Jeroným Klimeš (1967) vystudoval nejprve hydrologii a inženýrskou geologii, poté psychologii. Učil mj. na policejní škole, kde se věnoval korupci policistů, dnes se především věnuje psychologickému poradenství zaměřenému na rodinné vztahy. Je praktikujícím katolíkem a kriticky se účastní církevního života. Kromě účasti na několika kolektivních publikacích vydal knihy Partneři a rozchody, Psycholog a jeho svědectví o Kristu a Budování identity dítěte. S veřejností vede dialog také prostřednictvím svých webových stránek Události a názory - http://zpravodaj.klimes.us.
Jaká kniha vám jako dítěti otevřela svět příběhů, svět literatury? Máte
takovou?
Máte pravdu. Existuje řada knih, bez
kterých by Klimeš nebyl Klimešem. Nedávno jsem si uvědomil, že jednou z těch knih
byla programová učebnice Dioda, transistor, tyristor názorně, která byla
psaná tím behaviorálním americkým stylem, tedy vždy na konci měla úkoly a testové
otázky. Tu jsem prostudoval opravdu důkladně a vzpomněl jsem si na ni minulý týden,
když jsem kupoval nějaký triak.
V hudbě mě podobně hodně ovlivnila kniha Úvod do tonální harmonie od Emila
Hradeckého, kterou, myslím, by měl prostudovat každý muzikant.
Jak se jmenovala úplně první kniha, kterou jsem přečetl sám, nevím. Ale byla to
kniha s velkými písmeny, co jsme si ten čtvrtek donesli s mámou z Místní lidové
knihovny od paní Fraňkové. Slabikoval jsem ji celý večer. Když mě naši zahnali do
postele a zhasli, tak jsem dále četl při světle dopadajícím z chodby skrze
skleněné dveře. Později jsem pro podobné účely měl pod postelí transformátor se
dvěma autožárovičkami a často jsem četl až do rána bílého. Je tedy nabíledni,
že druhý den jsem sotva pletl nohama. Dokonce existuje nějaká teorie, že tito
náruživí dětští čtenáři pak v dospělosti bývají krátkozrací. Což by jen
potvrzovalo, kolik jsem toho tehdy přečetl.
Už nějakou dobu se mluví o soumraku čtenářství a nedávno na to upozornil i nějaký český průzkum. Vy se sice věnujete hlavně partnerskému poradenství, ale všímáte si kdečeho. Zaznamenal jste ve své praxi nějakou viditelnou proměnu?
S čtením to jde opravdu z kopce nebo, jak se dříve psalo, s kopce. Když dám dvaceti studentům test na pochopení článku v jejich mateřštině, tak z výsledků vidím, že tři přečetli a pochopili, dvanáct četlo a nepochopilo a pět ani nečetlo. Při výzkumu oční kamerou jsem pozoroval, že lidi mají dva zřetelně odlišné mody čtení. Jedno povrchní - tím čteme letáky a nápisy, a pak hluboké. To hluboké vyžaduje od člověka hluboké zklidnění, kterého většina lidí není schopna bez tréninku.
Problém je i v tom, že písmena nejsou evolučně přirozené tvary - těmi jsou obrazy a slyšené slovo. Pokud chceme mít čtenáře, učíme děti ne-přirozenému chování. V okamžiku, kdy dáme dětem na výběr - video a knihu, zvítězí zákonitě video. Ale je velmi žádoucí, aby děti četly. Četba je mnohem efektivnější způsob získávání informací - poměr množství informací za jednotku času. Když chceme tuto přirozenou nechuť ke čtení kompenzovat, stojí nás to hodně energie.
U malých dětí do 8 let je tou kompenzační metodou především upřednostňování slyšeného slova před filmy a videy. Máme-li tedy na výběr, jestli čtenou pohádku v MP3 nebo hraný film, pak čtená pohádka by měla mít přednost. Děti se tak učí zpracovávat informace výlučně sluchovým kanálem. Od toho je snadnější přejít k psanému slovu.
Jako rodič takhle své děti vedete?
Ano, ale mám-li být upřímný, jako rodič sám tápu a nevím, jak moc tvrdými
metodami bych měl čtení u svých dětí podporovat. Sám sebe ale nutím do toho, abych
denně alespoň půl hodiny četl odbornou literaturu. Sám sobě zakazuji číst plytká
periodika, luštit křížovky, sudoku, hrát počítačové hry, dívat se víc než na
jeden televizní pořad denně atd. Myslím, že článek v Psychologii Dnes o
neuroticích je přínosnější než článek v Blesku o další aférce Bartošové, i
když je to v podstatě stejné téma. Luštit sudoku je asi tak namáhavé jako
vypočítat příklad z termodynamiky. Hrát na klavír či programování je
užitečnější než PC games a podobně.
Všichni víme, že využíváme svou mysl jen ze zlomku její kapacity, ale málokdo si chce přiznat, že cesta k vyšší výkonnosti vede především přes nepříjemné prožitky. Do těch se nikomu nechce, ale lidi se liší v tom, kdo v těchto nepříjemných prožitcích dokáže fungovat a kdo ne. Naučit se anatomii a histologii není nic příjemného, ale neměli bychom doktory, kdyby nedokázali sedět v knihách celé měsíce.
V úvodu knihy Psycholog a jeho svědectví o Kristu přiznáváte, že kdybyste nebyl k víře od malička vychovaný, byla by vám církev v lepším případě lhostejná jako většině Čechů. A taky tam píšete, že neznáte lepší ideologii než křesťanství. Takhle otevřeně a natvrdo pojmenovat základní pilíře víry, že je to především věc výchovy a přijaté ideologie, to se vám museli někteří preláti dost poděkovat, ne?
Po 2. světové válce jsme tu v Evropě alergičtí na slovo ideologie. Chápu - nacismus, komunismus - samí mrtví. Ale pozor, ideologické myšlení je vývojová potřeba a dodal bych: úporná potřeba adolescence a mladší dospělosti. Když dospívajícím cílevědomě nedáme nějakou kvalitní ideologii, tak je otázkou náhody, čeho se chytnou. To, že slovo ideologie používáme obvykle pro staré myšlenkové směry, ještě neznamená, že nám průběžně nevznikají ideologie nové - ekologie, feminismus, punk, skinheads, neonacismus, hippies atd.
Vědí to všichni rodiče - dospívající nelze řídit jinak než pomocí idejí. Mladé je třeba nadchnout, a oni pak jdou a dělají velké skutky. Na dynamitu též není špatné, že akumuluje množství energie, stejně tak na ideologiích není špatné, že dokážou z lidí dostat tolik energie, že se nám o tom ani nesnilo.
Velké skutky následně dělají velké osobnosti a pevné identity. Klimeš by zkrátka nebyl Klimešem, kdyby nebyl katolík.
Nedopověděl jste, jak se k vašemu pohledu staví kněží, zejména když praxi katolické církve ostře kritizujete a označujete ji za otřesnou.
Já jsem zásady, že když se mi něco
nelíbí, tak to změním. Když to nemohu změnit, tak považuji za svůj úkol alespoň
řvát. Kněží ale, ať si myslí, co chtějí, tak mlčí. Myslím, že i biskupové si
uvědomují, že například není v jejich silách sehnat dost celibátních kněží.
Ale oni mlčí jako pěna. Nenapíší do Vatikánu: "Huston, we have a
problem." Naopak vydatně slučují farnosti, takže pomalu bude celá Česká
republika jedna velká farnost. Ano, pak jim bude stačit jeden farář, aby mohli do
Vatikánu radostně reportovat, jak mají všechny farnosti pokryté.
Jen tím řvaním se liším od průměrného katolíka. Každý v církvi slyšel či
zná osobně případy, kdy kněz zplodil děti a zvysoka na ně kašle. Všichni víme,
že je to špatně. Ale jen Klimeš měl dost odvahy vstát a před lety veřejně říci,
že se mu nelíbí, že pan profesor Ctirad Václav Pospíšil, františkán a kněz,
který se zavázal dodržovat slavné sliby čistoty, si se svou studentkou pořídil
druhé dítě (viz http://pospisil.klimes.us).
Dnes prý s ní má již třetí. Tak de facto zrušil celibát, protože názorně svým
studentům a mladým kněžím ukazuje, jak si lze pořídit ženu a děti s plným
vědomím biskupů.
Biskupové ale seřvou Klimeše, ne Pospíšila. Biskup Posád mi tehdy zavolal a vyčinil mi, že necítím s církví. Když jsem se ho ptal, co ty děti kněží, které jsou taky součástí církve a Božím darem, vztekle mi odpověděl, že "maj matku a to jim stačí". Když jsem se ptal biskupa Herbsta, tak mi řekl: "Takových je..." Když jsem mu připomínal, že by měl něco dělat, tak řekl, že on je "jen pomocný biskup".
Jenže Posád s Herbstem patří k těm několika lepším biskupům, co máme. Ani jim se nelíbí, že Pospíšil nám dělá ze svaté církve římské klub spermoňů, ale oni na rozdíl ode mne prostě za každou cenu budou držet jazyk za zuby. Jinými slovy lišíme se spíše v otázce, jak to řešit než ve věci samé.
Píšete ve své knize také: Nejde totiž o to, jestli máme víru velkou, ale jak je přesná. A teď jste k té inspirativní, intelektuálně přitažlivé větě-aforismu přidal konkrétní obsah. Kvůli takovýmhle sporům ale, představuji si, například jeden český kněz shořel v Kostnici. Vám se to už naštěstí nepřihodí a mě zajímá proč. Protože se katolická církev kultivovala, humanizovala, nebo jen proto, že svět kolem ní se změnil tak, že si zkrátka nemůže dovolit to, co s Galielim či Brunem?
Středověké myšlení je pro nás stejně
nepochopitelné jako středověká hudba, viz již zmíněný Hradecký. Myslím, že
lépe rozumíme starověkému Římu a Řecku než našemu vlastnímu středověku. Kdyby
tady stál Mistr Jan Hus a my bychom se ho mohli zeptat, za koho se on sám považuje a
jestli je správné upalovat kacíře, tak by nám řekl, že on je katolický kněz a že
upalovat kacíře je samozřejmě správné. Jen by tvrdil, že on sám není kacíř.
Je třeba mít na paměti, že on i koncil chtěli nějak vyřešit papežské schizma.
Ani jemu, ani koncilu se nelíbilo, že na papežský stolec si dělá nárok více
mužů. Nedohodli se ale na tom, jak to řešit. Ale on, kdyby seděl na druhé straně,
taky by neměl problém upálit kacíře. Ani Karel IV. nebyl žádný humanista a dělal
pogromy na Židy. Jako není dobré přeměřovat dětské myšlení dospělými normami,
stejně tak není dobré středověké myšlení přeměřovat postmoderním diskursem. I
svaté je třeba chápat v kontextu jejich doby a porovnávat je s jejich vrstevníky, ne
s námi. Například svatý Jeroným by na dnešní představy nebyl geniální lingvista,
ale akorát tak dobrý pošuk.
Dobrá, katolická loď je jedna a jde tedy o to, která část posádky vyhraje boj o kormidlo. Ale ten věkovitý koráb pluje právě v tom postmoderním diskursu a nikoli Evropou, v níž byl prakticky jediným nositelem vzdělanosti. Náklad kulturního dědictví, který veze, je poklad, bez kterého se moderní civilizace přes veškerý technický pokrok obejít nemůže, jinak by si opravdu podřízla větev. Ale řekněte mně, neznalému boha, proč bych měl křesťanství chápat jako živou ideologii. Je pro mne jen jednou z mnoha, jen jedním a hlavně neúplným výkladem světa. Co je podle vás na křesťanství a zvláště na katolickém křesťanství živé?
Opravdu nechápu, proč bych vás měl přesvědčovat, že katolické křesťanství je živá ideologie... Což není naopak psáno: "Sekera už je přiložena ke kořeni stromu a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně."
Křesťanství jako celek i každý z nás věřících se musíme hodně ohánět, abychom opravdu nesli dobré ovoce. Ani věrouka nám věřícím nedává žádnou záruku, že zrovna já se musím dostat do nebe. Držte nám tedy, prosím, palce, abychom byli živou ideologií a nesli dobré ovoce, protože vidíte sám, jak často a lehce selháváme. Celá staletí křesťanství bylo vždy neseno ani ne tak přesvědčivostí svých myšlenek, jako silou svatosti většinou obyčejných kněží, obyčejných lidí, kteří ho realizovali v každodenním životě. Vždy, když se od této filosofie v praxi oddálíme, tak to s námi jde dolů kopcem - ať za Husa nebo dnes. Proto každý, kdo s církví skutečně cítí, musí dnes řvát bolestí. Katolická církev tedy bude to dé míry živá, do jaké míry bude svatá.
PS. Na závěr bych rád dodal, že ne všichni biskupové jsou tak trapní, jako ti naši. Polský arcibiskup Józef Michalik napsal knihu o stavu víry v Polsku, kde na adresu kněžských otců jasně říká, že když má někdo dítě, tak se má o ně starat. Když někdo nerespektuje přirozená práva, jak může respektovat nadpřirozená. Rád bych všem nevěřícím ukázal, že takto má vypadat křesťanství. Ne to, co předvádějí naši biskupové...
PS2. Výsledný článek v PDF