Mgr. Jeroným Klimeš 2002
Dnešní kázání (18.7.) otevřel náš pan farář ve Vršovicích tím, že vyprávěl o muži, který se k němu v těchto dnech přihlásil a zabředl s ním do diskuse na téma: "Kdyby byl Bůh, tak by se na to nemohl dívat." Každý věřící slyšel tuto větu snad tisíckrát, ale tím spíš by bylo možno si položit otázku, jaká odpověď je nejbližší křesťanskému pojetí. V kostele se rozvinula diskuse, takže o tu se mohu teď opřít, i když s vědomím, že zřejmě ne vždy budu přesně interpretovat řečené.
1) Člověk by si měl uvědomit svou malost
Člověk ve srovnání s trváním geologických věků, s nesmírností vesmíru, je tak malý, že je troufalost říkat Bohu, co by měl či neměl dělat. Tento názor je podle mého názoru spíše vlastní starozákonnímu způsobu uvažování. Bůh panovník je svrchovaná moc, které nikdo nemá právo mluvit do jejích pravomocí. Kristus tento nikde názor moc nepodporoval. Naopak spíše pořád zdůrazňoval, že Otec věnuje svou péči i vrabcům a polním liliím, a tedy tím spíše ji bude věnovat lidem.
2) Zlo je následek špatných činů člověka
Za zlo, které člověka postihlo, si může přímo nebo nepřímo sám: Může to být následek špatných či hříšných činů jeho či jeho rodičů a blízkých. V buddhismu navíc uvažují, že vše dobré i zlé je následek vlastních činů z minulých životů. Tato myšlenka je podle mého názoru zcela nekřesťanská. Domyšlena do důsledků vede k absurdním závěrům: "Jsi mrzák, dobře víš proč! A pokud ne, pak stejně je to jistě následek tvých špatných činů z minulého života." Proto Kristus takovou myšlenku opakovaně odmítá: Existuje zlo, které člověka potkává a zároveň není ani v nejmenším odpovědí či následkem jeho činů, ani jeho rodičů, o reinkarnaci ani nemluvě. To zřetelně vidíme v rozhovoru o muži slepém od narození: "Zhřešil on nebo jeho rodiče? Ne, nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, narodil se slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží." A dále například byla zmíněna věž v Siloe: "Myslíte, že ti, na které spadla věž v Siloe, byli větší hříšníci než druzí? Ne, pravím vám [...]"
Jinými slovy, zlo není důsledek, závěr řady činů, ale naopak východisko, které má být naplněno dokonalostí. Můžeme tu vidět analogii s Božím stvořením: "Bůh staví tam, kde nic není, kde něco chybí." Stejně tak člověk má překonat zlo, které existuje bez jeho viny tím, že je zaplní dobrem, tím, že nastolí Boží království.
Toto je mimochodem hluboký rozpor mezi buddhismem a křesťanstvím. Budhhismus vychází z prapůvodní rovnosti mezi všemi bytosti a na základě morálních i mimomorálních důsledků jejich vlastních činů vysvětluje aktuálně existující nerovnosti a nespravedlivou distribuci dobra a zla mezi nimi v současnosti. Křesťanství jde na to opačně: Vychází z faktu, že bytosti jsou na tom od počátku různě, a to jak v míře schopností, tak v míře dobra a zla, které je potkává. To není ničí vina, to je status quo - východisko, které má být právě Božími a lidskými činy překonáno a tak se vyjeví a naplní Boží království. Vzájemnou pomocí a solidaritou se pak nastojí konečná rovnost a spravedlnost mezi všemi bytostmi před Bohem.
3) Bůh není dobrotivý otec
Námitka nevěřícího člověka diskutujícího s naším knězem, by mohla být rozvedena i takto: "Vaše křesťanská představa Boha, coby bytosti obdařeně rozumem, vůlí a soucítěním s lidmi, je od základu špatná. Kdyby totiž Bůh měl vlastnosti kteréhokoliv otců, přítomných zde v kostele, pak vlastnoručně pomůže, když bude vidět, že jeho děti jsou v nebezpečí, usměrní je i proti jejich vůli, když se budou mlátit jako zvěř v dětském pokoji, zřetelně na ně zařve, když se bude blížit nebezpečí, rozsoudí je, když se nebudou moci dohodnout. Řečeno Kristovým podobenstvím: Nedopustí, aby narazily svou patou o kámen a zadrží jejich ruku, když do úst budou vkládat hada místo ryby. To, že to Bůh evidentně nedělá, je důkazem toho, že buď
a) nemá atributy osoby, je to jen neosobní síla bez vůle, rozumu a citu, nebo
b) nemá povahu dobrotivého otce."
Řekněme si na rovinu, že toto je velmi závažná námitka, protože vychází z křesťanského předpokladu a z evidentního rozporu s realitou dovozuje spornost křesťanského učení. Námitka je o to závažnější, že přirozenou vlastností dítěte je opravdu trochu iracionální spoléhání na (všemocné) rodiče. Nejen Bohu, ale i pozemským rodičům děti vyčítají, že je měli rodiče více ochránit před zlem: "Měli je včas seřezat, nebo jinak varovat, než si vzaly toho či onoho pitomce, měli je důsledněji vést k tomu, aby se naučily na hudební nástroj či dodělaly školu atd." Je velice přirozené a lidské, že děti vyčítají rodičům a připisují jim větší moc a odpovědnost, než jakou ve skutečnosti mají. A je pravda, že rodiče jsou mnohdy víc bezmocní, než si děti myslí.
Je na to nějaký lék? Co mohou (mohli) rodiče udělat, aby se tyto výtky neobjevily? Zdá se, že nic. Bez ohledu na to, jací rodiče byli a do jaké míry strádání dětí bylo nebo nebylo jejich vinou, přesto dětem kromě bezmocného vzteku stejně nezbývá nic jiného, že vzít rodiče takové, jaké jsou či byli, protože takový je jejich život. To je opět status quo, ze které člověk musí vyjít a směřovat dále. Tak i Boha člověk musí vzít takového, jaký je, přesněji řečeno, takového, jakého v tom okamžiku vidí či pociťuje. Může na něho mít bezmocný vztek, za to, že nepomůže, že není takový, jakého by si člověk přál, jakého si představoval, obdivoval, jakého měl rád.
Tento obraz Boha v lidské mysli je hodně závislý na aktuální zkušenosti se světem v nejširším slova smyslu. Vidíme to i u Krista. Srovnejme například proměnu pocitů: opuštěnost na kříži s vřelým poděkováním za vyslyšení při vzkříšení Lazara a dále třeba závažnost rozhovoru v Getsemanské zahradě na téma, zda je možno se vyhnout cestě kříže. I v podobenstvích Kristus oceňuje, když se služebníci zařídí podle toho, jaký je jejich pán:
a) Podobenství o hřivnách: Jestliže vnímáš pána jako lichváře, který bere, kde nezasil, měl jsi se podle toho zachovat a uložit peníze u směnárníků.
b) Podobenství o nepoctivém správci: Jestliže je pán smiřitelně přísný, zhodnoť realisticky své možnosti a zařiď se tak, aby tě přijali do rodin.
Obraz Boha v naší mysli - jeho mentální representace - je do značné míry tvořen životní zkušeností se světem. Je-li tato zkušenost krutá, i Bůh bude mít kruté atributy, bude-li laskavá, i Bůh v naší mysli bude laskavý a dobrotivý.
Zde i můžeme nalézt odpověď či spíše odpovědi na vyzývavou otázku zmíněného muže: "Vnímáte-li Boha, jako někoho, kdo v takových případech nepomůže. Je třeba to vzít, jako výchozí fakt, a zařídit se podle toho. Tj. nespoléhat na něho rigidně, když mám s ním tu zkušenost, že si mohu narazit patu o kámen, že si mohu splést rybu s hadem, že se mohu otrávit jedovatými houbami a že mě mohou smést povodně. Ano, Bůh, jako naši pozemští otcové, není takový, jaký jakého bychom ho chtěli mít, jakého bychom si přáli."
4) Buďte rádi, že to nedopadlo hůře
Řada argumentací vychází z myšlenky: "Dobře, voda vám zbořila dům: Vše, co jste 20 let budovali, je teď pryč, kdesi u Hamburku... Avšak, mohlo to dopadnout ještě hůře: Mohl zahynout někdo z vaší rodiny." Ani tento typ argumentace: "Byla ti předurčena smrt, ale protože je Bůh milosrdný, vyšel jsi z toho jen zmrzačený." není zřejmě křesťanský. Kristus jej ani jednou nepoužil, ale nacházíme ho v různé sapienciální literatuře židů. Důvodů pochybenosti těchto úvah spočívá v tom, že s Bohem se tu demagogicky operuje jako s bulharskou konstantou, která se podle nutnosti přičítá nebo naopak odčítá tak, aby vždy Bůh z toho vyšel jako ten dobrý a dobrotivý: Daří se ti dobře, to je důkaz, že Bůh je dobrotivý. Daří se ti špatně. Avšak mohlo by se ti dařit hůře a to je opět důkaz toho, že Bůh je dobrotivý."
Shrnutí: Jaké je tedy křesťanské pojetí zla?
Křesťanský pohled na svět není založen apriori na nějakém učení, ale na žité, byť generacemi zprostředkované zkušenosti s Kristem. Z pohledu na Krista musíme vyčíst, jak se ke zlu postavit. Byl Kristus chráněn nějakým Božím airbagem před utrpením a zlem? Nebyl, tedy ani my nebudeme. Připisoval Kristus zlo, jako důsledek hříchu? Někdy ano, jindy rozhodně ne. Čiňme i my tak, snad budeme mít dostatek moudrosti tyto dvě od sebe rozlišit. Každopádně zlo není v prvé řadě důsledek, ale naopak východiskem k tomu, aby se na nás a v našem světě zjevily Boží skutky a jeho království.