Křesťanství vždy uznávalo důležitost postu ke kultivaci osobnosti, nicméně podoba postění se v průběhu staletí měnila. Zatímco v prvních stoletích se objevovaly výrazné sklony k extrémnímu asketismu, poustevnictví a odpor k požitkům jakéhokoliv druhu, středověk i přes různé flagelanty byl vůči asketismu mnohem zdrženlivější. Spíše kvetly řády, které prosazovaly chudobu než vyslovený asketismus. Tento proces, který neustále zmírňuje tlak na pouhé odříkání stále pokračuje, a zdá se, že není v lidských silách jej zastavit.
Abychom se vyhnuli patové otázce, zda je to dobře nebo špatně, zamysleme se spíše nad sociologickými příčinami tohoto procesu a všimněme si dobových okolností. Kristus přichází do doby, kdy kvetlo otrokářství. Proč? Důvody jsou převážně ekonomické. Tehdy panovala taková bída, kdy aby se měli dobře alespoň někteří lidé, pak ostatní na ně museli nelidsky dřít. Pohodlí jedněch bylo vykoupeno utrpením druhých. Kristus přichází s revoluční myšlenkou, kterou bychom ve směru naší úvahy mohli vyjádřit následovně: “Kdo chce být největší, ať dře na druhé, ať je jejich otrokem.” Jinými slovy vyzívá své učedníky, aby se k panujícímu zlu postavili čelem, přijali ho a překonali. (S tím souvisí i Benediktovo: Ora et labora! - Modli se a pracuj!). Nyní pochopíme i smysl extrémního asketismu prvních křesťanů. Postavili se čelem k bídě, která panovala okolo nich, přijali ji stejně statečně, jako se Kristus postavil vůči své smrti.
Z psychologického hlediska je možno hovořit o překompenzaci, která označuje ty případy, kdy člověk svůj handicap nejen kompenzuje, ale překoná jej mnohonásobně. Například Demosténes neuměl mluvit, tento nedostatek kompenzovat tím, že si vkládal do úst kamínky a snažil se překřičet příboj. Nicméně své úsilí nesměřoval jen k tomu, aby svůj handicap kompenzoval a hovořil jako průměrný člověk. Ne, šel mnohem dál – svůj handicap překompenzoval tak, že se z něj stal vynikající řečník. Stejně tak se můžeme podívat na asketismus prvních křesťanů jako na překompenzaci bídy, ve které se tenkrát nacházela jejich společnost. Sami dobrovolně přijali bídu a odříkání a chápali to jako důkaz své dokonalosti.
Tento náhled nám umožňuje jít dále v čase. Díky tomu, že práce přestala být opovržlivou činností, střídmost se stala cností, že úcta k pravdě se projevila projevovala postupným rozvojem vědy a techniky, nakonec došlo k postupnému přerodu otrokářství ve feudalismus a dále k občanské společnosti s kapitalismem. Ten vede k nadprodukci a všeobecnému materiálnímu blahobytu. Tento rostoucí blahobyt však snižuje tlaky na asketismus, protože pomíjí extrémní bída, kterou se snažil asketismus překompenzovat. Tento stav však posouvá lidstvo i křesťanství do jiné situace, než na kterou bylo po tisíciletí zvyklé. Základem vždy bylo vyhrabat se z bídy a z hladu. To můžeme připodobnit člověku, který se topí, a potřebuje se dostat nad hladinu. V této době nemá uspokojeny základní životní potřeby, jde mu jen a jen o přežití. Takový člověk nemá moc na vybranou, co bude dělat, není svobodný. Situace dnešního člověka je v mnohém odlišná. V Čechách je to přibližně padesát let, co se společnost dostala nad úroveň hladu. Své potřeby má mnohonásobně uspokojené. To se podobá okamžiku, kdy se tonoucí zachránil na břehu. Nyní již nemusí bojovat o přežití. Nyní se musí rozhodnout, kam půjde, co bude dělat. Může dělat vše, nemusí dělat nic. Objevuje se prázdnota, kterou přináší svoboda volby. Možná by bylo možno hovořit o beznaději vyplývající z nenadále nabyté svobody a možnosti volby. Toto je proces, který postihuje celý moderní svět. Bylo by naivní se pokouše o pouhý návrat zpět k starým “osvědčeným” praktikám, k asketismu a k odmítání všelikých požitků. Důraz bude ležet jinde než v prvoplánovém odříkání. Otázkou však je, kudy povede budoucí cesta.
Myslím, že řešení je analogické tomu, co udělali podle vzoru Krista prvotní křesťané. Ti přečetli znamení doby, postavili se mu čelem a překonali jej. Naším úkolem bude něco podobného. Pohlédnout té prázdnotě svobody do očí. Uvědomit si, jak ovlivňuje náš život. Jak se snažíme před ní zavírat oči. Jak si vyrábíme umělé problémy. Jak lpíme na materiálním konzumu ne proto, že bychom něco výrazně potřebovali, ale prostě nevíme, co s časem, co s penězi, co s energií, kterou máme. Jak se střídají partneři a milenci jen proto, že doma je nuda. Jak v práci pracujeme 12 hodin i více, protože workoholismus nás vytahuje z černé díry, do které se propadáme, když si večer pustíme špičkové domácí kino. Jak přemýšlet, který extrémní sport či exces nám konečně přinese to kýžené vzrůšo, když už squash se stává stereotypním podnikovým folklórem.
Svoboda sice znamená, že můžeme dělat vše, ale znamená to i to, že se můžeme vyhýbat jakýmkoli nepříjemnostem, které by přinesla nějaká náročnější volba. Vyhýbavé chování, uhybání před rozhodnutím a převzetí odpovědnosti však vede k chronické neuspokojenosti, pocitům životního prázdna, ztráty osobní identity a smyslu života. Takovým vyhýbavým chováním totiž může být i bezduchý asketismu – týrám tělo posty, protože nevím, co bych jinak měl dělat, mé úvahy se točí v bludném kruhu. Proto před moderním člověkem leží mnohem náročnější úkol – hledání svého poslání. Každé poslání totiž s sebou přináší i specifickou oběť, kterou si vyžaduje jeho dosažení. Dlouhodobé hladovění a sebetrýznění bylo přiměřenou a specifickou odpovědí v době, kdy lidé trpěli hlady. Tato výzva k asketismu byla velmi universální, protože bída se týkala téměř všech lidí. V dnešní době takové universální úkoly značně vymizely. Ale to neznamená, že každý z nás nemá svůj vlastní úkol před sebou. Před každým z nás se objevuje řada úkolů, které jsou ušity přímo na nás. Poznáme je podle toho, že máme sklon před nimi unikat, i když víme, že nejdou obejít ani přeskočit. Úkolem postní doby je tyto osobní úkoly najít, postavit se jim čelem, uvědomit si vlastní vyhýbavé sklony, pohlédnout jim zpříma do očí a začít je překonávat. Uvědomění a přijetí osobní odpovědnosti, nalezení vlastní cesty je někdy náročnější úkol než pouhé hladovění.