(c) Jeroným Klimeš 1996

Křesťanství od svého vzniku bojovalo proti nejrůznějším pověrám a magickým praktikám, a tak mnoho (například gnostických) názorů, které byly původně pro křesťanství nepřijatelné, se postupně modifikovalo a získalo 'křesťanskou' podobu tím, že byly vyjadřovány křesťanskou terminologií. Tento článek chce ukázat na nějaké z nich, které se týkají vztahu mezi dobrem a zlem, a probrat jejich psychologické pozadí i na to, jak jsou zaobaleny v křesťanské terminologii.

Je jisté, že existuje jistá spojitost mezi zlem, které člověka potkává, a jeho hříchy. Je však otázkou jakou povahu má tato spojitost. Názorů může být mnoho: Někdo si představí, že pohromy (jako jsou války, epidemie, AIDS ap.) jsou Božím trestem. Pro jiného to znamená pouze, že zlé činy mají zlé následky. Jiní se obávají, že za své hříchy budou trestáni životními neúspěchy (studenti špatnými známkami ve škole, dospělí problémy v zaměstnání či nemocí atd.) Rovněž můžeme střetnout přesvědčení, že dobro a zlo jsou ve světě rovnováze, že každé dobro musí být vykoupeno nějakým zlem ap. Vidíme, že se jedná o mnoho značně neurčitých tvrzení, která mohou mít mnoho významů a mohou být různě interpretována. Je však zřejmé, že některá z nich jsou pravdivá a jiná představují vyslovené hereze.

Pro mnohé lidi představuje křesťanská víra potvrzení a zakotvení morálních hodnot. Mnohé konverze a to z pravidla ve středním věku jsou motivovány potřebou pevného morálního řádu ve společnosti, kde mnohdy panuje bezbřehý morální relativismus. Tito lidé přirozeně touží po tom, aby Bůh garantoval spravedlnost ve světě. Podle nich má Bůh aktivně zasahovat do běhu dějin a trestat zlé lidi asi tak, jako rodiče trestají děti. Aktivní trestání spočívá v tom, že rodiče vyvíjí vlastní aktivitu, která dítěti působí bolest, a měla by mít výchovný vliv na jeho charakter.

Představy o aktivním zasahováním Boha do dějin mají rovněž mnoho podob. Ukažme si, že krajní pozice jsou z křesťanského pohledu neudržitelné:

1) Není pravda, že každé zlo je Božím trestem za určitý hřích. Tento krajní názor je jistě mylný. Známá je Kristova odpověď na dotaz učedníků, když "cestou uviděli člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: "Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?" Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží."" Tím jasně říká, že ne všechno zlo, které člověka potkává je následek lidských hříchů. Křesťané jsou kromě toho přesvědčeni o existenci i jiných zdrojů zla než je lidské chování a lidská přirozenost. Tím je například existence Ďábla.

2) Podobně není pravda, že by Bůh vůbec nemohl aktivně zasahovat do dění ve světě mimo rámec přirozených zákonitostí. Tuto pozici zastávají lidé, kteří z nějakého důvodu směřují k pantheismu či deismu. V pantheismu Bůh představuje toliko zosobněné přírodní zákony a deismus je názor, že Bůh svět stvořil, ale dál se o něj nestará a svět si dál existuje jako dobře naprogramovaný stroj.

Křesťané jsou přesvědčeni, že Bůh nejen může do dění na světě zasahovat, ale že tak skutečně činní, opět můžeme citovat Krista, který vytýká farizeům (J 10, 37 - 38): "Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! Jestliže je však činím a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci."

Zajímavé je se podívat na psychologické pozadí tohoto názoru. V psychologii se používá slovo masochismus v trochu širším významu, než je obvyklé v běžné řeči, kde toto slovo se spojuje zpravidla se sexuálními úchylkami. Psychologický termín masochismus však označuje nejrůznější sklony lidí sama sebe trestat nebo se vyžívat v vlastním utrpení, prožívat s pocity sebelítosti vlastní neúspěchy ap. Tyto sklony jsou mimo jiné pozorovatelné i chronických smolařů. Všichni tito lidé budou s velkou pravděpodobností zastávat právě probírané názory: Budou přesvědčeni, že nějaké štěstí či úspěch, který je potkal, je nezasloužený, a budou mít strach, že brzo skončí, a že budou muset je následně vykoupit nějakým utrpením, podobně jako v krámě musíme zaplatit za zboží, které si chceme odnést.

Podobný pověrečný postoj, který je spíše životním stylem než vysloveným názorem, spočívá jakési iluzi, že dobrý čin, aby byl záslužný, musí člověka stát hodně energie, 'pokory', obětování se a podrobení se ap., přičemž se ignoruje fakt, že stejného výsledku se často může dosáhnout jinou lehčí cestou, aniž by se tak spáchal jakýkoliv hřích. Mnozí lidé takto násilně řeší interpersonální konflikty, které lze často vyřešit rozhovorem, vyjasněním si osobních postojů ap. Všimněme si, jak křesťanská terminologie může být zneužívána na obhajobu vlastní nechuti změnit svůj styl jednání či umělého udržování se v pocitech sebelítosti a ukřivdění.

Z uvedeného rozboru můžeme učinit závěr, že Bůh jistě může aktivně zasahovat do běhu dějin, a že tedy může i aktivně trestat člověka za jeho hříchy. Pak se ovšem nabízejí dvě vzájemně propojené otázky: 1) V jakém měřítku se tak děje, a 2) zda můžeme poznat, že to či ono zlo, které člověka potkalo, je právě Božím trestem za určitý jeho hřích.

"S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: 'Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?' On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.' Sluhové mu řeknou: 'Máme jít a plevel vytrhat?' On však odpoví: 'Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.'"

Podmiňuje Bůh svou pomoc člověku jeho mravní bezúhonností?

Mírnější formou tohoto názoru může být představa, že Bůh podmiňuje svoji pomoc a ochranu člověku jeho bezúhonností. Například někteří studenti jsou přesvědčeni, že pokud nejsou v milosti posvěcující, tak budou vyhozeni z těžké zkoušky a z tohoto důvodu chodí před zkouškou ke zpovědi. Stejně tak jsou mnozí věřící přesvědčeni, že škoda či neúspěch by je nepotkaly, kdyby předtím nezhřešili ap. Pokud chybí příčinná souvislost mezi hříchem a zlem, tj. pokud není zřejmé, že dané zlo není přímým nebo nepřímým následkem daného hříchu, pak budou i tyto názory pravděpodobně pověrečné a to ze dvou důvodů:

Pro mnohé věřící je možná příliš kruté si uvědomit, že víra přes velké nároky, které často na člověka klade, jim apriori nezaručuje žádné hmotné výhody ani mimořádnou ochranu. Falešné jsou jistoty, že Bůh musí zachránit jejich nemocné dítě ap.

b) Ani naopak naše hříšnost nevylučuje Boží pomoc. Bůh ve své pomoci je veden svými dlouhodobými cíli a celkovým plánem, který má s každým jednotlivým člověkem a s celým světem, a proto zřejmě nepodmiňuje svoji pomoc individuálními a okamžitými dispozicemi člověka. Je druhem magického a tedy pověrečného myšlení, že zpověď ochrání před neúspěchem a po zpovědi Bůh pomůže udělat zkoušku, ale bez ní by nepomohl. Opět můžeme doložit ne jedním citátem.

Křesťanství s úspěchem překonalo většinu pověr, které v Evropě vládly před jeho příchodem, ale některé pověry získaly křesťanský kabát tím, že jsou vyjadřovány křesťanskou terminologií. Přesto jejich obsah bývá často v naprostém rozporu když ne s Kristovo učením, tak minimálně s duchem jeho evangelia, které bylo a stále má být pro člověka především radostnou zvěstí. Tyto pověry si osobují právo neoprávněně soudit druhé, znát Boží úmysly či představují Boha, jako krutou bytost, která pedantsky kontroluje a bez milosti trestá všechny lidské slabosti či poklesky. Tyto pověry jsou živeny především psychologickými zvláštnostmi jednotlivých věřících, ale také do značné míry rozšířenou náboženskou nevzdělaností.

Počet normostran: 6,32 Datum vytvoření: 19.8.1996