Na mých stránkách mám úryvek z autobiografie Johanna Wolfganga Goetheho (http://placebo.klimes.us) Goethe popisuje, jak se mu na krku vlevo udělala velká boule, jak zvracel krev a byl na pokraji smrti. Pacienta s lymfomem nemůže nenapadnout podobnost s příznaky lymfomu, ale po pravdě může to být mnoho jiných chorob. Zajímavější ale byl příběh, jak se Goethe uzdravil. V jejich městě byl nějaký lékař, který prý měl nějakou tajnou alchymistickou sůl, kterou nechtěl nikomu dát. Jenže, když se Goethemu ještě víc přitížilo, jeho matka zatlačila na doktora a ten mu ji s velkými cavyky podal rozpuštěnou ve vodě. V té chvíli došlo u Goetheho choroby k dramatickému obratu, který vedl ke kompletnímu uzdravení.
Nikdo nevěří, že ta sůl byla opravdu tak mimořádná a že vedla k uzdravení. Jednalo se o placebo efekt. Tomu tedy vděčíme za to, že se nám přežil jeden z největších německých básníků a že jsme se dočkali takových děl, jako jsou Faust či Traktát o návrhu a stavbě cest. Tedy pravda nevíme, jak placebo funguje, ale víme, že funguje - opravdu léčí. Potřebovali bychom jenom ho umět využívat v praxi, protože z klinických studiích víme, že mu vděčíme za okolo 20 % uzdravení. Placebo totiž není jen hypnotická sugesce či autosugesce, která přináší jen subjektivní úlevu, ale skutečnou nemoc neléčí. Placebo, jak vidíme u Goetheho, představuje skutečná uzdravení.
Lékařská etika zapovídá lékaři lhát. Nemůže ani s dobrým úmyslem dát pacientovi obyčejný škrob v pilulce a říci mu, že je to ten nejvzácnější lék na světě. Jistě by to mnoha dnešním pacientům pomohlo jako tehdy Goethovi, ale byla by to ze strany lékaře lež. Proto to lékaři nedělají.
Placebo ale má pro nás jiné poselství. To nám říká, že Goethe měl schopnost sám sebe uzdravit, ale bohužel bez pomoci lékařského placebo rituálu ji neuměl využít. Ale víme jistě, že to byla spící schopnost Goetheho - ne té soli či lékaře. Víme tedy, že přibližně každý pátý z nás pacientů s lymfomem má schopnost se sám uzdravit. Tedy nejde o to, nutit lékaře, aby nám lhali či s námi hráli nějaké divadlo, ale především přemýšlet, jak se dostat ke schopnostem, které v nás jen dřímou.
Tyto spící schopnosti jsou totiž evolučně nejmladší. Již dnes existují, již dnes rozhodují o smrti a životě, ale lidé je ještě nemají pod svou volní kontrolou. Ale dost možná ano. Možná existuje nějaké procento lidí, kteří už dnes jsou schopni tyto své schopnosti probudit jinak než pomocí rituálu či lékařské lži.
Z toho, co o už placebu víme, vyplývá, že se jedná o jakési vnitřní nastavení vlastní mysli a s tím jdoucí i opadnutí stresu a pocit hluboké důvěry. To je pravý opak toho, jak se zkouší léčit sami lidi - zvyšují úsilí, stresují se, mobilizují své síly. Proto k placebu efekt mají přístup spíše lékaři či náboženské autority, kde člověk se s důvěrou odevzdává do rukou buď lékaře, kněze či Boha.
Na rovinu - ani já nemám žádný zaručený návod, jak sám sobě navodit placebo. Jen se snažím ukázat, kudy k němu asi vede cesta. Jistě to není stres, aktivace organismu, křečovitý pocit nároku na uzdravení, ani psychická obrana popření. Naopak na místě je hledat vnitřní klid - křečovitě napjatá místa v těle, smír se sebou, se svou minulostí a se svými blízkými či Bohem, pokud v něj věříte. Jak říkám - tušíme, kde je placebo efekt. Hledat a nacházet ho ale musí každý sám - ať je věřící či nevěřící.
Je doufám jasné, že hledání těchto skrytých schopností se nijak nevylučuje s léčbou chemoterapií. Byla by hloupost tvrdit - buď placebo, nebo chemoterapie. Obojí může působit zároveň. Já jen tvrdím, že víme, že v nás dřímou skryté schopnosti, a že bychom měli hledat způsob, jak je aktivovat.