, proto bych nechal na čtenáři, aby si knihu sám přečetl a posoudil její kvality.