Poznámka: Starý článek z dob, kdy se ještě kapitálky vypisovaly velkými písmeny v T602. Opět má oblíbená témata - traumata. Jednoho krásného dne jsem se šel zeptat jednoho svého oblíbeného kněze, byvše zblbnut frází z Bible: "Neustále je třeba se modlit a neustávat." Vzhledem k tomu, že jsem byl v ideologickém období svého náboženského vývoje, tak jsem to bral poctivě do slova a nevěděl, zda je tedy ideálem tedy neustále omílat nějaké verbální mantry jako je Hare Krišna ap. a nemyslet na nic jiného. Dodneška nechápu, proč mi ten kněz nedal jasně najevo, že zase nábožensky třeštím, ať se už konečně uklidním. Nějak z toho vycouval, jako že asi jo, že bych asi jako neustále měl se modlit. Tento článek je tedy opět jen dalším reaktivním výtvorem na dané téma.

 Modlitba je v nejširším pojetí vytváření si vztahu k Bohu. často se zdůrazňuje, že tento vztah by měl být obdobou vztahu otce a syna. Rád bych poukázal na vhodnost jiného vztahu totiž přátelského. (Viz J 15, 15 - Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli.)

Posuzovat své chování podle kritéria: "Chovám se k Bohu jako k nejlepšímu příteli, který mě neskonale přesahuje?" je užitečné již proto, že dnešní děti se někdy chovají k rodičům tak, že by si to vůči svým kamarádům nikdy nedovolily. Je zřejmé, že to vyplývá z pocitu, že jsou světem dospělých svazovány. Je to de facto rozvedená výčitka bratra "marnotratného syna" (Lk 15, 29), který říká otci: "Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mě jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli." V této výčitce žije mnoho věřících: se závistí v oku pokukují po "štěstí" marnotratného syna, který "s děvkami prohýřil otcovo jmění" a teď pro něj ještě zabili vykrmené tele. Zajímavá je v této souvislosti odpověď Boha v zastoupení otce: "Synu, ty jsi stále se mnou a všechno, co mám, je tvé." To je to, čeho si musíme být stále vědomi, že vše, co patří Bohu je naše, ale co více, jsme stále s ním, vždyť právě proto se vrátil marnotratný syn - ne kvůli teleti!

Ale ať je chyba kdekoli vidíme, že ten pocit křivdy vzniká vůči rodičům, ale nevzniká vůči příteli. Kromě tohoto se někdy u dětí setkáme s pocity strachu vůči otci a psychologický přenos tohoto vztahu na Boha není žádoucí. Je zřejmé, že člověk poslouchá ze strachu jinak než z přátelství. Např. Je po mši, pospíchám, chvatně se pokřižuji a utíkám z kostela, ale pak se ozvou výčitky svědomí, které mě připomínají, že je to neuctivé. Je-li můj vztah k Bohu citově budován na strachu před trestem, tak z těchto výčitek není východiska. V případě, že se na Boha dívám jako na přítele zvažuji svoji neuctivost kontra chápavost přítele a mohu mu říci: Promiň, já dnes pospíchám. Jiný je totiž strach z trestu a jiný je strach, že někomu křivdím: Tak by se měl také chápat dar bázně Boží.

Dále je nutno si uvědomit, že budování vztahu K Bohu je zcela v našich rukách: Je naší věcí si určovat kdy, kde, jak, v jaké poloze, jakými slovy. Kritériem stále zůstává, je-li to rozhovor jako s nejlepším přítelem. Proto stane-li se, že někdo pociťuje odpor či přímo zhnusení při pomyšlení na modlitbu,nebo obecně na jakoukoliv věc kolem náboženství. Je to neklamná známka, že si vztah k Bohu budoval špatně. Je nutno tedy začít znova, jiným způsobem. Protože se jedná jen o citovou stránku, je dobré se uvědomit příčiny tohoto stavu a nedělat si zbytečné výčitky, vždyť nejde o hřích.

Příčinou tohoto stavu často bývají rodiče (někdy však i kněží a řeholníci), kteří dětem vnucují své představy o náboženství, o způsobu modlení, které jsou dětem odporné, a všichni se pak náramně diví, že děti mají alergii na vše, co souvisí s náboženstvím. Tento případ je u dětí relativně častý a jeho následky přetrvávají dlouho do dospělého věku. U dospělých bývá příčinou takového stavu přetěžování, např. se příliš nutí do modlitby růžence ap.

Na závěr bych se zmínil o modlitbě ke svatým. Jak známo, svatý je každý zemřelý, který je spasen, tzn. každý zemřelý, jenž je šťasný. Církev chápe, že nahodilý fakt smrti (oddělení duše od těla) nemůže být překážkou ve vytváření vztahu, tedy ani ve vzájemné pomoci. Vždyť oddělená duše je nehmotná a živá bytost podobně jako anděl. Z našeho pohledu je konečně jedno, zda-li nás spasení slyší přímo, a nebo zprostředkovaně přes Boha.

Faktem je, že pouhé obdivování nějakých vlastností svatého nebo uznání velikosti jeho utrpení ještě netvoří osobní vztah k němu. Ten vzniká až když dojde ke spojení událostí mého života s jeho: Pak teprve může mít člověk radost ze svatořečení, pokud cítí, že se dostalo uznání ne někomu cizímu, ale někomu "od nás, od fochu", tzn. pokud to pociťuje jako svůj úspěch. Osobní vztah ke svatému subjektivně vzniká, když člověk cítí, že svatý s ním prožívá jeho problémy, např., že cítí pomoc jeho přímluv. Je pochopitelné, že takový vztah nevznikne, pokud si člověk řekne, že daný svatý byl sice obdivuhodný, ale přesto jemu cizí člověk, který žil před 2000 lety.

V prvé řadě věc, o kterou žádám musí být pro mě nedosažitelná. Je pochopitelně neslušné žádat něco, co si mohu zajistit vlastními silami. Z tohoto je vidět, že modlitba není projev slabosti či lenosti věřících, kteří si prý myslí, že se pomodlí a Pán Bůh jim to dá. člověk musí nejprve ze své strany udělat pro věc vše, co je v jeho silách, a pak může poprosit Boha, aby mu pomohl s dalšími okolnostmi, které by mohly ohrozit úspěch díla. Fakt, že člověk má toho "nejvlivnějšího známého", přece neumenšuje jeho možnosti, ale naopak rozšiřuje.

Na to navazuje i další podmínka, totiž neurčovat Bohu způsob, jak má vyslyšet naši prosbu. To se může dít několikerým způsobem, buď chceme, aby Bůh nás vyslyšel jinou cestou, než je určeno, např. odpustil hříchy bez zpovědi, nebo chceme, abychom byli vyslyšeni "tady a hned", i když to není nezbytné. I když není neslušné žádat, abychom byli vyslyšeni v dohledné době. Pořekadlo, že kdo hned dává, dvakrát dává, platí i ve vztahu k Bohu.

Vyslyšení prosby je pochopitelně podmíněno tím, že chceme dobro. Nemůže být vyslyšena prosba o zlé (třeba podle vzoru: Pane Bože, soused má kozu, já ne; dej ať mu chcípne.) Proto míra vyslyšení je úměrná míře uvědomění toho, co chci. Čím více jsem si vědom toho, co chci, jaké to může mít špatné následky, jak s tím hodlám naložit ap., tím větší mám naději na úspěch. Kristus přece řekl, že o cokoliv budeme prosit v jeho jméně, Bůh nám to dá. My často žádáme věci, které jsou sice dobré samy o sobě, ale mohou přinést velké zlo: Matka prosí např. o život svého těžce nemocného dítěte. Nikdo však dnes neví, jaké to dítě bude, až vyroste. Lidé jako Stalin podobně i všichni zavržení se také narodili nějaké matce, která možná prosila za jejich život. Proto každou prosbu je nutno předkládat s podmínkou, že chceme dobrou věc, že se vzdáváme své prosby v případě, že by měla zlé následky. To také udělal Kristus, když v Getsemanské zahradě prosil o svůj život: "Ne má, ale Tvá vůle se staň." špatné důsledky věcí, které si při prosbě neuvědomujeme, jsou příčinou toho, že nebýváme vždy vyslyšeni. Je však slušné žádat, abychom poznali, proč nebyla vyslyšena.

Jsou však prosby, které nemohou být vyslyšeny, například prosba, aby někdo změnil své rozhodnutí, neboť to by bylo v rozporu s svobodnou vůlí člověka. Můžeme pouze prosit, aby jej Bůh vedl tak, aby své rozhodnutí změnil. To však nezávisí přímo na Boží vůli, proto to může trvat déle nebo nemusí být vyslyšena vůbec. Dalším příkladem prosba o věc, o kterou usiluje i jiný člověk, byť nevěřící, protože nelze v obecném případě odvodit, kdo ji má dostat. Zřejmě ji dostane ten, u kterého přinese větší dobro.

Příčinou nevyslyšení zřejmě není naše hříšnost. Argument: "Nedostal jsi to, neboť jsi spáchál tento hřích." je silně alibistický. Panuje poněkud nepřijatelná praxe v tom smyslu, že Bůh u věřících je jakási "rumunská konstanta". Rumunská konstanta je totiž číslo, které se dle potřeby buď přičte, nebo odečte tak, aby vyšel požadovaný výsledek. To je tak, když jsem byl vyslyšen, Bůh to tedy chtěl. Nebyl jsem vyslyšen, jsem hříšník, Bůh to nechtěl. Takový postoj je opravdu pasivní. Je otázka k čemu by takový "bůh" byl, když by nebylo žádné kritérium, kdy můžeme počítat s Boží pomocí a kdy ne. Je nepochybným faktem, že člověk je ve vztahu k Bohu ten slabší a závislý prvek. Jedině on může něco ztratit, jedině on může být zavržen, jedině on může nedosáhnout svého cíle. Kromě toho přikázání dostal jako celek, o kterém nemohl nijak rozhodovat, nemůže za to, že není sto je bezezbytku plnit. Na tomto vše nemůže záviset vyslyšení modlitby, neboť pak byla každá prosba odsouzená předem k zániku, bylo by zbytečné prosit.

Člověk má právo něco chtít, není totiž každé jeho přání, přáním rozmazleného dítěte, které si chce vydupat hračku, má právo vědět, proč nebyl vyslyšen. Jestliže je jednou věřící má právo a povinnost počítat s Boží pomocí a Bůh se zavázal, že mu bude otcem. Pokud by tomu bylo naopak, bylo by lepší nebýt věřící.

Když předkládáme nějaké myšlenky Bohu, je pochopitelné, že brzy vyčerpáme témata a za chvíli nevíme, o čem hovořit. Avšak pokud jsme s milým člověkem, nepovažujeme za nutné neustále hovořit. Stačí nám být v jeho blízkosti a je nám dobře. Toto uvědomování je dáno tím, že on neustále působí na naše smysly: my jej vidíme, slyšíme atd. Ve vztahu k Bohu není takový kontakt možný. Aby vztah k Bohu nebyl tímto ochuzen, církev doporučuje modlitbu růžence, která nespočívá v nějaké intelektuální činnosti, ale naopak v působení snad na všechny smysly. Podle Katechismu křesťanské dokonalosi (Edice Petrinum v českých Budějovicích, 1947) můžeme při modlitbě věnovat pozornost "Bohu a božským věcem vůbec, aniž při tom dbáme na smysl jednotlivých slov." Slova modliteb a vkládané invokace jsou pouze pomůckou, která nás má neustále vracet k prožívání pocitu, že Bůh je blízko nás.

Modlit se růženec je nejvhodnější, když se nelze věnovat intelektuálnější činnosti (jako např. meditaci), ať proto, že jsme unavení, nemocní, či jedeme v přecpaném autobuse. Je lhostejné kolikrát nám utečou myšlenky, nebo zda při modlitbě usneme. Důležité je, že jsme usnuli s pocitem Boží blízkosti. Právě orientování se na představu Boží přítomnosti je zároveň měřítko, zda se růženec modlíme správně.