PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2021-02-06
Teologické termíny trpí stejným nešvarem jako psychologické, protože kromě přesně definovaného významu mívají řadu podružných odstínů, které vedou debaty do patu. Každý si pod daným slovem představuje něco jiného a navíc některé termíny ztrácejí kredit, protože si je oblíbili manipulátoři. Mezi tyto zneužívané a zdiskreditované termíny patří kromě slova pokora i lidská práva. Každý manipulátor je totiž přesvědčen, že s ním druzí manipulují, že jsou málo pokorní a pošlapávají jeho lidská práva. Nejvíc o pokoře nejvíce mluví ti, kteří nejsou pokorní ani náznakem. Na jedno správné použití toho slova odhadem deset jeho zneužití, tak se nemůžeme divit, že právě zneužívání slova pokora manipulátory má na svědomí, že pokora je v obecném povědomí vnímaná dost negativně. Škoda.
Osobně jsem se ztotožnil s definicí nedávno zesnulého doc. Jiřího Skoblíka, který definoval pokoru jako volní přitakání bezpečně poznané pravdě. Nestačí jen bezpečně vědět, že kouření škodí zdraví (poznání), je třeba i silou vůle přestat kouřit (vůle by měla přitakat poznání). Ježíš upozornil na podobný rozpor mezi poznáním a vůlí (Mt 7, 21): „Ne každý, kdo mi říká 'Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.” Svatost či dokonalost vyžaduje, aby vůle a poznání člověka byly ve shodě. Pokud se vůle vzpírá poznání, jedná se podle doc. Skoblíka o pýchu (čili opak pokory).
Nedávno jsem řešil případ manželů, kde žena si stěžovala, že péče o rodinu i dům je jen na ní. Manžel, velký manažer, trávil prakticky veškerý čas prací a svými koníčky. Při sezení však velmi „empaticky” povídal: „Já to zcela chápu, že na tobě leží celá péče o rodinu i dům, že mám koníčky a sport. Myslím, že máš plné právo být naštvaná.” Říkal jsem mu: „To je hezké, že nám tu takto krásně zpíváte. Ale jalová slova jsou o ničem, když jste předem rozhodnut, že s tím nebudete nic dělat. Od vás se očekává především změna chování – trávit více času s dětmi, pomoci ženě s péčí o dům ap.” I zde okázalé vyznání svých hříchů muž používal jen k tomu, aby ženu umlčel. Věděl, že je žena přetížená, ale jeho vůle toto poznání systematicky ignorovala – splňoval tedy definici pýchy. Osobě jsem ho navíc podezíral z vnitřní nadřazenosti. On – Übermensch - musí naplno žít a jejím údělem jsou podřadné práce untermenschů. V patriarchálních rodinách se takto často cítí být nadřazení muži, v matriarchálních zase ženy.
Pýcha ve vztahu se často projevuje Kainovo výrokem: „Jsem snad strážcem svého bratra?” Kladl jsem jednomu nevěrnému manželovi na srdce, že by na sebe neměl vázat milenku v práci, protože ona to vůbec nebere jako on, jako lehkovážný flirt, ale zamilovala se a touží mít s ním rodinu. Když ji na sebe citově váže, bude ona mít problém se následující čtyři roky odmilovat a najít nového partnera, což v jejím věku už začínal být problém. On se na mě podíval a říká: „Tak to je její problém, ne? Je dospělá, tak snad ví, co dělá?!” Všimněte si, že ani tento muž nepopíral fakta (poznání), ale vůlí je ignoroval stylem: „Užiju si dne, po mě potopa.”
Rozpor mezi vůlí a poznáním čili pýcha je základ i každého hříchu. Bohužel v manželství mívá katastrofální a trvalé následky nejen na partnery, ale i na jejich děti. Je tedy zcela na místě označovat tyto povýšené postoje za těžké či smrtelné hříchy.