Pokora a pýcha

Pokora a pýcha

Poznámka: Tento článek vznikl někdy za mých studií na geologii. Je v něm patrný vliv Dr. Skoblíka a jeho definice: "Pokora je schopnost přijmout bezpečně poznanou pravdu". I mé dobové úvahy, které silně formovaly moji náboženskou i osobní toleranci vůči druhým lidem.

Jedna z definice praví, že modlitba je rozhovor s Bohem. Rozhovor však předpokládá tázání a odpovídání. Když hovoříme s člověkem vnímáme nejen logický obsah jeho slov, ale také jej vnímáme smysly: vidíme jej a slyšíme jej. Toto působení na smysly při rozhovoru s Bohem odpadá, zůstává jen přijímání nějakých poznatků. Subjektivně pociťujeme, že nás něco napadlo, že jsme si uvědomili něco nového. My sami nejsme s to říci, zda je to náš vlastní nápad nebo vnuknutí od Boha, anděla či dokonce Ďábla, proto nemůžeme ani nesmíme tyto nápady nekriticky přijímat a řídit se jimi jako by to byly příkazy samotného Boha.

Z hlediska nehmotných bytostí je takové působení normální a každé zjevení je tak trochu ústupkem lidské přirozenosti, která potřebuje vizuální představy. Musíme si však uvědomit, že pokud se tyto bytosti lidem v nějaké podobě zjevují, často využívají a přetváří představy, které si lidé o nich během svého života vytvořili, a to i v případě zjevení P. Marie (např. v Lurdech). Proto také popis účastníků zjevení jistě neodpovídá jejich historické podobě. Kromě toho Boha ani anděla není možno spatřit, neboť žádnou podobu nemají. Vize, kterou vidí lidé při zjevení, je neskutečný obraz vytvořený působením zjevované bytosti na člověka. Tento obraz má pak symbolicky vyjádřit jedinečnou dokonalost zjevené bytosti.

Ale vraťme se k původnímu tématu, dospěli jsme i zjištění, že Bůh k nám mluví v podobě myšlenky a je konec konců jedno, zda-li nás prostě napadla, nebo jsme si uvědomili význam slov, která jsme již tisíckrát slyšeli nebo četli. S tímto faktem se pojí paradoxní skutečnost, že ačkoli poznání bytostně tvoří člověka, je částečně nezávislé na jeho vůli: Co vím, nemohu nevědět, co nevím, nemohu okamžitě, rozhodnutím vůle znát. Z tohoto je patrné, že jak život, tak i poznání je dar od Boha, s kterým je nutno jako s darem zacházet. Každý nápad je de facto otázkou: "Co tomu říkáš? Je to pravda? Jak se s tím vyrovnáš?" Proto člověk by měl ke každé myšlence zaujmout postoj přiměřený vážnosti obsahu. Ignorování daru poznání se blíží ignorování daru života, je to ignorování samotného Boha, který se chápe jako prvý zdroj pravdy a moudrosti.

Vzhledem k uvedenému bych navrhl obecnější definici pokory a pýchy, než je pouhé vyvyšování se nad ostatní či konkretizovat klasickou definici: Superbia est inordinatus appetitus propriae excellentiae (Pýcha je nepřiměřená touha po vlastní výtečnosti): Pokora je úkon vůle, kdy přijímám bezpečně poznanou pravdu a chci se podle ní řídit. Pýcha je opak, je to nerespektování poznání, nerespektování poznané skutečnosti. Z toho vyplývá i nutná srážka se skutečností. (Pýcha předchází pád.) Takto chápaná pýcha je ozvěnou z Ráje: Budete jako Bůh, budete sami nejlépe vědět (sami si rozhodnete), co je pro vás dobré a co zlé. V tomto smyslu nepřiměřeně touží po své výtečnosti.

Když si znova uvědomíme částečnou nezávislost poznání na vůli člověka, vidíme, že Bůh dává také poznání mravní hierarchie hodnot. Každý má svoji osobní škálu. Nicméně člověk nemůže v určitém okamžiku s jemu danou hierarchií hodnot dělat nic, než ji buď přijmout nebo odmítnout. Proto člověk bude souzen podle toho, jak důsledně zachovával své vlastní přesvědčení a ne podle nějakého obecného systému hodnot. Tuto skutečnost vyjadřuje dogma(?) o svobodě svědomí.

Jestliže se člověk vyjadřuje k poznání své hodnoty, může upadnout do dvou extrémů, které lze označit jako pýchu podle nové definice: buď si nechce přiznat, že má menší hodnotu, než by si přál (To je pýcha vyvyšování), a nebo si nechce přiznat, že má větší hodnotu (To je pýcha přehnaného ponižování). Příklady můžeme nalézt v Bibli: Důvod, proč farizejovi (Lk 18, 9-14) nebylo na rozdíl od celníka odpuštěno, nespočívá v tom, že děkoval Bohu za dary, kterých se mu dostalo. Není přece nic špatného na tom, když někdo ví, že má větší vzdělání než druhý nebo, že netrpí na rozdíl od druhého nějakým typem hříchu. Farizejovi nebylo odpuštěno, protože si nechtěl přiznat, že se neliší od celníka v potřebě odpuštění, proto ho nedošel. Příklad člověk, který se nemístné ponižuje, je člověk s jednou hřivnou (Mt 25, 14 - 30). Řekne-li si někdo, že nemá před Bohem žádné ceny, a z toho následně přestane usilovat o spásu, je pochopitelné, že ji nedosáhne.

V psychoterapii existuje zásada: Nikdy nevyvracet bludy přímo. Je opřena o poznatek, že duševně chorý není schopen připustit, že by se mohl mýlit ve svém přesvědčení, popř. o fakt, že my nejsme schopni mu jeho bludy přesvědčivě vyvrátit. Lékaři proto vychází ze subjektivního stavu pacienta a dál rozvíjí jeho myšlení, aby nedocházelo ke střetům s okolím. Myslí-li si někdo, že je znovu zrozený Napoleon, lékař se ho nesnaží přesvědčit, že není Napoleon, ale naopak baví se s ním jako s Napoleonem. Radí mu, aby byl chápavý k obyčejným lidem, ti nemohou znát finesy vojenského řemesla, aby jim zbytečně neříkal, že je Napoleon, že by mohl ublížit svým dětem, ženě, že se jim lidé smějí atd. Tomuto postupu se říká opouzdření bludu, který se pak neprojevuje navenek, takže pacient nemá větších problémů s okolím.

Křesťanství má rovněž tuto schopnost vycházet ze subjektivního stavu člověka a vést jej k vyrovnanosti. Myslí-li si někdo, že nemá žádnou cenu, říká mu, že pro Boha je cennější než všichni vrabci. Je-li někdo přesvědčen, že dosáhl víc než ostatní, chce se na něm, aby byl služebníkem všech. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více. (Lk 12, 48)

Když si člověk uvědomí všechny tyto pravdivě požadavky musí uznat, že má plno dluhů vůči Bohu, že v tom je jako ostatní, i když je v mnohém "nebetyčně převyšuje". Proto ani subjektivní povýšenost nad ostatní, pokud je z hloubi duše upřímná, nemusí být překážkou ve vztahu k Bohu, neboť je pouze dokumentací určitého stupně poznání. Vždyť dotyčný připouští, že se může mýlit a je rozhodnut případné omyly opustit.

Z evangelií lze snadno dokumentovat důraz Krista na poznání a na důsledné promýšlení problému do nejzazších aspektů. V Lk 12, 54 - 59 kritizuje farizeje, že v otázkách počasí jsou prozíraví a dovedou předpovídat následky, ale rozlišovat znamení doby neumí. V podobenství o hřivnách pán bere služebníka za slovo: Když věděl, že pán je takový, proč se podle toho nezařídil. V podobenství o nepoctivém správci (Lk 16, 1- 9) Pán opět pochválil tu úžasnou důslednost správce s jakou si dokázal zařídit budoucnost. Podotýká, že tak to nedokáží ani "synové světla". Toto podobenství zvýrazňuje skutečnost, že každý člověk je nepoctivý správce s Božím majetkem, že má tedy "nepoctivě" z Božího brát a dávat bližním. Zadarmo jsme dostali, zadarmo máme dávat, tak si otevřeme cestu do "věčných příbytků".

Kristus varuje rovněž před omylem: Služebník, který nezná vůli pána a učiní, zač si zaslouží bití, bude bit méně než služebník, který zná vůli pána a není hotov podle ní činit. (Lk 12, 47 - 48) Ale přesto bit bude. Postavil-li někdo dům podle špatných plánů a ten dům spadne, je to sice vina špatných plánů, ale škodu utrpěl majitel. To samé platí v duševní sféře: Neumí-li se někdo začlenit do společnosti, je to možná vada výchovy, ale trpí tím v prvé řadě on. Omylem či neznalostí člověk trpí stejně jako hříchem, rozdíl je v tom, že u hříchu člověk předem ví o neúspěchu a přesto hřeší. Proto bude bit mnohem více. Pýcha se liší od obyčejného hříchu tím, že člověk má snahu si namluvit, že ke srážce se skutečností nedojde, proto si namlouvá nesmysly, svaluje vinu na druhé (jako služebník s jednou hřivnou obviňuje pána, že je zloděj atd.). U obyčejného hříchu člověk připouští, že způsobí jisté zlo, ale v daném okamžiku se mu jeví menší než přemáhání. Obyčejný hřích je lépe odpustitelný, protože jej člověk může litovat, ale u pýchy je tomu naopak a v tom je její nebezpečí: Služebník s jednou hřivnou přece nic špatného neudělal - pán je zloděj, bere, kde nesil - nemá čeho litovat a nemůže mu tedy být odpuštěno. Proto se člověk musí pýchy bát víc než čehokoliv jiného. Raději si přiznat, že je slabý, líný, že zklamal, než tvrdit, že to hřích není, že si to vymyslela církev ap. Žádná prohra není taková, aby člověk před Bohem nemohl začít znova. Pýcha tví v tom, že člověk nechce začínat, protože si nepodloženě namlouvá, že to není třeba.

Aby bylo nová definice pýchy použitelná, je nutno předem přijmout zásady, které zabrání jejímu špatnému pochopení:

1) První vůdčí zásada je trvalé vědomí, že je-li něco pravda, nemůže mi to uškodit. Nebezpečný je omyl a neznalost.

2) Pokora je rozhodnutí řídit se podle toho, co považuji za správné a pravdivé, pokud bezpečně zjistím, že jsem se mýlil, okamžitě názor opustím a nebudu se podle něj řídit.

3) Žádný člověk nemá vše dokonale jasné bez jakýchkoliv pochyb.

Nejsem věřící, protože nemám žádnou pochybnost, ale proto, že mé znalosti o náboženství jsou dostatečné pro přijetí katolického učení jako celku. Proto nelze říci, že každý si zpochybní, co chce. Každý dobře cítí, kdy zpochybňuje kvůli strachu z povinnosti a kdy z lásky k pravdě. K tomuto zjištění se musí také vyjádřit, tzn. buď jej nerespektuje - je pyšný, nebo si přizná, že se bojí případných obtíží a může zkoumat proč. Touto pokorou se mu otvírá cesta k většímu sebepoznání toho s čím se střetl. Pravda nemůže uškodit.

4) Má-li člověk výčitky svědomí, nebo mu někdo vyčítá, že přezírá okolí. Musí se vší důsledností zjistit, z čeho ten pocit či názor druhých plyne. Zda-li není alespoň z části pochopitelný, oprávněný. V případě, že je, se zamyslet na odstraněním příčin. Je důležité si uvědomovat, že z hlediska společnosti není tak důležité, co si myslí jednotlivec o svém jednání, ale hlavně, jak jeho jednání působí na okolí, zda-li nepohoršuje ap.

Na závěr bych upozornil na případy, kdy přezíravý postoj k lidem vyplývá ze strachu. Pýcha nevzniká bezdůvodně, často je patrné, že lidé se bojí zklamání, ukřivdění, ponížení, které už v nějaké podobě zažili. Povýšený postoj je de facto neuvědomělý útěk před tímto zlem. Suverénní jednání bývá maskou rozpaků, tedy opět nějaký podvědomý strach z zesměšnění. Podobě často se lidé povyšují, říkají si, že jsou lepší, aby si nemuseli přiznat, že jsou méně spokojení než druzí, to bývá případ mnohých "intelektuálů". - Vidíme, že to jsou vesměs neuvědomělé tendence, které tímto primitivním a neúčinným způsobem mají řešit nepříznivý stav. Nejde tedy většinou o hřích, neboť ten vyžaduje plné uvědomění a dobrovolnost, nýbrž o jakousi pudovou sebeobranu.

Jistou paradoxní podobnost lze shledat mezi projevy pýchy a radosti, při které je člověk strháván vnitřními projevy nadšení a tím nevěnuje okolí tolik pozornosti jako při normálním stavu, má dojem, že je na něm méně závislý, méně zranitelný. V tomto je podobnost s pýchou chápanou jako povyšování. Povýšenost je snaha navodit si spokojenost uměle.

Počet normostran: 4,97