Jak velkým/rozšířeným problémem je u křesťanů závislost na pornografii?
Občas se vyskytne, ale v mé ordinaci to není až tak běžné. Naopak běžným problémem bývá, že žena navečer touží po sexu, ale tou dobou muž hraje počítačové hry a pak později v noci si zaonanuje při pornu, protože je to prý rychlejší a bez zbytečných citových rituálů. To není z psychologického pohledu závislost, ale následky nejsou o nic méně katastrofální. Zanedbávaná žena trpí samotou a začíná uvažovat - ať chce nebo nechce - jako vdova. Jako praktická vdova má též sklon se zamilovat do někoho třetího. Někdy je toto chování muže motivováno egoisticky, v jiných případech je to jen důsledek toho, že žena excesivně vyčítá (asymetrická distribuce viny). To je třeba zjistit anamnesticky.
Z hlediska křesťanské morálky se u obou partnerů jedná o chování ovladatelné, a tedy hřích buď toho egoistického muže, nebo naopak příliš vyčítající ženy. Nebál bych se říci až těžký - opovážlivé hazardování se stabilitou manželství. Bohužel z toho se nikdo nezpovídá. V praxi lidé podceňují toto své chování (ženy vyčítání a muži onanii nad pornem). Řeší se to až za řadu let v poradně jako vleklá nevěra ženy či dokonce rozpad vztahu.
Tento příklad není závislost na pornografii, ale je častý. Naproti tomu sexuální závislosti jsou opravdu psychiatrická porucha, a ta samozřejmě ani křesťany nemíjí (viz http://diplomka.klimes.us). Tedy rozšíření bude vcelku stejné jako v nevěřící populaci, předpokládejme okolo 2 %. V rámci Mezinárodní klasifikace nemocí (ICD10) řadí se mezi nutkavé a impulzivní poruchy s kódem F63.8 (Jiné nutkavé a impulzivní poruchy).
Z hlediska morálky je to prakticky neovladatelné chování, tedy maximálně na úrovni lehkého hříchu, někdy ani to ne. To jsou případy, kdy od dotyčného není na základě rozboru jeho anamnésy realistické očekávat, že toto chování bude mít pod svou volní kontrolou. Samozřejmě zpovědník může od něho očekávat, aby podnikal opakované kroky, aby se tohoto chování zbavil. Například vyzkoušel různé odborníky, kteří by mu s tím mohli pomoci. (Zpravidla je na poprvé nenajde.)
Příklad
Jeden můj věřící klient byl a dodnes je šťastně ženatý, přesto když přišel ráno do práce, tak si nemohl pomoci, pustil počítač a až do odpoledne stahoval počítačové porno. Průběžně při tom upadal do deprese, že nic nedělá do práce. Tato posedlost ho pustila ve dvě hodiny odpoledne, kdy začal horečnatě dohánět to, co dosud nestihl. V práci pak seděl přes čas a chodil domů pozdě, protože musel dodělávat resty. Takto to běželo celé měsíce a toho člověka to deptalo a chtěl se toho zbavit, ale nemohl.
Lidé (tedy i věřící), kteří trpí touto poruchou, neovládají své sexuální chování, a tak se mechanismem kognitivní disonance štěpí do dvou skupin. Jedna, tzv. egodystonní (egodystonie - nesouzní s egem), se s touto poruchou vnitřně neztotožní - stále ji vnímají jako svou poruchu a chtějí se jí zbavit. Druhá skupina se naopak se s touto chorobou ztotožní, následně odpadá od víry a zavrhuje církev (egosyntonie). Pak se identifikuje s nějakým liberálním přístupem k této otázce (různí playboyové). Tato změna životní ideologie má za následek, že sekulární sexuologové se tímto jevem nezabývají, ba občas vidíme, že jeho existenci popírají, neb sami často spadají do této egosyntonní skupiny.
Úkol zpovědníků je moc nemoralizovat a nedeptat tyto závislé lidi a spíš k nim přistupovat psychoterapeuticky, bez zbytečných výčitek. Když je moc deptají a ti lidé stejně své chování neovládají, pak první reakcí je, že k nim tito lidé ztratí důvěru, začnou se jim vyhybat a když nenajdou v církvi pochopení, tak od ní za pár let odpadnou.
Z hlediska praktické zpovědní praxe: Pokud je to problém veřejný a interpersonální (není to jen závislost na pornu, ale i chronické promiskuitní nevěry), pak kněz kvůli nebezpečí pohoršení nemůže dát rozhřešení a tito lidé by neměli chodit ke svátostem bez ohledu na to, zda toto své chování fakticky ovládají či ne. Pokud je to problém ryze soukromý a bez mimomanželského vztahu, pak je možno přihlédnout k povaze choroby, považovat to za lehký hřích a rozhřešení dávat.
Jinými slovy, věřící se sexuální poruchou by měl zpovědníkovi ukázat, že i když své chování neovládá, tak je drží na uzdě a v soukromí (chrání ostatní lidi kolem sebe). Například že si nekupuje erotické pomůcky, doma si nevytváří sbírku porno CD, popřípadě že ve chvíli, kdy zrovna nepociťuje puzení k sexu, že tato CD zničí, popřípadě smaže veškeré stažené porno z počítače (zejména před zpovědí). Toto je zpravidla možné od egodystonního závislého očekávat, na rozdíl od samotného sexuálního chování, které, jak jsme viděli v příkladu, už pod kontrolou zpravidla nemá.
Jaké řešení doporučujete těm, kdo s tímto problémem osobně bojují?
Je třeba si uvědomit, že pokud někdo onanuje častěji než jednou za tři dny, tak už se nejedná primárně o uspokojení sexuální potřeby (sexuálního puzení či nadrženosti), ale toto sexuální chování je navázáno na jiné psychické potřeby, které takto zvláštně uspokojuje. Velmi často funguje onanie jako úlevný manévr od pocitů samoty, úzkosti a absence partnerského života. Tyto potřeby jsou sice navázané na sex, ale bohužel jsou samy mnohem silnější, a tedy ještě méně ovladatelné než samotný sex. Nicméně závislost na pornu nacházíme i u lidí žijících v manželství, kteří nijak netrpí nedostatkem sexu či partnerské blízkosti.
Často se rozvíjí závislost na pornu jako následek zanedbávaného manželského dluhu (manželské povinnosti) druhým partnerem. Za zmínku stojí tento email klienta:
Náš vztah s manželkou je sexuálně mrtvý. Už po narození první dcery se naše sexuální potřeby začaly rozcházet, žena v sexu citelně „přibrzdila“, po narození druhé dcery už hodně ochladla. Posledních 6 let spolu sex nemáme vůbec. Máme oddělené ložnice a sex už není ani téma k debatě. Manželka hodně přibrala na váze a už mě sexuálně nijak nepřitahuje [to je příznak vzniku tzv. sourozeneckého tabu. pozn. JK]. Svou potřebu dnes řeším onanií, tak 4-5 krát týdně. Nějak jsem se s tím smířil, ale je to stálým zdrojem mé vnitřní nespokojenosti a napětí. Nový vztah jsem dosud aktivně nevyhledával, nechtěl jsem ohrozit domov svých dětí.
Pokud muž onanuje 5x za týden, tak to není potřeba sexu (nadržení má obvykle periodu kolem tří dnů), ale je to mužova reakce na fakt, že je psychicky vdovcem a trpí samotou. Zde je to zjevné zanedbání manželského dluhu ze strany ženy, před kterým varoval sv. Pavel (1 Kor 7, 3), a které většinou dříve nebo později toho muže zlomí a on se bláznivě zamiluje do jiné, což se stalo i v tomto případě. Tento muž to statečně snáší šest let a není nevěrný. To je přírodní úkaz - většina mužů jeho věku by to vzdala mnohem dřív. Zde je i vidět, že často jsou příčiny vnější, se kterými se nedá moc dělat s jakoukoli terapií. Přesněji řečeno, zde by se mělo pracovat se ženou a ne s mužem. On je totiž normální, ale ona ne. V těchto případech zpravidla nemůže pomoci psycholog (páč k němu chodí lidé s křížkem po funuse, nebo manžela tvrdí, že ona problém nemá, ať se léčí on, že on je cvok), ale občas může preventivně pomoci zpovědník, protože ten se může a tedy i má zeptat ve zpovědnici, co se vlastně v té rodině děje, když muž onanuje 5x týdně.
Velká část populace (jistě přes 30 procent) není schopna v dospělosti fungovat bez partnerského vztahu a pravidelného sexu. Tento typ lidí poznáme mimo jiné i podle toho, že se jejich partnerské vztahy překrývají, popřípadě na sebe navazují s mezerou ne delší než několik málo měsíců. Pokud tento typ lidí jsou věřící a nemají fungující partnerský vztah, tak občas vidíme, že vztahovou samotu záplatují právě závislostí na pornu. Ti jsou ale v dvojím ohni. Když budou mít vztah, tak je zase budou zpovědníci kárat za předmanželský sex. Já osobně ale těmto lidem doporučuji, aby měli kvalitní vztah, byť se s nedovoleným sexem (pokud toho času není možno doporučit sňatek a rodinu), než aby - byť v soukromí - degeneroval jejich celý život u porna. To je rozdíl od zpovědníků, kteří raději tolerují nekončící onanii než předmanželský sex v páru.
Je třeba upozornit, že i tito lidé závislí na vztahu a/nebo sexu mívají občas touhu po kněžství. Každopádně je jim třeba to důrazně rozmluvit. Následky bývají katastrofální a celibátní samota tyto poruchy spíš zhoršuje než zlepšuje. Navíc věřící homosexuálové občas magicky očekávají od kněžského svěcení, že je zbaví homosexuality či sexuální závislosti. Je třeba opakovaně zdůrazňovat, že tuto funkci nikdy kněžské svěcení nemělo.
Tedy prvním krokem je vždy pečlivá diagnostika, co spouští a na jaké jiné než sexuální potřebě závisí toto nutkavé a impulzivní chování. Potom se snažíme najít jiný, přijatelnější způsob uspokojení této primární potřeby, neboť sexuální závislost je k ní toliko sekundární (jakýsi kouř nad ohněm). Vlastní závislost se snažíme rozrušovat různými technikami. Efektivní se ukazují behaviorální techniky, například kontrola stimulu.
Další doporučení na téma sexuální závislost najdete v knize: Křesťanství, vztahy a sex