V polemice prof. Halíka s dr. Hříbkem mě překvapilo, jak moc mi dr. Hříbek mluvil z duše. Pochopil jsem, co prof. Halík chce říci, ale dávám za pravdu dr. Hříbkovi, že nezvolil zrovna šťastnou argumentaci, která asi neudělá dojem ani na ateisty, ani na věřící.
Prof. Halík směšuje několik významů slova možnost: Jedním je Bůh jako možná existující, důkazem neprokázané jsoucno. Druhým je Bůh jako možnost volby určité životní cesty a třetím byla možnost Boha jako míra náboženských pochyb věřícího. Myslím, že pan profesor takto mísí významy záměrně, protože tyto terminologické kličky je oblíbený folklór (post)moderní teologie.
U dr. Hříbka mám ale pocit, že to přehnal v podobném duchu na druhou stranu. Nacismus a křesťanství jsou přeci mimoběžné ideologie. Na počátku se politicky lavírovalo, zda se nenajde nějaký modus vivendi, který církev našla třeba s kapitalistickým či feudálním režimem. Posléze se ale zjistilo, že s nacismem to nejde. Při tomto hledání se pravda dělaly větší ústupky, než se měly dělat. Myslím, že zmíněná Benediktova myšlenka se měla trefněji adresovat na komunismus, kde od začátku vládla nesmiřitelná dichotomie ateismu a křesťanství.
Každopádně u těchto debat o církvi, u fundamentalistů i u modernistů, mi chybí jedno fundamentální a velmi nemoderní slovo. Slovo, bez kterého by křesťanství nebylo křesťanstvím, a tím je pokání. Budu tleskat komukoli, kdo řekne, že Benedikt si málo sype hlavu popelem za to, že církev v době fašismu v mnohém pochybila bez ohledu na ty tisíce statečných věřících, kteří proti fašismu bojovali. Jestli církev dnes něco především potřebuje, tak to není ontoteologický filosofický systém. Ano, i ten jí chybí, ale nejvíce postrádáme zoufalý pláč nad tím, do jakého srabu dokázala za 2000 let dovést svou vlastní "radostnou zvěst".
Osobně mě mrzí, že na mého papeže, kterého mám vcelku rád, volají lidi z ulice: "Bastardo pedofilo". Věřím, že on není pedofil, ale jinak dávám těm lidem zapravdu. Ano, jsou to opravdu naši církevní představitelé, kdo kryjí toto chování. Nedávná kauza v Belgii je toho dokladem - klérus má větší soucit s kolegou, který celá léta zneužívá svého synovce, místo aby měl primárně soucit s tím zneužívaným klukem. Ten je přeci věrnějším obrazem trpícího Ježíše než samotné Turínské plátno! Byl to přeci Ježíš, kdo nás naučil takto myslet, tak proč naši vlastní biskupové programově hlásají pravý opak?
Na obranu pedofilního arcibiskupa je třeba ale říci, že i kdyby se nakrásně kvůli své úchylce rozhodl opustit duchovní stav a požádal Vatikán o tzv. laicizaci, tak jeho žádost, jako stovky jiných, může ležet ve Vatikánu bez odezvy i celá desetiletí. V církvi tedy není tak snadné udělat odpovědné rozhodnutí podle svého svědomí.
Nedávno jsem se podobně rozčiloval, že kněží u nás v Čechách jsou nuceni zapírat své nemanželské děti pod hrozbou sociální likvidace - když se veřejně přiznají k nemanželským dětem jsou biskupem suspendováni a dostanou zákaz učit na jakékoli katolické škole. Když ale s matkou svých zapíraných dětí potajmu souloží celá léta, tak bez problémů mohou učit na několika katolických universitách.
V souvislosti s jiným případem zneužívání jsem se dotazoval našich biskupů, zda už mají nějakou metodiku, jak postupovat v případech sexuální závislosti kněží. Zdá se, že nemají. Takže asi dodnes praktikují prastarou tzv. geografickou terapii - přesunutí postiženého kněze do nové farnosti bez informovaní nových věřících, že hrozí nebezpečí zneužívání.
Svatá či přesněji hříšná církev římská by tedy měla ateistům ze srdce děkovat především za to, že jí nastavují zpovědní zrcadlo, do kterého už dávno měla pokorně a ochotně hledět. Vždyť pokání je nejkrásnější ozdoba církve.
V článku dr. Hříbka se mi dále velmi líbilo přiznání, že z reprodukčního hlediska je ateismus a sekularismus odepsaný podle evoluční zásady - kdo se nerozmnoží, bude vyselektován. Ano, tak to je. Ateismus není schopen pořádné reprodukce, a to ani genetické, ani memetické. Proč? Nemá totiž v oblibě jiné fundamentální a velmi nemoderní slovo a tím je oběť - oběť vlastního já ve prospěch nějakého nadřazeného celku - rodiny, genů, vlasti, manželství, Božího království ap.
Existuje Ježíšova věta, která mě od dětství fascinuje: "Kdo chce svůj život zachránit, ztratí jej." Snažíme se své životy zachránit, abychom následně zjistili, že jsme je totálně prohráli. Kde je chyba? Skočili jsme na špek iluzím: "Pane doktore, vím, že bych se ženou mohl žít a vychovávat děti. Žádný větší problém s ní nemám, ale řekněte mi, co by to bylo za život?" Prosím, to jsou věty, které občas slýchávám od rozvádějících se otců půlročních nemluvňat!
Osobně si myslím, že defektní reprodukci ateismu je třeba připsat na vrub této iluzi - neochotě obětovat vlastní já nejen v zájmu dětí, ale i vlastních myšlenek. V tomto jsme ve výhodě my věřící, protože nám vždy připomíná Bůh - ať ten reálný, nebo jen jeho obraz v naší hlavě, že úspěch nadřazeného celku - rodiny či Božího království - je víc než naše partikulární zájmy. V tom souhlasím s prof. Halíkem, že Achillovou patou ateismu a sekularismu je nezdravě zbytnělé ego.
Zvlášť jeden faktor však bohužel nevyvolává mezi sekulárními humanisty příliš optimismu. Jde o demografický vývoj v západních demokraciích. Ateisté a liberálové mají málo dětí, takže to vypadá, že budoucnost patří buď silně věřícím přistěhovalcům z islámských zemích (v Evropě) nebo stoupencům různých forem evangelikálního křesťanství (ve Spojených státech). Zkušenost posledních desetiletí ukazuje, že fundamentalisté jsou rezistentní vůči lákadlům západního liberalismu, takže nelze očekávat zpomalení růstu těchto skupin. V této situaci nezbývá nám sekularistům než doufat ve spojenectví s věřícími, kteří jsou stoupenci tradičních, umírněných forem náboženství - u nás i jinde v Evropě především s katolickými křesťany.
Papež Benedikt XVI. říká na adresu ateistů samé nepěkné věci. Cituji z projevu při nedávné návštěvě v Anglii, který vzbudil hodně nevole: “Dokonce během našeho vlastního života pamatujeme, jak se Británie a její vůdci postavili proti nacistické tyranii, která si přála vymazat Boha ze společnosti a upírala naši společnou lidskost mnohým, zvláště Židům, kteří byli považováni za nehodné života. Také si vzpomínám na postoj režimu ke křesťanským pastorům a věřícím, kteří promlouvali pravdu v lásce, odporovali nacistům a zaplatili za svůj odpor svými vlastními životy. Zamýšlejíce se střízlivě nad ponaučeními z ateistického extremismu dvacátého století, nezapomeňme nikdy, jak vyloučení Boha, náboženství a ctnosti z veřejného života vede k okleštěnému pojetí člověka a společnosti.” Jinými slovy, extrémní ateismus se projevil jako genocidní nacismus, na který církev reagovala hrdinstvím jednotlivých kněží a věřících.